NPD documents search: Váž. civ., 8 (1926), sv. 2

Č. 451
.
Chudinství (Čechy): I. * Opatření protés pro chudého příslušníka, jichž potřebuje k dosažení způsobilosti ku práci, jest v mezích zákonné chudinské péče domovské obce. — II. Nadřízené úřady samosprávné mohou v pořadu instančním přes ustanovení § 11 zák. ze dne 3. prosince 1868 č. 59 z. z. čes. stanoviti jiný způsob opatření chudého příslušníka obce, než jaký tato pokládala za přiměřený.
(Nález ze dne 14. června 1920 č. 4104.)
Věc: Obec Třebnice proti bývalé zemské správní komisi království Českého stran chudinského zaopatření Michala Schűbla.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: 261etý krejčí Michal Schűbl, který jako hoch utrpěl úraz, následkem něhož byla mu částečně odňata chodidla na obou nohách, obrátil se na svou domovskou obec Třebnici, aby mu opatřila nové protésy. Žádost tato byla usnesením obecního výboru ze dne 26. srpna 1917 zamítnuta.
Okresní výbor v Horšově Týně změnil po lékařském vyšetření žadatele toto usnesení svým rozhodnutím ze dne 14. ledna 1918 v ten smysl, že obec Třebnice je povinna opatřiti Michalu Schűblovi nové protésy. Odůvodněno je toto rozhodnutí tím, že žadatel je nemajetný, k práci nezpůsobilý, že žije s matkou v bídných poměrech. Dle dobrozdání lékařova je k práci nezpůsobilým, poněvadž protésy, jichž užíval na obou nohách, jsou už dlouholetým užíváním vadné a že protés těch k chůzi a práci nutně potřebuje. Má proto dle zákona z 3. prosince 1868 č. 59 z. z. nárok na pomoc z fondu chudinského své obce domovské, která dle § 12 cit. zákona je povinna postarati se o lékařskou pomoc, ošetřování, léky a jiné prostředky pomocné pro onemocnělé příslušníky. Opatřením protés stane se Michal Schűbl ku práci způsobilým a nepřipadne obci na obtíž, pročež nebylo vzíti zřetele na návrh obce, že převezme Michala Schűbla do svého chudinského opatření.
Rekurs podaný proti tomuto rozhodnutí obcí Třebnicí k zemské správní komisi v Praze byl naříkaným rozhodnutím ze dne 14. února 1918 z důvodů naříkaného rozhodnutí zamítnut.
Proti tomuto rozhodnutí podala obec Třebnice dne 22. dubna 1918 stížnost u bývalého c. k. správního soudu ve Vídni, o níž rozhodl správní soud republiky rakouské nálezem ze dne 27. února 1919, tedy v době, kdy již k rozhodování o stížnosti té jedině příslušným byl nejvyšší správní soud v Praze, zákonem ze dne 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. a n. pro veškerou oblast státu československého zřízený.
Nejvyšší správní soud pojednal tudíž o stížnosti této a uvažoval oni takto:
Stížnost vidí nezákonitost naříkaného rozhodnutí v tom, že obec Třebnice uznána byla povinnou poříditi Michalu Schűblovi protésy, ačkoli opatření protés nedá se zařaditi ani pod pojem lékařské pomoci, ošetřování neb léků (§ 12 zákona ze dne 3. prosince 1868 č. 59 z. z.) ani pod pojem nutné výživy neb ošetřování v případě nemoci (§ 24 zákona z 3. prosince 1863 č. 105 ř. z.), nehledě k tomu, že Michala Schűbla nelze považovati za nemocného a že uloženo jí protésy ty opatřiti, ač chce Michalu Schűblovi opatřiti chudinské zaopatření ve formě naturálního zaopatření v obci samé.
Tyto výtky nezákonnosti nejsou však oprávněny.
Obsah chudinské péče, k níž jest obec domovská povinna, určen jest jednak zákonem domovským, zejména § 24 tohoto zákona, jednak zákonem ze dne 3. prosince 1868 č. 59 z. z., zejména jeho §§ 1, 2, 11, 12 a 13.
Zákon domovský, maje na mysli nejobvyklejší, k živobytí nutné potřeby, mluví ovšem pouze o povinnosti obce k poskytování nutné výživy a ošetřování v případě nemoci. Zákon ze dne 3. prosince 1868 č. 59 z. z. v § 1 však již stanoví, že veřejné opatření chudých vztahuje se k péči o to, čeho chudým nevyhnutelně je potřebí, a v § 11 stanoví, že zůstaveno je na vůli obce, jak chce opatřiti chudé, k práci naprosto neb poněkud nezpůsobilé, při čemž má míti co možná nejvíce zření k osobním potřebám chudých.
