Č. 4150.

Předválečné renty: * Okolnost, zdali dočasný držitel svěřenství byl v rozhodné době čsl. státním příslušníkem, jest nerozhodnou pro posouzení nároku na převzetí rent, jež jsou majetkem tuzemského svěřenství, do úřední úschovy podle zák. č. 124/1921.
Administrativní řízení: O právní personalitě fideikomisu.
(Nález ze dne 25. listopadu 1924 č. 18410.)
Věc: Dr. Alfréd W., Jindřich K. v K. a Dr. Eduard K. v Praze (adv. Dr. Aleš Posselt z Prahy) proti ministerstvu financí o úřední úschově předválečných rent.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Dne 26. srpna 1922 podána byla u ředitelství státního dluhu v Praze žádost, aby bylo dodatečně označeno podle vl. nař. z 12. března 1919 č. 126 Sb. 63200 K nom. rak. předválečných rent, jež patří realnímu svěřenství W-skému v K. a byly poštovním šekovým úřadem v Praze z Vídně převezeny do Prahy. Min. fin. rozhodlo, že nelze povoliti, aby byly do úřední úschovy převzaty a dle nař. č. 126/1919 označeny renty převezené poštovním úřadem šekovým z vídeňské poštovní spořitelny pro realní fideikomis W. v K. Zároveň nařídilo, aby renty byly dány k disposici šekovému úřadu a vráceny do Vídně, nebyly-li rak. vládou definitivně uvolněny a budou-li požadovány zpět pro rak. územní držbu.
O stížnosti na toto rozhodnutí uvážil nss:
Nař. rozhodnutím byla bez udání důvodů zamítnuta žádost o dodatečné označení rent, žal. úřad však sám v odvodním spise přiznává, že straně příslušel nárok na toto označení podle § 10 nař. ze 12. března 1919 č. 126 Sb., že však označení bylo odepřeno, protože by nemělo pro stranu praktického významu, ježto nelze povoliti nostrifikaci těchto
Bohuslav, Nálezy správní VI. 135 rent. Důvodu takového však cit. nař. vůbec nezná a proto jest nař. rozhodnutí v tomto směru nezákonným.
Žal. úřad vyslovil zároveň, že ani úřední úschovu zmíněných rent nelze povoliti. Ačkoliv o úschovu ani žádáno nebylo, bylo tím již předem prejudicielně zamítavě rozhodnuto o jedné z podmínek výplaty úroků z předválečných rent ve smyslu zák. z 10. července 1922 č. 250 Sb., které se strana potom patrně chtěla domáhati. Proto neshledal nss, že by stížnost, brojící proti nař. rozhodnutí též v tomto směru, byla nepřípustnou.
Pokud jde o převzetí rent do úřední úschovy, stojí žal. úřad jak bylo zástupci st-lů ústně sděleno, na stanovisku, že renty nelze převzíti do úschovy z důvodu, že dočasný držitel svěřenství není čsl. státním příslušníkem.
Pohlíží tedy žal. úřad na tyto renty jako na majetek dočasného držitele svěřenství jakožto osoby fysické, proti čemuž stížnost namítá, že renty jsou vlastnictvím svěřenství v K., které je tuzemským samostatným subjektem práv, odlišným od dočasného držitele.
Námitku tuto shledal nss důvodnou. Podle §§ 1 a 2 zák. z 18. března 1921 č. 124 Sb. a prov. nař. ze 7. dubna 1921 č. 151 Sb. mají býti zjištěny, seznamenány a do úřední úschovy převzaty také renty, které jsou sjce mimo území republiky Čsl., které však jsou majetkem čsl. příslušníků státních resp. (dle § 1 lit. b) prov. nař.) »tuzemských osob právních«.
Pojem »tuzemských osob právních« vykládá prov. nař. (§ 4, odst. 1) v ten smysl, že staví osoby fysické proti »právním osobám« a uvádí příkladmo mezi »osobami právními« na př. též podniky, obchodní společnosti atd.
Z tohoto demonstrativního výčtu vysvítá, že tu nejde jen o »právnické osoby« v užším slova smyslu, nýbrž i o jakékoli jiné subjekty práv, které nejsou osobami fysickými, tedy vůbec na rozdíl od osob fysických o osoby nefysické.
Jde tedy o otázku, zdali také fideikomis je takovou samostatnou nefysickou osobou, samostatným vlastnickým subjektem, jaké má na mysli shora cit. zák. podle výkladu obsaženého ve zmíněném § 4, odst. 1, prov. nař. č. 151/1921 Sb. Na otázku tu odpověděl nss kladně, vycházeje z těchto úvah:
