Č. 6044.

Státní zaměstnanci: I. * Zákon z 22. prosince 1924 č. 286 Sb. neposkytuje státnímu zaměstnanci, o jehož nucený odchod z činné služby běží, právního nároku na to, aby mu byla poskytnuta lhůta k podání námitek do výzvy podle § 13, odst. 3. — II. * Přeložení na trvalý odpočinek podle § 13 cit. zák. není vázáno na splnění předpokladů § 80 služ. pragm. a není podmíněno řízením v §§ 81 a násl. služ. pragm. předepsaným. — III. * Předpis § 14 cit. zák. není normou zakládající právní nárok státních zaměstnanců, nýbrž toliko směrnicí, kterou se má úřad při provádění zákona říditi.
(Nález ze dne 9. listopadu 1926 č. 22711.)
Věc: Josef H. v P. proti zemskému finančnímu ředitelství v Brně o přeložení do trvalé výslužby dle § 13 zák. č. 286/24.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Zfř v Brně zpravilo výměrem z 27. června 1925 st-le, že z důvodu jeho menší způsobilosti služební, jakož i vzhledem k jeho výstřednímu chování mimo službu, jež poškozuje stavovskou vážnost a zlehčuje úctu a důvěru, jichž úřad bezpodmínečně vyžaduje, hodlá jej na základě výn. min. fin. z 22. dubna 1925 přeložiti do trvalé výslužby dle § 13 zák. č. 286 ex 24. Při tom bylo podotknuto, že st-l může ve smyslu § 13 cit. zák. ještě dodatečně v nepřekročitelné osmidenní lhůtě ohlásiti písemně dobrovolný odchod z činné služby. Proti tomu podal st-l 30. června 1925 a 14. července 1925 námitky. Nař. dekretem z 24. července 1925 dalo zfř v Brně st-le z důvodů jeho menší způsobilosti služební, jakož i vzhledem k jeho výstřednímu chování mimo službu, jež poškozuje stavovskou vážnost a zlehčuje úctu a důvěru, jichž úřad bezpodmínečně vyžaduje, na základě zmocnění min. fin. dnem doručení dekretu na základě § 13 zák. č. 286/1924 do trvalé výslužby a vyměřilo mu výslužné — — — — — mu výslužné. — — — — Podotknuto bylo, že k námitkám ze 14. července 1925 nebylo přihlíženo z důvodu, že námitky nebyly podány ve stanovené lhůtě, dále, že disc. řízení proti st-li zahájené se nezastavuje a nepřerušuje.
Stížnost napadá opatření to pro vadnost řízení a nezákonnost. Jaká vadnost řízení vytýká stížnost, že se žal. úřad nezabýval námitkami, které st-l podal do dekretu z 27. června 1925. Dle názoru stížnosti nejde tu při tomto opatření o vyrozumění dle § 13 č. 286/1924, nýbrž vzhledem k tomu, že poukázáno nejen k menší způsobilosti, nýbrž také k disc. vyšetřování, o zamýšlené propuštění jiné, proti čemuž st-li příslušelo právo stížnosti. Poněvadž dekret z 27. května 1925 neměl poučení o stížnosti a lhůtě k ní, mělo se zfř zabývati námitkami ze 14. července 1925 a nesmělo je zamítnouti s odůvodněním, že byly podány opožděně.
Jako nezákonnost vytýká stížnost, že důvody přeložení st-le do výslužby nejsou blíže označeny a prohlašuje je za nepravdivé. Stížnost tvrdí, že st-l vždy plnil uložené mu povinnosti, že mu nikdy nebyla činěna výtka menší způsobilosti. Pokud jde o výstřední chování, nezmiňuje se nař. rozhodnutí o tom, jaký byl výsledek disc. řízení proti st-li zahájeného a nebyl mu výsledek ten dosud sdělen. Pokud se napadené opatření odvolává na § 13 zák. č. 286/1924, poukazujíc k tomu, že v § 14 téhož zák. jest určeno, kteří zaměstnanci mají býti přeloženi do výslužby. V § 14 zák. není o výstředním chování vůbec řeči, nýbrž označena jako měřítko služební způsobilost, výkonnost, upotřebitelnost, hospodářské a rodinné poměry. Na tyto poměry nebylo při nař. opatření hleděno. — — — —
Nss založil rozhodnutí o této záležitosti na těchto úvahách:
Zákon z 22. prosince 1924 č. 286 Sb. chce dosíci, aby úkoly, které stát v zájmu státní správy plniti musí, byly prováděny správně a co nejúsporněji a nejjednodušeji a činí k tomu účelu: a) opatření rázu organisačního, b) opatření týkající se způsobu obstarávání úkolů veř. správy, c) opatření týkající se hospodárného využití pracovních sil.
