Soudní prakse advokátních koncipientů.

Již déle než rok mluví se stále o novele κ advokátnímu řádu, která má prodloužiti přípravnou praksi kandidátů advokacie a v poslední době počíná míti tento zákon již konkrétnější obrysy. Po převratu celkem bez námitek byla zkrácena doba prakse o dva roky, a upuštěno od dosavadní povinné bezplatné prakse u soudu. Nyní opět se prakse prodlužuje a znovu se má zavésti bezplatná prakse, dříve tak těžce pociťovaná. Jaké tu jsou asi motivy? Snad špatná zkušenost s těmi koncipienty, kteří onu neprodělali? Nemyslím, že by tomu bylo tak. Jest jisto, že pro koncipienta, který, než přijde do advokátní kanceláře, stráví nějaký čas v praksi soudní, jest přechod do prakse právnické snazší, než pro toho, kdo tam přijde přímo z fakulty. Ale jest otázka, zda tato výhoda jest tak velká a tak žádoucí, že by toho vyžadoval veřejný zájem, aby k vůli ní byla povinná bezplatná soudní prakse zavedena. Vždyť k tomu, tak říkajíc »okoukání«, myslím, že průměrný koncipient jistě nepotřebuje šest měsíců, a na druhé straně, takový začátečník už od počátku jest vychován k samostatnosti a veden heslem »pomoz si sám a uč se sám«.
Má-li býti povinná bezplatná prakse jakousi závorou, náhražkou numeri clausi, která by zmenšila hrozící nadbytek advokátů, pak to není jistě prostředek ani morální, ani účelný, a pochybuji, že by jím tohoto cíle bylo dosaženo. Vždyť otázka přílivu advokátů jest jen výsekem z jiné velké otázky, hrozivé zejména u nás: co s mladými právníky a s mladými inteligenty vůbec? Ale tuto otázku nutno řešiti od zdola, od otázky reformy studia středoškolského a vysokoškolského.
Novinkou v osnově jest ustanovení o praksi u úřadů politického. Má to býti patrně výrazem toho zjevu poslední doby, že v praksi advokátů, zejména pražských, stále roste podíl připadající na praksi v oborech správních, zjev paralelní s rostoucí poměrně kompetenci úřadů správních. Avšak jestliže lze důvodně pochybovati o tom, že za 6 měsíců si odnese praktikant nějaké poznatky z prakse soudní (kde po nynějším zvyku bude ho jistě používáno za zapisovatele), tím pochybnější jest, že si odnese za 6 měsíců od úřadu správního, kde ještě více než u soudu, nebude asi zrovna vítán.
Co však na navrhované osnově nejvíce zaráží, jest způsob, jakým řeší otázku koncipientů, kteří jsou již v praksi. Bylo by jistě nejen spravedlivé, ale též i logické vzhledem k účelu předpisované prakse, aby novela se nevztahovala již na ty, kdo už v advokátní praksi jsou; u těch přece nelze předpokládati, že by z ní měli ještě prospěch. Propedeutická přípravná prakse může míti smysl jenom tehdy, odbude-li si ji kandidát advokacie, dříve než do advokátní kanceláře vstoupí; návrh ministerstva, aby se nevztahovala novela jenom na ty, kdož mají odbyta 3 leta prakse, není naprosto odůvodněn (tím méně ovšem návrh komor, jež žádaly čtyři leta). Domnívá se snad někdo, že konicipientovi po dvou letech prospěje nějak, bude-li půl roku u soudu dělati zapisovatele? А k nějaké důkladnější práci ani nemůže býti připuštěn. Nejnověji slíbilo ministerstvo, že bude uvažovati alespoň o požadavku, aby koncipienti s dvouletou praksí mohli si prodlouženou praksi odbyti celou u advokáta. Ale má-li míti toto ustanovení smysl a býti logické, mělo by se vztahovati na všechny, kdož již jsou v praksi. J. B.

Citace:

č. 7075. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 280-281.