JUDr. Jan Matějka: Pojem veřejnoprávní korporace. (Knihovna Sborníku věd právních a státních. Nová řada, B. Odbor státovědecký čís. 4.) Praha 1929. Str. 112. — Positivní právo staví nás před řadu problémů, spočívajících v tom, abychom nalezli kriterium, jehož by bylo lze užíti v konkrétních případech pro stanovení konkrétní právní povinnosti. Mezi tyto problémy náleží také problém pojmu veřejnoprávní korporace jako problém veřejného a contrario soukromého práva vůbec. Positivní právo stanoví totiž řadu povinností specialisovaných oběma výrazy, aniž stanoví jejich definice, takže vzniká eminentně důležitá nutnost interpretace obou. Celá věc jest však do nejvyšší míry komplikována těmito úvahami: pojmy veřejného a soukromého práva (korporací) jsou nesporně dílem právní teorie: ta však čas od času vymezovala je různými znaky (nucené členství, veřejný zájem, teorie Kosinová etc.) a normativní teorie dokonce jakýkoliv rozdíl mezi nimi popřela: z právní teorie dostaly se však tyto pojmy, a to, jak postupně byl právní řád tvořen, různé pojmy, označované týmž výrazem, do positivního práva, a to většinou určeny jen názvem a někdy (příkladným) výpočtem do jejich rozsahu patřících útvarů. Tím postavena jest interpretace před těžký úkol na základě dvojího názvu a daného rozsahu pojmů hledati jejich obsah, t. j. definici, a kromě toho definici jednu, ač jest jasno, že dané rozsahy nejsou výsledkem jediné, nýbrž několikerých definic. Monistické stanovisko normativní teorie věští pak marnost takového hledání; ukazujeť, že ať jakékoliv bude rozhraničení obou pojmů, bude nesprávné (nedůsledné) a tudíž zejména vlastnímu svému účelu, t. j. konkretisaci právních poměrů nedobře vyhovující.
Matějka, stoupenec panující teorie, ovšem neuznává této složitosti problému, třebaže by k tomu dospěl, kdyby se ve svých úvahách déle zabýval monismem normativní teorie (mluví o něm jen na několika řádcích, a o Weyrových Příspěvcích k teorii nucených svazků sotva pod čarou se zmiňuje). Přes nedostatek metodologických úvah jest nicméně jeho práce neobyčejně záslužná, a to nejen tím, že jest informaci po současném stavu problému, nýbrž — se stanoviska normat. teorie — že jest také jasným důkazem nemožnosti, podati nějaké jednotné a jasné řešení.
Problém rozpadá se ve dva: pojem korporace, a pojem veřejného a contrario soukromého práva. Pojmu korporace jest věnována II. a III. kap. (Úvodní kap. pojednává o poměru práva a státu.) Korporace jest druhem subjektu právního, t. j. určitým bodem, jemuž právní řád přičítá povinnosti a práva. M. rozebírá jednotlivé názory na rozdíl mezi právnickými osobami a právními osobami — Savignyho fiktivní teorii, učení o reální svazkové osobnosti, učení Kelsenovo a Duguitovo, pojem právnické osoby popírající — a, uznav nutnost, rozdíl ten budovati, nalézá podstatu právnické osoby typu korporačního ve společnosti více osob, za určitým účelem sdružených, pokud takovéto sdružení má v zápětí vznik nové právní subjektivity, odlišné od subjektivity vlastních členů sdružení. — Rozdílu mezi veřejnou a soukromou korporaci věnuje se kap. IV.—VIII. M. rozebírá jednotlivé směry v učení o veřejnoprávní korporaci: odmítá monistické stanovisko normativní teorie v důsledku zřejmě dualistického postoje zákonodárcova, probírá pak teorie »nuceného vzniku«, veřejnoprávního vzniku, Iheringovu teorii expanse, nuceného členství, teorie účelové (zejm. Rosinovu), teorii vrchnostenské moci, teorii Mayerovu, teorie nauky francouzské a podrobuje je kritice. Touto dostává se k poznání, že »nelze nalézti v určitém znaku pevné kriterium, které by odlišovalo veřejnoprávní korporaci od soukromoprávní« (str. 64.). Proto uchyluje se k teoriím, jak sám praví, »méně určitým«, jež označují za veřejné korporace »ony, jež svou činností obstarávají část veřejné správy.« Míním, že tyto teorie jsou a zůstanou zcela neurčitými dotud, dokud nebude jasněji pověděno, co jest »veřejná správa«. Nestačí totiž říci, že veřejná správa je činnost veřejnoprávních svazků, v užším smyslu výkon veřejné moci, poněvadž stále se neví, co tvoří tu »veřejnost«. Veřejnoprávní korporace jsou pak právním řádem nadány subjektivním právem k jejímu výkonu, jsou samosprávnými (str. 68.). Dále probírá M. rozdíly veřejné korporace od jiných útvarů (nadace a ústav) a hlavní druhy veřejnoprávních korporací, jimiž jsou: stát, obec, školní obec a okres, do jisté míry university, náboženské společnosti, útvary zájmové samosprávy etc.
O nejistém výsledku své práce jest sám autor přesvědčen, praví-li, že není jím »podáno kriterium, na základě něhož by bylo lze v každém případě bez obtíží zjistiti, zda určitá korporace je veřejnoprávní či soukromoprávní ...« a že zde bude rozhodovati »celková právní posice, v níž se určitá korporace na základě předpisů určitého právního řádu nalézá.« Nejistota výsledku není ovšem snad důsledkem nejistého (nesprávného) postupu teoretického (interpretačního), nýbrž nejistoty, nedokonalosti právního řádu samotného. Nelze interpretací nalézti jednotného (byť i víceznačného) kriteria tam, kde jej není: jde tu o rozpor dvojích pojmů: právní vědy a právního řádu. Věcí zákonodárce, ne interpretace je tento rozpor odstraniti.
Václav Chytil.