Č. 1009.

Pozemková reforma: I. * Vůči státnímu pozemkovému úřadu, rozhodujícímu o udělení souhlasu se zcizením dle § 7 zábor. zák. jsou oba kontrahenti procesní stranou, a může každý z nich zvlášť o sobě neb oba společně za schválení smlouvy učiněné zakročiti. Ve výkonu tohoto práva není jeden kontrahent vázán na souhlas druhého, a není proto ani výslovný odpor jednoho z kontrahentů na překážku podání žádosti za souhlas pozemkového úřadu koti trahen tem druhým. — II. * Vyslovil-li se státní pozemkový úřad o žádosti za souhlas se zcizením dle § 7 zák. zábor. zamítavě, t. j. prohlásil-li, že veřejné zájmy nedovolují zamýšlenou disposici, pak z rozhodnutí toho nenabyli kontrahenti vůči úřadu nižádných práv, nýbrž vyslovena byla proti stranám nutnost ochrany veřejného zájmu úřadem zastávaného. Shledá-li týž úřad později, ať na základě těchže faktických okolností, či na podkladě nových skutečností nebo průvodů, že přes to souhlas k smlouvě dle § 7 dáti lze, jest tím dotčen tento veřejný zájem, k jehož zastupování nejsou strany legitimovány. (Nález ze dne 9. listopadu 1921 č. 14797.)
Prejudikatura: K I. srovn. nál. č. 984.
Věc: Alois S. ve V. (adv. Dr. Alfr. Meissner z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (zast. radou Drem. J. Javůrkem, za spolužalované manžely Josefa a Markétu M. adv. Dr. Richard Ziegler z Mor. Ostravy a za Augustu a Herberta S. Dr. Jaroslav RehuLka z Olomouce) o schválení koupě velkostatku V.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Smlouvou z 8. ledna 1920 prodal stěžovatel zbytek velkostatku V., záboru dle zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. podrobený, manželům M., Augustě S. a jejímu synu Herbertovi S. Tento velkostatek odevzdán byl kupujícím již 1. prosince 1919 do správy; držba, vlastnictví, nebezpečí a břemena přešla na kupující ihned, ovšem za předpokladu, že smlouva bude schválena státním pozemkovým úřadem. Společným podáním žádali prodávající i kupující za schválení kupní smlouvy bez újmy opatření a důsledků plynoucích ze zákona záborového.
O žádosti zahájeno bylo šetření, na základě kterého byla výnosem státního pozemkového úřadu ze 7. září 1920 žádost o schválení kupní smlouvy za současného propuštění statku koupeného ze záboru zamítnuta, ježto prý prodej odporuje účelům sledovaným zákonem záborovým i přídělovým, což bylo blíže v rozhodnutí odůvodněno.
Podáním z 25. října 1920 podepsaným Augustou a Herbertem S. předložena kupní smlouva z 8. ledna 1920 znovu ke schválení, poněvadž nové okolnosti, na které při první žádosti nebyl položen důraz a nebyl vzat zřetel, opětnou prosbu za schválení smlouvy odůvodňují.
Výnosem z 10. listopadu 1920 zrušil státní pozemkový úřad prozatím své rozhodnuti ze 7. září 1920 a vyhradil si znovu rozhodnouti o původní žádosti. Toto rozhodnutí dodáno prodávajícímu na vědomí dle vlastního udání dne 11. listopadu 1920. Týž pak podáním z 15. listopadu 1920 oznámil, že následkem neschválení zcizení že rozhodl k jinému opatření a hospodaří sám na statku a že jest zrušení kupní smlouvy předmětem zahájeného soudního sporu. V dalším podání tvrdil prodávající, že jeho otec i on na velkostatku hospodařili sami, že veškerý fundus jest jeho vlastnictvím a že, když smlouva nebyla schválena, vyzval S., aby mu statek odevzdala a s ním zúčtovala, a když tak neučinila, že si vydobyl jako prozatímní opatření správu statku a žaloval na jeho vrácení. Podáním z 15. prosince 1920 uplatňoval ještě stěžovatel, že smlouva jíž neschválením prodeje byla zrušena, že pozemkový úřad proti jeho vůli nemůže znovu o schválení rozhodovati, že dle smlouvy jsou jen obě strany společně legitimovány o schválení zakročiti a že nelze k žádosti pouze jedné strany přihlížeti, když již o neschválení obě strany byly zpraveny, výměr vzaly na vědomí a se zrušením smlouvy souhlasily.
