NPD documents search: Boh. adm., 19 (1937)

Č. 12864.

Církevní věci: * Existenci církevního patronátu k určitému kostelu (§ 32 zák. č. 50/1874 ř. z.) lze prokázati i konkludentními činy.
(Nález z 19. dubna 1937 č. 12177/37.)
Věc: Československý stát proti rozh. zem. úřadu v Praze z 21. října 1933 o patronátu kathedrálního kostela sv. Štěpána v Litoměřicích. Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení.
Důvody: Nař. rozhodnutím vyslovil žal. úřad v pořadí správních stolic, že kathedrální kostel sv. Štěpána v Litoměřicích byl a je pod patronátem, a to nade vši pochybnost pod patronátem veřejným (etátem kultu). V důvodech bylo uvedeno: Statuty kapituly litoměřické z 24. července 1838, které byly potvrzeny panovníkem, a to nejv. rozhodnutím z 27. října 1839, které bylo sděleno tehdejšímu biskupu litoměřickému přípisem zem. gubernia z 24. června 1840, obsahují na str. 13 a 14 pod titulem »Statutum tertium« v § 1 toto znění: »Cum Decanatus Ecclesiae Cathedralis et Capituli Litomericensis ex prima sua erectione et Caroli IV. Regis Bohemorum dotatione sıt Juris Patronatus Regii, sequitur etiam, ipsam Decani denominationem ad solum Regem Bohemiae pleno jure pertinere. Quapropter Candidati pro vacante Decanatu supplices suas ad Suam Caesareo-Regiam Majestatem directas Reverendissimo ac Illustrissimo Domino episcopo porrigant, exorantes, ut eos Suae Caesareo-Regiae Majestati pro gratiosissima Decani denominatione proponere velit. Nominatus seu praesentatus Decanus a Sua Caesareo-Regia Majestate exhibito decreto Caesareo.Regio suae denominationis supplicabit Reverendissimo ac Illustrissimo Episcopo pro consueta confirmatione seu investitura.« Statut nebyl dosud změněn a dlužno jej proto považovati za dosud platný. Je tudíž nesporno, že děkanát kathedrálního kostela a kapituly litoměřické byl pod patronátem králů českých, pak přešel na panovníky bývalé monarchie Rakousko-Uherské a tito právo patronátní, totiž presentování dotyčných kathedrálních děkanů skutečně vykonávali. Právo toto nebylo vykonáváno jimi jako osobami soukromými, nýbrž příslušelo jim jako panovníkům a jevilo se jako výron práva mocenského, t. j. impéria, a bylo tudíž patronát ten považovati za zeměpanský. Tato práva a s nimi i spojené povinnosti přešla na stát československý, jehož jménem vykonává práva osobní vláda, pokud území tohoto nově utvořeného státu se věc dotýkala, a nelze přihlížeti k námitce stížnosti, že šlo o osobní právo panovníkovo. Že by kathedrální kostel nemohl býti pod patronátem, vyvrací již Wahrmund ve spise »Das Kirchenpatronatrecht« (Vídeň 1896) na str. 258, kde praví, že ve starší době bylo právo patronátní často udíleno papežem a biskupy bez zákonných podmínek, dále že po několika papežských konstitucích omezujících právo to, zrušil koncil tridentský všechny dosud udělené patronátní výsady se všemi jejich účinky. Vyňaty byly pouze panujícím knížatům a universitám propůjčené a na kathedrální kostely se vztahující patronáty. Že i kathedrální kostel může býti pod patronátem, vysvítá ostatně i z přípisu biskupského ordinariátu brněnského z 13. října 1932, podle něhož kathedrální kostel v Brně je pod patronátem Stoliční kapituly v Brně. Není tudíž správné tvrzení st-le, že kathedrální kostel pod patronátem býti nemůže. Uprázdněná místa kathedrálních děkanů litoměřických obsazovali vždy panovníci; když pak vznikla Československá republika jako nový stát, přešlo podle § 64 ústavní listiny toto jmenovací právo panovníků na vládu, která také již jmenovala nynějšího kapitulního děkana. Právo patronátní, které záleželo jak uvedeno v tom, že dřívější vladaři vykonávali a nynější
