Č. 798.

Pozemková reforma: I. * Neodporuje zákonu, odepřel-li Státní pozemkový úřad dle § 7 zák. zábor. uděliti souhlas ke zcizení zemědělského pozemku, který svou výměrou a jakostí je způsobilý založiti soběstačnou usedlost rolnickou, osobě, která sama již je vlastnicí rolnické usedlosti se 40 ha orné půdy. — II. Je-li zamítavé rozhodnutí opřeno o dva vedle sebe uplatňované důvody, stačí k zamítnutí stížnosti, když aspoň jeden z důvodů těch je opodstatněn.
(Nález ze dne 6. dubna 1921 č. 2106.)
Věc: Řád Křížovníků s červenou hvězdou v Praze proti Státníma pozemkovému úřadu v Praze stran neschválení prodeje pozemku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dne 15. září 1920 zažádal řád Křížovníků s červenou hvězdou v Praze jako vlastník statku Ďáblic a Hloubětína u Státního pozemkového úřadu za schválení zamýšleného odprodeje pozemkové parcely č. kat. 400, role, v kat. obci Ďáblicích ve výměře 7 ha 8 a 43 m2 od tohoto statku manželům Josefu a Marii B. z toho důvodu, že pozemek ten má pod mělkou vrstvou ornice mohutnou vrstvu jílu, kterého chtějí manželé využitkovati ve své parostrojní kruhové cihelně v zájmu svého podniku i v zájmu veřejných potřeb.
Žádost ta byla naříkaným výnosem zamítnuta.
Nejvyšší správní soud neuznal stížnost podanou pro nezákonnost a vady řízení za oprávněnou, vycházeje z těchto úvah:
Žalovaný úřad odůvodňuje své rozhodnutí tím, že pozemek, o nějž jde, jest pozemkem stavebním, jehož příděl do soukromého vlastnictví by odporoval ustanovením v § 15, čís. 3 zák. příděl, a jehož výměra 7 ha 8 a 43 m2 vzhledem k tomu, že se nalézá v úrodném kraji, sama o sobě by stačila, založiti soběstačnou živnost rolnickou, kdežto příděl jeho kupujícím manželům, kteří mají sami již statek s 45 ha orné půdy, byl by jen tvořením nového velkého majetku pozemkového. Předčasné soukromé nabývání zabraného majetku pozemkového v tak značné míře by rušilo jednotnost a soustavné provedení pozemkové reformy. Na důvod uváděný v žádosti o schválení prodeje Státní pozemkový úřad nevzal zřetele jednak proto, že manželé B. mají v sousedství a v témže útvaru pozemky vlastní, jednak proto, že dle zprávy obecního úřadu v Ďáblicích již svou kruhovou cihelnu prodali.
Zakládá se tedy naříkané zamítavé rozhodnutí v první řadě na důvodech čerpaných ze zákona přídělového. Zákon ten, jako předpis prováděcí k rámcovému zákonu záborovému, sluší také právem pokládati za směrodatný, jde-li o udělení souhlasu k prodeji části zabrané půdy po rozumu § 7 zák. záborového, kdežto ony důvody naříkaného rozhodnutí, které se — ovšem teprve v druhé řadě — zabývají otázkou potřebnosti pozemku č. kat. 400 v Ďáblicích pro manžely B. k výrobě zboží cihlářského, jsou bezvýznamny, ježto úvahy toho druhu mohou sice býti podstatnou vzpruhou k získání pozemku, ale jsou zcela nerozhodny, když jde o to, jaké stanovisko má Státní pozemkový úřad zaujmouti k žádosti za udělení souhlasu dle § 7 zák. zábor. Netřeba se proto také ani zabývati příslušnými vývody stížnosti, jimiž ostatně stěžovatel neuplatňuje porušení svého práva, nýbrž hájí pouze zájem manželů B., k jichž zastupování bez zvláštní plné moci není dle zákona povolán.
