NPD documents search: Boh. adm., 15 (1933), sv. 2

Č. 10787.

Vojenské věci: Nejen »požívání« voj. zaopatřovacích požitků v cizině, ale i »výplata« jich do ciziny vyžaduje zvláštního svolení mno.
(Nález ze dne 19. října 1933 č. 17101.)
Věc: Pozůstalost po MUDru Albínu B. proti ministerstvu národní obrany o doplatek zaopatřovacích požitků.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Vrch. štábní lékař MUDr. Albín B. byl podle výnosu býv. říš. min. války ze 16. ledna 1909 přeložen dnem 1. února 1909 na základě superarbitrace do výslužby s výslužným ročních 5580 K. Po státním převratu poukázalo mno platebním rozkazem z 18. června 1920 tyto požitky v čs. korunách vojenskou pensijní likvidaturou v Praze. Jmenovaný zemřel dne 27. června 1921 ve Vídni, kde bydlel. Pensijní požitky byly mu až do úmrtí vypláceny u čs. vyslanectví ve Vídni. Po zavedení přímého šekového řízení byly pensijní likvidatuře v Praze odevzdány doklady a tato provedením správnosti zjistila, že zemřelému bylo ve Vídni vyplaceno méně o 4682 Kč 28 h. Pátrajíc po pozůstalostním soudu a dědicích, vyzvala voj. pensijní likvidatura v Praze přípisem z 30. listopadu 1929 mimo jiné Albína Sch. ve V., aby oznámil, který pozůstalostní soud na čs. území projednával pozůstalost po Dru Albínu B., plukovníku zdr. v. v., zemřelém dne 27. června 1921 ve Vídni, a podotkla: »Jedná se o vyplacení doplatků zaopatřovacích požitků dědicům.« K tomuto vyzvání oznámil ing. Otto R. z K. jako poručník nezl. Albína Sch. dopisem z 9. prosince 1929, že pozůstalost po Dru B. byla okr. soudem v Ž. odstoupena vídeňskému soudu, kde projednáním pověřen notář Dr. Eduard W., universální dědičkou že byla Josefina Sch., matka jeho poručence, která 15. července 1924 ve V. rovněž zemřela, a poručenským soudem že jest okresní soud v B. Totéž potvrdil pak dne 4. února 1930 protokolárně u okr. soudu ve Ž., dodav, že Josefa Sch. byla neteří zemřelého, jiných dědiců že nebylo.
Zprávou z 11. března 1930 předložila voj. pensijní likvidatura mno výkaz nevyplacených pohledávek za erárem, v němž uvedla zmíněnou pohledávku Dr. Albína B., vylíčila její vznik a poznamenala, že ji projednala podle výnosů mno z 9. září 1929 a z 29. prosince 1929 a zjistila, že přímá dědička, t. j. neteř zemřelého, již také zemřela, takže v její práva by měl nastoupiti její syn, ale že vzhledem k vzdálenému příbuzenskému poměru navrhuje výmaz pohledávky. Mno výnosem z 12. dubna 1930 sdělilo pak voj. pensijní likvidatuře toto: »Přihlížejíc k V. V. 1923 č. 53 čl. 466, nařizuje mno, abyste vzali z patrnosti Kč 4682,28,.......které jsou zaznamenány v knize pohledávek, a to jako pohledávka za erárem plk. zdrav. v. v. MUDra Albína B., který dne 27. června 1921 ve Vídni zemřel.« To bylo vojenskou pensijní likvidaturou v dubnu 1930 provedeno.