24* vláda vykonává právo jmenovací, bylo spojeno ovšem i s patronátními povinnostmi. Povinnosti ty plnil stát a sice etát kultu, jak vysvítá nesporně z výnosu bývalého min. kultu z 27. dubna 1912, jenž se týká stavebních oprav kathedrálního kostela v Litoměřicích, jímž tehdejšímu místodržitelství v Praze bylo sděleno: »Das samt den sonstigen Berichtsbeilagen im Anschlusse rückfolgende Projekt für die Restaurierung der Domkirche in Leitmeritz wird hiemit von Patronatswegen unter der Voraussetzung genehmigt, dass........ Zu den aut Grund solcher tunlichst beschleunigten Verhandlungen sich ergebenden endgiltigen Kosten der Restaurierung erklärt sich das Ministerium für Cultus und Unterricht hiemit prinzipiell bereit aus dem für den landesfürstlichen Patron eintretenden Cultus-etat einen Beitrag zu leisten, über dessen Höhe das Ministerium für Cultus und Unterricht sich die Schlussfassung vorbehält......« Dalším výnosem z 27. listopadu 1913 zmocnilo pak totéž min. tehdejší místodržitelství, aby vyplatilo na úhradu výloh spojených s opravami jmenované kathedrály na účet etátu kultu 39706 K. Další důkaz o tom, že etát kultu uznával svůj patronátní poměr k jmenované kathedrále, spočívá v tom, že vyhrazovaly si dřívější administrativní úřady obdobně jako u jiných zeměpanských patronátů schvalování výročních účtů, jak o tom svědčí výnosy bývalého místodržitelství cit. v rozhodnutí první instance, a to nejen za bývalé monarchie, nýbrž také již za trvání Československé republiky. Konečně nelze přihlížeti k námitce st-le, že podle ustanovení mírové smlouvy Saintgermainské (§§ 203 a 205) nepřešly na republiku Československou žádné podobné závazky, neboť mírová smlouva, zejména citované paragrafy (patrně články) o závazcích podobných nejednají.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Nař. rozhodnutím byl cestou instanční rozřešen spor o existenci patronátu ke kathedrálnímu kostelu sv. Štěpána v Litoměřicích. Otázku k němu vznesenou zodpověděl žal. úřad kladně, a to na podkladě několika skutečností, jež jsou jednak statut kapituly litoměřické z r. 1838 (III, § 1), dále výkon povinností i práv patronátních a posléze schvalování výročních účtů. Usoudil tedy žal. úřad na existenci patronátu nikoli na podkladě bezpečně zjištěného a listinami dokázaného právního titulu patronátu, nýbrž toliko z činů konkludentních. Takováto cesta ke zjištění existence patronátu není ovšem zásadně vyloučena, zvláště pak tam, kde právní titul patronátu a jeho vznik spadá do velmi dávné minulosti. Neboť již podle obecného práva církevního (Conc. Trid. Sess. XIV. a XXV.), jehož zásad při nedostatku opačných ustanovení možno (použíti v plném uplatnění i v partikulárním právu československém, bylo možno existenci nabývacího titulu ležícího v jednáních fundačních prokázati netoliko listinami a podobnými průkazními prostředky právními, nýbrž také opětovným výkonem presentačního práva během dlouhé lidskou pamět přesahující doby. Této zásadě pak zcela odpovídá stanovisko, že i u kostelů, při nichž mnohdy také nebylo a není církevního úřadu a v důsledku toho nemohlo dojíti k vykonání práva presentace na uprázdněné obročí, možno průkaz o existenci patronátu nahraditi takovými jinými konkludentními činy či prohlášeními, jež při uvážení všech okolností nepřipouštějí jiného závěru, než že patronát byl stranami, které při patronátním poměru jako oprávněné subjekty v úvahu přicházejí, uznáván jako po právu existující, poněvadž přec opětovné uznávání právní existence patronátu musí nutně v sobě zahrnouti i uznání právního vzniku jeho (shodně Budw. A 3522/1905). Podle toho je tedy zásadní hledisko žal. úřadu o způsobu, jakým lze zjistiti existenci patronátního poměru v podstatě správné. Jde pak jen o to, zda lze učiniti ze skutečností, jak je žal. úřad uvádí, v jejich souhrnu závěr, k němuž úřad ten dospěl. Žal. úřad se opírá předně o statut (III, § 1) kapituly litoměřické z 24. července 1838, potvrzený panovníkem nejv. rozhodnutím z 27. října 1839 a sdělený biskupu litoměřickému přípisem zem. gubernia z 24. června 1840. Tento statut podle svého znění, jak jest uvedeno i v nař. rozhodnutí, mluvě o děkanátu »Ecclesiae Cathedralis et Capituli Litomericensis«, jeho založení (erectio), dotaci (dotatio) a obsazování a patronátu s tím souvisejícím, týká se — jak i stížnost na to poukazuje — patronátu děkanátu kathedrálního kostela a kapituly, tedy zřejmě církevního beneficia a dignity kapitulní, neplyne však z něho s jednoznačnou určitostí — alespoň ne z ustanovení žal. úřadem dovolaných, že jde též o patronát nad kostelem, kterážto otázka byla jedině na sporu a již bylo žal. úřadu řešiti.