Rozhodnutím z 23. února 1921 udělil pozemkový úřad svolení dle zákona ze dne 9. listopadu 1918 č. 32 a souhlas dle § 7 zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 ke zcizení velkostatku. V., jak zamýšleno bylo trhovou smlouvou z 8. ledna 1920, při čemž vázal souhlas svůj na určité podmínky. V odůvodnění jest vysloveno, že k námitce, že dotyčná kupní smlouva mezi stranami smluvními byla zrušena, nemohlo býti přihlédnuto, poněvadž žádající kupitelka to popírá, a ze smlouvy samé nevysvítá, že by následkem rozhodnutí ze 7. září 1920 byla pozbyla pro smluvní strany beze všeho další závaznosti, a že by tudíž kupitelka po odstranění překážek, jež v rozhodnutí ze 7. září 1920 jako důvody zamítací byly uvedeny, nemohla znovu žádati o udělení souhlasu. Rovněž nebylo lze vzíti zřetele na námitku, že dle obsahu smlouvy jsou k žádosti o udělení souhlasu legitimovány toliko obě strany společně, že tudíž k jednostranné dodatečné žádosti kupitelky nemůže býti úřadem přihlíženo, neboť ve smlouvě ukládá se sice oběma stranám povinnost ke společnému zakročení, nevylučuje se však právo, aby o udělení souhlasu žádala toliko jedna ze smluvních stran. Z důvodů těchto přihlížel prý státní pozemkový úřad při rozhodování o uvedené žádosti Augusty S. a spol. z 18. října 1920 toliko k tomu, aby dotyčné zcizení nebylo v odporu s účely sledovanými zákony o pozemkové reformě, nikoliv též k soukromoprávním otázkám, jež jsou mezi smluvními stranami sporné; neboť ty patří na pořad práva.
Nejvyšší správní soud založil svůj nález o stížnosti podané do tohoto rozhodnutí Aloisem S. na následujících úvahách:
Zábor velikých statků, vyslovený záborovým zákonem, nerovná se v nižádném směru vyvlastnění. Záborem neodnímá se ještě vlastnictví dosavadnímu majiteli, aby se převedlo na stát, representovaný státním úřadem pozemkovým, nýbrž vlastníkem zůstává přes nastalý zábor majitel dosavadní. Zábor ukládá jen tomuto vlastníku jakési veřejnoprávní omezení, které záleží v tom, že vlastník tento nesmí již na dále o své újmě prováděti právní disposice se statkem propadlým záboru.
Účel tohoto zákonného obmezení nese se k tomu, zabrániti každému svémocnému počínání vlastníkovu, kterým by mohl majetek prohlášený zákonným rozkazem za zabraný býti z tohoto nexu vymaněn a tím cíli reformy pozemkové odňat.
Obsah tohoto obmezení spočívá v tom, že stát si vyhrazuje svým úřadem pozemkovým každou takovou zamýšlenou disposici se stanoviska oněch cílů reformy pozemkové zkoumati, aby pak dle výsledku tohoto svého zkoumání rozhodl, zda zamýšlený právní akt se s cílem tímto snáší a tudíž jest přípustný, či zda cíle tyto maří a ohrožuje a proto nemůže býti dovolen.
Sankce, kterou zákon zachování tohoto obmezení chce zabezpečiti, záleží v tom, že disposice vlastníkova, předsevzatá bez souhlasu státního pozemkového úřadu vůči státu nepůsobí, takže stát ji může při provádění své reformy pozemkové úplně ignorovati, jako by se vůbec nebyla stala.
Ze všeho toho jest patrno, že toto obmezení vlastníka, jež způsobeno jest záborovým zákonem, se právní svou podstatou a povahou velmi podobá obmezení, které ukládá stavební řád vlastníku půdy, když mu zakazuje, že nesmí bez předchozího souhlasu kompetentního úřadu pozemek svůj zastavěti, ježto by jinak stavba tato vůči úřadu stavebnímu neměla právní existence a mohla by býti postižena příkazem demoličním.
Z této povahy záboru plyne však důležitá konsekvence, že pozemkový úřad uvažuje o tom, má-li k nějaké transakci spadající pod § 7 zábor. zák. dáti svůj souhlas, nevystupuje jako strana smluvní, ba nevystupuje ani jako úřad, jenž by jen z důvodu dohledu nad jměním nebo zájmy zcizovatelovými neúplnou jeho osobní způsobilost k tomuto jednání doplňoval (jako na př. úřad poručenský, jde-li o poručence, okresní zastupitelstva, jde-li o obce), nýbrž pozemkový úřad vystupuje jako úřad povolaný hájiti zvláštních veřejných zájmů a opatřiti vše, co k zabezpečení jich jest nutno.
