NPD documents search: Všehrd, 13 (1932) - Ze Sociálního ústavu Československé republiky.

František Poláček:
Subjektivní stránka pomluvy.
1
V zákonné definici pomluvy podle § 2 zákona o ochraně cti není uveden žádný zákonný znak týkající se subjektivní viny. Z toho je souditi, že do uvedené skutkové podstaty je dosaditi všeobecný zákonný znak, totiž dolus podle § 1 tr. z.
Na jakém základě (co musí býti »uváženo a umíněno«) lze vybudovati závěr, že je splněna pomluva po subjektivní stránce?
V praksi se shledáváme s formulí, že odpovědný redaktor »článek nepsal, nečetl, do tisku nedal«. Tím se mimo jiné rozumí, že obžalovaný odpovědný redaktor popírá dolus a pouze doznává, že se jen jeho nedbalostí stalo, že došlo k uveřejnění stíhané zprávy. Formule, »nepsal, nečetl, do tisku nedal« se tu snaží vystihnouti hranici mezi dolosním a culposním spácháním pomluvy. Bylo by však nesprávné, kdyby se takové vymezení pokládalo za úplné, zejména kdyby se z toho dovozovalo, že v případě, že redaktor zprávu psal, četl a dal do tisku, jde již o dolosní delikt. Že by se tím ponechávalo příliš široké pole pro dolosní skutkovou podstatu pomluvy podle § 2 zák. o ochraně cti na úkor kulposní skutkové podstaty zanedbání povinné péče podle § 4 tisk. nov., bude uvedeno později./
Řečená formule je však nepřesná i z dalšího důvodu. Tím, že se v ní klade důraz na činnost vinníkovu, je vzbuzován dojem, že se subjektivní stránka pomluvy vyčerpává vztahem pachatelovy psýché k pouhé činnosti (k pouhému spáchání projevu), a že dolus pomlouvajícího nemusí obsáhnouti též sám výsledek (ohrožení cti).
Vyžaduje-li se však k naplnění uvedené skutkové podstaty po subjektivní stránce dolus, pak musí býti uvedený subjektivní požadavek splněn v poměru ke všem skutečnostem, naplňujícím jednotlivé objektivní znaky skutkové podstaty pomluvy.
Je tudíž třeba, aby se pachatelův dolus vztahoval (I.) nejen na spáchání projevu obsahujícího pomluvu, ale i (II.) na výsledek jím způsobený (nebezpečí pro čest někoho).
I. Co rozumíme dolosním spácháním pomluvy?
a) K naplnění objektivní skutkové podstaty pomluvy se v § 2 zákona o ochraně cti vyžaduje činnost, jíž se pomluva »uvádí nebo dále sdělluje«. Tato činnost může záležeti v projevu ústním, písemném nebo posunkovém.
Je tudíž prvým požadavkem pro závěr o subjektivní vině pomlouvajícího, aby se uvedená činnost dála dolosně, to je, aby šlo o vědomé uvedení a o vědomé sdělení dále.
Na prvý pohled se zdá, že ten, kdo něco »uvádí nebo dále sděluje«, to činí zároveň též dolosně. Zpravidla tomu tak je, nutně to však nemusí býti. Je přece možné, že se ten, kdo činí nějaký projev (ať již je jeho původcem nebo pouhým rozšiřovatelem), při ústním projevu přeřekne nebo při písemném projevu přepíše, tedy že učiní (spáchá) jiný projev, než chtěl. V takovém případě nelze projev považovati za spáchaný dolosně pro nesoulad mezi projevem zamýšleným a projevem učiněným,.
Přeřeknutí nebo přepsání může se týkati jak oné části projevu, v níž je obsažena »skutečnost, která může někoho vydati v opovržení nebo snížiti v obecném mínění«, tak oné části, z níž lze poznati, na »koho se projev vztahuje«; přeřeknutím nebo přepsáním se tu pozměňuje směr pomluvy vůči napadenému (pozměňuje označení napadeného).
