NPD documents search: Boh. adm., 8 (1926), sv. 1

Čís. 2400.

Zajištěno-li pachtéři smluvně po uplynutí ujednané pachtovní doby pro další pevně určený čas a za umluvené pachtovné »právo předpachtovní«, vyhrazeno mu tím opční právo onoho obsahu, jež dlužno vykonati ještě za trvání prvotní doby pachtovní neb alespoň neprodleně
po jejím uplynutí.
(Rozh. ze dne 20. března 1923, Rv I 1306/22.)
Žalovaný, majitel kavárny ve světových lázních, uzavřel v roce 1913 se žalobkyní smlouvu, dle níž měla žalobkyně postaviti před kavárnou žalovaného mříž, na níž mohla připevňovati reklamní tabulky, a to v prvém roce zdarma, v následujících létech za úplatu. Smlouva měla
trvati po sedm let (do 31. prosince 1920), načež měla se mříž státi vlastnictvím žalovaného. Zároveň však bylo zajištěno žalobkyní po uplynutí 7 let »právo předpachtovní« na dalších 5 let až do 31. prosince 1925. Počátkem války opustila žalobkyně lázně a vrátivši se v srpnu
1921 do lázní, shledala, že žalovaný v roce 1920 kavárnu prodal, aniž by byl vzat zřetel k jejím smluvním právům. Ježto jí tím bylo znemožněno. užívati mříže až do konce roku 1925, domáhala se na žalovaném náhrady škody. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud mimo jiné z těchto důvodů: Ve smlouvě zaručil žalovaný žalobkyni přednostní právo při propachtování na dalších 5 let (t. j. od 1. ledna 1921 až do konce roku 1925). Žalobkyně však nechala rok 1920 uplynouti, aniž učinila návrh na obnovení pachtovní smlouvy na dobu od 1. ledna 1921 až do konce 1925. Tím táž pozbyla nároku na obnovení pachtovní smlouvy, davši tím jasně na jevo, že na obnovení to nároku nečiní (§ 863 obč. zák.). Dlužno přisvědčiti žalovanému, že smlouva o obnovení pachtovního poměru jest smlouvou předchozí, poněvadž tam učiněno ujednáni ohledně pachtovní smlouvy, jež budoucně
měla býti uzavřena, a že smlouva tato jest dle §u 936 obč. zák. neplatna, poněvadž doba tam není určena. Smlouvu by slušelo i z toho důvodu
pokládati za nezávaznou, že se žalobkyně od roku 1915 do srpna 1921 o poměr pachtovní nestarala, pachtu neplatila, takže žalovaný právem ztratil důvěru k žalobkyní a mohl míti za to, že žalobkyně s propachtováním dále nečítá. Nemůže tudíž žalobkyně z toho, že žalovaný pozemek propachtovaný dále zcizil, vyvozovati nárok náhradní.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody:
Výraz »Vorpachtrecht«, jehož bylo použito v ustanovení smlouvy: »Gleichzeitig sichere ich Ihnen nach Ablauf der 7 Jahre also bis 31. Dezember 1925 das Vorpachtrecht für weitere 5 Jahre und zahlen Sie dann 30 K pro Jahr und eine Tafel Miete« poukazoval by sice k tomu, že strany měly na mysli založiti právní poměr obdobný předkupnímu právu.
V tomto případě měla by žalobkyně jen právo, vstoupiti do nájemní smlouvy, kterou by žalovaný po 31. prosince 1920 o užívání mříže ujednal s třetí osobou, a neměla by vůbec práva na další užívání mříže, kdyby vlastník mříže dále nepronajal. Ale tomuto výkladu slova »Vorpachtrecht« brání, že bylo již předem stranami stanoveno jak nájemné, jež měla žalobkyně platiti po dobu prodloužení smlouvy, tak i doba trvání smlouvy, kdežto by při právním poměru, obdobném předkupnímu právu, musela žalobkyně vstoupiti do smlouvy za stejných podmínek, za kterých byla smlouva s třetí osobou ujednána. Vzhledem k těmto ustanovením dlužno smlouvě rozuměti jen tak, že se žalobkyni vyhražuje tak zvané opční právo na prodloužení smlouvy za podmínek,
úmluvou stanovených. Žalovaný byl touto úmluvou vázán ihned, kdežto pro žalobkyni se měla státi závaznou teprve prohlášením, jí na vůli ponechaným, že používá tohoto svého práva opčního. Doba, do kdy tak musí učiniti, není ve smlouvě určena. Nelze však vykládati smlouvu
v ten rozum, že tak může učiniti kdykoliv během umluvené 5tileté lhůty, poněvadž se nedá mysleti, že by se žalovaný byl chtěl obmeziti ve volném nakládání se mříží tak, že by musel 5 let čekati, zda žalobkyně svého práva použije, čili nic. Proto dlužno míti za to, že žalobkyně byla
povinna, projeviti svou vůli před uplynutím původní 7leté doby nájemní neb alespoň neprodleně po jejím uplynutí. Poněvadž tak neučinila, nýbrž se přihlásila teprve v srpnu 1921, zaniklo její právo a nemohou tudíž z něho býti vyvozovány náhradní nároky. Proč se v čas nepřihlásila, zda jí v tom překážely válečné poměry, jest lhostejno, a nebylo proto třeba, tyto okolnosti zjišťovati. Že také nebylo třeba, zjistiti výši škody, když náhradní nárok vůbec není po právu, jest samozřejmé.

Citace:

Rozhodnutí č. 2400. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 471-472.