Č. 3019.

Nemocenské pojišťování: O rozsahu pojišťovacího oprávnění zapsaných pokladen pomocných.
(Nález ze dne 21. prosince 1923 č. 21708).
Prejudikatura: Boh. 335 a 2030 adm.
Věc: Nemocenská pokladna soukromých úředníků a zřízenců v Praze (adv. Dr. Jos. Josífko z Prahy) proti ministerstvu sociální péče (min. místotaj. Dr. Frant. Janoštík) o nemocenské pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Okr. nem. pokladna ve Dvoře Králové n./L. předepsala zaměstnavatelům úředníků pojištěných u nemocenské pokladny soukromých úředníků a zřízenců v Praze pojistné příspěvky nemocenské s odůvodněním, že členství u této nemocenské pokladny soukromých úředníků nezbavuje povinnosti býti pojištěn u okr. nem. pokladny, a odvolávala se při tom na rozhodnutí nss Boh. 335 adm., dle něhož omezení stanovené v § 1, odst. 4 zák. z 16. července 1892 č. 202 ř. z. o zapsaných pokladnách pomocných co do přípustné výše zajištěných rent platí i pro nemocenské.
Nař. rozhodnutím vyslovilo min. soc. péče v pořadí instancí, že osoby, u nemocenské pokladny soukromých úředníků a zřízenců v Praze pojištěné, jichž týdenní nemocenská renta převyšovala 28 Kč, podléhají pojištění u okr. nemoc. pokladny ve Dvoře Králové až do 31. prosince 1920.
Toto rozhodnutí jest odůvodněno takto:
Nemocenská pokladna soukromých úředníků a zřízenců byla sice dle svých stanov oprávněna přijímati nemocenské pojištění úředníků a zřízenců, ale s tím omezením, že dle předpisu § 1, odst. 4 zák. z 16. července 1892 č. 202 ř. z. nemocenská renta nesmí přesahovati 28 Kč týdně. Teprve zákonem z 22. prosince 1920 č. 689 Sb. bylo dovoleno dle § 11, odst. 6 cit. zák. také zapsaným pokladnám pomocným, kterým nebylo odňato osvědčení podle § 7 zák. o zapsaných pokladnách pomocných z 16. července 1892 č. 202 ř. z., pojišťovati všechny kategorie zaměstnanců nezkráceně dle § 7 shora cit. zák. Poněvadž pak zák. tento nabyl účinnosti dnem vyhlášení, t. j. dnem 31. prosince 1920, možno teprve od toho dne posuzovati pokladnu soukromých úředníků a zřízenců jako oprávněnou k pojišťování.
O stížnosti namítající nezákonnost naříkaného rozhodnutí a vadnost řízení uvážil nss toto:
Předmětem sporu jest otázka, zdali zaměstnanci dotyčných firem, kteří měli denního výdělku více než 6 K 50 h za platnosti zák. o nem. pojištění z 15. května 1919 č. 268 Sb. povinni byli nemocenským pojištěním u příslušné okr. nemoc. pokladny anebo zda pojištění toto nahraženo bylo pojištěním u nemoc. pokladny soukromých úředníků a zřízenců v Praze.
Stížnost stojí na stanovisku, že pojištění jmenovaných osob u této pokladny mělo účinek § 13 č. 1 nem. zák., uvádějíc na oporu svého náhledu, že dle schválených stanov a v důsledku zák. z 15. května 1919 č. 268 Sb. samého zmíněná pokladna soukr. úředníků, jíž osvědčení podle § 7, odst. 2 zák. z 16. července 1892, č. 202 ř. z. bylo ponecháno, oprávněna byla pojištění těchto zaměstnanců způsobem a měrou zák. nemocenskému odpovídající prováděti.
