Adéodat Воissard:

O právním, mravním a sociálním postavení veřejného úřednictva v demokratickém státě a mezinárodním dosahu tohoto problému.

(Přednáška proslovená v Sociálním Ústavu dne 6. května t. r.)
Před válkou světovou obsahovala kontinentální Evropa — nepřihlížíme-li ke starobylé a velmi osobité republice helvetské a k republice portugalské, tehdy sotva proklamované — toliko jedinou republiku francouzskou proti čtyřem mocným císařským říším a dvanácti monarchiím různého významu i velmi odlišných ústavních řádů.
Od doby uzavření míru Brest-litevského, Versailleského, Saint- germainského a Trianonského vystřídána byla zmíněná čtyři císařství: a to carství všech Rusů federací socialistických sovětských republik a několika republikami neodvislými, ostatní tři císařství, totiž říše německá, rakousko-uherská a otomanská, celkem sedmi republikami.
Monarchie pak, které po boku těchto republik se udržely anebo byly obnoveny, podlehly všechny bez rozdílu ve svém vnitřním ustavení více či méně pronikavě odrazu onoho triumfálního náporu k zdemokratisování politického života, jímž charakterisována je doba poválečná.
Zdálo by se, že tomuto skoro všeobecnému převratu v politickém ústrojí dosud více méně autokratickém mělo všude odpovídati i přiměřené přizpůsobení úředního aparátu a organismu správního.
Mnoho však ještě chybí k plnému uskutečnění tohoto žádoucího přizpůsobení.
Naopak, ve většině států; nechť již starých či nově vzniklých, bylo to právě ono staré lešení veřejných úřadů a institucí, jež stalo se, aniž samo doznalo podstatnější změny, nositelem nových politických vymožeností.
Zjištění toto nikterak nepřekvapí, uvážíme-li, že Francie — která za nemnoho let bude oslavovati stopadesáté výročí vypuknutí své Velké Revoluce — sama jedna z prvních dodnes si podržuje správní systém, spočívající na základně čistě monarchistické.
V dnešní době pak vyplývají z této anomalie téměř ve všech evropských státech stále zřejmější nesrovnalosti, které nikde nevystupují tak ostře jako právě ve Francii.
Není zajisté závažnějšího problému veřejnoprávního, než uvésti v soulad, v té které době, instituce správní s ústavními zásadami státu. Problém tento pak je v dnešní době pro většinu zemí z nejdůležitějších, ba i z nejúzkostnějších, neboť na způsobu jeho rozřešení bude záviseti ve značné míře klidný vývoj a vnitřní stabilita těchto států.
Abychom tomuto problému dobře porozuměli a z něho vyvodili závěry pokud možno nejpřesnější, budeme postupně zkoumali;
301 . Jakými předpisy je v dnešní době a v hlavních rysech upraveno postavení státního zaměstnanectva v nej důležitějších evropských státech, a
2. na jakých podkladech by mělo býti založeno právní, mravní i sociální postavení tohoto zaměstnanectva ve státě v pravdě demokratickém.
Ve Francii —omluvíte mne, že pojednám nejprve o své zemi — není právní postavení veřejného úřednictva upraveno jednotným a společným textem zákona.
Tuto skutečnost konstatoval v Paříži asi před rokem Charles Laurent, generální tajemník Federace odborových organisací francouzských veřejných úředníků, na druhém sjezdu Mezinárodní federace veřejných úředníků. (Tato Federace shromáždila se po prvé ve Vídni na svém ustavujícím sjezdu roku 1923).
S výjimkou několika velmi specifických a málo početných kategorií veřejného zaměstnanectva (jako jsou důstojníci pozemní armády a válečného loďstva, jakož i soudcové), jichž statut je přesně a výjimečně dán zákonem, závisí veškeré směrnice týkající se najímání, platů, postupu přeložení, výslužby anebo propuštění souhrnu ostatního veřejného zaměstnanectva dodnes — jako v dřívějších dobách — na správních disposicích, jež činí zcela volně jednotliví ministři v rámci rozpočtových úvěrů, odhlasovaných pro to které ministerské odvětví parlamentem.
