NPD documents search: Všeobecný slovník právní, sv. 4

Správa čili sekvestrace.

I. Pojem.
Správa čili sekvestrace záleží dle své povahy vtom, že určitá věc, ku které si jedna neb více stran činí nárok, neb z jejíž výtěžků chce se jedna strana uspokojiti proti druhé, se odebéře vrchností té straně, která věc drží a odevzdá se osobě třetí (sekvestrovi) k uschování a ke správě.
II. Dějinný vývoj.
1. Římské právo. Dle nejstarších pramenů znamená slovo »sekvestor« rozhodčího, u něhož se deponuje věc sporná. Tento poměr byl patrně, aspoň pokud se týče t. zv. prozatímní sekvestrace, východiskem vývoje tohoto právního ústavu v právu římském. Později byla sekvestrace rozšířena též na věci, o něž sporu nebylo. Tím stala se samostatným právním jednáním, předkem »depositum qualificatum«. [Proprie autem in sequestre est depositum, quod a pluribus in solidum certa condicione custodiendum reddendumque traditur (1 6 dep. 16, 3)]. Avšak i jiná smlouva, než depositum, mohla býti sekvestrací, pokud jen spojena byla s odevzdáním věci dvěma neb více osobami osobě třetí, n. př. mandatum, locatio, conductio, commodatum. Byla tu totiž sekvestrace, když byla zmíněná podmínečná alternativní solidární povinnosť restituční uložena osobě třetí, která se tím stala sekvestrem, když povinnosť tuto na se vzala. Ve starém římském procesu »per legis actiones a per formulas« zdá se, že byla sekvestrace surogátem procesních kaucí, jež bylo jinak třeba složiti. Taková sekvestrace byla však, byť i pretorem byla nařízena, jen sekvestrací dobrovolnou, na vůli stran závislou. Sekvestra nejmenoval praetor, nýbrž volily jej volně strany. Sekvestr nabýval pravidelně — nebyla-li totiž sekvestrace zavedena pouze »custodiae causa«, nýbrž »ommittendae possessionis causa« — k věci skutečné, t. zv. odvozené držení. V novějším právu římském je sekvestrace, jak patrno z Codexu Theodosiánského, již sekvestrací nucenou, t. j. soudce ji nařídil a po případě vynutil. Codex Theod. ji připouštěl: a) ve sporu o věc movitou, individuelně určenou v řízení nalézacím (prozatímní sekvestrace, reální vězení);
b) co exekuci k zjištění při žalobách o pecunia (peníze neb kvantity), zvláště na základě dlužních listin (spor exekuční);
c) co exekuci zjišťovací pendente appellatione a sice:
α) jak ohledně movitého neb nemovitého předmětu sporného individuelně určeného tak též
ß) pro dlužné peníze nebo kvantity Římské právo znalo též sekvestraci osob a sice nedospělých dětí. Vzešel-li totiž spor o moc otcovskou k nedospělému dítěti a nebylo-li vhodným seznáno, ponechati dítě některé straně sporné, byl spor až do dospělosti dítěte odložen a dítě až do této doby odevzdáno péči osoby třetí (1 3, § 5 de lib. exhib. 43, 30). Postup při sekvestraci byl ten, že věc movitá, jež měla »officio judids« býti sekvestrována (suma peněžná nebo kvantita), byla držiteli odňata a u sekvestra neb v »aedes sacra« deponována, po případě nastala »pignoris capio«. Při sekvestraci věci nemovité byly dlužné dávky (canon) nebo plody pomocníky soudce vybrány, pokud se týče odebrány a věci tyto, pokud se týče, jich výtěžek deponovány. O nuceném zbavení držitele správy statku a zavedení vnuceného správce se prameny nezmiňují. Dlužno však souditi z 1, 22 (23) § 8 soluto matrimonio 24, 3, že dle římského práva, totiž aspoň v tom případě, když manžel šílené ženy promarnil její věno, připouštělo se, byť i ne cestou procesní, přece cestou oficiosní, zbavení držby a nucená správa věna, pokud záleželo v nemovitostech. Sekvestraci exekuční, t. j. k uspokojení nároku směřující, právo římské neznalo. Avšak tím, že bylo zástavnímu věřiteli propůjčeno právo (jak při zástavě dobrovolné, tak nucené) vybírati »fructus percepii« a »percipiendi« zástavy předkem na úrocích a pak na kapitále (1. 5 § 21 ut. in poss. leg. 36, 4 — 1. 9 § 2 de reb. auct. jud. 42, 5, — 1. 1, 2, 3 С de pign. act. 4, 24 — 1. 1 С de distr. pign. 8, 28 — 1. 2 С de partu pign. 8, 25), byla již předem poskytnuta možnosť při plodonosné zástavě z plodů zástavy pohledávku uspokojiti. V této podobě přešla sekvestrace i do práva Justiniánského).