Pokud jde o důvody opřené o předpisy zákona přídělového, jest arciť věcí volného uvážení Státního úřadu pozemkového, aby posoudil, lze-li vzhledem k zásadám vytknutým v tomto zákoně souhlas uděliti čili nic, ale přes to může a musí nejvyšší správní soud k podané stížnosti dle své kompetence zkoumati, zdali úřad ten držel se skutečně mezí, jež jeho vojnému pohybu a jeho volné úvaze klade účel zmíněného zákona, či zda snad v tom neb onom směru hranice ty překročil.
Přihlédne-li se k důvodům žalovaným úřadem v té příčině uplatněným, nutno především konstatovati, že první z nich, tvrdící, že pozemek č. kat. 400 v Ďáblicích je pozemkem stavebním a že proto, souhlas k jeho převodu do vlastnictví třetí osoby dle § 15, čís. 3 zák. příděl, uděliti nelze, je v rozporu s druhým důvodem, vytýkajícím, že pozemek ten je role položené v úrodném kraji a hodící se k založení soběstačné živnosti rolnické. Oba tyto důvody nemohou tedy současně býti uplatňovány. To však nemůže býti překážkou, aby se nejvyšší správní soud zabýval přezkoumáním zákonitosti naříkaného rozhodnutí, protože stížnost musí býti zamítnuta, i když jen jediný z nich jest opodstatněn.
Důvod na druhém místě uvedený posuzuje pozemek č. kat. 400 v Ďáblicích jako pozemek zemědělský, jakým i dle žádosti za schválení odprodeje ze dne 14. září 1920 skutečně jest (»role«) a označuje prodej jeho manželům B. za nepřípustný, protože role to ve výměře 7 ha 8 a 43 m2 v úrod. kraji samo o sobě stačí k založení soběstačné živnosti rolnické, kdežto manželé B. mají již statek s 45 ha orné půdy a přikoupením pozemku čís. kat. 400 by se tvořil jen nový veliký majetek pozemkový. K důvodu tomu pojí se pak další věta rozhodnutí, že předčasné soukromé nabývání zabraného majetku pozemkového v tak značné výměře rušilo by jednotnost a soustavné provedení pozemkové reformy.
Je přirozeno, že Státní pozemkový úřad, dokud nemá po ruce potřebný přehled o tom, jak velká bude v určitém obvodu jednak poptávka osob oprávněných požadovati příděl zemědělské půdy, jednak vlastní potřeba státu po rozumu § 1, odst. 1 zák. přídělového, nemůže posouditi, zda lze tu neb onu část zabrané půdy propustiti ze záboru. Stížnost namítá proti výše zmíněnému důvodu toliko, že manželé B. nemají 45 ha orné půdy, nýbrž jen 40 ha, což prý při 10členné rodině není plocha veliká. Ale nehledíc k tomu, že diference 5 ha nemůže býti při usedlosti manželů B. rozhodnou, když zákon přídělový pokládá za soběstačnou rolnickou usedlost již o 6 až 10 ha, po případě 15 ha zemědělské půdy, dlužno podstatu zamítacího důvodu spatřovati ve způsobilosti pozemku, který má býti zcizen, k založení soběstačné usedlosti rolnické, kterážto vlastnost se mu ani ve stížnosti neupírá. Když tedy žalovaný úřad odpírá před zjištěním skutečné potřeby zabrané půdy zemědělské uděliti souhlas ke zcizení pozemku č. kat. 400 v Ďáblicích manželům B., kteří — jak nesporno — mají již rolnickou usedlost nejméně se 40 ha orné půdy a tedy vzhledem k ustanovením §§ 2 a 16 zák. přídělového nepatří k okruhu interesentů vyjmenovaných v § 1 zákona přídělového, sluší uznati, že výrok jeho odpovídá úplně intencím zákonných předpisů v té příčině platných, i netřeba se zabývati ještě zamítacím důvodem na prvém místě uvedeným, kterýž ostatně, jak již řečeno, nemůže vedle důvodu právě za správný uznaného ani obstáti.
Stížnost bylo tedy zamítnouti pro bezdůvodnost.

Citace:

č. 798. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 427-429.