Je zajisté pravda, že porušení předpisů a záruk stanovených těmito dekrety, jimiž upraveno je právní postavení ohromné většiny veřejného zaměstnanectva, může zakládati pro ně právo odvolati se cestou spornou k instanci, jejíž naprostou nestrannost všichni s úctou uznávají a jíž nám mnohé národy i závidí, totiž ke Státní radě.
Prakticky však zůstávají tato odvolání neúčinná, ježto předpisy týkající se ochrany zájmů veřejného zaměstnanectva mohou kdykoliv býti pozměněny těmi, kdož je vydali a jimž jsou na obtíž, totiž jednotlivými ministry.
Jak vidíte, vládne dodnes — alespoň theoreticky — zásada absolutní svrchovanosti a libovůle moci výkonné téměř nad souhrnem veřejného zaměstnanectva ve Francii.
Je nasnadě otázka, kde jest hledati, po stránce historického vývoje, původ tohoto stavu, který znamená tak křiklavý anachronism vzhledem k dalekosáhlým změnám, které se uskutečnily během půl století v ústavním a sociálně-politickém ústrojí státu?
Můj přítel César Chabrun — který je současně právníkem i paleografem a který, přede dvěma lety, se zúčastnil Mezinárodního sjezdu sociální politiky v Praze, na němž se i ujal slova podal v roce 1922 v časopise »Semaine sociale de Strasbourg« pozoruhodný výklad, kterak tato tradice veřejné správy, založená na absolutismu svrchované moci, přešla k nám v přímé linii z římského imperia, přes lenní suverenitu středověkého feudalismu a absolutism Ludvíka XIV.. jejž k vlastnímu prospěchu obnovil Napoleon I.
V závěru pak Chabrun usuzuje, že »tato napoleonská veřejná správa, která zůstala ještě správou naší — v republikánské Francii XX. věku — odpovídá koncepcím monarchistického státu a takořka nepřihlíží к výsledkům moderního vývoje.« Pravda je ovšem — neboť nechceme přepínali a popírati realitu událostí a života, která je silnější všech doktrín i zákonných úprav — že mravní i právní postavení veřejného zaměstnanectva se pozoruhodně zlepšilo v praxi zejména během posledních dvaceti let.
Via facti — a bez ohledu na diskusse posud vedené po stránce theorie i doktríny — vybojovali si veřejní zaměstnanci definitivně právo odborového sdružování.
Via facti dále došlo během několika posledních let v různých odvětvích státní správy k opětovnému zřízení poradních komisí, v nichž zástupci zaměstnanectva mohou pronášeti svá dobrá zdání jak při sestavování postupových tabulek, tak ve věci použití disciplinárních sankcí a při stanovení změn žádoucích pro výkon služby.
Via facti konečně, za trvání nynější ozdravovací hospodářské a finanční, krise, kterou prožívá Francie podobné jako jiné národy, nedošlo k ustavení jediného důležitého poradního sboru anebo výboru, na příklad státní rady hospodářské, vrchního poradního sboru pro otázky dělnictva a jiných podobných institucí, aniž by přizváni byli oficielně pověření delegáti státně zaměstnaneckých organisací.
Leč došlo-li via facti k významným vymoženostem, zůstala přes to po stránce právní situace beze zrněny.
Během posledního sta let podány byly velmi četné osnovy anebo návrhy zákonů, stanovící trvalý statut pro státní zaměstnance.
Některé z těchto osnov, jako na příklad osnova Národního shromáždění z roku 1871, obsahovaly předpisy velmi zajímavé: tak zejména ustanovení, že po boku každého ministra jest ustaviti správní radu, z části volenou zaměstnanectvem a obdařenou významnými právy.
Žádná z těchto osnov nebyla doposud uskutečněna.
