Č. 10085.

Zaměstnanci veřejní. — Legionáři: * Dobou připočtenou pro vyměření pensijních požitků z titulu civilní nebo vojenské služby za světové války ve smyslu § 165 odst. (3) plat. zák. sluší rozuměti také službu ztrávenou v čsl. legiích podle zák. č. 452/19.
(Nález ze dne 21. října 1932 č. 15820.) Věc: MUDr. Karel F. v Praze (adv. Dr. Viktor Svoboda z Prahy) proti ministerstvu národní obrany o zápočet legionářských let do doby rozhodné pro výměru výslužného.
Výrok: Stížnost se dílem odmítá pro nepřípustnost, dílem zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Podle výkazu služební doby st-le jako podplukovníka zdravotní služby vydaného hospodářskou správou velitelství 1. pěší divise v Praze vykazuje st-1 do dne účinnosti zák. č. 103/26 celkovou služební dobu 38 roků 11 měsíců 28 dní, čítajíc v to službu legionářskou od 1. srpna 1915 do 31. prosince 1919, t. j. 4 roky 5 měsíců trojnásobně, tedy 13 roků 3 měsíce a válečná pololetí za roky 1914 a 1915 (do 31. července tohoto roku) 1 rok. — Censurním nálezem účtárny intendance zem. voj. velitelství v Praze z 30. dubna 1927 bylo vysloveno, že st-1 podle potvrzení voj. odborné účtárny nemá 34 roky 6 měsíců a 1 den skutečné (efektivní) služby, aby mohl býti podle ustanovení Věc. Věst. 1926 č. 42 čl. 439 osvobozen od placení pensijních příspěvků, že mu tyto příspěvky byly za rok 1926 neprávem vráceny a že se mu proto předpisují k náhradě pensijní příspěvky od 1. ledna do 30. září 1926 částkou 1647 Kč, že od 1. října 1926 nadále musí platiti plný pensijní příspěvek. Podle dodatku k tomuto nálezu připojeného hospodářem velitelství 1. pěší divise v Praze činí pensijní příspěvky za dobu od 1. října 1926 do 31. května 1927 po 183 Kč měsíčně úhrnem 1464 Kč.
Proti tomuto nálezu podal st-l rekurs, jímž dovozoval, že dovršil počet let předepsaný pro osvobození od placení pensijních příspěvků podle § 165 odst. 3 zák. č. 103/26, opíraje se o tvrzení, že t. zv. legionářská léta jest počítati jako službu efektivní, nikoli připočtenou »z titulu civilní neb vojenské služby za světové války«.
Nař. rozhodnutím zamítlo mno st-lův rekurs .
Stížnost obsahuje v podstatě dvě námitky: 1. že trojnásobná služební doba legionářská nebyla st-li jako skutečná služba pragmatikální započtena do doby rozhodné pro výměru výslužného a tím i pro nárok na osvobození od placení plného pensijního příspěvku podle § 165 odst. 3 plat. zák., 2. že st-li bylo již pravoplatným rozhodnutím z 23. listopadu 1923 přiznáno osvobození od placení plného pensijního příspěvku a že tedy jeho odepření nař. rozhodnutím překáží res iudicata.
Rozhoduje o stížnosti řídil se nss těmito úvahami:
Podle § 165 odst. 1 zák. č. 103/26 jsou zaměstnanci povinni platiti pensijní příspěvek 6% z pensijní základny. Odstavec 3 téhož § stanoví, že »pensijní příspěvek jsou povinni platiti zaměstnanci v činné službě , dokud nedosáhli nároku na plné výslužné bez zřetele k době připočtené pro vyměření pensijních požitků z titulu civilní neb vojenské služby za světové války. Zaměstnanci, kteří dosáhli takového nároku na plné výslužné, jsou povinni platiti pensijní příspěvek pouze ze zvýšení pensijní základny, kterého nabyli po dni účinnosti tohoto zákona.«
Na sporu jest tedy otázka výkladu tohoto předpisu, zejména jeho slov »bez zřetele k době připočtené pro vyměření pensijních požitků z titulu civilní neb vojenské služby za světové války«. Žal. úřad zahrnuje do doby této, jak doslova nař. rozhodnutí praví, »výhodně započtenou dobu podle § 8 zák. č. 76/22«, t. j. službu legionářskou. Stížnost naproti tomu poukazujíc zejména na nálezy Boh. A 1631/22, 2091/23, 4508/25 a na znění § 165 odst. 3, snaží se dovoditi, že službu legionářskou nelze zahrnouti pod pojem doby připočtené pro vyměření pensijních požitků a že proto sluší ji klásti na roven efektivní službě a započísti do doby rozhodné pro nárok na výslužné jako předpoklad nároku na osvobození od pensijního příspěvku.
