NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2600.

Valutová opatření: I. Město Těšín bylo v době, kdy stálo pod správou Polska, ve smyslu vl. nař. č. 113/1919 vůči čsl. republice cizinou. — II. Zákazu vývozu z čsl. republiky do ciziny podle vl. nař. č. 113/19 podléhají nejen bankovky okolkované, nýbrž i státovky čsl.
(Nález ze dne 4. září 1923 č. 3518.)
Věc: Izák L. v B. proti slezskému finančnímu ředitelství v Opavě stran zabavení 2500 Kč.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím fin. ředitelství v Opavě z 23. července 1921 byl zamítnut rekurs st-le do nálezu I. stolice, kterýmž bylo prohlášeno 2500 K st-li dne 20. prosince 1919 v kontrolní stanici Loukách odebraných podle vl. nař. ze 6. března 1919 č. 113 Sb. za propadlé.
Děj tomuto rozhodnutí za základ sloužící jest následovní:
St-1 jel dne 20. prosince 1919 drahou z Mor. Ostravy do Těšína, maje u sebe 3000 K a byv tázán kontrolním orgánem v kontrolní stanici Loukách, kolik peněz má u sebe, udal že 3000 K a byv poučen o zákazu vývozu tak vysoké částky, složil 2500 K na stvrzenku předpokládaje, že mu částka bude vrácena; nař. nálezem byly však peníze prohlášeny za propadlé.
O stížnosti vytýkající nař. rozhodnutí nezákonnost a předchozímu řízení vadnost, uvážil nss toto:
Stížnost dovozuje, že podmínky vl. nař. ze 6. března 1919 č. 113 Sb., jehož se úřad na odůvodnění nálezu dovolává, tu nejsou.
Čl. 2. cit. nař. stanoví, že osoby cestující do ciziny smějí s sebou vzíti pouze 500 K v okolkovaných bankovkách. Stížnost tvrdí, že st-1 ani nejel do ciziny, ani neměl u sebe okolkované bankovky. Avšak vývody její nelze pokládati za správné.
Při řešení otázky, zda město Těšín, kam st-1 dne 29. prosince 1919 z Mor. Ostravy drahou jel, sluší proti čsl. republice považovati za cizinu, jest se v daném případě omeziti na dobu, o kterou jde, a řešiti ji s hlediska účelu, které vl. nař. ze 6. března 1919 č. 113 Sb. sleduje.
Nařízení toto samo v úvodě svém poukazuje k zmocňovacímu zákonu z 25. února 1919 č. 84 Sb., na jehož základě bylo vydáno; zákonem tím byl ministr financí zmocněn, aby provedl nařízením okolkování bankovek a soupis jmění za účelem uložení majetkové dávky.
Označuje se tedy vl. nař. č. 113/19 jako článek oněch nařízení vlády čsl. republiky, jímž měl býti zajištěn úspěch zamýšlené dávky z majetku.
Podmínkou tohoto úspěchu bylo, aby jednak veškeré jmění na území čsl. republiky se nalézající správně bylo přiznáno, což docíleno bylo soupisem jmění, dále pak, aby jmění takto zjištěné nebylo vyvezeno z oblasti republiky na území, kde by již nepodléhalo dosahu státní moci čsl. republiky a kde by nebylo lze v případě potřeby podrobiti je dávce ani exekučně. Cizinou v tomto smyslu byla v kritické době část plebiscitního území, do níž patřilo město Těšín, jsoucí pod správou Polska. Kdyby byla tehdy republika čsl. připustila, aby jmění ať již ve formě okolkovaných bankovek, anebo vlastních státovek, tedy platidel čsl. republiky, mohlo býti bez kontroly převezeno do území státní moci čsl. nepodrobeného, byla by poskytla možnost útěku kapitálu do ciziny a tím zmaření účelu dávky majetkové, nehledě ani k tomu, že vývoz čsl. platidel do takového území choval v sobě nebezpečí pro valutární poměry republiky.
S hlediska a pro účel cit. nařízení z r. 1919 sluší tedy za cizinu uznati území v době kritické státní moci čsl. nepodrobené.