Zákon je založen na poznatku, že jest zřejmý nadbytek pracovních sil a začíná se snížením jich bez odkladu, stanově kategoricky, že během r. 1925 má býti počet pracovních sil snížen aspoň o 10% (§ 4, odst. 1 a 2.). Nutné snížení počtu zaměstnanců chce zákon provésti pokud možno cestou dobrovolnou (§§ 9 až 12), připouštěje vedle toho možnost, aby zaměstnanci byli dáni do výslužby i proti své vůli. Zákon při tom nestanoví, kteří zaměstnanci a za jakých předpokladů musí — po případě nesmí býti dáni na odpočinek, ponechávaje tak zejména v případě nuceného odchodu uvážení úřadu, které zaměstnance s hlediska tohoto zákona pokládá za postrádatelné.
Též z ustanovení § 14 zák. o výběru zaměstnanců, kteří mají býti propuštěni, nelze dovoditi nárok, aby určitý zaměstnanec nebyl přeložen z činné služby do trvalé výslužby. Zákon nestanoví v § 13 žádné omezení pro úřad, takže může dle toho přeložiti do trvalé výslužby dle své volné úvahy kteréhokoli zaměstnance. V § 14 jsou obsaženy, jak plyne již z jeho nadpisu, předpisy pro výběr. Předpisy ty však neobsahují žádných závazných omezení. To vyplývá především z textace zákona. § 14 uvádí totiž vedle tří služebních důvodů i dva důvody čerpané ze života soukromého (hospodářské a rodinné poměry), než tím nevyčerpává důvodů těch, nýbrž dodává, že uváženy budou i »jiné závažné okolnosti.« Dále v § 14 nenařizuje se nic absolutního, arg. slova: »Pokud se přihlíží ..« (odst. 2., 4., 5.), »sluší uvážiti«, »pokud možno« (odst. 2.) atd. To vysvítá též z účelu tímto zákonem sledovaného (tak dle § 4 musí býti aspoň 10% restringováno již v r. 1925). Při výběru osob, jež mají býti restringovány, jde o posouzení, který zaměstnanec má býti pensionován spíše než zaměstnanci jiní, jde tu tedy o posouzení relativní postrádatelnosti zaměstnanců. Ustanovení § 14 není tedy v podstatě než směrnicí, kterou se úřad při provádění zákona má říditi. Že úvaha úřadu ve směru tom není omezena, vychází též z ustanovení § 30, odst. 1. zák., který po dobu účinnosti tohoto zákona zbavuje platnosti veškeré služ. a pens. předpisy i smlouvy tomuto zákonu odporující, stanově tak ve vztazích zákonem tím upravených tento zákon za jedinou platnou normu.
Z úvah těchto jde na jevo, 1. že při nuceném odchodu ve smyslu § 13 zák. může zaměstnanec býti dán do výslužby, jen když dříve byl dle § 13 odst. 3. zpraven a dána mu možnost, aby dodatečně ohlásil písemně dobrovolný odchod z činné služby, že však nemá práva stížnosti nebo námitek proti této výzvě, tudíž také nemá nároku, aby k podání námitek byla stanovena lhůta. Ustanovení § 13, odst. 3, je vedeno snahou zákonodárcovou umožniti zaměstnancům dobrovolný odchod za tím účelem, aby jim přiznány byly výhody § 13, odst. 4.; 2. že přeložení na trvalý odpočinek dle § 13 zákona není vázáno na splnění předpokladů § 80 služ. pragmatiky, aniž je podmíněno řízením v §§ 81 a násl. služ. pragmatiky předepsaným.
Důsledkem zásad těch nelze seznati vadu řízení v tom, že nař. opatření odmítá námitky proti výzvě dle § 13, odst. 3. jako opožděné, poněvadž podávání námitek takových zákon vůbec nezná.
Dovolává-li se st-l v tomto směru § 25, je na omylu, neboť ustanovení to recipuje pro obor zák. č. 286/24 předpisy zák. z 12. května 1896 č. 101 ř. z. toliko pro počítání lhůt uvedených v §§ 8 a 13, nepřejímá však ostatních předpisů zákona onoho a tedy ani lhůt samých. Vyzvání dle § 13, odst. 3. jest ostatně pouhým sdělením úmyslu žal. úřadu o tom, co úřad hodlá podniknouti, není však ještě rozhodnutím samým.
Není dále nezákonnosti v tom, že napadené opatření uvádí jako důvod propuštění menší st-lovu způsobilost služební a výstřední chování mimo službu, poněvadž přeložení do výslužby dle § 13 zák. státi se může bez odvolání na konkrétní okolnosti případu. Strana nemajíc právního nároku na to, aby okolnosti v § 14 zák. vytknuté na ni byly, po případě nebyly upotřebeny, nemůže také uplatniti jako nezákonnost, že úřad překládaje zaměstnance do výslužby, uvedl jako motiv svého opatření skutečnosti, o nichž v § 14 není výslovně řeči. Nezáleží tedy také na tom, jak byl st-l za své služby kvalifikován a byla-li mu kvalifikace podle předpisu služ. pragmatiky sdělena čili nic. — — — — —

Citace:

č. 6044. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 584-586.