Č. 954.

Úředníci státní (Slovensko): * Správce-ředitel kanceláře u sedrie dle uherských zákonů nerovná se řediteli kanceláře u sborových soudů mimosloveských ve smyslu nař. z 27. listopadu 1896 č. 217 ř. z.
(Nález ze dne 25. října 1921 č. 8793.)
Věc: Julius C. v N. (adv. Dr. Lud. Labay z Ružomberka) proti ministerstvu spravedlnosti v Praze o jmenování vrchním kancelářským oficiálem v Nitře.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nařízením vlády rep. čsl. ze dne 25. října 1920 č. 590 sb. z. a n. byla zrušena s účinností od 1. prosince 1920 mimo jiné též sedrie v Zlatých Moravcích a personál u sedrie té dosud zaměstnaný bylo třeba umístiti jinde. Z důvodu toho byl stěžovatel, dosud správce kanceláře IX. hodn. třídy při sedrii té, naříkaným rozhodnutím jmenován vrchním kancelářským oficiálem IX. hodn. třídy k sedrii v Nitře.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nejvyšší správní soud takto:
Pokud předem bylo by lze souditi, že stěžovatel brojí také proti tomu, že při jmenování kancelářských úředníků do VIII. hodn. třídy nebylo vzato k němu zřetele, vytýká právem žalovaný úřad, že stížnost v tomto směru je nepřípustná se zřetelem na ustanovení § 3 f) zák. o správ. soudě, pročež bylo by ji odmítnouti podle § 21 téhož zákona.
Ve věci samé spatřuje stěžovatel, pokud z obsahu jeho stížnosti lze souditi, porušení práva v podstatě v tom, že nebyl mu přiznán titul kancelářského ředitele, a dále v tom, že nebyl zařazen do skupiny C.
Nejvyšší správní soud neshledal výtky tyto důvodnými.
Dle § 2 zák. ze dne 15. dubna 1920 č. 270 sb. z. a n., jehož ustanovení stížnost se dovolává, podrobeni byli zaměstnanci býv. státu uherského, tedy i stěžovatel, dnem účinnosti zákona toho veškerým zákonům a nařízením, jimiž upraveny jsou služební poměry a požitky státních zaměstnanců toho druhu v ostatních částech republiky, zejména tedy služ. pragm. (zákon z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z.). Zákon ten nepřivodil změny předpisů upravujících poměry jiné, zejména poměry týkající se soudní organisace, jak patrno již z toho, že zákon o soudní organisaci ze dne 27. listopadu 1896 č. 217 ř. z. citován je v § 2 zák. č. 270 v příčině osob stavu soudcovského pouze, pokud jde o všeobecná služební pravidla, pokud pak jde o úředníky a sluhy, není citován vůbec. Byl tudíž i stěžovatel podroben, pokud jde o jeho služební poměr, ustanoveními pragmatiky právě tak, jako kterýkoli úředník na území mimoslovenském a jest jeho práva a povinnosti z poměru toho posuzovati podle tohoto zákona. Jak nesporno, byl stěžovatel před naříkaným jmenováním již kancelářským úředníkem IX. hodn. třídy a byl naříkaným jmenováním ponechán jako soudní kancelářský úředník republiky československé v téže hodn. třídě. O nějaké degradaci, jak to stěžovatel nazývá, totiž o sesazení úředníka s vyššího místa na nižší, nelze tudíž vůbec mluviti. Stěžovatel shledává degradaci tu pouze v tom, že nebyl mu ponechán titul kancelářského ředitele, nýbrž že dostalo se mu titulu vrchního kancelářského oficiála, a dovozuje, že úřad a titul kancelářského správce dle typu uherského (irodaigazgató) je totožný s úřadem a titulem ředitele kanceláře typu mimoslovenského. Poněvadž jeho služební poměr jest pak posuzovati podle služební pragmatiky, náleží prý mu titul ten jednou již jmenováním nabytý a nemůže mu býti odňat. Z těchto jeho vývodů ve spojení s další výtkou, že nebyl zařazen do skupiny C, kam patřili ředitelé kanceláří typu mimoslovenského, jest souditi, že jeho stížnost směřuje v podstatě k tomu, aby přiznán mu byl titul ředitele kanceláří typu mimoslovenského.
O nějakém porušení práva stěžovatelova degradací v tomto smyslu mohla by býti řeč jen tehdy, kdyby místo, jehož se takto domáhá, totiž kancelářského ředitele po rozumu služební pragmatiky a předpisů dříve pouze na území mimoslovenském plativších, nyní také na území slovenské rozšířených, již byl měl, nebo kdyby místo a titul, které stěžovatel, jak nesporno, před naříkaným jmenováním měl, bylo téhož druhu jako ono, jehož se nyní domáhá. Tomu však tak nebylo.
