NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

Č. 4022.

Vojenské věci. — Státní občanství: * I. Na povolení k vystěhování do ciziny dle § 31 bran. zák. č. 193/1920 není právního nároku. — II. * Předpisy § 31 cit bran. zák. a §§ 124—129 branných předpisů (nař. č. 269/1921) nebyly dotčeny článkem 13. smlouvy uzavřené mezi čsl. republikou a Německem 29. června 1920 (č. 308/1922 Sb.).
(Nález ze dne 14. října 1924 č. 8594).
Věc: Jan S. v G. proti ministerstvu národní obrany (min. taj. Dr. Č. Hubáček) o povolení k vystěhování a propuštění ze státního svazku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l, zastoupený otcovským opatrovníkem Drem Alfre- dem S., žádal o propuštění ze svazku státního občanství čsl., aby se mohl ucházeti o propůjčení německého státního občanství, udávaje, že se narodil 19. října 1905 v Mostě, že přísluší do Litoměřic a že má přislíbeno zaměstnání jako úředník u firmy Maschienenfabrik T. A. G. ve Frankfurtu n./M. od května 1923 resp. od dokončení studií, a dodatečně předložil potvrzení starostenského úřadu v G. z 3. prosince 1922 o tom, že na základě jemu daného povolení k přicestování přeložil své bydliště do G., kdež jest k trvalému pobytu přihlášen.
Nař. rozhodnutím ze dne 3. března 1923 zamítlo mno v dohodě s min. vnitra st-lovu žádost o povolení k vystěhování do Německa, ježto nejsou splněny podmínky § 31 bran. zák. resp. prov. nař. k němu, ani či. 13 smlouvy Čsl. republiky s Německem. Povolení k vystěhování osobám, které překročily 17. rok věku, avšak dosud nepodléhají odvod- ní povinnosti, lze dáti jen tehdy, vystěhují-li se se svými rodiči; tomu tak v daném případě není.
Svůj souhlas se zamítnutím žádosti z důvodů právě uvedených vyslovilo min. vnitra vyjádřením' ze 17. února 1923.
Rozhoduje o stížnosti do tohoto rozhodnutí podané, řídil se nss
těmito úvahami: — —
Stížnost netvrdí, že podmínka v nař. rozhodnutí uvedená byla splněna, nýbrž namítá jen, že ani § 31 bran. zák. č. 193/1920, ani § 125 prov. nař. k němu č. 269/1921 (branných předpisů) ani čl. 13 smlouvy uzavřené mezi Čsl. republikou a Německem z 29. června 1920 č. 308 z r. 1922 uvedené podmínky neobsahují a že odepření povolení k vystěhování jest v přímém odporu s či. 13 uvedené smlouvy, který prý je jediné rozhodující pro posouzení věci a dle něhož nemůže st-li býti odepřeno propuštění ze státního svazku, jestliže své bydliště do území státu německého přeložil, o čemž důkaz provedl.
Námitky tyto neshledal soud důvodnými. St-l žádal o propuštění ze svazku státního občanství čsl., aby se mohl ucházeti o propůjčení německého státního občanství, a bylo o žádosti té zavedeno především řízení, které je předepsáno §em 31 bran. zák. a brannými předpisy stran povolení k vystěhování. Tento postup odpovídá zák. (§ 126, odst. 1 bran. předpisů), a jest tedy především řešiti otázku, zda st-li přísluší ze zákona právní nárok na udělení povolení k vystěhování se do Německa a zda povolení to mohlo právem býti odepřeno z důvodu v nař. rozhodnutí uvedeného. Branný zák. z 19. března 1920 č. 193 Sb. stanoví v § 31, že příslušníci čsl. republiky mužského pohlaví, kteří se chtějí vystěhovati za účelem nabytí cizí státní příslušnosti a kteří dovršili 17. rok, potřebují k tomu až do konce roku, v němž dosáhnou 40. roku věku, svolení mno, jež v míru rozhoduje po slyšení min. vnitra, pokud jde o žádosti podané osobami služební povinnosti nepodléhajícími.
Bran. zák. ani na tomto ani na jiném místě neustanovuje, že povolení to za určitých podmínek uděleno býti má neb musí, a nestanoví žádných direktiv, za kterých by úřad žádané povolení odepříti nesměl. Z toho je zřejmo, že zákon osobám v § 31 uvedeným neposkytuje žádného právního nároku na udělení povolení k vystěhování do ciziny a že zůstavuje zcela volnému a ničím neobmezenému uvážení příslušného úřadu, zda povolení takové uděliti chce čili nic.
