NPD documents search: České právo, 11-12 (1929, 1930)

Ideální konkurence přečinů shluknutí dle §§ 283. a 284. z. tr. s přestupkem, §u 14. zákona shromažďovacího je vyloučena.
Nebylo-li po rozpuštění schůze, byť i proti předpisům zákona pořádané, uposlechnuto úředního rozkazu, aby se shromáždění rozešli a místo schůze opustili, sluší na neposlušné toto jednání použiti §u 14. zák. shr. a nikoliv §u 283. z. tr.

Koncem října 1909 oznámeno jistému c. k. okresnímu hejtmanství, že se o čtyry dny později pořádá v určité veřejné místnosti obce N. veřejná schůze lidu s programem: »Poslední události ve Španělsku a případ Ferrerův.« Okresní hejtmanství zapovědělo pořádání této schůze a vyslalo v den, kdy měla býti pořádána, na místo schůze okresního komisaře, aby schůzi tu, kdyby se konala přes zákaz, rozpustil. Na místě samém zjistil tento úředník, že se schůze vskutku koná, ovšem ale jako schůze důvěrná ve smyslu § 2. zák. shrom. Podrobil ji proto revisi, a jelikož při této zjistil, že schůze podmínkám zákona nevyhovuje, prohlásil, že schůzi rozpouští a vyzval všecky shromážděná, aby místnost opustili. Vyzvání tohoto neuposlechli však ihned obžalovaní A, B, C a D, a obžalovaný A se pustil s komisařem nadto i do rozčilené kontroverse, ve které se mu snažil dokázati, že rozpustil schůzi proti zákonu.
Na základě tohoto skutkového děje odsoudil sborový soud prvé stolice obžalované A, B, C a D a) jednak pro přečin shluknutí ve smyslu § 283. z. tr., »jelikož při shluknutí neuposlechli úředníka, když tento lidu kázal, aby se rozešel«, b) jednak pro přestupek §u 14. zák. shromažďovacího ze dne 15. listopadu 1867 ř. z. č. 135., »jelikož neopustili hned místo schůze, přes to že tato byla rozpuštěna«, a obžalovaného A i pro přečin shluknutí ve smyslu § 284. z. tr., »jelikož se pustil, vzpíraje se úřednímu rozkazu, s komisařem do hádky.«
Na zmateční stížnost obžalovaných zrušil však nejvyšší dvůr soudní a zrušovací rozhodnutím ze dne 17. října 1910 č. j. Kr II 271/10 výrok odsuzující obžalované pro přečin dle § 283. a obžalovaného A i dle § 284. z. tr., vyloučil výroky tyto z rozsudku nadobro, ponechav v platnosti jen výroky o vině obžalovaných dle § 14. zákona shromažďovacího. V příslušně části důvodů svého rozhodnutí praví nejvyšší dvůr soudní:
Právem vytýká zmateční stížnost, že se to příčí zákonu, podřaďuje-li rozsudek, předpokládaje tu ideální konkurenci přečinu dle § 283. z. tr. s přestupkem dle § 14. zák. shrom., totéž trestné jednání obžalovaných pod oba tyto předpisy trestního práva. Zákon shromažďovací prohlašuje výslovně, že trestního ustanovení §u 19. lze použíti na porušení zákona shromažďovacího jen tehda, nelze-li na ně použiti obecného zákona trestního. Z toho plyne, že neposlušnost vůči rozkazu, opustiti po rozpuštění shromáždění (§ 14. zák. shrom.) místo, kde se konalo, sluší přezkoumávati nejdříve s hlediska obecného zákona trestního, a teprv, není-li tu skutkové povahy činu zákonu tomuto podléhajícího, posuzovati podpůrně dle § 14. zák. shrom., že však obou zákonů na jednu a tutéž skutkovou povahu nikdy použiti nelze.
Přezkoumává-li se ve případě našem skutkový děj zjištěný ohledně obžalovaných A, B, C a D dle zásady této, ukáže se, že bylo na děj tento užito neprávem předpisu § 283., pokud se týče i § 284. z. tr. Třebas se stane i sběh většího počtu lidí vzniknuvší z příčiny sebe nezávadnější shluknutím ve smyslu § 283. tr. z., jakmile nebylo poslechnuto úředního rozkazu nařizujícího rozchod, liší se přece pojem »sběh« lidu (Ansammlung einer Menschenmenge), jako předpoklad případného shluknutí, zásadně od pojmu »shromáždění« (Versammlung) a byť by toto bylo uspořádáno i proti předpisům zákona. Sběh značí právě neupravené nahromadění se většího počtu lidstva. Při »shromáždění« jde však o výkon práva zaručeného všem státním občanům ve čl. 12. státního zákona základního ze dne 21. prosince 1867 ř. z. č. 142. o všeobecných právech státních občanů, jehož výkon upravuje zákon shromažďovací ze dne 15. listopadu 1867 ř. z. č. 135. I když se uspořádá shromáždění, — jak bylo shledáno v případě našem, formálně proti předpisům zákona tohoto, zjednává se tím, kromě případné trestnosti dle §§ 2. a 19. zákona shrom., toliko podmínka pro jeho zápověď, pokud se týče rozpuštění, která je sloučena nezbytně s rozkazem, aby lidé místo shromáždění ihned opustili a se rozešli. Shromáždění uspořádané jako výkon práva státních občanů nestane se tím však »shluknutím«, které se staví v § 283. z. tr. po bok srocení. Jinak by byl pak předpis §§ 14. a 19. zák. shrom. úplně zbytečný, to tím spíše, an závazek tu stanovený v každém případě plynul by v míře stupňované již z § 283. z. tr. Předpisů §§ 283. a 284. z. tr. bylo by lze tedy použíti na účastníky schůze po případě teprv tehda, kdyby se tito, opustivše místnost schůze, teprv opět srotili, kde by pak přirozeně nebylo již lze mluviti o shromáždění.
Z toho plyne však také, že se rozsudek prvního soudu nesrovnává, pokud jde o obžalované A, B, C a D, se zákonem. Při správném výkladu zákona slušelo na jejich počínání si, pokud neuposlechli ihned rozkazu úředníkova, aby po rozpuštění schůze místo, kde se konala, opustili, použíti toliko předpisu §§ 14. a 19. zákona shrom.
Z důvodů právě vylíčených nemůže ani v prudké hádce soudem prvým zjištěné, do které se pustil obžalovaný A. s úředníkem ve schůzi intervenujícím, opodstatněna býti skutková povaha přečinu shluknutí ve smyslu § 284. tr. z. Též tento výrok odsuzující musí zde tedy býti zcela vyloučen. Hádka ta by se však mohla, byla-li vedena obžalovaným A. v úmyslu, aby překážel úředníku intervenujícímu ve výkonu jeho úřadu, podřaditi arci pod trestní předpis § 314. z. tr. Jelikož však není tato subjektivní stránka zmíněného právě přestupku proti veřejným zřízením a opatřením v rozsudku stolice prvé zjištěna a záležitost není v tomto směru k rozsouzení zralá, jest nutno vrátiti ji v tomto bodě soudu prvé stolice, aby ji znovu projednal a rozhodl. K. K.

Citace:

Ideální konkurence přečinů shluknutí dle §§ 283. a 284. z. tr.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1911, svazek/ročník 20, číslo/sešit 2, s. 122-124.