NPD documents search: Všehrd, 15 (1934)

Čís. 216.

Kdo, předstíraje lstivě, že jest policejním orgánem, vyláká na pachateli krádeže odcizené věci, dopustí se podvodu a podílnictví na krádeži.
(Rozh. ze dne 19. června 1920, Kr II. 103/20.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného Ferdinanda B. do rozsudku zemsk. trestního soudu Brně ze dne 9. března 1920, pokud jím byl uznán vinným zločinem podvodu dle § 197, 199 b), 200, 203 tr. z. a zločinem podílnictví na krádeži dle § 183, 186 a), b) tr. z., mimo jiné z těchto
důvodů:
Po stránce mentální namítá stížnost dle čís. 9 a) § 281 tr. ř., že obžalovaný neměl býti odsouzen pro zločin podvodu, poněvadž »převzal« od Felixe K. peníze ukradené, které nebyly majetkem ani K-ovým, ani S-ovým (pro něhož je K. uschovával) a nemohl prý proto svým činem poškoditi žádného z nich, takže prý schází podstatná známka zločinu podvodu. Avšak rozsudek zjišťuje především, že obžalovaný na K-ovi peníze — 13197 K — lstivě vylákal, vydávaje se neprávem za tajného policejního strážníka, jemuž bylo uloženo, by zabavil hotovost, danou K-ovi Š-em do uschování, a zjišťuje také, že jednal v úmyslu, by poškodil K-u. Nesprávné jest mínění zmateční stížnosti, že podvodný úmysl musí vždy směřovati ke škodě podvedeného. Dle zákona stačí, jedná-li pachatel podvodným způsobem, aby někomu (státu, obci nebo jiné osobě) způsobil škodu. Stačilo by tudíž v daném případě k naplnění skutkové podstaty zločinu podvodu, že jednání obžalovaného bylo způsobilé poškoditi vlastníka peněz M-а. Okolnost, že peníze byly odcizeny, nevylučuje však v daném případě ani škodu na straně podvedeného K-y, (který jako uschovatel byl povinen peníze vydati, po případě nahraditi škodu Š-ovi, rovněž jako tento byl povinen nahraditi škodu způsobenou krádeží M-ovi), ani přičítání zločinu podvodu, jehož lze se zajisté dopustili i na pachateli krádeže. § 4 tr. z. Zmateční stížnost soudí, že byl-li již obžalovaný odsouzen pro zločin podvodu, neměl býti odsuzován ještě pro zločin podílnictví na krádeži, poněvadž převedení majetku podvedeného na pachatele jest pouhým důsledkem zločinu podvodu. Jest prý v odsuzujícím výroku pro oba trestní činy vnitřní odpor a pro výrok o podílnictví nejsou uvedeny náležité důvody. Stížnost jest na omylu. Jde v přítomném případě o konkurenci dvou trestních činů. Dle rozsudečných zjištění převedl na sebe obžalovaný vědomě věc odcizenou, při čemž mu bylo i z obnosu i z příběhu známo, že krádež byla spáchána způsobem zločinným. Tím se dopustil zločinu dle § 185, 186 a), b) tr. z. Příslušný odsuzující výrok odůvodňuje rozsudek sice stručně, ale ve spojení s rozsudečným výrokem dostatečně na příslušném místě rozhodovacích důvodů: »zjištěním uvedených skutečností byla soudu dostatečně prokázána skutková podstata deliktů jak v enunciate jsou uvedeny a to jak ve smyslu objektivním, tak subjektivním« a nelze mu ani po formální stránce činiti důvodné výtky. Poněvadž pak rozsudek dále zjistil, že obžalovaný na sebe převedl zmíněný obnos způsobem podvodným, vydávaje se za veřejného zřízence, jemuž bylo uloženo zabaviti u K-y hotovost peněžní a vzbudiv tak v podvedeném omyl, aby jemu, po případě vlastníku peněz škodu způsobil, nevyčerpávalo by odsouzení pro zločin podílnictví na krádeži celé jeho trestní jednání, které naplňuje vedle uvedeného zločinu i skutkovou podstatu zločinu podvodu. Odpovídá tudíž odsuzující výrok v obou směrech zákonu a o tvrzeném vnitřním odporu po této stránce nemůže býti řeči. Uplatňuje-li konečně stížnost s hlediska čís. 10 § 281 tr. ř., že měl býti obžalovaný odsouzen nikoliv pro zločin podvodu, nýbrž nejvýše pro přestupek dle § 333 tr. z., přehlíží, že poslednější trestní ustanovení by přicházelo v úvahu jenom tenkráte, kdyby obžalovaný se byl vydával neprávem za tajného policejního zřízence bez podvodného úmyslu. Toho však zde nebylo, neboť dle rozsudečného zjištění osoboval si obžalovaný charakter veřejného zřízence a předstíral úřední rozkaz k zabavení peněz, v úmyslu, by podvodně vylákal peníze, na které mu žádný nárok nepříslušel.

Citace:

Trvá-li někdejší vyrovnací dlužník na tom. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1932, svazek/ročník 71, číslo/sešit 9, s. 304-306.