2. Právo církevní recipovalo jednak případy sekvestrace práva římského, jednak rozšířilo případy ty a zejména blíže upravilo sekvestraci beneficií. Ostatně jsou zde četné otázky sporné.
3. V právu německém platila původně zásada svépomoci, jež byla zákonem uznána a upravena. Příklady toho jsou svémocné zabavení a t. zv. »Anewang«, t. j. právo držitele zmocniti se své věci movité, kterou beze své vůle z držení ztratil a sice buď svépomocí nebo za přispění soudního posla. Na to teprve následovalo řízení soudní. Zbytkem této německé svépomoci jest právo svémocného zabavení, jež s některými obmezeními pojato bylo též do zákonníků moderních. Srv. o. o. z. §§ 1321 a 1322, pruský Landrecht I. díl, 14 tit. § 413 nn. Sesílením moci státní a ústavy soudní v Německu pozbývala stále více svépomoc svého významu. Její místo zaujalo soudní zjištění. Toto zavládlo v 16. st. v Německu již všeobecně. S rozvojem práva německého bylo soudní zjištění ve značném rozsahu připouštěno a sice jako zadržení osoby samé nebo jejího majetku; v posledním případě buď odnětím sporné věci žalovanému a složením téže k soudu neb odevzdáním věci osobě třetí do opatrování neb vydáním zákazu scizovacího proti žalovanému neb konečně zabavením majetku dlužníkova. Obyčejným označením pro tato prozatímní soudní opatření zjišťovací bylo vězení (osobní neb věcné). Dle toho byla sekvestrace jen zvláštním druhem vězení. Stopy exekuční sekvestrace jeví se též v četných právech německých a sice v exekuční formě prozatímního uvedení věřitele v držení nemovitosti dlužníkovy s případným závazkem jeho sraziti si na své pohledávce dobyté plody, pokud se týče, čistý výnos nemovitosti. Tuto povinnost měl totiž věřitel tehda, když dlužník v určité době po uvedení nezaplatil a věřitel po této době nežádal za exekuční odevzdání nemovitosti. Exekuce tato byla vždy exekucí na substanci věci, avšak forma její umožňovala exekventovi (podobně jako v právu římském) přeměniti ji ve skutečnou exekuci na plody.
4. V právu obecném užívalo se výrazů »vězení« a »sekvestrace« po dlouhou dobu souznačně pro soudní opatření zjišťovací vůbec. Teprve později byla obmezena sekvestrace na svůj původní význam a mluvilo se o sekvestraci jen tehda, když byla věc soudním opatřením držiteli odňata a odevzdána osobě třetí v uschování a opatrování, kdežto všechna ostatní soudcovská opatření zjišťovací byla zahrnuta společným názvem vězení. V Sasku a v zemích práva saského, též v Čechách poskytovalo reální vězení právo zástavní a zváno bylo právem stavným. V oboru exekuce vytvořilo teprve právo obecné samostatné vedení exekuce na plody při nemovitostech, užívacích právech k nim a právech reálních (právo honby, rybolovu a důchodů) a sice buď uvedením exekventa v držení a užívání nemovitosti exekutovy s povinností spočísti a, pokud se týče, odečísti těžené plody ze své pohledávky, nebo zřízením a uvedením osoby třetí co správce (kurator, sekvestr) v držení — tudíž dnešní exekuční sekvestraci — nebo exekučním pronájmem neb konečně ponecháním dlužníka v držení s povinností účty klásti a čistý výtěžek vydati.
