Č. 405.

Koncesované živnosti: * Předpisem 1. odst. § 21 g prohlásil živnostenský řád udílení nových koncesí pro podniky pohřební za přípustné jen tehdy a jen potud, pokud není obcí dostatečně postaráno o pohřbívání.
(Nález ze dne 7. května 1920 č. 3865.)
Věc: Karel Červenka (adv. Dr. V. Kasanda z Prahy) a rada hlavního města Prahy (mag. radou Janem Fischerem) proti ministerstvu obchodu o udělení koncese pro podnik pohřební.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Zemská správa politická v Praze udělila výnosem z 26. listopadu 1918 č. 6, B 285 41 ai 1917 Karlu Červenkovi koncesi k provozování pohřebního ústavu se stanovištěm v Praze II. č. 1710 v rozsahu a za podmínek ve výnosu tom vytčených.
K odvolání obce města Prahy ministerstvo obchodu naříkaným rozhodnutím změnilo výnos ten v tom směru, že oprávnění Červenkovi udělené omezilo co do trvání na dobu 5 roků, jinak však podanému odvolání nevyhovělo.
Důvody rozhodnutí jsou tyto:
Pohřební ústav, o nějž jde, byl provozován v rodině žadatelově již od roku 1889. Po dlouhou dobu svého trvání odpovídal starý tento ústav úplně místní potřebě svého okolí, maje svůj určitý, stálý okruh zákaznictva. Z té příčiny trvá dále potřeba uvedeného pohřebního ústavu, i když obec pražská zřídila vlastní pohřební ústav. Koncese žadateli udělená zakládá sice nové jeho osobní oprávnění živnostenské, nerozmnožuje však počet dosavadních pohřebních ústavů, jež dosud přicházely v úvahu pro krytí místní potřeby dotyčného městského obvodu. Bylo by tedy se stanoviska nynějších místních poměrů další trvání tohoto ústavu plně odůvodněno. Ježto však obec pražská zamýšlí pohřební ústav svůj v budoucnosti rozšířiti, pohřebnictví na novém základě upraviti a za tím účelem opatřování pohřbů ve svém obvodu výlučně sama obstarávati, omezuje ministerstvo obchodu, se zřetelem na tuto snahu obce pražské, oprávnění žadatelovo na dobu svrchu uvedenou. O stížnostech, jež proti ministerskému rozhodnutí podala jak obec města Prahy, domáhající se naprostého odepření žádané koncese Karlu Červenkovi, tak i tento, namítaje nezákonnost omezení koncese na 5 let, uvažoval nejvyšší správní soud takto:
Živnostenský řád uložil úřadům živnostenským, aby při propůjčování živností v prvé větě posledního odstavce § 23 vyznačených, mezi nimi také živnosti podniků pohřebních, přihlížely k místním poměrům; v odst. 1. § 21 g vymezil tuto povinnost, pokud jde o propůjčování koncesí pro podniky pohřební zvláštním ustanovením toho obsahu, že má býti při zkoumání místních poměrů hleděno přiměřeně zvláště také k tomu, zdali a pokud již obcí není dostatečně postaráno o pohřbívání mrtvol.
Poněvadž existence, pokud se týče rozsah a výkonnost živnostenských závodů téhož druhu již dle povahy věci náleží do souboru oněch skutkových momentů, které zahrnuty jsou výrazem »místní poměry«, a poněvadž tudíž k závodům stejného druhu musí úřad přihlížeti při všech živnostech v § 23, odst. posl. vyjmenovaných již v důsledku tohoto zákonného předpisu, jest patrno, že zákon uvedeným předpisem § 21 g dal okolnosti, že o pohřbívání pečuje obec, význam zvláštní.
Ohledu na jiné závody téhož druhu bude — pokud právě není předpisů zvláštních, jaké jsou obsaženy zejména v § 21 a, odst. 4 o živnostenském sprostředkování služeb a míst a v § 21 g, odst. 1, o podnicích pohřebních — učiněno zadost zkoumáním, zdali vznik nové stejné živnosti, vedle již trvajících, je potřebou místní odůvodněn. Se zřetelem ke znění a k původu předpisu 1. odst. § 21 g, ukládajícího úřadu výslovně, aby přihlížel zvláště k tomu, není-li již obcí dostatečně postaráno o pohřbívání, nelze předpisu tomu rozuměti jinak, než že zákon udílení nových koncesí pro podniky pohřební uznal za přípustno jen tehdy a jen potud, pokud není obcí o pohřbívání postaráno. Jest tedy s hlediska tohoto předpisu úřadu při rozhodování o žádostech za novou koncesi pohřební především zkoumati, stačí-li obecní pohřební ústav vedle existujících již ústavů soukromých místní potřebě, t. j. nenastane-li odepřením nově vymáhané koncese v pohřbívání nějaká porucha. Okolnost, zdali by nový podnik vedle obecního a ostatních mohl existovati, t. j. zdali by si dostatečný okruh zákazníků získal, jest pro řešení této otázky sama o sobě nerozhodna.
S výkladem zákona právě uvedeným jest však naříkané rozhodnutí v odporu potud, pokud odůvodňuje udělení koncese K. Červenkovi (byť i jen časově omezené) tím, že ústav, o nějž jde, provozován byl v rodině již ode dávna, že vyhovoval místní potřebě a že z té příčiny trvá dále potřeba onoho pohřebního ústavu, jakož i že se udělením nové koncese dosavadní počet pohřebních ústavů nerozmnoží.
Otázku pro posouzení přípustnosti propůjčení nové koncese, jak dovozeno, v prvé řadě rozhodnou, není-li totiž pohřebním ústavem města Prahy dostatečně o pohřbívání postaráno, žalovaný úřad při svém rozhodnutí nezkoumal, vycházeje zřejmě z právního názoru dle hořejších výkladů mylného, že přes ustanovení prvního odstavce § 21 g živn. ř. udělení koncese nové jest přípustno již tehdy, lze-li za to míti, že trvání závodu, pro nějž se o koncesi žádá, bude v rámci skutečné potřeby zajištěno. Poněvadž dle toho naříkané rozhodnutí, jímž byla Karlu Červenkovi udělena koncese na dobu 5 let, zakládá se na právním názoru odporujícím předpisu § 24 g, 1. odst. živn. ř., bylo rozhodnutí to k stížnosti obce Pražské jako nezákonné zrušiti.
Tím pozbyla však stížnost Karla Červenky, obracející se proti tomu, že koncese obmezena byla na dobu 5 let, veškerého podkladu, a nejvyšší správní soud neměl možnosti vývody jejími se věcně zabývati.

Citace:

č. 405. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 305-307.