Nss neuznal stanovisko stížnosti důvodným:
Podle doslovu zákona nemá při zodpovědění otázky nároku na plné výslužné jako předpokladu pro osvobození od placení pensijního příspěvku býti brán zřetel k době »připočtené pro vyměření pensijních požitků z titulu civilní neb vojenské služby za světové války«. Podle §§ 1 a 2 zák. č. 462/19 jsou legionáři dobrovolníci-vojíni čsl., kteří byli zařazeni do čsl. legionářské armády na základě přihlášky a »počítá se jim služba ztrávená v čsl. legiích trojnásobně do služby a výslužby«. Podrobnější předpisy o tom má pak prov. vl. nař. č. 151/20. Z toho vysvítá, že služba v čsl. legiích je nesporně službou vojenskou za světové války a to službou svým posláním zvláště kvalifikovanou. Nemůže býti proto pochyby o tom, že služba ta spadá pod pojem »služba vojenská za světové války«. Služba tato se státním zaměstnancům-legionářům počítá podle doslovu zák. č. 462/19 do výslužby a přidává se tedy ke služební době ztrávené virtuelně v určitém služebním poměru státním. Jinými slovy služba ta se honoruje spolu s ostatní efektivní službou státního zaměstnance pro vyměření pensijních požitků a připočítává se tedy ke skutečné službě jeho. Sluší proto na ni pohlížeti jako na dobu »připočtenou pro vyměření pensijních požitků z titulu vojenské služby za světové války«. Leč potom postihuje legionářskou službu výluka § 165 odst. 3 plat. zák. a nemá stížnost pravdu, tvrdí-li opak.
Názor tento není v rozporu s judikaturou nss-u, o níž mluví stížnost a která vyslovila, že sluší pozírati na službu legionářskou jako na efektivní službu pragmatikální všude tam, kde služební doba je podmínkou nějakých výhod a práv. Podle nepochybného obsahu svého vyslovuje uvedená právní věta zásadu, že služba v čsl. legiích rovná se skutečné službě všude tam, kde je podle zákona služební doba podmínkou nějakých výhod a práv. Platila by proto zajisté právní zásada ta také při zjišťování doby rozhodné pro nárok na plné výslužné jako zákonnou podmínku osvobození od placení pensijního příspěvku vojenského gážisty, kdyby byla podle zákona podmínkou nároku toho jen služební doba určité délky. Tomu však podle znění § 165 odst. 3 plat. zák. není, neboť ustanovení to právě vylučuje ze započítatelnosti službu připočtenou z titulu vojenské služby za světové války a tedy i službu legionářskou. Není-li však nezkrácená služební doba podle zákona podmínkou nároku na osvobození od placení pensijního příspěvku, selhává argumentace stížnosti opřená o dříve uvedenou judikaturu soudu a nelze jí dáti za pravdu.
Leč stížnost není důvodná ani pokud v této souvislosti zdůrazňuje, že výklad, jaký dává nař. rozhodnutí § 165 odst. 3 plat. zák. znamená změnu, resp. zrušení § 1 leg. zák. č. 462/19, ačkoli prý legionářský zákon zákonem platovým
dotčen nebyl, a to již proto ne, že ustanovení § 1 odst. 2 zák. č. 462/19 je normou specielní, předpis § 165 odst. 3 plat. zák. normou generelní. Jak patrno ze znění § 1 odst. 2 zák. č. 462/19 jest v ustanovení tom upravena zcela všeobecně otázka, jaký právní dosah má míti pro legionáře služba ztrávená v čsl. legiích v poměru k jejich službě státní a vysloveno, že se služba ta počítá trojnásobně do služby a výslužby. Ustanovil-li tedy § 165 odst. 3 plat. zák., že služba legionářská nemá míti právní relevance v otázce nároku na osvobození od placení pensijních příspěvků, zúžil a změnil v této relaci všeobecné znění § 1 odst. 2 zák. č. 462/19, a nelze z ustanovení tohoto nic dovozovati pro sporný nárok. Ustanovení § 165 odst. 3 plat. zák. derogovalo tedy podle zásady lex specialís derogat generali jako pozdější stejnorodá norma § 1 odst. 2 zák. č. 462/19, pokud jde o počítání služby legionářské do doby rozhodné pro nárok na plné výslužné jako předpoklad nároku na osvobození od placení pensijních příspěvků.
