NPD documents search: Boh. adm., 15 (1933), sv. 1

Č. 10357.

Pojištění nemocenské. — Horní právo: I. Podléhají zaměstnanci bratrské pokladny, ustanovení v lázních této pokladny a pojištění u bratrské pokladny, pojistné povinností u okr. nemoc. pojišťovny?
— II. Spory tohoto druhu rozhodují úřady politické.
(Nález ze dne 18. února 1933 č. 2812.)
Věc: Revírní bratrská pokladna v Bratislavě (adv. Dr. Jos. Pícek z Prahy) proti zemskému úřadu v Bratislavě o nemocenské pojištění.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Okresní nemocenská pojišťovna v Košicích předepsala platebním výměrem z 28. ledna 1928 stěžující si bratrské pokladně za její zaměstnance v jejích klimatických lázních Š. na příspěvcích z nemocenského, starobního a invalidního pojištění za období od 1. do 31. prosince 1927 Kč 248970.
V odvolání z výměru toho podaném namítala bratrská pokladna, že uvedení zaměstnanci jsou od pojištění u okresní nemocenské pojišťovny podle § 5 lit. b) zák. č. 221/24 zproštěni, neboť jsou pojištěni u ní samé, a ona je také od okresní nemocenské pojišťovny odhlásila, a to právem, neboť lázně Š. tvoří vlastně odbočku rev. bratrské pokladny, a zaměstnanci této odbočky mají podle § 3 zák. č. 242/22 právo býti pojištěni u rev. bratrské pokladny, poněvadž zaměstnanci této pokladny, resp. dřívějších bratrských pokladen, z nichž revírní bratrská pokladna bratislavská byla utvořena, byli již před účinností posléze cit. zákona vždy pojištěn; u pokladen bratrských. V lázních Š. jsou ostatně zaměstnáni i takoví zaměstnanci, kteří tam byli přiděleni buď z ústředí nebo z jiných filiálek, takže se na tyto přímo vztahuje předpis § 3 zák. č. 242/22, avšak i ti, kteří byli u příležitosti koupě těchto lázní v r. 1927 převzati od dřívějšího majitele, stali se převzetím lázní do vlastnictví revírní bratrské pokladny zaměstnanci této pokladny a tím nabyli veškerých práv ostatních zaměstnanců této pokladny, tedy i práva býti u této pokladny pojištěni.
Odvolání to bylo v cestě instanční nař. rozhodnutím zamítnuto v podstatě z toho důvodu, že u zaměstnanců, o něž tu jde, nejsou splněny podmínky zproštění od všeobecné pojistné povinnosti podle § 5 lit. b) zák. č. 221/24, poněvadž nepodléhají ani povinnému pojištění u bratrských pokladen podle § 2 zák. č. 242/22, ani nemohou býti u pokladen těch pojištěni fakultativně podle § 3 téhož zák., to proto, že před účinností tohoto zákona nebyli pojištěni u bratrské pokladny podřízené dozoru báňských úřadů a také lázně Š. nelze považovati za odbočku revírní bratrské pokladny v Bratislavě.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
Předmětem sporu byla a jest otázka, zda okresní nemocenská pojišťovna v Košicích st-lce za její zaměstnance v lázních Š. předepsala za měsíc prosinec 1927 příspěvky podle zákona č. 221/24 právem či nikoli. St-lka stála a stojí na stanovisku, že zaměstnanci oni z pojištění podle cit. zák. jsou vyloučeni vzhledem k ustanovení § 5 lit. b) cit. zák., poněvadž jsou to osoby, na které se vztahuje zákon č. 242/22 o pojištění báňských bratrských pokladen. Hájíc toto stanovisko a dovolávajíc se ustanovení § 60 odst. 1 posléz cit. zák., vytýká stížnost, že úřady, které v daném případě rozhodovaly, k rozhodování tomu vůbec příslušný nebyly, poněvadž prý rozhodovati měl rozhodčí soud. V tom se však stížnost mýlí, přehlížejíc pravou podstatu sporné otázky. Spor vznikl tím, že okresní nemocenská pojišťovna v Košicích st-lce předepsala příspěvky podle zák. č. 221/24. Bráníc se proti předpisu tomu, namítala st-lka, že zaměstnanci oni z pojištění podle cit. zák. jsou vyloučeni. O opravných prostředcích proti výměrům nositelů pojištění náleží však podle § 239 zák. č. 221/24 rozhodovati politickým úřadům, pokud rozhodování není přikázáno sou- dům. Těm je pak přikázáno rozhodování pouze v případech §§ 196 a 220 tohoto zák., o žádný z těchto případů však v přítomném sporu nejde a byly proto v daném případě příslušný úřady politické, aby o odvolání proti výměru, vydaném nositelem pojištění, rozhodly.