V Rakousku dál se právní rozvoj až do prvních kodifikací společného práva rakouského koncem 18. a počátkem 19. století v právech městských, řádech zemských, deskách zemských, zárukách zemských a soudních řádech procesních pro jednotlivé země vydaných. Přijato tu celkem obecnoprávní vězení, pokud se týče, právo stavné a obecnoprávní prozatímní sekvestrace. Zvláštní rozvoj prozatímních prostředků zjišťovacích v Rakousku jeví se jen v tom, že obecnoprávní vězení rozděleno ve své díly, jež označeny byly zvláštními jmény technickými a sice rozeznáváno mezi obstávkou (zákaz vydati jmění dlužníkovo, jež se nalézá v rukou osoby třetí, dlužníkovi), vězením (osobní zadržení dlužníka) a sekvestrací (odnětí věci sporné žalovanému a odevzdání její osobě třetí v uschování a správu). Upustilo pak právo rakouské od obecnoprávního reálního vězení, jež záleželo v tom, že jmění, jež dlužník měl v držení, bylo ku pojištění budoucí exekuce prozatímně zabaveno Teprve západohaličský řád soudní ze dne 9. prosince 1796 č. 329 sb. z. s. zavedl v § 389 t. zv. sekvestraci úhradní ku pojištění peněžních pohledávek pro útěk neb podezření z útěku dlužníka. Ač se rakouské partikulární prameny právní častěji zmiňují o sekvestraci, byla sekvestrace a sice jen sekvestrace prozatímní upravena zákonem jen v českých právech městských (Stadtrechte im Erbkönigr, Böhmen u. Margrafthum Mähren, Jiří Lehmann anno 1721) lit. H, XLII1, v obnoveném zřízení zemském Ferdinanda II. z r. 1627 lit. W, VII Ec. XXVI a Hb, VIII a v Dolnorakouské desce zemské I sv. tit. 68 (rukopis ze 17 st. ve Vídeňské zemské knihovně). Co se týče exekuce, byla exekuční sekvestrace zavedena jen v zemích koruny České (v Čechách, Moravě a Slezsku) a sice věřitelem samým, ježto řády zemské udělovaly věřiteli, jenž byl uveden na základě úpisů takových v držení nemovitosti dlužníkovy, právo, avšak též závazek sraziti si plody ze statku vybrané na pohledávce, kterýžto závazek byl později a sice deklaratoriemi cís. Leopolda I. z 17. srpna 1680 (Weingarten: Codex Ferd. Leop. Jos. Car. str. 450 č. 344) též ohledně práv městských, jimž posud byl neznámým, uložen uvedenému věřiteli a sice bez rozdílu, byl-li uveden na základě rozsudku nebo dlužního úpisu. Ve vnitřních rakouských zemích korunních, jakož i v Tyrolsku a Vorarlbersku byl tento způsob exekuce neznámým. Tam byla exekuce vedena pouze zájmem, odhadem a přikázáním vlastnictví věřiteli. Josefínský obecný řád soudní z 1. května 1781 č. 13 sb. z. s. učinil tím značný krok ku předu, že připustil v § 320 exekuční sekvestraci jak při věcech movitých a nemovitých tak i při všech právech požitkových bez rozdílu.
III. Druhy.
Správa čilí sekvestrace je buď dobrovolná (§ 968 o. o. z.), nebo nucená; tato opět buď soudní nebo politická.
A. Soudní správa jeví se jako
1. správa vnucená;
2. správa prozatímná;
3. správa jako prozatímné opatření;
4. správa osvobozovací (liberatomi).
O soudní správě ad 1., 2., a 3. viz čl Správa dle řádu exekučního.
Ad 4. Správa osvobozovací (liberatomi).
Tato spočívá na § 1425 o. o. z. Ve všech případech, ve kterých může dlužník platiti nebo plniti soudní deposicí, může žádati za sekvestraci dlužného předmětu, jestliže se tento dle stávajících předpisů o úřadech schovacích nehodí k soudní deposici. Sekvestrace je tudíž způsobem zrušení obligace a surogátem deposice. Tuto sekvestraci (dle § 1425 o. o. z.) povoluje jak soud příslušný ve věci hlavní, tudíž soud, kde lze žalovati dlužníka nebo sekvestranta pro dotyčné dlužné plnění, tedy zpravidla, jak soud vlastního bydliště dlužníka, tak i soud okresní, v jehož obvodu leží věc sekvestrovaná. Sekvestr zřizuje se dle zásad daných o zřízení prozatímního sekvestra. Sekvestrace dle § 1425 o. o. z. osvobozuje dlužníka jen tehda, když se stala po právu a byl-li věřitel o vykonané sekvestraci vyrozuměn. Vyrozumění věřitele působí liberaci dlužníka, avšak ne teprve okamžikem vyrozumění, nýbrž působí zpět na dobu vykonané sekvestrace. Právní postavení tohoto sekvestra ke stranám je totéž jako prozatímního sekvestra. Zejména nemůže po vykonané sekvestraci žádati dlužník vrácení a věřitel vydání věci sekvestrované od sekvestra. Jedno i druhé může povoliti toliko soud, jehož nařízením je sekvestr podroben. Byla-li sekvestrace provedena, může (nehledě ku srovnalé žádosti) dlužník žádati na soudě vrácení sekvestrované věci jen, byla-li sekvestrace prohlášena rozsudkem za právně neúčinnou, věřitel však může žádati za vydání věci kdykoliv až do případného prohlášení sekvestrace za právně neúčinnou.