Poukazuje-li stížnost na to, že § 214 plat. zák., vypočítávající zrušené normy, neuvádí zákon č. 462/19, ba naopak, že § 142 výslovně zachoval v platnosti předpisy o zápočtu služby v čsl. legiích, jest k tomu jen poznamenati, že sedem materiae pro zodpovědění této otázky netvoří výpočet zákonů zrušených v cit. paragrafu, nýbrž všeobecná derogační klausule cit. § 214 odst. 1. Podle ní pozbývají dnem účinnosti plat. zák. platnosti — pokud zákon tento výslovně jinak nestanoví, nebo se z něho jinak nepodává — všechna v jiných předpisech obsažená ustanovení o předmětech, které jsou upraveny v tomto zákoně. Takovým předmětem jest i výhoda osvobození od placení pensijního příspěvku, upravená § 165 odst. 3 plat. zák. Ježto z ustanovení toho vyplývá, že nechce přihlížeti při zjišťování podmínek uvedené výhody k službě legionářské a zákon sám také výslovně jinak nestanoví, byl ustanovením tím, pokud jde o výhodu osvobození od placení pensijního příspěvku změněn § 1 odst. 2 zák. č. 462/19 o bezvýhradném počítání služby legionářské do služby a výslužby. Předpisu § 142 plat. zák. nelze se dovolati již proto, že ten zachovává v platnosti předpisy o zápočtu služby v čsl. legiích toliko pro zápočet pro zvýšení služného. »Zvýšením služného« lze pak se zřetelem na § 15 plat. zák. rozuměti jen ono zvýšení, které nastane postupem do vyššího stupně platové stupnice. Takovým postupem však osvobození od placení pensijního příspěvku očividně není.
Další vývody stížnosti odnášejí se k oné části nař. rozhodnutí, v níž žal. úřad se dovolal na podporu svého stanoviska co do výkladu § 165 odst. 3 plat. zák. historie vzniku cit. předpisu s hlediska zákonodárství, jež mu předcházelo, zejména § 8 zák. č. 287/24 a jeho genese a snaží se dovoditi, že argumentace a závěry žal. úřadu jsou nepřiléhavé a mylné. Leč těmito vývody nemusel se nss vůbec zabývati, neboť nař. rozhodnutí vyložilo, jak dolíčeno, ve shodě se zákonem ustanovení § 165 odst. 3 plat. zák., pokud jde o právní relevanci služby legionářské pro přiznání výhody osvobození od placení pensijního příspěvku, a je proto pro zákonitost nař. rozhodnutí bez jakéhokoli významu okolnost, zda dopadá podpůrná argumentace jeho čerpaná z historie vzniku zákona či nikoli. Poukazuje-li dále stížnost k zdůraznění svého stanoviska na výnos mno, uveřejněný ve V. V. 1926 č. 42 čl. 439, v němž se mimo jiné vykládá § 165 plat. zák. a který prý mluví výslovně jen o válečných létech a válečných pololetích jako o době, která pro osvobození od pensijních příspěvků nemá býti respektována, sluší k tomu jen podotknouti, že při řešení přítomného sporu jest zcela nerozhodným výklad, jaký dal správní úřad určitému ustanovení zákona (§ 165) v interní instrukci pro podřízené orgány, a že lze v tom směru přihlížeti jediné k ustanovením zákona.
Pokud konečně má stížnost za to, že nař. rozhodnutí nemohlo st-li odníti výhodu osvobození od placení pensijního příspěvku proto, že mu byla výhoda ta pravomocně přiznána výnosem zem. voj. velitelství v Praze ze 3. listopadu 1923, a dovolává se dále § 151 odst. 7 plat. zák., jsou vývody její nepřípustný podle § 5 zák. o ss .

Citace:

č. 10085. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 423-427.