Branné předpisy vydané k provedení bran. zák. (vl. nař. z 28. července 1921 č. 269 Sb.) stanoví pak v §§ 124 až 129 pro úřad jen direktivy omezující udělení žádaného povolení, neobsahují však rovněž direktiv, které by omezovaly odepření povolení k vystěhování. Ustanovení § 126, odst. 3 br. předpisů, že osobám, které dovršily 17. rok věku a nepodléhají ještě odvodní povinnosti, může povolení k vystěhování uděleno býti jen tehdy, vystěhují-li se »zároveň se svými rodiči«, je právě jen direktivou omezující pravomoc úřadu k udělení povolení povolaného, nestanoví se však tím, že strana má právo na povolení k vystěhování, vykáže-li splnění podmínky té.
Jest však řešiti ještě otázku, zda článkem 13 smlouvy mezi Čsl. republikou a Německem dne 29. června 1920 uzavřené a pod č. 308 Sb. z roku 1922 vyhlášené bylo derogováno — jak stížnost tvrdí — předpisům § 31 bran. zák. a příslušným prováděcím předpisům »o vystěhování za účelem nabytí cizího státního občanství a propuštění z branné moci«, či zda předpisy ty zůstaly smlouvou tou nedotčeny.
Na otázku tu dlužno odpověděti záporně. Článek 13 uvedené smlouvy stanoví: »Obě smluvní strany se zavazují, že příště, přijímajíce občany druhého státu do svého státního svazku, neprovedou takového přijetí dříve, dokud druhý stát nepropustí ze svého svazku osoby, které mají býti do státního svazku nově přijaty. Propuštění ze státního svazku nelze odepříti tomu, kdo prokáže, že přeložil své bydliště do území druhého státu nebo je na odchodu tam«.
Ustanovení toto netýká se propuštění z branné moci, nýbrž týká se jen propuštění ze svazku státního, a to zřejmě jen takového, o němž jest třeba přímo rozhodovati a které dle platných zákonů jest možno vysloviti dříve, než dotyčná osoba cizího státního občanství nabyla, které tedy není pouhým nutným důsledkem uděleného povolení ku vystěhování do ciziny ve smyslu § 126. bran. předpisů. Může se tedy ustanovení to vztahovati jen na ty případy, v nichž nemusí předcházeti řízení dle § 31 bran. zák., tudíž na osoby, které nejsou omezeny svou brannou povinností v právu vystěhovati se do ciziny a jež mohou býti ze svazku státního propuštěny dříve, než cizího státního občanství nabyly, kdežto osoby brannou mocí obmezené mohou dle § 31, odst. 4 býti z branné moci a tím i definitivně ze státního svazku propuštěny teprve když už cizího státního občanství nabyly. Úmyslem smluvních stran zajisté nebylo usnadniti vymknutí se zákonné povinnosti, nýbrž usnadniti dosažení státního občanství v druhém státě těm, kdo nejsouce žádnými předpisy omezeni ve svém ústavním právu vystěhování do ciziny, mohou volně své bydliště do ciziny přeložiti.
Čl. 13 cit. smlouvy připouští tedy jen výklad, že propuštění ze státního svazku nemůže býti odepřeno v těch případech, kde s hlediska vnitrostátních norem právních není závady proti tomu, aby dotčená osoba se do ciziny vystěhovala. Pro výklad ten mluví úvaha, že stát čsl. zajisté nemínil se vzdáti svého práva, nepřipustiti vystěhování se osob, které ještě nesplnily svou povinnost odvodní aneb podléhají ještě povinnosti branné neb povinnosti služební ve vojsku čsl.
Úvahy tyto vedou nutně k závěru, že čl. 13 smlouvy s Německem nedotýká se nijak předpisů v našem státě platných o povolení k vystěhování za účelem nabytí cizího státního občanství a propuštění z branné moci osob, které jsou v branných předpisech uvedeny, zejména osob, které nepodléhají ještě služební povinnosti a dovršily 17. rok a nedokončily 40. rok věku svého.
Dle toho, co uvedeno, nebylo tudíž nař. rozhodnutím porušeno žádné právo st-lovo před nss-em stihatelné a bylo proto stížnost jako neodůvodněnou zamítnouti.

Citace:

č. 4022. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 598-601.