Čís. 4171.

Ustanovení druhého odstavce §u 16 I. dílčí novely k obč. zák. nepřichází v úvahu, je-li poručenský soud nemanželského dítěte v cizozemsku. V tomto případě lze se upravení výživného na nemanželském otci domáhati toliko pořadem práva.
(Rozh. ze dne 23. září 1924, R II 309/24.)
Nemanželské dítě, bydlící ve Vratislavi v Prusku, žalovalo nemanželského otce, tuzemce, uznavšího otcovství, u tuzemského soudu o placení výživného. Soud prvé stolice odmítl žalobu pro nepřípustnost pořadu práva, maje za to, že vzhledem k předpisu §u 16 I. dílčí novely k obč. zák. lze se v tomto případě domáhati výživného pouze v mimosporném řízení. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a přikázal prvému soudu, by věc znovu projednal a rozhodl. Důvody: Jest správné, že dle ustanovení §u 16 cís. pat. ze dne 12. října 1914, čís. 276 ř. zák. má soud ustanoviti výměru plnění, otce po zákonu postihujícího v řízení mimosporném, je-li otcovství uznáno a nezávisí-li rozhodnutí na vyšetření sporných skutečností, které nelze zjistiti prostředky řízení mimosporného. Ale výrazem »soud« míněn jest tuzemský poručenský soud. Poněvadž však v tomto případe nezletilý žalobce zdržuje se v cizozemsku, poručenství nad ním nevede soud tuzemský, musí o nároku na placení výživného proti nemanželskému otci rozhodnuto býti u místně příslušného okresního soudu, v jehož obvodě má žalovaný své bydliště (§§ 49, čís. 2 a 65, 66 j. n.).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolací rekurs není odůvodněn. Nejvyšší soud sdílí názor rekursního soudu, že námitka nepřípustnosti pořadu práva není opodstatněna a poukazuje stěžovatele na správné důvody napadeného usnesení s tím, že první odstavec §u 16 první dílčí novely k obč. zák. nařizuje soudu, by se postaral o to, aby otcovství k nemanželským dětem bylo v mimosporném řízení uznáno neb určeno pořadem práva, a druhý odstavec tohoto §u obsahuje předpis, že soud má vyzvati poručníka, by podal žalobu a, že po případě má býti upuštěno od určení rozsahu vyživovací povinnosti nemanželského otce. Nemůže tedy býti pochybnosti o tom, že zákon zde míní poručenský soud ve smyslu §§ 187 a násl. obč. zák., 181 a násl. patentu o mimosporném řízení a §u 109 j. n., nikoliv však mimosporné oddělení nějakého jiného soudu. Správnosti tohoto názoru nasvědčuje také ustanovení §u 17 první dílčí novely k obč. zák., že soud má poručníku býti nápomocným při ucházení se dítěte o zaopatření chudých a při zjištění jeho domovského práva. Že »soudem« ve smyslu druhého odstavce §u 16 první dílčí novely k občanskému zákonníku rozumí se poručenský soud, jest zřejmo také z odůvodnění plenárních usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1920, čís. Pres. 1019/20 a ze dne 19. prosince 1922, čís. Pres. 1107/22. Jelikož v tomto případě žalobcův poručenský soud nachází se v cizozemsku a žádný z tuzemských soudů není oprávněn, by zasahoval do pravomoci tohoto cizozemského poručenského soudu, ustanovení druhého odstavce §u 16 první dílčí novely k obč. zák. nepřichází v úvahu a proto dlužno řešiti spornou záležitost pořadem práva (§ 49 čís. 2 j. n.).

Citace:

č. 3615. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 393-394.