A přejdeme-li od parlamentu k fakultám а k tisku, nutně seznáme, že kladou-li někteří autoři často velmi značné požadavky ve prospěch veřejného zaměstnanectva — jako na příklad ti, kteří hlásají přeměnu veřejných úřadů v samosprávné korporativní organismy, jichž úřednictvo by svými odborovými organisacemi bylo pověřeno jich řízeními —obhajují naopak jiní autoři, dokonce značně »leví« jako můj vynikající kolega a přítel z právnické fakulty pařížské, pan profesor Jeze, ve věci rázu a činnosti veřejných úřadů theorie velmi autoritativní.
V této souvislosti překvapuje okolnost, že určité doktríny nesporně materialistické a positivistické ve svém pojetí státu jako jistého druhu široce rozvětveného družstva veřejných úřadů řízených se zřením ke kolektivnímu zájmu, dospívají v některých svých praktických závěrech k mystické doktríně autority, vyvěrající z práva božského.
K těmto úvahám se ještě vrátíme ve svém dalším výkladu.
Ačkoliv tedy ve Francii schází ještě mnoho k uskutečnění souladu mezi požadavky života a praxe na jedné a theoretickým vystižením úkolu veřejného zaměstnanectva a jeho mravního, právního a sociálního postavení v ústavním životě demokracie na druhé straně, počíná už dosti jasně se rýsovati cesta, po které bude nutno kráčeti v další práci.
303 I v tomto ohledu však předčíme mnohé jiné země.
Zkoumám-li stav věcí v Belgii, nemohu leč konstatovati, že situace tam není lepší než u nás.
Dne 25. listopadu minulého roku, pří debatě v poslanecké sněmovně, požadoval· jistý poslanec »statut státního úřednictva, vztahující se na veškeré veřejné zaměstnance..., jakož i správní jurisdikci, obdobnou na příklad francouzské Státní radě.« (Schůze konaná dne 25. listopadu 1925, srov. Annales parlamentaires str. 49).
Ačkoliv ve Švýcarsku některé kantony zavedly pro své místní úřednictvo trvalý a svobodomyslný statut, je pro celou Konfederaci stále ještě předmětem diskusí »osnova spolkového zákona o statutu státního úřednictva švýcarské Konfederace«. Ohledně osnovy této, která předložena byla Federální radou dne 18. července 1924, nebylo posud dosaženo plné dohody mezi Národní radou a Radou kantonů.
Zákon republiky Polské ze dne 17. února 1922 o »civilní státní službě« tvoří sice součást souhrnu ústavních zákonů, vykazujících velmi demokratické tendence, sám však zůstává po specielní stránce, jíž se zabýváme, věren tradicionelním právním zásadám a obsahuje dokonce jistá ustanovení proti poněkud volnější odborové emancipaci státního zaměstnanectva.
V článku prvním přesně stanoví, že pojítko státního zaměstnance ke státu jest rázu veřejnoprávního a že účinky tohoto svazku jsou dány zákonem. Tímto způsobem zcela vylučuje pojem smluvního svazku mezi státem a jeho zaměstnanci.
V článku 25. odstavci druhém zakazuje veřejným zaměstnancům »býti členy spolků anebo odborových sdružení, jichž činnost by mohla přivoditi poruchu v pravidelném chodu státní správy anebo v normálním výkonu jejich funkcí«.
Ustanovení toto svou neurčitostí připouští výklad velmi libovolný.
Úmyslně se zde nezmiňuji o Italii, Španělsku, Řecku, Maďarsku a Sovětském Rusku, ve kterých nyní panuje politický režim, o kterém lze stěží předpokládati, že by poskytl veřejnému zaměštnanectvu pevné záruky stability a neodvislosti.
Naopak Anglie se svým velmi osobitým systémem veřejných institucí, založených spíše na právu obyčejovém nežli psaném, a se svým nazíráním, které mnohem méně nežli naše je dbalé toho, aby zůstávalo co nejtěsněji přimknuto к tuhým zákonným normám, dovedla od počátku války uvésti v život režim, který skytá veřejnému, zaměštnanectvu značných záruk a umožňuje mu za výtečných podmínek uplatniti své požadavky a důležité podněty týkající se výkonu služby.
Jest to režim proslulých paritních rozhodčích rad, nazvaných Whitleyovy radу, jež od počátku války byly ustavovány, aby se předešlo sociálním konfliktům ve všelikých druzích zaměstnání.