Jako další skutečnosti uvádí žal. úřad dva výnosy býv. min. kultu z r. 1912 a 1913, jednající o úhradě výloh spojených s opravami kathedrálního kostela v Litoměřicích, jakož i fakt, že administrativní úřady vyhrazovaly si obdobně jako u jiných zeměpanských patronátů schvalování výročních účtů kostela, jak o tom svědčí výnosy býv. místodržitelství a zem. správy politické, citované v rozhodnutí I. stolice. Pokud jde o posledně zmíněnou skutečnost, že »administrativní úřady si vyhrazovaly schvalování výročních účtů«, nutno uvážiti v prvé řadě, že pouhá výhrada takto učiněná — i když je v cit. výnosech býv. místodržitelství a zem. správy politické skutečně obsažena — není ještě plným důkazem toho, že jednak druhá strana (círk. vrchnost) se tomu podrobila a účty předkládala, a jednak že ke schvalování takovému skutečně docházelo. K tomu nutno ještě podotknouti, že ani sám fakt schvalování výročních kostelních účtů bez jakýchkoli dalších průvodů nemusil o sobě odůvodniti již existenci patronátu, ba nemohl by takto býti ani důkazem o jeho uznání se strany československého státu, kdyžtě nelze vyloučiti, že stát, resp. státní správa kultová mohla by za okolností s hlediska státního dozoru nad církevním jměním (hlava VII, § 38 et seq. zákona č. 50/1874 ř. z.) k takovému postupu býti oprávněna i při jmění kostela, který nestojí pod zeměpanským patronátem. Musil by tudíž býti znám text výnosů těch, případně další podrobnosti, týkající se jak doby, kdy došlo k výhradě o schvalování výročních účtů, tak i předkládání a schvalování účtů těch, a to nejen co do jejich obsahu, ale i formy, aby bylo možno dedukovati, že s obou stran se tak dálo u vědomí existence patronátního poměru jak ke kostelu tak i k beneficiu (srov. gub. nař. z 26. července 1827 č. 21758 Sb. prov. zák. pro Čechy, sv. 9 č. 216). Po této stránce nemůže však nss věcí dále se zabývati, ježto žal. úřad v nař. rozhodnutí nic bližšího o nich neudává, a pokud poukazuje na rozhodnutí I. stolice, uvádí vlastně výnosy ty pouhou citací a nepřipojil je ani ke správním spisům. Straně byla tak ztížena její obrana, ježto jí není známo — jak stížnost ostatně důvodně vytýká —, z jakých premis žal. úřad usuzuje na to, že výnosy ty svědčí o uznávání existence patronátu ke zmíněnému kostelu subjekty v úvahu přicházejícími. Je tedy zřejmo, že ani po této stránce nemohou za daného stavu a v této formě jich požití přijíti výnosy ty v úvahu při řešení sporné otázky.
Zbývají tudíž pouze dva min. výnosy z r. 1912 a 1913, jichž obsah je sice v nař. rozhodnutí částečně podán, avšak plyne z nich, že v nich šlo o úhrady výloh spojených s opravami kathedrálního kostela v Litoměřicích toliko ve dvou konkrétních případech, týkaly se prohlášení, resp. počinů toliko jednoho v úvahu přicházejícího činitele a nebyly také snad nějakým judikátním výrokem správního úřadu kultového v otázce existence patronátu. Leč výnosy ty samy o sobě, zvláště když se týkají jen pouhých dvou případů v letech bezprostředně po sobě následujících (a to ještě při kusém znění podaném v nař. rozhodnutí), nemohou býti ve smyslu shora uvedených všeobecných úvah dostatečným podkladem k závěru, k němuž žal. úřad dospěl, zvláště když ze souhrnu skutečností, sloužících žal. úřadu v celku za podklad onoho závěru, ostatní skutečnosti úřadem uváděné nebyly shledány za způsobilé premisy k závěru, že patronát nad řečeným kostelem existuje. —

Citace:

Č. 12864. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 522-526.