Tohoto případu se týká rozhodnutí čís. 6292 sb. n. s., kde pisatel zprávy omylem uvedl nesprávné bydliště toho, na koho se měl článek podle jeho úmyslu vztahovat! (na příklad X. Y. ve Dvoře Králově místo ve Dvoře Králové, nebo X. Y v Krásně n./Bečvou místo v Krásně u Frýdku). Mylným označením bydliště mířila zpráva na jinou osobu téhož jména a příjmení, než pisatel zamýšlel. Takové nedopatření (nedbalost) pisatele vylučuje podřadění jeho činnosti pod skutkovou podstatu podle § 2 zákona o ochraně cti.
b) Abychom mohli mluviti o vědomé činnosti v uvedeném smyslu, je třeba, aby pachatel znal obsah (znění) projevu.
Jde-li o »uvedení« zprávy (původní spáchání projevu), zpravidla pachatel (řečník, pisatel) zná obsah (znění) projevu, nenastane-li některý z případů (nedopatření) uvedených nahoře pod a). Jde-li však o »sdělení dále« zprávy, tedy o činnost, kterou lze označiti za rozšiřování projevu, pak znalost znění zprávy je si třeba nejprve osvojiti (poslechem, přečtením). Nestane-li se to, nejde o dolosní spáchání pomluvy.
Tomu je tak ha příklad, rozšiřuje-li kdo leták (rozh. čís. 551 sb. n. s.) nebo spolupodepíše-li kdo urážlivý dopis nebo podání, aniž znal jejich obsah.
Jde-li však o odpovědného redaktora [neb o některou z osob uvedených v § 13, písm. a), tisk. nov.], pak další sdělení (záležející v odevzdání do tisku za účelem rozšíření), jež se stalo bez vědomí o znění článku (redaktor nečetl článek a ani odjinud neznal jeho obsah, nebo četl ho nepozorně), lze stíhati jen jako kulposní delikt podle § 4 tisk. nov.
(Poznámka: Přihodilo-li se pisateli zprávy při jejím sepisování nedopatření záležející na příklad v mylném označení bydliště napadené osoby, pak uvedené nedopatření je bez významu pro posouzení subjektivní viny toho, kdo skutečnosti cti se dotýkající »dále sdělil« (rozh. čís. 6292 sb. n. s.). Přečetl-li si rozšiřovatel zprávu a tím seznal její obsah (znění), seznal zprávu tak, jak byla (třeba pisatelovým nedopatřením) sepsána, a věděl tudíž, koho zpráva napadá a na koho bude posluchačem zprávy nebo jejím čtenářem vztahována. Nedopatření pisatelovo (přepsání) nevylučuje dolosní skutkovou podstatu pomluvy u toho, kdo zprávu »dále sděluje«.)
II. Co rozumíme požadavkem, že dolus pomlouvajícího musí obsáhnouti trestný výsledek?
Pomluva je výsledečným deliktem ohrožujícím; nevyžaduje, aby čest napadeného byla porušena, nýbrž stačí, aby byla ohrožena (rozh. čís. 6227 sb. n. s.), to je uvedena v nebezpečí záležející v tom, že spoluobčané napadeného mu mohou odepříti vážnost a úctu mu příslušející.
Má-li býti splněna skutková podstata pomluvy po subjektivní stránce, vyžaduje se, aby úmysl pachatelův obsáhl i uvedený výsledek (úmysl ohrožovací).
Čeho je třeba, aby si bylo lze učiniti závěr, že pomlouvající jednal v takovém úmyslu? Praví se tu, že se vyžaduje pachatelovo vědomí, že se projev dotýká cti někoho (rozh. čís. 1316, 2138, 5178 sb. n. s.), nebo že se vyžaduje vědomí urážlivosti projevu (rozh. čís. 2772 sb. n. s.); podle rozh. čís. 3039 sb. n. s. se subjektivní stránka vyčerpává vědomím, že projev je způsobilý snížiti na cti; rozh. čís. 4133 sb. n. s. vyžaduje, aby pachatel věděl, že viní někoho z opovržlivých vlastností, rozh. čís. 5945 sb. n. s., aby si pachatel byl vědom obsahu skutečností v projevu obsažených a toho, že jsou způsobilé přivoditi následek v § 2 zákona o ochraně cti uvedený, a konečně rozh. čís. 6292 sb. n. s., že se vyžaduje vědomí o tom, že projev je způsobilý ohroziti čest někoho.