Ačkoliv režim tento nebyl vytvořen pro veřejné zaměstnance, byl přes to po nějaké době na ně rozšířen.
Jsou to paritní rady, skládající se z poloviny zástupců vlád- ních a z poloviny zástupců odborových organisací státně zaměstnaneckých.
Delegáti tito obdařeni jsou určitými, zákonem stanovenými právy, postrádají však prostředků, jimiž mohli by vynutiti provedení svých usnesení.
Za dnešního stavu existují, dva druhy těchto paritních rozhodčích rad pro úředníky, zřízence a dělníky anglického státu.
Jest to především Velká národní rada pro soubor veškerého veřejného zaměstnanectva.
Vedle tohoto nadřízeného orgánu, který zabývá se řešením otázek všeobecného rázu, existuje při každém ministerstvu zvláštní rada tohoto druhu, složená rovněž podle zásady parity.
Dohodnou-li se navzájem členové těchto rad, jsou jejich usnesení zásadně prováděna.
Není-li mezí nimi shody, předloží se sporná otázka před rozhodčí radu, jejíž pravomoc je velmi rozsáhlá.
Tato rozhodčí rada skládá se ze tří členů: z člena jmenovaného vládou, který je současně předsedou; z člena zastupujícího vedoucí státní administrativu a jmenovaného z presenční listiny, obsahující čtyři osoby; konečně z člena zastupujícího státní zaměstnance, zvoleného z čtyřčlenné presenční listiny Federací státního zaměstnanectva.
Federace může do presenční listiny pojmouti i osoby, které nejsou státními zaměstnanci.
Vidíte, jak zajímavý je tento režim, к němuž dospěla tradiční — je pravda — ale v některých případech velmi pokroková Anglie.
Dospívám nyní ke státům, v nichž právní postavení veřejného zaměstnanectva se mi zdá značně paradoxní.
Nezazlíte mi, zařadím-li vaši mladou a krásnou Republiku do této kategorie. Je tu ostatně ve výborné společnosti všech nových Republik, spočívajících na zásadách vysloveně demokratických, ale u nichž zbývá toliko, aby správní systém v nich byl uveden v naprostý soulad s politickými principy, které je ovládají.
V Německu na příklad poskytuje výmarská ústava v článku 159. svobodu spolčovací »každému jednotlivci i všelikým povoláním« (für jedermann und, alle Berufe). V Článku 130., který specielně se týká státních zaměstnanců a jenž obsahuje krásnou formuli: »Die Beamten sind Diener der Gesamtheit, nicht einer Partei«, je plně potvrzeno jejich právo spolčovací.
Ba i více: dá se usouditi, byť i tato velkoryse demokratická ústava vysloveně nestanovila pro státní zaměstnanectvo práva na stávku, že přes to nevylučuje, zásadně a výslovně, státního zaměstnanectva z práva hledati útočiště ve stávce jakožto možném důsledku vlastního koaličního práva.
Vedle toho však upravena jsou práva a povinnosti veřejných zaměstnanců v Německu zastaralým »Reichsbeamtengesetz« z 31. března 1873 ve znění novely z 16. května 1907.
Jediné Duryňsko vyhlásilo, za trvání vládního režimu socialisty Frölicha, nový zákon ze dne 14. března 1922 o právním postavení veřejného zaměstnanectva, o jehož pozměnění se však nyní živě vyjednává.
Pokud jde o celek říše německé, zůstává otázka tato prozatím
305 ve stadiu zákonných osnov, jichž jediná kapitola, způsobilá již nyní k projednání v říšském sněmu, se týká otázek discipliny a sankcí disciplinárních.
Ve skutečnosti zůstávají tudíž němečtí státní zaměstnanci, přes dalekosáhlé změny politického režimu, po stránce právní stále ještě podrobeni onomu »Hoheitsverhältniss«, totiž absolutní suverenitě státu, jehož vztah vůči vlastnímu zaměstnanectvu je rázu ryze unilaterálního.