Dopisem z 26. června 1930 žádal ing. Otto R. jako poručník nezl. Albína Sch., poukazuje na vyzvání voj. pensijní likvidatury z 30. listopadu 1929, které prý obratem zodpověděl a také protokolárně u okr. soudu ve Ž. potvrdil, aby vzhledem k tomu, že proběhla delší doba, aniž obdržel nějaké vyřízení, bylo mu voj. pensijní likvidaturou sděleno, jaké kroky má podniknouti, aby tato záležitost došla vyřízení. Voj. pensijní likvidatura v Praze výměrem z 10. července 1930 sdělila jmenovanému, »že výplata doplatků požitků zemřelého plukovníka zdrav. v. v. Dra Albína B. nepřijde v úvahu, ježto není dovolena vzhledem k promlčení podle ustanovení V. V. z r. 1923 č. 53 čl. 466.«
Do tohoto výměru vznesla pozůstalost po jmenovaném plukovníku stížnost, dovozujíc, že promlčení pensijních nároků není zákonem odůvodněno, zejména že zákon nestanoví nějaké promlčecí lhůty na úmrtné a že vojenská pensijní likvidatura sama povinnost k výplatě doplatků uznala tím, že se přípisem z 30. listopadu 1929 obrátila na Albína Sch. se žádostí »o sdělení pozůstalostního soudu, aby doplatky zaopatřovacích požitků mohly býti dědicům vyplaceny.« Žádala proto, aby napadený výměr byl zrušen a aby byla nařízena výplata zadržených požitků. Mno nař. rozhodnutím zamítlo stížnost z těchto důvodů: »Výplata vojenských zaopatřovacích platů do ciziny vyžaduje podle ustanoveni § 115 zák. č. 76/22, resp. podle § 4 služ. předpisu K-4-III. díl zvláštního povolení vojenské správy. Přihlížejíc k tomu, že se plukovník zdrav. v. v. MUDr. Albín B. zdržoval trvale v cizině, kde též dne 27. června 1921 zemřel, nepovoluje mno dodatečnou výplatu vojenských zaopatřovacích platů, vyplývající z provedení správnosti, do ciziny a nařídilo proto výnosem z 12. dubna 1930, abyste vzali z patrnosti částku Kč 4682,28, kterou jste mylně zaznamenali v knize pohledávek, a to jako pohledávku za erárem plk. zdrav. v. v. MUDra Albína B. Pokud má rekurs na mysli i úmrtné, není důvodný, poněvadž jeho se Vaše vyřízení z 10. července 1930 netýkalo. Mno zároveň poznamenává, že napadený výměr není právní moci schopným rozhodnutím, nýbrž jen informací podanou na dotaz.« Toto rozhodnutí bylo intimováno právnímu zástupci pozůstalosti výměrem voj. pensijní likvidatury v Praze z 30. prosince 1930, vyjma věty týkající se mylného záznamu částky 4682,28 Kč v knize pohledávek.
Rozhoduje o stížnosti vznesené do tohoto rozhodnutí, řídil se nss těmito úvahami: — — —
Stížnost shledává nezákonnost v tom, že prý zákon požaduje svolení mno jen k požívání zaopatřovacích platů v cizině, nikoli k jich výplatě a u dědice zemřelého plukovníka, bydlícího v tuzemsku, že nelze tvrditi, že by zaopatřovací požitky byly požívány v cizině.
V tom nelze dáti stížnosti za pravdu. Zákon o vojenských zaopatřovacích požitcích č. 76/22, který nabyl podle § 114 zpětné účinnosti dnem 1. ledna 1920, stanoví v § 115, jehož se i stížnost dovolává: »Požívání zaopatřovacích požitků v cizině vyžaduje zvláštního povolení mno.« Zákon vychází tu z právní zásady platné již ve dřívějších normách (srov. Boh. A 2585/23 a 6314/27), že vojenští gážisté nebo jejich pozůstalí mají nárok na nerušenou výplatu zaopatřovacích požitků jen na tak dlouho, pokud meškají na území čsl. republiky a že při opuštění státního territoria může mno výjimečně nárok ten zachovati výslovným svolením. Podle toho jest zvláštního svolení min. třeba, když osoba, mající nárok na zaopatřovací požitky, mešká v cizině (ať trvale, či přechodně) a zahrnuje tedy výraz »požívání« v § 115 zák. č. 76/22 i vybírání, resp. výplatu zaopatřovacích požitků.