B. Politická správa.
Politickou sekvestrací rozumíme správu uvalenou úřady správními. Sekvestrace tato má své samostatné základy lišíc se od správy soudní. Vyskytuje se 1. jako exekuce k dobytí daní a dávek veřejných jím na roveň postavených. Tato forma dobývaní daní spočívá na zákonech povšechných a na zákonech vydaných pro jednotlivé země. Mimo to vydána byla četná nařízení (výnosy fin. min.), jež sice nemají moci zákona, jež jsou však proto důležitá, poněvadž orgány podrobené ministerstvu financí jsou jimi ohledně postupu při berní exekuci vázány (viz zákonné a nařizovací předpisy o sekvestraci daní v Manzových a Rohových zákonech berních a v Schubert-Soldernově: »Sekvestrace dle práva rak.« Vídeň 1894). Povšechným právním základem politické sekvestrace co exekuce berní je systemální patent Marie Teresie z 6. září 1748 (č. 54 sb. p. z. Marie Teresie sv. I. str. 71) a instrukce k patentu tomuto pod lit. A. připojená. S patentem tím souhlasí podstatně též řády o berní exekuci pro jednotlivé země do r. 1848 vydané. Z těchto předpisů plyne, že exekuce sekvestraci je tam, kde dodatečnými zákony pro jednotlivé země vydanými, úchylky nejsou stanoveny, zákonem dovolena jen ohledně bývalých vrchnostenských (dnes v deskách zemských zapsaných) statků. Sekvestraci obstará úřad krajský (dnes okresní hejtmanství, berní správa, berní komise místní). Proti poplatníkům, jež nejsou držiteli statků takových, vede se exekuce politická jen co exekuce vojenská, neb pokud to pozdější zákony připouštějí, též politickým zájmem, odhadem a prodejem. Za exekuci mohou v případech těchto žádati úřadové političtí jen u soudů. Na tom nebylo nic změněno zrušením poměru poddanského a rovněž nemohou zákonný tento stav zrušiti nebo změniti výnosy min. fin. pouze do věstníku min. financí pojaté a zejména ne výnos min. fin. z 4. března 1878 č. 2712. Dv. d. z 17. listopadu 1798 č. 440 sb. z. s. bylo politickému sekvestrovi uloženo za povinnosť klásti účty vlastníkovi sekvestrovaného statku a dv. d. z 20. ledna 1834 č. 2638 sb. z. s. bylo mu uloženo zapravovati úroky z kapitálů dříve na sekvestrovaném statku pojištěných. Právní postavení fiskálního sekvestra je podstatně totožným s postavením soudního sekvestra exekučního.
2. Politická sekvestrace vyskytuje se dále co policejní sekvestrace věci nalezené, kterou nařídí jsou-li zde podmínky § 390 o. o. z., vrchnosť obecní, vykonávajíc policii místní a v městech, kde obstarávají funkce policejní zvláštní zeměpanské úřady policejní, tyto. Co se týče právního postavení policejního sekvestra, dlužno vytknouti, že vyplývá z §§ 391 a 392 o. o. z., že strany, tedy zde nálezce a vlastník, vstupují v bezprostřední poměr právní, cit. §§ upravený, ke státu, nikoliv však k sekvestrovi. Stát obstarává zde ve veřejném zájmu uschování neb sekvestraci věci nalezené na vlastní nebezpečí a náklad, sekvestr jest pouze jeho uschovatelem, pokud se týče, správcem.
3. Posléz vyskytuje se politická sekvestrace ještě jako sekvestrace železnice, nařízená úřadem správním. Dle § 12 z. o železniční koncessi z 14. listopadu 1854 č. 238 ř. z. může totiž ministerstvo (dnes železniční) naříditi sekvestraci koncedované dráhy na nebezpečí a náklady podniku provozovacího, jestliže tento neuposlechne nařízení představených úřadů neb jedná proti řádu železničnímu. Též dle § 4 zák. o garancii železnic z 5. prosince 1877 č. 111 ř. z. jest vláda oprávněna, když se garantovaná železnice domáhala za posledních pět let víc, jak polovice zaručeného čistého výnosu, sama dráhu provozovati. To však není žádná sekvestrace, poněvadž zde jen vykonává stát právo soukromé jemu dle smlouvy příslušející. Jak naložiti sluší s příjmem dráhy soudně neb cestou správní sekvestrované, určuje § 47 z. z 19. května 1874 č. 70 ř. z. o knihách železničních. Právní postavení politického sekvestra železničního dle zák. o koncesi železniční ze dne 14. listopadu 1854 je obdobné s postavením sekvestra berního, avšak s tím rozdílem, že sekvestr zřizuje se zde na nebezpečí a útraty podniku železničního.
Literatura: Dr. Pantůček, Sekvestrace soudní, Praha, 1892.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Správa čili sekvestrace. Všeobecný slovník právní. Díl čtvrtý. Rabat - Švakrovství. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1899, svazek/ročník 4, s. 782-787.