Že však část plebiscitního území, o kterou jde, od začátku vzniku čsl. státu byla pod správou polskou a tedy mimo dosah čsl. moci státní, vychází z následujících fakt:
Dle zprávy min. věcí zahraničních k soudu předložené a při veřejném ústním líčení přečtené a dle listin ke zprávě té přiložených, uzavřeli zástupci zemského Národního výboru pro Slezsko a Polské rady národové dne 5. listopadu 1918 dohodu za účelem udržení klidu a pořádku v Těš. Slezsku po dobu přechodnou. Dle dohody této podléhaly okresy Bílský a Těšínský polské Radě Národové v Těšíně.
Pod správu Národního výboru pro Slezsku náležely dráha Těšín-Frýdek až po stanici Vojkovice-Bukovice incl., dráha Kunčice-Suchá-Těšín až po stanici Šenov incl., ostatní linie těchto drah a linie Hrušov-Bohumín-Karvín-Frýštát-Orlová-Kopaniny náležely pod správu pol-skou.
K provedení dohody z 3. února 1919 byla pak ještě v únoru 1919 uzavřena v Těšíně vojenská konvence, kterou stanovena byla čára, již vojska čsl. resp. polská nesměla překročiti.
Dle této konvence bylo polským vojskem obsazeno veškeré území polit. okresu Těšínského východně od řeky Olši s celým územím města Těšína a ještě s pruhem 500 m širokým na severní hranici města, pak jižní část dráhy od Těšína až do Jablunkova.
Po převzetí Těšínského Slezska mezinárodní komisí v únoru 1920 zůstala demarkační čára na dále v platnosti, pokud šlo o použití zákonů a nařízení státu ve všech administrativních a soudních záležitostech.
Tento stav věcí byl v podstatě převzat do konečného rozhodnutí konference velvyslanců, jímž hranice mezi státem čsl. a polským definitivně byly stanoveny.
Že těšínský okres v době, o kterou jde, nepodléhal státní moci čsl. republiky, vychází ostatně i z vl. nař. z 3. srpna 1920 č. 468 Sb. o měně na čsl. Těšínsku. Z tohoto nař., jež bylo vydáno k upravení valutárních poměrů na části Těšínská rozhodnutím konference velvyslanců přidělené čsl. republice, jest zřejmo, že na Těšínsku zákon čsl. republiky o okolkování bankovek z 25. února 1919 č. 86 Sb. nebyl proveden, nýbrž že tam bylo provedeno okolkování starých rakousko-uherských bankovek dle zákona polského na polské marky, které byly cit. zákonem z 3. srpna 1920 č. 468 Sb., pokud část Těšínska uvedeným rozhodnutím konference velvyslanců připadla čsl. republice, vyměněny státem čsl. jen v poměru 300 polských marek: 100 Kč; pro výměnu tuto byla stanovena lhůta ode dne, kdy bude převzata státní správa Těšínského území republikou čsl. po 8 následujících dnů všedních a stala se výměna na průkaz lístkem o výměně neokolkovaných bankovek za marky.
Za tohoto stavu věci dlužno za to míti, že dne 20. prosince 1919 město Těšín bylo vůči republice čsl. cizinou ve smyslu svrchu cit. nař. z roku 1919. Stížnost namítá dále, že není dokázáno, že šlo o okolkované bankovky, ježto na dotaz, z jakých bankovek se skládala suma 2500 K, která byla st-li odebrána kontrolní stanicí v Loukách, bylo st-li hlavním celním úřadem v Bohumíně sděleno, že to nelze zjistiti, jelikož ze zápisků nevychází, jaké bankovky to byly.
Avšak z potvrzení st-li úřadem vydaného, jehož správnost st-1 nepopírá a jehož se naopak dovolává, je patrno, že byly mu zabaveny peníze čsl., takže nebyly-li mu zabaveny bankovky rakousko-uherské čsl. státem okolkované, zbývá jen druhá eventualita, že byly to vlastní čsl. státovky.
Ze znění čl. 2 cit. vl. nař. nelze však dovozovati, že právě jen vývoz okolkovaných bankovek přes 500 K jest zakázán. Z předpisu toho naopak vychází, že vývoz cenin a valut vůbec jest zakázán pod sankcí propadnutí a podléhají tedy též vlastní čsl. státovky, o nichž zákon zvlášť ničeho nestanoví, tomuto zákazu a to bez všelikého omezení. Z toho však plyne, že žal. úřad jednal v mezích zákona, a že vývody stížnosti nejsou případné, při čemž jest úplně lhostejno, že úřad nepoužil svého práva úplně, ponechav st-li 500 Kč.
Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 2600. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 471-474.