Pozoruměl-li jsem dobře velmi zajímavým informacím, jichž se mi dostalo o vašem příslušném zákonodárství, zdá se mi, že Republika československá je nyní v postavení zcela obdobném.
Po jedné stránce zabezpečuje vaše skvěle demokratická ústavní listina v článcích 113. a 114. každému občanu právo shromažďovací, spolkové a koaliční (odborového sdružování), z čehož vyplývá, že právo odborového sdružování státního zaměstnanectva je u vás nesporné.
Článek 114. vaší ústavní listiny stanoví: »Právo spolčovací k ochraně a podpoře pracovních (zaměstnaneckých) a hospodářských poměrů se zaručuje.
Všeliké činy jednotlivců nebo sdružení, jež se jeví úmyslným rušením tohoto práva, jsou zakázány.«
Každý pracovník — a bez odporu i státní zaměstnanec — má právo podle prvého odstavce čl. 114. ústavní listiny usilovati o ochranu a zlepšení svých pracovních poměrů použitím práva odborového sdružování a všelikých prostředků boje, které tvoří součást tohoto koaličního práva, tudíž i stávky (podobně jako v Německu).
Po druhé stránce je však podkladem československého práva,
pokud jde o právní a hmotné postavení veřejného zaměstnanectva,
zákon ze dne 25. ledna 1914, č. 15 ř. z., čili služební pragmatika.
Tento zákon, který poskytuje státnímu zaméstnanectvu velmi pevné záruky pokud jde o podmínky vývoje jeho služební dráhy, přimyká se co nejtěsněji k tradicionelnímu právnímu názoru, podle něhož jest pokládati svazek, kterým vázán jest státní zaměstnanec ke státu, bez ohledu na druh konaných služeb, za svazek veřejnoprávní, vznikající unilaterálním výsostným aktem.
Takovouto jeví se v nynější době skutečná a právní situace v jednotlivých evropských státech.
Je tato situace taková, aby odpovídala ústavě v pravdě demokratické? (Pokračování.) Adéodat Boissard:

O právním, mravním a sociálním postavení veřejného úřednictva v demokratickém státě a mezinárodním dosahu tohoto problému.

(Dokončení.)
Byl by na omylu, kdo by myslil, že zaměniti monarchii republikou postačí k vážnému pokroku demokratických idejí. Znamená nevykonati ničeho pro Demokracii, byly-li theologické poučky o výsostných právech králů z boží milosti — nechť již gallikanské či josefínské — pouze nahrazeny starověkým pohanským kultem Boha-státu, suverénního, absolutního a vymykajícího se kontrole massy ovládaných jako »kníže«, světský to zástupce Kristův na zemi.
Pojem státu jakožto abstrakce je neméně nesnesitelný i neslučitelný se svobodou jednotlivce i přirozených kolektivit, jako pojem vládce z masa a kostí, nechť již dědičného, voleného, či usurpátora.
Jaké praktické důsledky chová v sobě podstatně koncepce demokratické ústavy?
Demokracie se plnou měrou neuskutečňuje pouze jistou účastí lidu na vládě.
Demokracie obsahuje v sobě implicite dvojí péči: o rovnost
a součinnost.
Péči o rovnost občanů před volebním osudím, před zákone) před soudem, v dosažitelnosti veřejných hodností, v podrobení společným břemenům, jako jsou povinnost vojenská, poplatnická a jiné.
Dále péči o součinnost, o trvalou spolupráci jednotlivců i přirozených sdružení při řízení společných záležitostí.
V demokratickém režimu musí se tato součinnost neustále vyvíjeti, což předpokládá stálou a postupně vždy dokonalejší výchovu občanskou.
Ukládá-li Demokracie vůči souhrnu občanstva tuto dvojí péči, vyžaduje také — což je logickým důsledkem — aby veřejné úřady a statut státního zaměstnanectva upraveny byly v souladu s těmito zásadami rovnosti a součinnosti.
V demokratickém režimu nebude již jediným a takřka mechanickým úkolem státního úřednictva — či ještě přesněji řečeno veškerého veřejného zaměstnanectva — spolupůsobiti k převaze organisační a vladařské vůle, nechť již krále, diktátora či určitého skupenství.