V literatuře právní je sporno, zdali svěřenství jest osobou právnickou či nic, a zda jest vlastníkem majetku svěřenského tato právnická osoba (veškerost čekatelů čítajíc i dočasného držitele svěřenství) či je-li vlastníkem, byť i obmezeným, tohoto majetku dočasný držitel svěřenství (Pfaff- Hofmannův Komentář k § 629 o. z. o., Burckhardův System des österr. Privatrechts, 2, str. 101, pozn. 8, Krainzův System des allgemeinen Privatrechts, sv. 1, vyd. z r. 1905, str. 559, Krasnopolského Oesterr. Privatrecht V., str. 349, Randovo vlastnictví, § 1). Přece však dlužno uvážiti, že svěřenství dle svého určení podle § 618 o. z. o. představuje určité jmění, určitou majetkovou podstatu, která má býti neztenčeně zachována pro jistý okruh fysických osob (rodinu). Vzhledem k tomu omezena jsou disposiční práva dočasného držitele svěřenství v různých směrech (§§ 630—635 o. z. o.) takovým způsobem, že práva dočasného držitele podstatně se liší od rozsahu práv obyčejného neobmezeného vlastníka byť i dočasný držitel označován byl zákonem samým (§ 629 o. z. o.) za dočasného »vlastníka«.
To jde též z okolností, že fideikomis se stává věřitelem nebo dlužníkem, že cenné papíry jménu znějící připíšou se fideikomisu, nikoli držiteli a že dočasný držitel má vůči svěřenství závazky (§§ 224, 232, 242, 243 a 251 nesp. pat. z r. 1854).
Právem tedy možno za to míti, že svěřenství je samostatnou majetkovou podstatou, odlišnou od ostatního majetku dočasného držitele i od jeho osoby fysické a samo o sobě tvoří jistý subjekt práv, jistou osobu nefysickou.
Názor tento nachází opory také v čsl. zákonodárství berním. Podle § 7, odst. 1, č. 2 zák. o dávce z majetku z 8. dubna 1920 č. 309 Sb. připočítává se při uložení dávky z majetku ke jmění dočasného držitele fidekomisu jmění fideikomisní. I z toho lze usuzovat, že jmění svěřenské je samostatnou majetkovou podstatou, která předpokládá samostatný vlastnický subjekt, od osoby dočasného držitele odlišný, neboť jinak by tohoto výslovného ustanovení nebylo vůbec třeba, kdyby šlo jen o jmění tvořící prostě vlastnictví dočasného držitele svěřenství, tedy kdyby šlo o jmění patřící jednomu a témuž vlastníku.
Uznalo-li však zákonodárství potřebu, aby tento přípočet jmění svěřenského ke jmění dočasného držitele výslovně stanovilo, stalo se tak dozajista jen proto, že i při spornosti otázky, zda fidekomis jest osobou právnickou či nic, uznává se přece zvláštní povaha svěřenství jako samostatné majetkové podstaty.
Ostatně ustanovení toto jest obdobným s ustanovením § 7, odst. 1, č. 1., cit. zák., podle něhož připočítává se ke jmění přednosty domácnosti jmění příslušníků domácnosti, jsou-li tu podmínky § 157 zák. o d. os., kde tedy připočítává se ke jmění osoby jedné jmění osoby jiné, o jejíž povaze jako samostatné osobnosti právní vůbec není pochyby.
Také z ustanovení § 55, odst. 8, cit. zák. vysvítá, že jmění svěřenské sluší považovati za samostatnou majetkovou podstatu, která sama má nésti poměrnou částku dávky z majetku, držiteli svěřenství předepsané. Tato částka musí býti v platebním rozkaze zvlášť vyznačena. I z toho vychází na jevo, že dávka z majetku svěřenského předpisuje se sice dočasnému držiteli spolu s dávkou z jeho vlastního jmění, že však poměrná její částka stíhá jmění svěřenské samo jako samostatnou majetkovou podstatu.
Ostatně nss vyslovil již ve věcech pozemkové reformy opětně právní názor, že dlužno líšiti majetek dočasného držitele svěřenství a majetek svěřenství samého jakožto zvláštního subjektu, a poukazuje na důvody nálezů 900, 1245 a 1854 adm.
Podle toho jde tedy ve sporném případě, o renty, které jsou majetkem tuzemské osoby nefysické resp. právní ve smyslu § 4, odst. 1, prov. nař. ze 7. dubna č. 151 Sb.
Je tedy okolnost, zdali dočasný držitel svěřenství v rozhodné době byl čsl. státním příslušníkem, nerozhodnou pro posouzení nároku na převzetí rent, jež jsou majetkem tuzemského svěřenství, do úřední úschovy podle zák. č. 124/1921. Dle toho nař. rozhodnutí, odepřevši převzetí těchto rent do úřední úschovy z důvodu, že dočasný držitel svěřenství není čsl. státním příslušníkem, odporuje zákonu.
135*

Citace:

č. 4150. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 869-871.