Politické úřady, rozhodujíce o tom, je-li či není-li st-lka povinna za své zaměstnance v lázních Š. zaplatiti příspěvky do nemocenské pojišťovny, musily si ovšem — vzhledem k vznesené námitce — řešiti otázku, zda zaměstnanci ti pojištění podle zák. č. 221/24 vůbec podléhají či jsou-li z něho podle § 5 tohoto zák. vyloučeni, neboť jinak by o vlastní otázce na ně vznesené nebyly mohly vůbec rozhodnouti. Je proto bezdůvodná námitka, že žal. úřad k vydání nař. rozhodnutí nebyl příslušný.
Vývodům stížnosti, jež se touto otázkou zabývají, lze ovšem rozuměti také tak, že sice nepopírají zásadní příslušnost žal. úřadu k instančnímu rozhodování o vlastní otázce placení předepsaných příspěvků, že však upírají žal. úřadu právo řešiti při tom předchozí spornou otázku, zda zaměstnanci st-lčini jsou z pojištění podle zák. č. 221/24 vyloučeni.
Pokud stížnost se v tomto směru znaží dovoditi ze znění § 189 odst. 2 zák. č. 221/24, že politické úřady o pojistné povinnosti jejích zaměstnanců nesměly rozhodnouti, dokud pojišťovna o této povinnosti nerozhodla sama zvláštním výměrem, dlužno poukázati na to, že toto ustanovení bylo do cit. zák. vloženo teprve zákonem z 8. listopadu 1928 č. 184 Sb., kterýž podle svého § 138 odst. 1 nabyl účinnosti teprve dnem 1. ledna 1929, a že proto předpis ten v rozhodné době, t. j. v době vydání platebního výměru okresní nemocenské pojišťovny v Košicích z 29. ledna 1928 — ba ani v době, kdy politický úřad I. stolice o odvolání z výměru toho podaném rozhodoval, t. j. dne 10. dubna 1928 — ještě v účinnosti nebylo. Již proto tedy nelze z ustanovení toho dovozovati, že politické úřady nesměly se otázkou pojistné povinnosti zaměstnanců st-lčiných zabývati.
Avšak ani v předpisech §§ 60 a 65 zák. č. 242/22, jichž se stížnost dovolává a podle nichž jsou jiné úřady povolány k tomu, aby rozhodovaly o tom, vztahuje-li se na tu kterou osobu zák. č. 242/22 o pojištění u báňských bratrských pokladen, nelze shledati překážku, proč by politické úřady, řešíce v cestě odvoláni spornou otázku, zda tytéž osoby nepodléhají pojištění podle zák. č. 221/24, či jsou-li snad podle § 5 tohoto zák. z pojištění toho vyloučeni, nesměly si touž otázku — ovšem jen jako otázku předchozí čili prejudicielní — řešiti samy. Podle ustálené judikatury nss-u (srov. na př. Boh. A 259/19, 3043/23 a j.) nesměly by tak učiniti jen tehdy, kdyby positivní předpis jim to zakazoval, nebo kdyby tato předchozí otázka byla příslušným k tomu úřadem, tedy způsobem autoritativním, a to pravoplatně, již rozhodnuta. V právním řádě, zejména k zákoně č. 221/24, nelze nalézti předpis, který by politickým úřadům zakazoval řešiti si prejudicielně otázku, jsou-li u té které osoby splněny předpoklady pro vyloučení její z pojištění podle § 5 lit. b) tohoto zák. Mohlo by tedy jíti jen o to, nebyla-li snad v době rozhodování politických úřadů otázka tato pravoplatně již rozhodnuta některým jiným úřadem, k autoritativnímu jejímu řešení povolaným. Stížnost se domnívá patrně, že se tak stalo tím, že stěžující si pokladna ony zaměstnance u sebe samé pojistila a u okresní nemocenské pojišťovny je odhlásila. Avšak o žádném z těchto úkonů nelze říci, že by byl měl povahu aktu úředního, tím méně pak povahu pravoplatného rozhodnutí ve sporu o pojistnou povinnost oněch zaměstnanců. naopak šlo tu zřejmě o úkony, jež stěžující si pokladna prováděla výhradně ve své funkci jako zaměstnavatelka zmíněných zaměstnanců a nikoli jako nositelka pojištění. Proto také nemohly tyto úkony býti politickým úřadům na překážku, aby si shora uvedenou otázku, zda totiž na zaměstnance v lázních Š. se vztahuje zák. č. 242/22 a zda proto jsou vyloučeni podle § 5 lit. b) zák. č. 221/24 z pojištění podle tohoto zák., neřešily samy, třebas ovšem jen prejudicielně.