V demokracii musí býti veřejní zaměstnanci vědomými a součinnými prostředníky mezi vládnoucími a ovládanými. »Tlumočí rozkazy týkající se veřejného uspořádání věcí, jež pocházejí od vůdců, které si národ svobodně vyvolil, a navracejí jim prvky důležité pro jich rozhodování, jež čerpány jsou ze znalosti potřeb národa, která musí jim býti vlastní«, výstižně napsal César Chabrun.
Jsou arci jisté kategorie veřejných zaměstnanců, kteří nemohou uplatňovati nároku na vlastní rozhodování, na jakés právo
392 diskuse, kteří však naopak musí býti úplně v rukou svých vůdců a setrvávati vůči nim v naprosté poslušnosti.
Jsou to zaměstnanci, kteří jsou výkonnými orgány nejpodstatnějších přednostních práv každé suverénní pospolitosti v kterémkoliv stadiu společenského vývoje a bez ohledu na osoby, které jsou vykonavateli těchto výsostných práv: od nejprostšího pohlavára primitivního kmenu až po absolutního vladaře nejrozsáhlejší říše, či konstitučně ustanovené nositele moci v nejdemokratičtčjší z republik.
Tato přednostní oprávnění jsou však omezena co do počtu, neboť týkají se pouze základních attributů každé společenské moci: práva míru a války; vnitřní policie a spravedlnosti.
V tomto ohledu panuje téměř jednomyslná shoda a i nejvřelejší zastánci korporativní autonomie veřejných úřadů, jako Maxime Leroy a Paul-Boncour, naprosto uznávají zde nezbytnost přesně odstupňované odvislosti pro vojáky, soudce, župany, diplomatické úředníky a guvernéry kolonií.
Paul-Boncour kdysi napsal:
»Není nesnadné uváděti mne v posměch syndikáty županů a velících generálů. Tento příklad, uváděný ad absurdum, míjí se však cíle. Nikdy nikdo netvrdil, že by se dobrodiní práva odborového sdružování mělo rozšířiti bez rozdílu na veškeré kategorie státního úřednictva. I zde jako v jiných případech, výjimka potvrzuje pravidlo.« (J. Paul-Boncour: Les syndicats de fonctionnaires, 1906, str. 68.)
Mimo tyto celkem nepříliš početné kategorie veřejných zaměstnanců, kteří se účastní jako přímí spolupracovníci díla výsostné moci státní, jest nutno přiznati v demokratickém režimu ostatnímu veřejnému zaměstnanectvu, zejména oněm nesčetným zaměstnancům veřejných úřadů rázu hospodářského, intelektuálního ba i mravně výchovného, které staly se doménou státu, nárok na ono dobrodiní rovnosti a součinnosti, jehož se dostává ostatnímu občanstvu.
A bylo by i nepochopitelné, z jakého důvodu by stát-zaměstnavatel, který přijal tyto osoby do svých služeb, jim odpíral mezi jiným ona tři základní práva, jichž se domáhají jejich druhové v soukromých a po stránce právní bezvadně konstituovaných podnicích jako požadavků, jež den ze dne docházejí splnění měrou stále rozsáhlejší, totiž:
a) Právo tvořiti zájmové skupiny, čili právo odborového sdružování.
b) Právo smluvní, totiž právo miti účast při stanovení pracovních podmínek, a to na podkladě kolektivních smluv.
c) Konečně právo dozoru, spočívající v jisté účasti při řízení veřejných úřadů, jichž jsou spolupracovníky.
Ve skutečnosti veřejní zaměstnanci povlovně dobývají téměř všude těchto práv.
Tlakem svého postavení zajistili si výkon práva odborového sdružování, a to netoliko uvnitř státu, ale i mezinárodně — viděli jsme, že ustavila se Mezinárodní federace odborových organisací státně zaměstnaneckých, jejíž konsolidace pokračuje každým dnem.
