NPD documents search: Boh. adm., 3 (1921)

Č. 303.

Živnostenské právo: 1. * Odvolací stolice není vázána na důvody nižší stolice; může tedy odepříti koncesi hostinskou z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí odvoláním v odpor vzaté. — 2. * Členy obecního výboru (zastupitelstva), kteří jsou majiteli koncese hostinské, nelze pokládati za vyloučeny z usnášení ve smyslu § 46 ob. zříz. pro Čechy z r. 1864, jde-li o dobrozdání obce o žádosti jiného žadatele za koncesi hostinskou. — 3. Otázku místní potřeby musí úřad živnostenský, rozhodující o žádosti za koncesi pro živnost hostinskou a výčepnickou zkoumati, i když by se udělením žádané koncese počet koncesovaných živností nezvětšil. K výkladu místní potřeby dle § 18, odst. 3 živn. ř. — 4. Neshledá-li úřad udělení koncese hostinské přípustným v rozsahu uchazečem požadovaném, není povinen uděliti ji aspoň v rozsahu, jaký by uznal za přípustný, nýbrž může žádost zamítnouti.
(Nález ze dne 19. ledna 1920 č. 407.)
Věc: Jan Krajc v Čížkově (adv. Dr. R. Popel z Prahy) proti býv. c. k. místodržitelství v Praze stran odepření koncese.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Žádost stěžovatelovu, aby mu pro dům č. 41 v Čížkově udělena byla koncese hostinská a výčepnická v rozsahu, v jakém ji tam dosud provozovala jeho matka (výčep piva a kořalky, přechovávání cizinců, prodej lihových nápojů, dovolené hry), zamítlo okresní hejtmanství v Pelhřimove po provedeném šetření výměrem z 23. května 1913 č. 16107 s poukazem na § 18, odst. 2 živn. řádu, ježto žadatel nemá potřebné naprosté spolehlivosti a důvěryhodnosti. Současně s touto žádostí prohlásila matka, že se pro případ udělení koncese synovi v stejném rozsahu koncese vzdává.
Odvolání ze zmíněného výměru místodržitelství v Praze naříkaným rozhodnutím nevyhovělo »na základě § 18 živn. řádu již z toho důvodu, že potřeba obyvatelstva této živnosti v rozsahu zamýšleném, zejména pokud jde o oprávnění k výčepu lihových pálených nápojů nevyžaduje.«
O stížnosti proti tomuto rozhodnutí k býv. c. k. správnímu soudnímu dvoru ve Vídni podané, uvažoval nejvyšší správní soud v Praze, jemuž jako nyní příslušnému byla postoupena, takto:
Neprávem spatřuje stížnost vadu řízení v tom, že druhá stolice ve svém rozhodnutí důvod zamítavého rozhodnutí I. stolice (nedostatek spolehlivosti a důvěryhodnosti stěžovatelovy) nepřezkoumala a odepřela koncesi z důvodu jiného, prvou stolicí neuvedeného, totiž pro nedostatek místní potřeby obyvatelstva. Jeť předmětem instančního rozhodování v řízení správním enunciát, nikoli jednotlivé důvody rozhodnutí naříkaného. Stolice odvolací vydává ve věci nové vlastní rozhodnutí a není tudíž na důvody nižší stolice vázána. Nelze proto shledati porušení zásad řízení správního v tom, že místodržitelství, aniž se zabývalo otázkou spolehlivosti a důvěryhodnosti stěžovatelovy, zamítlo jeho žádost z důvodu jiného. Nedostatek místní potřeby jest však po rozumu § 18, odst. 3 živn. ř. o sobě dostačujícím důvodem pro odepření koncese hostinské a výčepnické.
Otázku místní potřeby zkoumati jest úřad povinen i tehdy, když udělením žádané koncese počet koncesovaných živností by se nezvětšil, ježto s žádostí o koncesi novou spojeno bylo i podmíněné vzdání se některé koncese dosavadní. Neodporuje-li tedy zákonu, jestliže i v takovém případě úřad, dospěv k přesvědčení, že dosavadní počet koncesí není skutečnou potřebou odůvodněn, žádost o novou koncesi pro nedostatek tohoto předpokladu zamítne.
Pro posouzení otázky místní potřeby poskytlo v daném případě provedené řízení úřadu dostatečný podklad. Bylo v tom směru vyšetřeno, že obec Čížkov má 41 čísel, že dle posledního sčítání měla 265 obyvatel, že provozuje se tam mimo hostinskou živnost matky stěžovatelovy ještě jeden hostinec a jeden výčep lihovin.
Dospěl-li na tomto základě úřad k úsudku, že místní potřeby pro žádanou koncesi není, není tento úsudek se zjištěnými skutečnostmi v rozporu; věcnou správnost jeho nemůže však nejvyšší správní soud přezkoumávati.
Jestliže stížnost spatřuje vadu řízení v tom, že dobrozdání, které obec o žádosti stěžovatelově podala, zakládá se na usnesení obecního zastupitelstva, jež stalo se způsobem zákonu (§ 46 obec. zříz.) odporujícím, poněvadž jednání a hlasování ve věci súčastnili se dva členové, majitelé onoho hostince a výčepu, jichž soukromých zájmů se usnesení to týkalo, neshledal nejvyšší správní soud tuto výtku důvodnou, poněvadž předmětem onoho usnesení nebyla soukromá práva oněch dvou členů; okolnost pak, že udělením koncese stěžovateli jejich soukromé zájmy mohly býti nepřímo zasaženy, není však vylučovacím důvodem ve smyslu § 46 ob. zříz. pro Čechy z r. 1864.
Stejně neodůvodněnou jest výtka nezákonnosti, založená na názoru, že bylo povinností úřadu, neuznal-li, že by potřeba obyvatelstva vyžadovala udělení koncese v rozsahu žadatelem vyznačeném, aby udělil koncesi v rozsahu, jaký by podle úředního zdání potřebě vyhovoval, neb aby zjistil, zdali by se žadatel spokojil s koncesí takto omezenou. Takovou povinnost úřadu nelze dovoditi ani z předpisů řádu živnostenského, ani ze zásad pro řízení administrativní platných.
Neporušil tedy úřad ani zákon ani tyto zásady tím, že vzal za základ svého rozhodnutí žádost tak, jak stěžovatelem byla podána, i bude věcí stěžovatelovou, aby po případě pozměněnou žádostí domáhal se nového rozhodnutí.

Citace:

Čís. 13785. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 111-112.