Chceme-li si učiniti závěr o tom, že pachatelův dolus obsáhl též uvedený výsledek, totiž způsobení nebezpečí pro čest někoho, musíme pátrati po tom, co pachatel věděl o tom, 1. jaký význam má použité slovo, 2. jaká skutečnost, jež může někoho vydati v opovržení nebo snížiti v obecném mínění, je obsažena v projevu, a 3. na koho se projev vztahuje.
1. Je třeba vypátrati, co si pachatel uvědomil o tom, jaký význam má použité slovo, jaký vliv má pro význam slova prostředí, v němž bylo slova použito, a jaký vliv mají na význam slova vlastnosti osoby, jež byla projevem napadena.
Použije-li kdo na příklad slova v jiném než ve svém mateřském jazyku, je třeba uvažovati, zda mu byl znám (obecný) význam proneseného slova. Kdyby pomlouvající ve svých představách s použitým slovem spojil jiný smysl, než jaký má v obecné mluvě (kdyby se mýlil o jeho významu), je tím vyloučen dolus požadovaný ke skutkové podstatě pomluvy (srov. k tomu to, co bude doleji uvedeno o nutnosti shody mezi objektivním a subjektivním smyslem projevu). U odpovědného redaktora mohlo by v takovém případě jíti o zanedbání povinné péče podle § 4 tisk. nov. (srov. Steiner: Schutz der Ehre, 1937, str. 121).
Uvedený dolus je vyloučen také tenkráte, použije-li pachatel slova v takové souvislosti nebo za takových okolností, že se tím pozměňuje jeho obecný smysl, na příklad jde-li o projev učiněný v žertu (v takovém případě však použité slovo mající obecně urážlivý smysl může již objektivně — pro jiné poznatelně — pozbýti svého obvyklého významu).
Nabývá-li jinak nezávadný projev závadné povahy teprve v poměru k osobě určitých vlastností, pak je třeba, aby pachatel znal takové osobní vlastnosti napadeného. Ukáže-li na příklad pachatel kostku cukru osobě, o níž je známo, že je zapletena do cukerní úplatkové aféry, je třeba, aby to bylo též známo pachateli.
2. Dále je třeba, aby si pachatel uvědomil, z které skutečnosti (skutků, vlastností, smýšlení) je napadený viněn obsahem projevu, a že jde o obvinění ze skutečnosti, pro níž mohou spoluobčané odepříti napadenému vážnost a úctu mu příslušející.
Tím se nikterak neocitáme v rozporu se zásadou, že při výkladu objektivního smyslu projevu je subjektivní smysl projevu nerozhodný. Jde tu o dvě rozdílné otázky, a to kdy je splněna objektivní stránka skutkové podstaty pomluvy a kdy je splněna její subjektivní stránka.
O tom, zda je splněna skutková podstata pomluvy po objektivní stránce, rozhoduje jediné, zda si podle objektivního hlediska můžeme učiniti závěr, že projev byl způsobilý přivoditi nebezpečí pro čest někoho; pomůckou je nám úsudek občanů (čtenářů) průměrných schopností a průměrného vzdělání.
O tom však, zda je splněna skutková podstata pomluvy po subjektivní stránce, musíme uvažovati s hlediska pachatelova; k tomu je třeba pátrati po tom, jaký subjektivní smysl spojil pachatel se svým projevem.
Abychom pak mohli v jednotlivém případě říci, že je splněna subjektivní vina, je třeba, aby se subjektivní smysl kryl s objektivním smyslem projevu. Dojde-li však k neshodě mezi subjektivním a objektivním smyslem projevu, je tím vyloučena skutková podstata pomluvy. K takovému nesouladu může dojíti a) buď tím, že si pachatel neuvědomil, že jeho projev obsahuje skutečnost, pro niž jeho spoluobčané mohou napadenému odepříti vážnost a úctu mu píislušejíci, ač tomu tak je podle objektivního výkladu projevu, b) nebo tím, že pachatel chce uvésti o někom takovou skutečnost, zvolí však k tomu projev, který podle objektivního výkladu neobsahuje takovou skutečnost. V prvním připadě je pachatel beztrestný pro nedostatek subjektivní viny, v druhém případě pro použití nezpůsobilého prostředku. Kdyby v prvém případě šlo o odpovědného redaktora, bylo by lze o jeho vině uvažovati s hlediska kulposní skutkové podstaty přestupku zanedbání povinné péče.