393 Za dnešních poměrů bylo by těžkou chybou snažili se jakýmkoliv opatřením o zamezení dalšího rozvoje organismu, který může vykonati nejcennější služby pro věc sociální spravedlnosti tím, že porovná správní systémy různých států a vyhledá pevnou základnu pro vzorný systém, který by uvedl v soulad práva veřejných zaměstnanců, jakožto občanů i odborníků, se zájmem obecným, jehož je státní zaměstnanectvo nejspolehlivějším strážcem.
Dále uplatňuje se stále obecněji a pravidelněji zvyklost přibírati veřejné zaměstnance k diskusím o jejich pracovních podmínkách а k součinnosti v různých výborech a radách více méně paritních, které studují otázku reformy veřejné správy.
Ježto tato racionelní reorganisace veřejné správy v demokratickém státě jest jedním z nejožehavějších a nejnaléhavějších problémů dnešní doby, a ježto věc udržení sociálního pořádku, založeného na úctě к právům každého jednotlivce, je těsně spjata se zárukami, jež nutno poskytnouti veřejnému zaměstnanectvu — tomuto přirozenému pilíři sociálního pořádku — po stránce hmotného i mravního postavení a právního i sociálního statutu, a to tak, aby záruky tyto odpovídaly vynikajícím službám, jež veřejné zaměstnanectvo prokazuje celku, usnesl se nedávno vedoucí výbor Mezinárodního sdružení pro sociální pokrok k mému osobnímu návrhu, jejž vydatně podpořil můj přítel dr. Štern, pojmouti do denního pořadu svých prací zkoumání požadavků veřejného zaměstnanectva a postaviti se v jednotlivých státech na obranu oněch požadavků které sezná jako oprávněné.
V tomže směru pak projevil bych svoje osobní přání, aby Mezinárodnímu úřadu práce přiznáno bylo právo zabývati se touto otázkou, ježto veškeré vlády mají zájem na tom, aby uvedený úřad k jejímu zkoumání přikročil vzhledem k vysoké úrovni objektivnosti, která charakterisuje veškerá jeho šetření.
Uvážíme-li mohutně prostředky, jimiž disponuje, je Mezinárodní úřad práce lépe než kterýkoliv jiný orgán vybaven k tomu, aby porovnal příslušnou praxi všelikých států světa a vyvodil z tohoto srovnání průměrné směrnice, na jichž podkladě bylo by lze vybudovati vzor zákonného statutu pro racionelní a spravedlivou organisaci veřejné správy.
Aby však upřímní a vzdělaní zastánci veřejného zaměstnanectva všelikých zemí mohli s úspěchem hájiti jeho věc, je nutno, aby zaměstnanci sami jak ve svých odborových organisacích tak i ve svých výkonných orgánech, se pokud možno vyvarovali všelikých pochybených akcí a přemrštěných, nelogických a nepřijatelných požadavků.
Proto také jsem si vědom, že vystupuji vůči nim jako opravdový přítel, upozorním-li je zde na dvě úskalí, jichž se po mém soudu musí pečlivě vystříci.
Především radil bych jim zcela přímo, aby se nepřipojovali k thesi tak zvaného integrálního syndikalismu jakožto prostředku reorganisace veřejných úřadů.
Ježto se stát téměř všude projevil neschopným reformovati sama sebe a přizpůsobiti se požadavkům nového ducha Demokracie,
394 usoudili někteří krajní myslitelé, že třeba jej zcela jednoduše odstraniti.
Tvrdili, že je nutno· upustiti od zastaralých poklesků byrokratického a centralistického systému, jehož tyranské poručenství, vměšujíc se do sebenepatrnějších podrobností správního aparátu, brzdilo jeho volný chod.
Požadovali absolutní autonomii veřejných úřadů, účast organisovaných úředníků na jejich řízení, rozvoj jejich odpovědnosti a jejich iniciativy.
(Srov. Carrere, v časopise Politica, duben 1925.)
Požadovali, aby syndikát, dosud obranný živel v organismu dnešním, stal se v novém organismu živlem dozorčím a akčním.
Tímto způsobem transponován byl problém ze základny právní na základnu politickou a sociální.