Zákon ovšem neuvádí mezi způsoby, jakými lze pečovati o chudé, k práci úplné nebo z části nezpůsobilé, opatření prostředků, jimiž jejich nezpůsobilost k práci může býti odstraněna. Je to zcela vysvětlitelno již tím, že prostředky takové (různé druhy protés, údů umělých atd.) jsou vynálezy novější doby, v době vydání obou cit. zákonů neznámé. Zákon však zřejmě dává na jevo úmysl, že i u osob, které chudinského opatření jsou účastny, má býti zdrojem výživy, pokud jen možno, jejich vlastní práce. To vyplývá z § 10, který dává obci právo přidržeti chudé, jež opatřuje, za plat od ní stanovený k zaměstnání s jejich silami se srovnávajícímu, a může obec použíti v tom směru i prostředků donucovacích; vyplývá to i z § 13, který stanoví, že, jsou-li v obci děti osiřelé neb jinak opuštěné, má obec míti péčí o to, aby staly se k výdělku způsobilými. K témuž cíli směřuje dojista i ustanovení o péči o nemocné, jimž má býti ošetřováním a léčením (§ 12) navráceno netoliko zdraví, nýbrž i způsobilost k práci. Zcela určitě vyslovuje posléz jak § 26 dom. zák., tak i § 1 chudinského zákona zásadu, že povinná péče chudinská nastupuje jen potud, pokud chudí nejsou s to, aby si vlastními silami opatřili výživu.
Ze všech těchto ustanovení plyne, že zákonodárce netoliko nechtěl z prostředků péče chudinské vyloučiti opatření taková, jimiž lze chudého, k práci nezpůsobilého učiniti k práci způsobilým, nýbrž že právě takovéto opatření chudinské hoví nejvíce intencím zákona. Zejména dlužno poukázati na ustanovení § 13 chudinského zákona, jehož analogické použití jest plně odůvodněno, neboť má-li dle tohoto ustanovení obec domovská postarati se o chudé, osiřelé neb opuštěné děti, jež pro svůj věk a nedostatek výchovy nejsou k výdělku způsobilé, tím způsobem, že poskytne jim náležitou výchovu a odstraní takto příčinu jejich nezpůsobilosti k výdělku, pak nelze nahlédnouti, proč by chudinské opatření chudého, který, nejsa pro vadu tělesnou způsobilým k výdělku, jest ve zcela podobné situaci jako dotčené chudé děti, nemělo neb aspoň nemohlo záležeti v tom, že obec odstraní tuto příčinu nezpůsobilosti k výdělku, poskytnouc chudému takové údy umělé, jež učiní jej práce a výdělku schopným.
Nemohl tedy nejvyšší správní soud shledati žádné nezákonnosti v tom, že naříkaným rozhodnutím byla stěžující si obec uznánu povinnou opatřiti svému chudému příslušníku Michalu Schűblovi nové protésy.
Leč naříkané rozhodnutí není ani potud nezákonné, jak uvádí stížnost, že řečenou povinnost ukládá stěžující si obci přes to, že obec o Michala Schűbla hodlala se jinak postarati. Jest ovšem pravda, že dle § 11 zákona ze dne 3. prosince 1968 č. 59 z. z. je zůstaveno uvážení obce, jak chce opatřovati chudé, k práci úplně nebo poněkud nezpůsobilé.
Leč § 55 téhož zákona stanoví, že každý, kdo nějakým opatřením obce ve věcech chudinských pokládá se stíženým, může podati stížnost u okresního výboru a z rozhodnutí tohoto stěžovati si u výboru zemského. Stížnost dle tohoto ustanovení je přípustná proti jakémukoli opatření obce ve věcech chudinských, tudíž i proti stanovení způsobu, kterým chce obec v konkrétním případě o chudého pečovati.
Rozhoduje o stížnosti takové jest nadřízený úřad oprávněn spornou otázku věcně rozřešiti a jest tudíž též oprávněn položiti své uvážení na místo uvážení obce a stanoviti způsob, jakým chudý má býti opatřen. Nelze tedy shledávati nezákonnosti v tom, že úřad nadřízený se rozhodl pro jiný způsob opatření, než jaký měla za přiměřený obec.
Mimo nezákonitost vytýká stížnost naříkanému rozhodnutí, že spočívá na vadném řízení, poněvadž nebyl náležitě zjištěn skutkový podklad, z něhož žalovaný úřad vycházel, že totiž Michal Schűbl potřebuje nutně k dosažení způsobilosti k práci nových protés.
Žalovaný úřad pokládá tuto okolnost za zjištěnu znaleckým vyjádřením obvodního lékaře, kteréž tento podal v administrativním řízení před vydáním rozhodnutí okresního výboru.
Stížnost brojí ovšem proti tomu, že tohoto vyjádření bylo použito za podklad naříkaného rozhodnutí, vytýkajíc, že vyjádření toto je neúplné, že je pouhým soukromým vysvědčením a že obec nebyla k lékařské prohlídce přizvána.
Námitky tyto jsou však dle §§ 5 a 6 zákona o správním soudě nepřípustny. Neboť obec ve stížnosti k zemskému výboru podané námitky tyto neuplatňovala, ač rozhodnutí okresního výboru výslovně se odvolávalo na dotčené znalecké vyjádření.
Nemohl se tedy nejvyšší správní soud touto námitkou stížnosti obírati. Jiných vad řízení však stížnost nevytýká a soud nenalezl také žádných vad formálních, k nimž by z úřední povinnosti slušelo hleděti (§ 6, odst. 2 zákona o správním soudě). Ježto tedy námitky stížnosti jsou bezdůvodny, námitka posléze dotčená pak nepřípustna, bylo stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 451. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 398-401.