Pokud se týče první námitky, třeba míti na zřeteli, že nem. pokladna úředníků a zaměstnanců v Praze právní svoji existenci čerpá z ustanovení zák. z 16. července 1892 č. 202 ř. z., že jest tedy zapsanou pokladnou pomocnou, která podle základního ustanovení § 1 cit. zák. oprávněna byla pojišťovati pro případ nemoci jen pokud nemocenské nepřevyšovalo 28 Kč týdně, jak nss vyslovil v nál. Boh. 335 adm. Dalším nál. Boh. 2030 adm. vyslovil nss, že ustanovení § 1 cit. zák., jež vymezuje věcnou působnost zapsaných pokladen pomocných, jest normou kogentní, která již v důsledku toho své účinnosti nemůže býti zbavena nijakým obsahem stanov, byť i úřadem schválených. Byť tedy stanovy stěžující si pokladny obsahovaly ustanovení, že pokladna provádí pojištění pro případ nemoci v míře širší než připouštěl citovaný § 1, a byť i stanovy ty byly schváleny úřadem dohlédacím, nemohou z ustanovení tohoto obsahu býti ve prospěch stanoviska stížnosti vyvozovány jakékoliv právní důsledky, dokud ono ustanovení § 1 zůstalo v platnosti.
Stížnost hájí právní názor, že § 11 zák. z 15. května 1919 č. 268 Sb., jenž zapsané nemoc. pokladny zařazuje mezi ony pokladny, které provádějí nemocenské pojištění v § 1 cit. zák. nařízené, pokladny ty postaveny byly ve všech směrech na roveň okr. pokladnám nemoc., že tedy již v důsledku tohoto zák. mohou prováděti pojištění nemocenské stejným způsobem a stejnou měrou jako okr. nemoc. pokladny.
Avšak posléz cit. nálezem tohoto soudu bylo již vysloveno, že novela k nemocenskému zákonu z r. 1919 nechala nedotčeným ustanovení § 13 č. 1 nem. zák., podle něhož sproštění od povinnosti pojistné u okr. nemoc. pokladny nastává jen tehdy, když zaměstnanci, o něž jde, pojištěni jsou u některé pokladny v § 11 nem. zák. jmenované způsobem a měrou v zákoně nemocenském nařízenou. Míra pojištění u zapsané pokladny pomocné vymezena jest však ustanovením § 1 č. 4 cit. zák. z r. 1892 a mohly tudíž i za platnosti zák. o nemoc. pojištění z roku 1919 s účinkem § 13, odst. 1 tohoto zák. u pokladen těch pojištěny býti jen ony osoby, jimž nenáležel nárok na nemocenské v míře přesahující 28 Kč týdně.
Názor zde vyslovený, při němž nss setrval i v tomto případě, nemohl býti vyvrácen vývody přednesenými zástupcem stížnosti při ústním veřejném líčení. Z § 1 zák. z 16. července 1892 č. 202 ř. z. o zapsaných pokladnách pomocných ve spojení s §em 7 tohoto zák. vyplývá, že již tento zákon sám počítal s tím, že zapsané pokladny pomocné nemohou prováděti v plném rozsahu nemocenské pojištění jako ostatní nemocenské pokladny, zejména okr. pokladny nemoc.; také zákonem z 20. listopadu 1917 č. 457 ř. z. zůstala možnost zapsaných pokladen pomocných prováděti s účinkem § 13 nemoc. pojištění omezena na několik nejnižších tříd platových, zákonem tímto zavedených, a byla tím možnost jejich konkurovati s okr. pokladnami nemoc. patrněji a citelněji omezena. Že by zákon tento aneb novela k němu vydaná dne 15. května 1919 č. 268 Sb. s předpisem shora cit. § 1 byl nesrovnatelný, tvrditi nelze. Poněvadž pak předpis tento ani prvým ani druhým zákonem o nem. pojištění výslovně zrušen nebyl, jest míti za to, že ustanovení § 1 zák. o zapsaných pokladnách pomocných z r. 1892 — pokud jde o výši dávek — zůstal v platnosti i po vydání zák. o nemocenském pojištění z r. 1919, což je potvrzeno i tou okolností, že zákon tento, jenž stejně jako zák. z r. 1917 výslovně uvádí ony normy, jež chtěl zrušiti, ze zák. o zapsaných pokladnách pomocných výslovně zrušil pouze § 7, odst. 2—4, o § 1 však zmínky neučinil (čl. XXV).
