NPD documents search: Boh. adm., 15 (1933), sv. 2

Č. 10780.

Zaměstnanci veřejní (Slovensko): I. * Státní úředník čsl. nemá nároku na zápočet župní služby diurnistské do doby rozhodné pro vyměření odpočivných požitků. — II. Stát čsl. nenastoupil u uher. státních zaměstnanců na území Slovenska ipso facto do zaměstnaneckých poměrů vůči býv. státu uherskému.
(Nález ze dne 17. října 1933 č. 17309.)
Prejudikatura: ad II: Boh. A 996/21, 1041/21, 1065/21, 1253/22, 1255/22, 2933/23, 3799/24, 4409/25, 6606/27 a j.
Věc: Vojtěch J. v Bratislavě (adv. Dr. Otto Sommer z Prahy) proti ministerstvu vnitra o započtení služby diurnistské do pense.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-l vstoupil jakožto diurnista do služeb župy oravské dne 1. září 1896, byl dne 16. února 1905 jmenován kancelistou župy té, byl výnosem min. vnitra z 31. července 1919 jmenován adjunktem pomocných úřadů župy v IX. hodn. třídě, vykonal přísahu dne 14. listopadu 1919, byl ke dni 1. ledna 1926 převeden do 7. platové stupnice plat. zák. č. 103/26 a bylo mu výnosem zem. úřadu v Bratislavě z 2. listopadu 1930 propůjčeno služební místo 6. plat. stupnice v osobním stavu kancelářských úředníků politické správy na Slov. s účinností od 2. listopadu 1930.
Podáními z 8. září 1926 a z 2. listopadu 1926 domáhal se započteni služební doby ztrávené jako diurnista u býv. župy Oravské od 1. září 1896 do 15. února 1905 a válečných pololetí pro výměru pensijních požitků. Výměrem z 22. června 1929 vyřídil zem. úřad v Bratislavě podání tato stran diurnistské služby záporně. Odvolání proti tomuto výměru nevyhověl žal. úřad nař. výnosem.
Nss uvážil o stížnosti takto:
Žal. úřad nevyhověl odvolání z důvodů, že není zákonného ustanovení, které by skýtalo právní nárok na započtení oné doby pro výměru výslužného, kterou jmenovaný ztrávil v župní službě před svým vstupem do pragmatikální služby státní, a nebyl tedy st-l provedeným započtením ve svých právech zkrácen. Stížnost namítá předem, že byl st-l po státním převratě převzat do služeb republiky Čsl., čímž prý byla povinnost vyplývající ze zákonů uherských a statutů přesunuta na stát čsl., kterýž jest proto povinen st-li zmíněnou službu diurnistskou započísti. Námitce této nemohl nss přisvědčiti.
Jak nss vyslovil v nál. Boh. A 1065/21 (viz Jud. A 1. č. 4), přetrženy byly zákonem z 28. října 1918 č. 11 Sb. svazky s ostatním územím rakouským a uherským a zničen tím byl pro území nového státu čsl. dosavadní právní řád rak. a uher. zavedením nového právního řádu státu čsl., prozatímně recepcí práva rak. a uher., pokud novému státu neodporovalo; dále vyslovil nss v nál. Boh. A 996/21, 1041/21, 1253/22 (srv. i Boh. A 1255/22, 2933/23), že dnem 28. října 1918 vstoupil v život stát čsl. jakožto samostatný stát (zákon z 28. října 1918 č. 11 Sb.), který není v kontinuitě se současně zaniklým státem rak.-uher. Čsl. stát nesukcedoval tudíž v právní postavení zaniklých států. Nárok státního zaměstnance na plnění závazků zaniklého státu mohl by podle toho proti státu čsl. vzniknouti jen tehdy, kdyby stát čsl. byl závazným způsobem projevil vůli, že přejímá všeobecně anebo za určitých podmínek veřejnoprávní závazky majetkového obsahu plynoucí z veřejné služby zaniklého státu rak.-uher. Bez zvláštní vnitrostátní normy nepřechází tedy veřejnoprávní závazky státu zaniklého (býv. rak. nebo uher.) eo ipso na stát nástupnický, t. j. Čsl. republiku (viz Boh. A 3799/24, 4409/25, 6606/27).
Takovouto normou byla zprvu úprava zák. z 10. prosince 1918 č. 64 Sb., jenž v § 2 stanovil, že se státní, samosprávní a církevní hodnostáři, úředníci a zaměstnanci býv. král. Uherského ponechávají prozatím ve svých úřadech s dosavadními požitky, vykonají-li slib poslušnosti Čsl. republice a uzná-li zmocněnec vlády, že i jinak jsou se své úkoly. Další úpravou tohoto poměru byl zák. z 22. března 1920 č. 210 Sb. o prozatímní úpravě správy politické na Slov. Podle § 4 tohoto zák. jsou státní úředníci v cit. zákoně zmínění podrobeni důsledkem tohoto zákona zákonům a ustanovením, jež platí pro úřednictvo státní v ostatních částech republiky, zejména zák. z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. o služebních poměrech státních úředníků a státního služebnictva (služební pragmatika), nařízením a předpisům k němu vydaným, jakož i všem zákonům a ustanovením, kterými jsou v ostatních částech republiky upraveny služební a zaopatřovací požitky státních úředníků a státního služebnictva. Podle § 4 odst. 2 cit. zák. pozbývají pak zák. a nař. býv. vlády uherské, jež jsou s těmito ustanoveními (odst. 1 tohoto paragrafu) v rozporu, platnosti.