»Dvě protilehlé koncepce, Státu a Společnosti, střetají se tu tváří v tvář.
Na jedné straně stát politický, autoritářský, centralistický, vládnoucí řadou mandatářů, oprávněných čerpati z jeho autority a současně poslušných jeho nástrojů. Na druhé straně stát hospodářský, federativní, decentralizovaný, svěřující řízení svých veřejných úřadů odborníkům vybaveným iniciativou a odpovědností.«
Prohlašuji zcela jasně, že tento systém autonomie a odborového přizpůsobení veřejných úřadů není udržitelný ani na okamžik. Zpečetil by naprostý rozklad ústřední moci, tohoto svrchovaného rozhodčího a dělitele mezi jednotlivci a kolektivitami; státu, tohoto ochránce veřejného dobra; a na konec by znamenal i zánik samé svrchovanosti státní.
Toto přímé řízení veřejných úřadů odborovými organizacemi státně zaměstnaneckými by však také daleko nebylo sociálním pokrokem, jako spíše svízelným návratem do minulosti. Znamenalo by pravý a nežádoucí ústup к kunímu systému středověkému. Veřejné úřady by byly v rukou jednotlivců jako léna. Zatím však co ve staré Francii tvořily veřejné úřady individuelní privilegia delegovaná králem, který v případě příliš křiklavého zneužití je mohl kdykoliv odníti, stáli bychom· zde tváří v tvář kolektivním lénům, vzešlým z neosobní a mnohem nesnadněji vymezitelné moci Národa.
Tím bychom byli vysazeni nebezpečí bezuzdného rozpoutání vášní a bratrovražedného boje skupinových egoismů, mnohem zhoubnějších než nejhorší egoismy individuelní.
Správní reforma pomocí integrálního syndikalismu, jejž dosud navrhuje pouze menšina extrémistů a idealistů, nemůže tudíž býti pokládána leč za velmi nebezpečnou utopii.
V zájmu veřejného zaměstnanectva je dále, aby nezneužilo vůči vládám vyhrůžky, že použije stávky ve svém úředním odvětví.
Nechci zde zaujmouti stanoviska právního. Pokud jde o právo stávky, bylo by třeba stanoviti četné úchylky mezi úředníky různých kategorií.
Zdůrazniti však chci, že právě kontinuita je jednou z nejzjevnějších nezbytností veřejného úřadu. Můj kolega prof. Jeze pokládá dokonce tuto kontinuitu za podstatnou známku veřejné služby.
Je zajisté známo, jaké poruchy může způsobiti pro celek pře-
395 rušení určitého druhu veřejné služby, jíž se stát ujal konec konců toliko proto, že všeobecný zájem vyžadoval zajištění jejího pravidelného a přesného chodu.
Zasahovati takto hluboce různými poruchami do normálního chodu pospolitého života celku, byť i na obranu sebe oprávněnějšího stavovského zájmu, mohlo by popuditi proti veřejnému zaměstnanectvu — při zneužití této zbraně — celé veřejné mínění. Důsledek tento mohl by býti případně i mnohem citelnější, než jakákoliv eventualita trestních anebo odborových sankcí.
Mimo to pak, jako účastník na díle vládním, totiž na díle vykazujícím ráz vyšší nutnosti a kolektivního zájmu, nemá veřejný úředník práva prolomiti tuto zásadu solidárnosti.
»Veřejné úřady jest pokládati za povinnost,« praví ústava z roku 1793, kdy ještě se nepohrávalo s myšlenkou občanské solidarity.
Veřejní zaměstnanci před podobným rozhodnutím, jež by ostatně v soukromém podniku mohlo býti i bezvadné, nechť vždy se zamyslí nad zvláštními povinnostmi, jež jim ukládá nápis »Veřejná služba« nad branou, do níž vešli.
Učiní-li tak, budou právem moci se dovolávati oné zvláštní úcty, která jim v Demokracii má náležeti jako bezprostředním a svrchovaně nezbytným strážcům obecného blaha.
Přeložil dr. Josef Skосh.

Citace:

č. 3680. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 674-676.