Vyžaduje-li se k subjektivní skutkové podstatě pomluvy vědomí pachatelovo o způsobilosti ohroziti čest někoho, je tomu rozuměti jednak tak, že uvedené vědomí stačí k závěru o subjektivní vině, jednak tak, že se nelze spokojiti s požadavkem pouhé kulpy v uvedeném směru.
Není proto třeba, aby pachatel jednal v úmyslu, porušiti čest někoho (úmysl porušovací). Ježto však úmysl porušiti zahrnuje v sobě úmysl ohroziti, jsou splněny podmínky subjektivní viny, jednal-li pomlouvající v úmyslu porušovacím; tomu je tak zpravidla v praktickém životě, kde čistý úmysl ohrožovací je řídkým zjevem (srv. Miřička: Formy viny trestné, str. 144). Vždyť obvinění pronesené na příklad proti osobě zastávající čestné funkce veřejné zpravidla směřuje k tomu, aby napadená osoba byla odstraněna se svého místa (vyloučena ze spolku), což nezbytně předpokládá přání (rozhodnutí) pomlouvajícího, aby společnost uvěřila tvrzenému obvinění a proto napadenému skutečně odepřela vážnost a úctu, kterou mu dosud prokazovala. Stejně je tomu, učiní-li kdo na někoho trestní oznámení, neboť nelze tomu jinak rozuměti, než že oznamující chce, aby oznámený byl odsouzen. Aby však byla zabezpečena ochrana cti i v ostatních případech, kde by porušení cti neb úmysl porušovací byly pochybné, spokojuje se zákon v objektivním směru s pouhým ohrožením cti a v subjektivním směru s úmyslem ohrožovacím.
Obavy, že není dostatečně postaráno o ochranu cti, vyžaduje-li se v subjektivním směru vědomí pachatelovo o způsobilosti projevu ohroziti čest někoho (úmysl ohrožovací), nemohou odůvodniti výklad zákona v ten smysl, že v uvedeném směru stačí culpa. Takové obavy jsou však bezpodstatné, neboť v těch případech, kde se může subjektivní vina posouditi toliko podle pouhého písemného projevu (jak tomu bývá u projevů tiskem, u nichž jde o sdělování projevu dále), lze u pachatele průměrného vzdělání a průměrných schopností souditi, že věděl, že projev má takový smysl, jaký má podle objektivního výkladu (je tomu tak, jako kdyby pachatel použivší střelné zbraně popřel, že věděl o smrtícím účinku výstřelu).
Poznámka: Ježto je třeba, aby pachatel »věděl« o způsobilosti svého projevu v uvedeném směru, nedoporučuje se vyjadřovati závěr o tom slovy »musil věděti«, neboť se tím vzbuzují pochybnosti, zda je tím míněno, že obžalovaný »nezbytně věděl«, co je smyslem projevu, a že jiný závěr je vyloučen, nebo zda se tím jen míní, že si to pachatel »mohl uvědomiti«.
3. Konečné je třeba, aby pachatel věděl, na koho se projev vztahuje (rozh. čís. 6126, 6292 sb. n. s.).
Ke skutkové podstatě po objektivní stránce se podle § 2 zákona o ochraně cti vyžaduje, aby bylo ublíženo na cti »někomu«; nelze se jí dopustiti in abstracto, nýbrž jen v poměru k určité osobě (rozh. čís. 3116, 2485 sb. n. s.). Po subjektivní stránce je třeba, aby si pachatel byl vědom toho, na koho projev dopadá. Pravíme-li, že se vyžaduje, aby pomlouvající věděl, na kterou osobu se projev vztahuje, neznamená to, že je k tomu třeba, aby napadeného znal osobně (srv. rozh. čís. 3116 sb. n. s.). Pomluviti lze i neznámou osobu. Je však třeba, aby se projev vztahoval na osobu, která existuje neb existovala (ochrana cti osoby zemřelé) a aby tato skutečnost byla pachateli známa.