Musil proto nss přikročiti k meritornímu zkoumání sporné otázky.
Podstata sporu spočívá v rozřešení otázky, zda shora uvedení zaměstnanci podléhají všeobecné pojistné povinnosti podle zák. č. 221/24. Rozřešení této otázky spočívá na zodpovědění prejudicielní otázky, mohli-li zaměstnanci býti platně pojištěni u revírní bratrské pokladny podle § 3 zák. č. 242/22, neboť bude-li tato prejudiciální otázka zodpověděna kladně, pak jde o osoby, na které se vztahuje zák. č. 242/22 o pojištění u báňských bratrských pokladen, — přes to, že osoby ty nepodléhají pojistné povinnosti u bratrských pokladen podle § 2 posléze cit. zák. — a pak také jsou zaměstnanci ti podle § 5 lit. b) zák. č. 221/24 (v jeho původním znění, jež tu jedině přichází v úvahu) z povinného pojištění nemocenského, resp. podle § 6 lit. a) téhož zák. také z povinného pojištění invalidního a starobního podle tohoto zákona vyloučeni. Záporné zodpovědění této sporné otázky opřel žal. úřad — jak shora uvedeno — o dva důvody, poukázav jednak na to, že zaměstnanci, o něž tu jde, nebyli před účinností zák. č. 242/22 pojištěni u bratrské pokladny, jednak prohlásiv, že lázně Š. nelze považovati za odbočku revírní bratrské pokladny v Bratislavě.
Prvý z těchto důvodů je nezákonný, neboť podle § 3 zák. č. 242/22 není pro fakultativní pojištění podle tohoto zákona rozhodným, zda osoba, o jejíž pojištění jde, byla před účinností tohoto zákona pojištěna u bratrské pokladny, podřízené dozoru báňských úřadů, nýbrž zda podnik, v němž osoba ta jest zaměstnána, měl v oné době svoje dělníky pojištěny u některé bratrské pokladny.
Toto řešení tanulo asi žal. úřadu také na mysli, když přes svůj prvý důvod pustil se ještě do řešení otázky, zda lázně Š. lze považovati za od- bočku stěžující si pokladny. Leč po této stránce je řešení žal. úřadu opět v rozporu se zákonem. Žal. úřad popírá, že by lázně Š. měly povahu odbočky stěžující si pokladny jedině proto, že lázně ty nejsou vyjmenovány ve vlád. nařízení, jímž byly určeny obvody a sídla revírních bratrských pokladen; má tu patrně na mysli vl. nař. z 22. prosince 1922 č. 392 Sb. Leč tento poukaz dokazuje pouze, že lázně Š. nejsou revírní bratrskou pokladnou, nikoli však, že by nemohly býti odbočkou, resp. expositurou její. Revírní báňské pokladny totiž — jak plyne z § 5 odst. 2 zák. č. 242/22 — nevykonávají snad pouze správní činnost spojenou s vybíráním příspěvků a poskytováním dávek, nýbrž jsou také povinny poskytovati in natura lékařskou pomoc, čítajíc v to pomoc při porodu, přispění báby, jakož i potřebná léčiva a jinaké therapeutické pomůcky. Není zákonné překážky, aby pokladna tyto své povinnosti neplnila snad jen obstaráváním ambulantního léčení nebo dodáváním onemocnělých členů do léčeben samostatných. naopak má po zákonu právo zřizovati si za tím účelem také léčebny i jinaké ústavy samostatné. Takovéto zařízení má pak jistě povahu součásti nebo odbočky bratrské pokladny a neztrácí ji ani tenkráte, je-li umístěno mimo vlastní sídlo pokladny. Pak lze je nazvati její expositurou. Z toho je tedy patrno, že názor žal. úřadu, jako by takováto léčebna zřízená mimo sídlo pokladny nemohla míti povahu odbočky její, nemá opory v zákoně.
Jsou tedy oba důvody, o něž žal. úřad svoje rozhodnutí opřel, v rozporu se zákonem.

Citace:

č. 10357. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 501-504.