Z úvahy této vyplývá pak i bezpodstatnost další námitky opřené o předpis čl. XXVI zák. z 15. května 1919 č. 268 Sb., podle něhož nemocenské pokladny, které nebudou zrušeny, jsou povinny přizpůsobiti stanovy tomuto zákonu. Neboť nebylo-li omezení působnosti zapsaných pokladen pomocných ve smyslu § 1, odst. 4 zák. z 16. července 1892 č. 202 ř. z. zrušeno zákonem o nemocenském pojištění z r. 1919, pak mohl se jich předpis dovolaného čl. XXVI dotýkati jen v rámci tohoto omezení.
Stížnosti nelze dáti za pravdu ani pokud se pro správnost svého názoru dovolává ustanovení čl. XXI a a contrario čl. XXII zák. z 15. května 1919 č. 268 Sb. Neboť ani čl. XXI ani čl. XXII nepodává vodítka pro vymezení rozsahu oprávnění stěžující si pokladny co do výše pojistných dávek, jež smí pojištěncům poskytovati s účinkem § 13, odst. 1. Rozsah oprávnění jejího po této stránce cit. články dotčen nebyl, byv určen příslušnými předpisy zák. z 16. července 1892 č. 202 ř. z.
Po stránce formální vytýká stížnost provedenému řízení podstatnou vadu, již spatřuje v tom, že žal. úřad opomenul zjistiti, dle jakých mzdových tříd bylo nemocenské jednotlivým zaměstnancům zajišťováno, dovozujíc, že i kdyby bylo pojistné oprávnění stěžující si pokladny do konce roku 1920 bývalo skutečně omezeno na týdenních 28 Kč ustanovením § 1, odst. 4 zák. z 16. července 1892 č. 202 ř. z. o zapsaných pokladnách pomocných, pokladna tato byla by bývala do 31. prosince 1920 oprávněna prováděti pojištění včetně do IX. mzdové třídy.
Námitku tu nemohl nss uznati důvodnou, neboť předmětem rozhodnutí nař. nebyla otázka pojistné příslušnosti jednotlivých zaměstnanců, nýbrž pouze všeobecná otázka, zda pojištění zaměstnanců, jichž
Bohuslav, Nálezy správní. V. 147 týdenní nemocenská renta převyšovala 28 Kč, u stěžující si pokladny nahrazuje nemocenské pojištění u okr. pokladny nemoc.
Neměl proto žal. úřad ani příčiny zabývati se otázkou, do kterých mzdových tříd jednotliví zaměstnanci byli zařazeni.
Namítá-li stížnost dále, že žal. min. mělo také vyšetřiti, zda zaměstnavatelé své zaměstnance v roce 1920 nepřihlásili podle § 9, posl. odst. stanov stěžující si pokladny do zvláštní třídy bez nároku na nemocenskou podporu, a zda nebyl placen za každého pojištěnce jednotný příspěvek dle pojistné tabulky § 9 schválených stanov, — nemohli se nss zabývati touto námitkou, poněvadž v řízení správním nebyla uplatňována a netvořila předmět nař. rozhodnutí. Úřad byl by ovšem povinen řešiti otázku, jaké důsledky s hlediska § 1, odst. 4 zák. z 16. července 1892 č. 202 ř. z. vyplývají pro pojistnou příslušnost osob, u nichž jsou dány předpoklady § 9 c) bod 4 zák. z 20. listopadu 1917 č. 457 ř. z. a z 15. května 1919 č. 268 Sb., kdyby již ze stanov stěžující si pokladny vysvítalo, že pokladna vůbec jiných členů neměla, než takové, na něž přiléhá cit. § 9 c). To však jest zněním stanov vyvráceno; neboť dle § 4 řádnými členy pokladny jsou osoby podrobené pensijnímu pojištění podle zák. z 16. prosince 1906 č. 1 ř. z. na rok 1907 a novel k němu vydaných a osoby, které nepodléhají pensijnímu pojištění pouze proto, že dosud nedosáhly věku v § 1 uvedeného zák., z čehož vysvítá, že u stěžující si pokladny jsou pojištěny pro případ nemoci i takové osoby, na něž se ustanovení § 9 posl. odst. stanov, odpovídající předpisu § 90 bod 4 cit. nem. zák., nevztahuje.
Z těchto úvah bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3019. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1269-1272.