Správnosti tohoto názoru nasvědčuje důvodová zpráva k vl. návrhu zák. č. tisku 2424/1921 posl. sněm., která ve své všeobecné části (str. 40) podotýká, že »osnova......vyhovujíc daným směrnicím nevytvořila nic nového, nýbrž přizpůsobila pouze civilní zaopatřovací zákony vojenským poměrům....« a k § 115 dále uvádí, že »obdobně jako dosavadní předpisy ukládá osnova povinnost vyžádati si zvláštní povolení k požívání zaopatřovacích požitků v cizině....« Také zpráva branného výboru č. tisku 3401/1922 posl. sněm. potvrzuje, že osnova zákona recipuje zásadně normy civilní pro poměry vojenské a odchyluje se pouze tam, kde svéráz a zvláštnosti služby vojenské činí to nutným....« Dřívější předpisy, jichž se citované zprávy dovolávají, nestanovily však potřebu povolení jen pro požívání zaopatřovacích požitků v cizině. Tak vojenská služební kniha K-4 (Gebührenvorschrift) III. díl, schválená rozhodnutím císaře z 23. října 1895 (N. V. Bl. č. 46 k odd. 11 č. 4908/189) stanovila v § 4, že svolení císařova vyžaduje »der dauernde Bezug der Pension im Auslande« a svolení min. války »der Fortbezug der Pension bei einem zeitweiligen Aufenthalte im Auslande«. Pro civilní pensisty upravena otázka ta min. nař. č. 187/1910 ř. z., stanovícím již podle nad- pisu »podmínky, za kterých se požívají a berou v cizozemsku odpočinkové a zaopatřovací platy na řád všeobecných pensí.« V § 1 normuje cit. nař. příslušnost pro povolení, aby normální zaopatřovací požitky v cizozemsku za pobytu oprávněncova »tam směly býti brány a u některé c. k. pokladny osobně nebo zmocněncem, nebo u pokladny některého c. a k. zastupitelského úřadu v cizině vybírány býti směly.....a v § 11 až do vydání jinakého nařízení nedopouští »vypláceti platy osobám k zaopatření oprávněným, které by bylo požívati v cizozemsku....« Nic jiného nechtěl také § 115 zák. č. 76/22 vyjádřiti.
Neodporuje proto nař. rozhodnutí zákonu, když odepřelo dáti svolení k dodatečné výplatě zaopatřovacích požitků st-lce z důvodu, že Dr. B. bydlel trvale v cizině, neboť otázka, kde požitky mají býti konsumovány a kde bydlí dědic osoby oprávněné, jest bezvýznamnou. Veřejnoprávní nárok na výplatu požitků smrtí oprávněného své právní povahy nemění, nutno jej posuzovati podle poměrů oprávněného v čas smrti, kdyžtě dědic již podle norem stanovených v §§ 531 a 547 o. z. o. nemůže míti více práv než zůstavitel.
Stížnost dovozuje však ještě dále nezákonnost nař. rozhodnutí z toho, že zaopatřovací požitky byly Dru B. skutečně do ciziny vypláceny a dalo-li mno svůj souhlas k výplatě zaopatřovacích požitků, že měl Dr. B. a tedy i dědicové nárok i na jejich doplatek.
Než tu přehlíží stížnost, že podle shora cit. § 115 zák. č. 76/22, jest k požívání, resp. vybírání zaopatřovacích požitků v cizině zapotřebí zvláštního svolení mno. Pro předpoklad, že takové zvláštní svolení bylo Dru B. dáno, není ve správních spisech žádné opory. Spatřuje-li je stížnost ve skutečnosti, že mno vydalo dne 18. června 1920 voj. pensijní likvidatuře v Praze platební příkaz k výplatě zaopatřovacích požitků 5580 Kč, na jehož základě pak Dru B. zaopatřovací požitky byly ve Vídni vypláceny, nelze jí přisvědčiti. Tento interní poukaz byl vydán ještě dříve než zák. č. 76/22 byl vyhlášen, což stalo se dne 16. března 1922, nemůže tedy býti žádným zvláštním povolením na základě § 115 zák. č. 76/22 a pouhá faktická výplata nemůže ono zvláštní povolení nahraditi bez positivního předpisu zákona.
Pokud konečně odůvodňuje stížnost nezákonnost tím, že nař. rozhodnutí nemůže měniti správní akt nabyvší právní moci, jakým prý jest výměr vojenské pensijní likvidatury z 30. listopadu 1929, sdělující výslovně, že jedná se o vyplacení doplatku zaopatřovacích požitků dědicům, stačí poukázati k tomu, že cit. výměr pensijní likvidatury byl pouhým dotazem, v němž udán byl blíže jen účel uvedeného dopisu, že však v něm úřad nerozhodoval a ani rozhodovati nechtěl o nějakém nároku. Nelze proto považovati dotaz voj. pensijní likvidatury za akt právní moci schopný a je i poslední výtka stížnosti lichá.

Citace:

Č. 10787. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 432-435.