Tyto zájmy hájiti musí nejen proti dosavadnímu vlastníku, nýbrž i proti každému jinému, jenž by tyto zájmy mohl porušiti, tedy dojista i proti tomu, kdo z transakce oné nabývá soukromého práva. Ochrana ta jeví se prakticky v tom, že svoluje-li k disposici učiněné, může k svému souhlasu připojiti podmínky vížící také kontrahenta vlastníkova.
Již z toho však jest patrno, že vůči státnímu pozemkovému úřadu jsou oba kontrahenti procesní stranou, tak že jeden i druhý si může stěžovati do rozhodnutí i do podmínek k schvalujícímu výroku připojených. Zejména nelze upříti toto právo prodávajícímu z toho důvodu, že zciziv realitu, pozbyl zájmu na jejích dalších právních osudech. Nejdeť tu o realitu samu, nýbrž jde tu o smluvní svobodu stran, tedy i o právo prodávajícího prodej uskutečniti, jej uplatniti resp. dle smlouvy od něho upustiti, aniž by byl státním pozemkovým úřadem ve svobodě svého vlastního rozhodování obmezován.
Z těchto úvah plyne nejen bezdůvodnost námitky odvodního spisu, jenž legitimaci stěžovatelovu ke stížnosti popírá, nýbrž i následující další, pro přítomný spor důležité závěry:
Může-li si totiž stěžovati jeden i druhý z obou kontrahentú do nálezu pozemkového úřadu dle § 7 zábor. zák. učiněného, může dojista i každý z nich sám o sobě nebo oba společně za schválení smlouvy učiněné zakročiti. Vždyť tím každý z nich hájí jen své svobody smluvní, žádá-li od pozemkového úřadu výrok, že smí smlouvu, o kterou jde, bez zákonné překážky uskutečniti, nebo domáhá-li se toho, aby obmezení této svobodě uložené nepřekročovalo zákonné meze dané účelem pozemkové reformy. Ve výkonu tohoto práva není vázán na souhlas druhého kontrahenta a není proto ani výslovný odpor tohoto s to, aby žádost onu vyloučil, Výkon tohoto práva může býti v poměru obou kontrahentů upravován smlouvou, avšak smlouva tato jest závazná a působivá právě jen v poměru obou kontrahentů a nepůsobí vůči úřadu pozemkovému v tom směru, že by i úřad tento byl na ni vázán, a následkem toho musil legitimaci jednoho či druhého proto popříti, že smlouvou bylo k zakročení tomu vyhrazeno právo jeho spolukontrahentu neb oběma společně.
Vždyť úřad pozemkový není ani povinen, ani oprávněn rozhodovati o následcích nedodržení jednotlivých ustanovení smlouvy soukromoprávní. Tvrdí-li tedy jeden z kontrahentú i přes opačné ustanovení takové smlouvy, že i) on sám má právo zakročiti o souhlas dle § 7, nemusí státní úřad pozemkový — když po zákonu záborovém toto právo mu nemůže upříti — zakročitele odkázati na to, aby si napřed pořadem práva proti svému kontrahentú vymohl uznání své legitimace k zákroku, nýbrž může tuto soukromoprávní otázku, zda žadatel dle smlouvy smí či nesmí se na pozemkový úřad obrátiti, pro své forum rozřešiti a přenechati stranám, aby si u příslušného soudu vymohly třebas i dodatečně závazné a právní moci schopné rozhodnutí o téže otázce.
Výrok správního úřadu tuto prejudicielní soukromoprávní otázku zodpovídající jeví se jen kusem skutkového zjištění, které nemůže nejvyšší správní soud přezkoumati ve věci samé, nýbrž musí je i svému rozhodnutí za základ položiti, není-li tu vad, o nichž mluví § 6, odst. 2 zák. o správ. soudě.
V případě předloženém není vytýkáno, že by úřad, uvažuje o tom, byli-li Augusta a Herbert S. oprávněni sami o sobě se ucházeti o souhlas státního pozemkového úřadu k smlouvě ze dne 8. ledna 1920, byl porušil nějaké podstatné formy řízení, a bylo proto kladné zodpovídání této otázky i rozhodnutí nejvyššího správního soudu položiti za základ.