Dle § 3 min. nař. ze dne 18. července 1897 č. 170 ř. z. na mimoslovenském území přednostové kanceláří požívající titulu kancelářských ředitelů zařazeni byli do IX. a VIII. hodn. třídy a dle § 5 téhož nařízení k dosažení místa kancelářského ředitele požadovalo se absolvování nižší střední školy a s dobrým prospěchem složená druhá kancelářská zkouška. V souhlasu s tím byli úředníci tohoto druhu zařazeni do skupiny C státních úředníků (§ 1, IV. min. nař. z 1. února 1914 č. 34 ř. z.), vyžadující dle § 52 služ. pragm. středoškolského vzdělání. Z toho je patrno, že dle předpisů těch ředitelé kanceláří na území mimoslovenském tvořili zvláštní skupinu určité hodnostní třídy, lišící se od ostatních příslušníků třídy té nikoli pouze druhem práce, jejíž obstarávání bylo jim přikázáno (vedení kanceláře), nýbrž také splněním zvláštních podmínek a tedy zvláštní způsobilostí, odůvodňující jejich zařazení do této specielní skupiny oné hodnostní třídy. Titul ředitele kanceláří nebyl tedy pouhým označením jejich činnosti, nýbrž také výrazem jejich zvláštní kvalifikace a zvláštního postavení, jež následkem toho ve skupině té, byvše dosazeni na místo tomat odpovídající, zaujímali. Naproti tomu na území slovenském správci kanceláří mohli býti, jak z případu stěžovatelova patrno, také již v X. hodn. třídě a nebylo třeba oněch zvláštních svrchu uvedených náležitostí, neboť stěžovatel sám má pouze 4 měšťanské třídy a z odborných zkoušek mimo zkoušku soudního vykonavatele pouze zkoušku knihovních úředníků, z čehož patrno, že pojem správce kanceláří podle systému slovenského naprosto se nekryje s pojmem ředitele kanceláře podle systému mimoslovenského.
Ostatně i z předpisů uherských, jichž stěžovatel se dovolává, zejména z nařízení uh. min. sprav. ze dne 25. července 1914 č. 42200 je patrno, že úřad správce kanceláří typu uherského nikterak se nekryje s úředním postavením ředitele kanceláří typu mimoslovenského, a byť i z předpisu těch bylo patrno, že správce kanceláří měl v některých směrech odlišné postavení od ostatních úředníků manipulačních, lze z toho ve prospěch stěžovatelův dovozovati v nejvýhodnějším pro něho případě pouze tolik, že šlo o služební útvar lišící se od ostatního kancelářského personálu, aniž však svými podmínkami, přesně vytčeným oborem působnosti jako skutečného ředitele, úředníka pouze řízením kanceláří, nikoli také jinými pracemi kancelářskými pověřeného a svým služebním postavením dosahoval kvality ředitele kanceláří typu mimoslovenského.
Nedostatku toho jest si stěžovatel patrně sám vědom, hledě jeho účinky odvrátiti, pokud z vývodů jeho stížnost lze souditi, jednak námitkou, že místa již dosaženého nemůže býti zbaven, byť i později pro dosažení to stanoveny byly jiné podmínky, jednak pak, že prý zákon č. 270 tento nedostatek kvalifikace mu prominul. Námitka první pozbývá významu tím, že postavení správce kanceláří bylo, jak právě uvedeno, jiné povahy, než postavení ředitele kanceláří, na něž stěžovatel dle obsahu své stížnosti činí nárok, námitka druhá pak nenalézá v zákoně opory.
§ 3 zák. č. 270 sb. z. a n., jehož se stěžovatel ve směru tom dovolává, vyslovuje všeobecné pravidlo, že kdo chce býti ustanoven při úřadech v I. odst. § 2 uvedených, musí splniti náležitosti vyžadované pro službu toho druhu platnými předpisy v ostatních částech republiky. Praví-li se pak v 2. odst. téhož § 3, že toto ustanovení netýká se osob, které do účinnosti tohoto zákona nabyly již způsobilosti pro ustanovení v úřadech podle práva uherského, jest předpis ten výjimkou z pravidla dříve vysloveného a jest jej tudíž jako výjimku vykládati přesně. Potom však zákon promíjí zaměstnancům systému uherského pouze podmínky pro způsobilost k úřadu vůbec vyžadované, nikterak však nelze z předpisu toho dovozovati, že tím prominuty jsou i podmínky zvláštní způsobilosti jednotlivých zaměstnanců, opravňující je k dosažení jistých výhod, zákonem právě pouze s touto zvláštní kvalifikací spojených. Ostatně otázka tato přicházela by v úvahu teprve tehdy, kdyby stěžovatel byl, jak již uvedeno, i před svým jmenováními místa téhož druhu a téže povahy skutečně požíval.
Stěžovatel tudíž jako kancelářský úředník IX. hodnostní třídy byl svým jmenováním v téže hodnostní třídě ponechán, úřadu, jehož se domáhá, totiž ředitele kanceláří dle systému mimoslovenského, neměl a nemá proto nároku, aby úřad ten a titul s ním spojený byl mu přiznán. Byl-li mu přiznán titul vrchního oficiála, odpovídá to ustanovení § 3 č. 7 min. nař. z 18. července 1897 č. 170 ř. z. a § 40 služ. pragm., jíž stěžovatel nesporně podléhá, a je tedy jeho stížnost ve směru tom bezdůvodná.
Pokud stěžovatel brojí proti tomu, že následkem svého jmenování nedostal se do skupiny C státních úředníků, stačí poukázati na to, že stěžovatel ani netvrdí, že před tím v této skupině po rozumu nyní platných předpisů skutečně byl, důsledkem jeho jmenování vrchním oficiálem bylo zařazení do skupiny F. Nebylo-li lze v tomto jmenování spatřovati nezákonnost, nelze ji vytýkati naříkanému rozhodnutí ani ve směru druhém.
Bylo tedy stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 954. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 782-785.