Vypravuje-li na příklad někdo o osobě, kterou blíže (třeba jmenovitě) označí, a existuje-li ve skutečnosti taková osoba (udaného jména), nejde o vědomou pomluvu tenkráte, nevěděl-li pachatel, že osoba takového jména existuje. U odpovědného redaktora bylo by uvažovati, zda zanedbal povinnou péči.
Jako je k subjektivní podstatě pomluvy třeba, aby tu byl soulad mezi subjektivním a objektivním smyslem projevu, pokud jde o otázku, jaká skutečnost je v projevu obsažena (srv. nahoře pod 2.), tak je též třeba, aby tu byl takový soulad v otázce, koho chtěl pachatel napadnouti, a v otázce, koho lze při objektivním výkladu projevu pokládati za napadeného (srv. k tomu rozh. čís. 3828 sb. n. s.).
Takový soulad tu zpravidla je, byla-li napadená osoba označena jmenovitě, tedy způsobem, jehož výklad nevzbuzuje žádné pochybnosti.
Je-li však osoba napadeného označena podle věcného vztahu skutečností v projevu uvedených (rozh. čís. 6227 sb. n. s.), nebo bylo-li použito souborného označení (na př. členové výboru určitého spolku), pak je možno, že při objektivním výkladu označení osoby napadeného bude za napadenou osobu pokládána jiná osoba, než kterou měl pachatel na mysli, nebo že vedle této osoby bude lze pokládati za napadenou osobu ještě další osobu (ještě jiné osoby). Požadavek vědomí pachatelova o tom, že jeho projev bude vztahován na jinou osobu nebo ještě na jinou osobu, než kterou chtěl právě napadnouti (rozh. čís. 3304 sb. n. s.), vzbuzuje tu obavy, zda je dostatečně postaráno o ochranu cti (na takové nebezpečí poukazuje, rozhodnutí čís. 3116 sb. n. s.). I tu je takové obavy odkázati na to, co bylo uvedeno nahoře pod 2.
Příklady výslechu obviněného:
a) Trestní oznámení psal a podal; slovem »okradl« chtěl říci, že soukromý žalobce ho poškodil tím, že na něm vylákal peníze pod slibem, že mu opatří zaměstnání; trestním oznámením chtěl docíliti toho, aby soukromý žalobce byl odsouzen trestním soudem; proto se také připojil k trestnímu řízení jako soukromý účastník.
V tom je obsaženo: doznání, že šlo o vědomou činnost (oznámení) a o vědomí obsahu (znění) projevů; dále doznání, že pomlouvající chtěl obviniti napadeného z podvodné činnosti, že jen to bylo smyslem slova »okradl«, nikoli však obvinění z další skutečnosti, totiž z krádeže; konečně doznání porušovacího úmyslu.
b) Anonymní oznámení došlé předsedovi spolku o pokladníkově činnosti nepsal a neposlal; ví, že slovy »pokladník okradl spolek o spolkové jmění« se rozumí, že zpronevěřil peníze jemu svěřené; je mu též známo, že pokladník může býti pro takové obvinění zbaven své funkce, třeba jen dočasně po dobu vyšetřování věci.
Důkaz o pachatelství obviněného je třeba provésti jinými prostředky (znalcem z oboru písma); jinak je tu doznáno, že obviněný je takového vzdělání a schopností, aby poznal, z jaké skutečnosti je pomluvený obviněn a že jeho čest tím byla ohrožena. Bude-li dokázáno pachatelství obviněného (vědomá činnost a vědomí o obsahu projevu), lze si z toho, a z doznaných skutečností učiniti závěr o ohrožovacím dolu.

Úvaha navazuje na článek: »Výklad projevu«, uveřejněný v Právní praksi, 1939, str. 144, který se zabýval objektivní stránkou pomluvy.)

Citace:

JINDŘICH. Ze Sociálního ústavu Československé republiky.. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1932, svazek/ročník 13, číslo/sešit 1,2, s. 31-32, 61-63.