Č. 852.

Zabírání bytů: * Okolnost, že úřad schválil nájemní smlouvu mezi pronajímatelem a osobou třetí nesprošťuje úřad povinnosti, aby v 8denní lhůtě vyřídil později podanou žádost majitele bytu o schválení podpronájmu téhož bytu.
(Nález ze dne 23. května 1921 č. 3750.)
Věc: Antonín T. a Dr. Emil S. proti nájemnímu úřadu v Bubenči o neschválení smlouvy podnájemní.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: — — — — — — — — — — Stížnost namítá především, že úřad nebyl oprávněn odepříti schválení ohlášené smlouvy podnájemní, ježto Dr. S. má vlastnosti v § 14 byt. zák. vyhledávané, a dále, že smlouvu ohlášenou jest pokládati za schválenou, protože stěžovatelé neobdrželi do 8 dnů rozhodnutí o svém oznámení.
§ 2, odst. 2 zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. ustanovuje, že neobdržel-li pronajímatel rozhodnutí do 8 dnů po té, kdy bylo oznámení obci podáno neb doporučené odesláno, pokládá se nájemní smlouva za schválenou.
Žádost za schválení smlouvy podnájemní mezi Antonínem T. jako pronajímatelem a mezi Drem S. jako podnájemníkem byla podána u obce dle podacího záznamu dne 5. ledna 1921, usnesení bytové komise o ní stalo se 12. ledna 1921, doručeno bylo však teprve 18. ledna 1921, jest tudíž nade vši pochybnost zřejmo, že rozhodnutí to nebylo stěžovatelům doručeno do 13. ledna 1921, kdy končil poslední den osmidenní lhůty v § 2 cit. zák. stanovené.
Žalovaný úřad vychází ovšem z názoru, že ve sporném případě nemohl nastati zákonný účinek schválení ohlášené smlouvy, protože bytový úřad nebyl nucen dodržeti osmidenní lhůtu, neboť bytový úřad již rozhodnutím z 15. prosince 1920 zřejmě projevil své rozhodnutí ve věci samé schváliv jinou smlouvu nájemní o témž bytu a že proto před konečným rozhodnutím druhé stolice o původních žádostech Dra S. a R. za přidělení téhož bytu, stěžovatelé neměli nárok, by se jim v zákonné lhůtě dostalo vyřízení jejich nové v mezičasí (před rozhodnutím o dřívějším odporu) podané žádosti za schválení smlouvy podnájemní.
Názor takový jest však mylný. Zákon nikde nepředpisuje, že by strana. třebas nebylo skončeno řízení o její dřívější žádosti neb stížnosti, nesměla podati novou, od dřívějších podání odlišnou, předložením smlouvy doloženou žádost za schválení smlouvy nájemní. Zákon také nenařizuje, že by řízení o jiné záležitosti třebas téhož bytu se týkající, přerušovalo neb stavělo osmidenní lhůtu v § 2 byt. zák. stanovenou.
Ani okolnost, že obec schválila již nájemní smlouvu mezi majitelem domu a osobou třetí, nemůže, když zákon takového ustanovení nemá, sprostiti obec povinnosti, by — chce-li se vyvarovati následku zákonnému v § 2, odst. 2 byt. zák. uvedenému — v osmidenní lhůtě vyřídila později (po schválení zmíněné smlouvy nájemní) podanou žádost majitele bytu o schválení podpronájmu téhož bytu.
Odporuje tudíž naříkané rozhodnutí zákonu, i bylo je proto zrušiti dle § 7 zák. o správ. soudě, aniž třeba bylo zabývati se dalšími námitkami stížnosti.

Citace:

č. 852. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 559-560.