Již z těchto povšechných úvah však plyne, že i námitka stížnosti, která chce ze smlouvy dovoditi, že kupci statku V. nebyli oprávněni bez stěžovatele nebo proti jeho vůli o souhlas dle § 7 úřad pozemkový požádati, nemůže padnouti na váhu.
Zbývá uvážiti, zda nebylo zakročení toto vyloučeno tím, že se již jednou před tím pozemkový úřad zamítavě vyslovil.
Otázku tuto nutno vzhledem k obsahu stížnosti posuzovati ze dvou stránek.
Stížnost totiž míní, že jednak tomu stála v cestě res judicata, a tím nabytá práva stěžovatelova pochodící z tohoto zamítnutí, jednak že proti tomu stály nároky vzešlé pro stěžovatele pro případ tento ze smlouvy.
V té příčině bylo by toto poznamenati:
Již shora bylo řečeno, že výrok pozemkového úřadu dle § 7 zábor. zák. vydaný, jest nálezem vyslovujícím, zda veřejné zájmy záborovým zákonem sledované jsou v souhlasu se zamýšlenou právní disposicí s pozemkem či nikoli.
Uznal-li pozemkový úřad, že tyto zájmy veřejné v cestě nestojí, vyslovil tím, že zákonné obmezení povšechně uložené na tuto transakci vůbec nebo za určitých podmínek se nevztahuje, a že tu nastává ona svoboda smluvní, jako kdyby záboru nebylo.
V tom leží uznání určitých práv, která stávají se jura quaesita stran. Naproti tomu však, vyslovil-li se úřad pozemkový zamítavě, t. j. prohlásil-li, že veřejné zájmy nedovolují zamýšlenou disposici, pak z rozhodnuí toho nenabyli kontrahenti vůči úřadu nižádných práv, nýbrž vyslovena byla proti stranám nutnost ochrany veřejného zájmu úřadem zastávaného.
Shledá-li týž úřad později, ať na základě těchže faktických okolností, či na pokladě nových skutečností nebo průvodů, že přes to souhlas k smlouvě dle § 7 dáti lze, jest tím dotčen jen tento veřejný zájem, k jehož zastupování nejsou strany povolány. Nemůže proto z důvodu domělé právní moci prvotního zamítavého rozhodnutí ničeho býti odvozováno proti právu státního pozemkového úřadu znovu o tom uvažovati, zda souhlas původně odepřený přece má býti udělen.
Tvrdí-li strana, že již z důvodu, že souhlasu prvotního se smlouvě nedostalo buď vůbec nebo do určité doby, smlouva zatím pozbyla platnosti a tím zmizel podklad, na kterém bylo lze dle § 7 zábor. zák. postupovati, uplatňuje jen své stanovisko v soukromoprávním svém poměru ke druhéhu kontrahentu. Tu však opět přicházejí k platnosti všechny ony úvahy, které byly shora podány. I tu jest zase zdůrazniti, že jde jen o prejudicielní soukromoprávní otázku, o níž se s právní mocí mohou prohlásiti, tedy »rozhodnutí« vynésti jen řádné soudy, nikoli však státní pozemkový úřad nebo nejvyšší správní soud.
Státní pozemkový úřad si arciť pro svoji potřebu o této otázce učinil svůj úsudek, aby zjistil, je-li tu ještě smlouva, k níž by dle § 7 uděloval souhlas. Než i tento úsudek patří jen ke skutkové povaze, kterou dle § 6 svého zákona nejvyšší správní soud ve věci přezkoumati nemůže.
Strana však si může u řádného soudu vymoci i jiné rozhodnutí této otázky a vyzní-li rozhodnutí na neplatnost smlouvy, stane se i souhlas k smlouvě této státním pozemkovým úřadem daný bezpředmětným a bezúčinným, čímž případná práva strany vyplynuvší snad z toho, že smlouva mezi tím pozbyla platnosti, dojdou plné ochrany.
Všechny tyto úvahy však ukazují, že stanovisko stížnosti, která odpírá manželům M. a spol. právo žádati u státního pozemkového úřadu za souhlas k prodeji statku V. proti vůli stěžovatelově a která z prvního odmítnutí odvozuje pro stěžovatele jus quaesitum na to, aby již při tom zůstalo, ani v zákoně záborovém ani v jiném zákoně, na němž pozemkový úřad může své pravoplatné rozhodnutí založiti, opory nemá a bylo proto stížnost opírající se o svrchu uvedené námitky jako bezdůvodnou zamítnouti

Citace:

č. 1009. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 910-915.