Na st-le jakožto státního úředníka pragmatikálního republiky Čsl. platí tedy předpisy práva zaměstnaneckého, jak se vyvinulo v ostatních historických částech republiky Čsl., a nemůže se již z toho důvodu st-l dovolávati s vyhlídkou na úspěch zaniklých předpisů dříve uherských.
Tedy na něho stran zápočtu období pro výměru pense vzhledem k ustanovení § 4 zák. č. 210/20 platí ustanovení služební pragmatiky č. 15/1914 ř. z., kteráž v § 60 stanoví, že nárok úředníků na výslužné (odbytné)......posuzovati jest podle platných předpisů se změnami, jež vyplývají z tohoto zákona. Služební pragmatika, jakožto zákon rakouský, má pak na zřeteli zřejmě jen zákony a ustanovení platná o nárocích na odpočivné platy podle zákonů a ustanovení dříve rakouských. Než zákony a ustanovení platné v historických zemích neznají normy, podle níž by slušelo započísti diurnistskou služební dobu ztrávenou u býv. žup na Slov. Také z předpisu § 61 služ. pragm. nelze započítatelnost služby takové vyvoditi, ježto předpis tento má podle svého znění a obsahu na mysli definitivní, resp. prozatímní službu úřednickou, pokud se týká kancelářských oficiantů, a jinakou služební dobu ztrávenou v kancelářské službě pomocné neveřejnoprávní, avšak jen tehdy, jde-li o služební dobu ztrávenou ve službách státu.
Podle §§ 2 a 4 zákona č. 210/20 nemůže se st-l dovolávati ani ustanovení nař. vešk. min. z 25. ledna 1914 č. 20 ř. z., vydaného k provedení § 61 odst. 3 služ. pragm. č. 15/1914 ř. z., a uplatňovati z tohoto nař. nárok na zápočet služební doby diurnistské u býv. župy oravské, poněvadž nař. vešk. min. č. 20/1914 ř. z. má opět jedině na mysli úpravu zápočtu služby kancelářských oficiantů a jinaké služby kancelářské pomocné neveřejnoprávní, avšak toliko ve službách státu scilicet rakouského či nyní čsl., neobsahují však ustanovení o zápočtu služby diurnistské nestátní a obzvláště ztrávené u býv. župy oravské. Pokud stížnost poukazuje na výnos min. vnitra č. 23058/28 pres. a tvrdí, že se výnos ten na st-le nevztahuje a že proto se ho žal. úřad nemůže dovolávati, tu přehlíží, že se žal. úřad v nař. výnosu výnosu citovaného vůbec nedovolává a nař. rozhodnutí odůvodňuje poukazem k tomu, že není právní normy, která by skýtala st-li právní nárok na požadované započtení služby.
Pokud se stížnost v tomto vztahu dovolává práva nabytého na základě ustanovení statutu župy oravské, zák. č. 210/20 a nař. vešk. min. č. 20/1914 ř. z., tu byla neoprávněnost tohoto právního nazírání vyvrácena již shora, nehledíc k tomu, že případná skutečně nabytá práva může zákonodárce, jak všeobecně uznáno, mocí formelního zákona nejen změniti, t. j. zúžiti nebo rozšířiti, nýbrž i zcela odstraniti a zrušiti. To se také stalo v ustanovení § 4 odst. 1 a 2 zák. č. 210/20 Sb.
Ani námitku stížnosti, že v Čech. a na Mor. byla uznána reciprocita o započtení dob ztrávených ve službách těchto zemí a u měst se zvláštním statutem pro výměru pense státního úředníka výnosem min. fin. č. 4348/1908, vydaným na základě nál. rak. říšského soudu z 4. července 1904 č. 268, Sbírka Hye—Hugelmann č. 1259/1904, a že honorována byla i podle zaměstnaneckého práva rakouského veřejná služba, která ani přibližně nebyla tak státní jak služba u býv. žup uherských, nemohl nss uznati důvodnou, ježto jest z právního názoru cit. nál. a výn. min. fin. patrno, že nejsou ani služby zemské a služby u magistrátů měst se zvláštním statutem všeobecně započítatelny pro státní službu, nýbrž že tomu tak jest jen v případech, kde to stanoví určitá zvláštní norma. A takové zvláštní normy, která by připouštěla zápočet služby diurnistské ztrávené u býv. žup na Slov., jak již bylo řečeno, právě není a nelze oprávněnost takového nároku dedukovati ani z analogie dovolávaných statutů zemí České a Mor.-Slezské, pokud se týká úprav měst se zvláštním statutem, poněvadž to vylučuje jasný předpis §§ 60 a 61 služ. pragm. jakož i § 4 zák. č. 210/20 nepojetím služeb zmíněného druhu.

Citace:

Č. 10780. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 415-418.