Čís. 14260.

Byla-li jedna ze stran slyšena pod přísahou v prvé stolici, nemůže býti druhá strana připuštěna o téže okolnosti v odvolacím řízení ani k nepřísežnému výslechu.
Stranu v prvé stolici přísežně slyšenou může odvolací soud opětně vyslechnouti, ovšem s upozorněním na přísahu již složenou.
(Rozh. ze dne 22. března 1935, Rv II 192/33.)
Žalobu o zaplacení 6000 Kč prvý soud zamítl, odvolací soud žalobě částečně vyhověl.
Nejvyšší soud zrušil k dovolání žalované rozsudek odvolacího soudu a uložil mu nové jednání a rozhodnutí. Důvody:
Podle § 488 c. ř. s. je právem odvolacího soudu, aby, má-li pochybnosti o správnosti skutkového zjištění prvého soudu, provedl přezkum tohoto zjištění, a to zpravidla na rovnocenném podkladě, tedy způsobem stejně bezpečným (sb. n. s. čís. 13422), t. j. v podstatě na základě týchž důkazů nebo důkazů stejné jakosti a váhy, jak je měl po ruce soud prvé stolice (sb. n. s. čís. 11357 a j.). V tomto právu, pokud jde o opakování důkazu výslechem stran, jest však odvolací soud omezen ustanovením § 489 odst. 1 c. ř. s., podle něhož, byla-li některá strana vyslechnuta v prvé stolici pod přísahou, nemůže naříditi, by o témž skutku byl přísežně vyslýchán odpůrce pod přísahou, avšak jak ze zprávy permanentního výboru poslanecké sněmovny (Mat. I. str. 779 k dřívějšímu § 510) vysvítá, a jak bylo dolíčeno v rozhodnutí sb. n. s. čís. 7794 (srov. v témže smyslu také Hora »Čsl. civ. právo procesní« III. díl str. 62, »Odvolání« str. 84 a Neumannův Kom. 1928 str. 1323 a také již rozhod, dřívějšího nejvyššího soudu ve Vídní čís. 5933 Gl. U. n. ř.), zákon se chtěl za všech okolností vyvarovati toho, aby ve sporu stála přísežná výpověď strany proti přísežné výpovědi strany druhé. Zmíněný předpis a jeho účel vedou však ve svých důsledcích k tomu, že, byla-li jedna strana již pod přísahou v první stolici slyšena, nemůže býti druhá strana připuštěna o téže okolnosti v odvolacím řízení ani k nepřísežnému slyšení, ježto její nepřísežný výslech nemůže již býti proveden s upozorněním v § 376 odst. 2 c. ř. s. výslovně nařízeným a podle § 463 c. ř. s. také pro odvolací soud platícím, že po případě může býti přidržena, aby o své výpovědi vykonala přísahu. Toto upozornění je podstatnou Částí provádění důkazu výslechem stran a je soudu nařízeno obliga torně; právě pod jeho vlivem má býti strana pohnuta k tomu, aby již při nepřísežném výslechu vypověděla pravdu a aby snad při pozdějším přísežném výslechu se nesnažila setrvati při tom, co již jednou udala. Jak doličuje tvůrce nového civ. soudního řádu Klein (Vorlesungen str. 186), nemá se státi z výslechu stran před odvolacím soudem nějaká očišťovací přísaha, na základě níž by se mohl odpůrce ze svého odsouzení takořka odpřisáhnouti. Avšak odvolací soud těchto prostředků k přezkoumání skutkového zjištěni prvního soudu ani nepotřebuje, neboť zákon mu v § 488 c. ř. s. nejen dovoluje, aby opakoval nebo doplňoval jiné provedené důkazy, nýbrž dovoluje mu v § 489 odst. 2 c. ř. s., aby stranu v prvé stolici přísežně slyšenou opětně vyslechl, arciť s upozorněním na její již složenou přísahu (v tom smyslu též Neumannův Kom. k § 489 c. ř. s. a neuveřejněná rozhodnutí Rv I 743/25, Rv I 2009/30 a Rv I 1432/34), což může mu sloužiti za podklad pro nabytí bezprostředního dojmu o hodnověrnosti nebo nehodnověrnosti této strany a proi jeho přesvědčení podle §§ 272 a 463 c. ř. s., založeného na výsledcích veškerého jednání a všech provedených důkazů. Nelze tedy schváliti názor odvolacího soudu, že zákazem v § 489 c. ř. s. vysloveným, tak jak jej rozhodnutí čís. 7794 sb. n. s. vykládá, byl by vysloven i zákaz odvolacímu soudu, že nemá se při své přezkumné činnosti o hodnocení důkazů odchýliti za žádných poměrů od skutkového zjištění učiněného soudem prvé stolice, stalo-Ii se toto na základě přísežného výslechu jedné ze sporných stran (§ 377 odst. 2 c. ř. s.), a že tím vylučuje se »skoro úplně« vliv druhé stolice na skutkové zjištění, a že toto pak činí první soud pro obě opravné instance (soud odvolací i dovolací), ač základním požadavkem v našem civilním řádu soudním je, že zjištění skutková činí instance dvě, t. j. obě nižší soudní stolice. Je tu proto vada řízení (§ 503 č. 2 c. ř. s.), když odvolací soud proti ustanovení § 489 c. ř. s. opakoval důkaz nepřísežným výslechem strany žalující a nikoli pouze strany žalované pod přísahou v prvé stolici slyšené, a že za těchto okolností, uvěřiv nepřísežné výpovědi žalobců, učinil od zjištění soudu prvé stolice odchylné zjištění.

Citace:

č. 14260. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 268-270.