Ročník LXVII. Právník 1928. Sešit XIII.

Veřejná právní ochrana dítěte zejména nemanželského a nové zákony občanské a zákony o správní reformě.

Přednesl dne 12. dubna 1928 na schůzi »Právnické Jednoty v Praze« JUDr. Bohuslav Lauschmann, zemský vrchní rada.

Téma mojí přednášky má na zřeteli 2 stěžejní zákony pro »veřejnou právní ochranu«, a to občanský zákon, který dosud upravuje právo poručenské, a zákon o organisaci politické správy, protože týž mění dosavadní předpisy o zemské autonomii, jejíž orgán v Čechách vykonává dosud jediný veřejnou právní ochranu ve větším měřítku. Za podklad vzata — pokud jde o zákon občanský — tištěná zpráva subkomitétu pro revisi občanského zákona, protože z ní jsou patrny obrysy budoucí reformy práva rodinného resp. práva poručenského. Z dalších pojednání bude patrno, že veřejná právní ochrana jest úzce spjata s předpisy o veřejném poručenstvu, jež nyní upravují zejména §§ 207, 208 obč. zák. ve znění prvé novely k občanskému zákonu a § 53 téže novely, který zachovává v platnosti doplněk občanského práva, a to dvorní dekret ze dne 17. VIII. 1822 čís. 1888 sb. z. s. a s ním souvislé další předpisy, upravující zákonné poručenstvo k dětem v t. zv. normální péči nalezinecké jsoucím. Nejprve tudíž dlužno vyložiti, co jest vůbec »právní ochrana« a »komu« se jí veřejným orgánem dostává. V tom směru lze pojem tento definovati tak, že jde o ochranu práv, tedy o uplatňování právních nároků odborně způsobem právnickým. Této právní ochrany dostává se za nynějšího stavu veřejným orgánem téměř pouze dětem nemanželským, a to ještě ne všem, nepřihlížíme-li k právní ochraně prováděné soudy vůči osobám práva chudinského požívajícím za součinnosti advokátů ex offo straně chudé stanovených. Za nynějšího stavu zákonných ustanovení o poručenském zastoupení nemanželských dětí právní ochrany potřebných, provádí se tato odborně ještě i nyní celkem poměrně velmi zřídka, protože zákonní zástupci dětí těchto jsou zřídka odborníky právnickými a nejsou také vždy majetkově tak situováni, aby mohli přibrati si právního zástupce při provádění právní ochrany. Vždyť trvalo dlouho, než děti nejvíce právní ochrany potřebné — děti nemanželské — chráněné podle cit. dvorského dekretu z roku 1822 (plných téměř 88 let) obdržely odbornou právní ochranu se strany veřejných činitelů, které byly povinny podle starých správních předpisů pečovati o jejich vychování a výživu. Mám na mysli t. zv. nalezence, kteří tvoří podle statistiky asi 1/10 všech nemanželských dětí naší vlasti a kteří v tom původním smyslu vlastně jsou již vymřelí. Byly to děti neznámého původu, skutečně nalezené, buď na ulici nebo na otáčecí desce ústavu nalezineckého, zřízeného podle italského způsobu nalezineckého. Při tomto způsobu zůstala jména rodičů těchto dětí vůbec neznáma a obdržely děti ty jména buď odevzdatelem neznámým na lístku označená neb jinak zcela nahodilá.
Postupem času a vývojem péče nalezinecké na podkladě spíše veřejného chudinství tito skuteční nalezenci ustoupili dětem potřebným péče zemského ústavu pro péči o dítě v širším smyslu, t. j. nejenom těm, které jsou ošetřovány v ústavě samém, nýbrž i těm, které jsou ošetřovány mimo ústav na náklad a pod dozorem jeho řiditelství. Původní nalezenci, t. j. děti bez otce i matky, vlastně bez známosti těchto rodičů — jak jsem se již zmínil — vlastně dnes u nás již neexistují, protože jest již delší dobu zrušeno t. z v. tajné oddělení nalezince a od roku 1910 zavedeno povinné zjišťován) otcovství těchto nemanželských dětí, které přispívá k tomu, aby nejen matka, avšak i otec dítěte byly zjištěny. Není jeho vinou, když asi 5 procent všech dětí podrobené této nucené právní ochraně zůstává bez zjištěného otce, nýbrž jest to vinou nesvědomitých jich matek a vinou nedostatečných právních předpisů vůbec. Aby však dnes zůstalo takové dítě bez známé matky, jest — nehledě k případům podvodu — skorem vyloučeno. Případů, kde není otcovství zjištěno, bude také daleko méně, bude-li jednak odstraněn zastaralý předpis dvorského dekretu ze dne 5. VIII. 1778 č. 885 sb. z. s., podle kterého nemusí matka udati nemanželského otce svého dítěte, když po předchozím poučení poručenského soudu odepře jej jmenovati, a tím vzdává se, vlastně zbavuje dítě práva žádati pak příspěvek na jeho výživu na otci dítěte v budoucnosti, jednak budou-li upraveny předpisy o péči veřejné, zvláště nalezinecké, podle kterých získání její bude výslovně závislo od povinnosti matky pojmenovati podle pravdy otce jejího dítěte a konečně budou-li upraveny předpisy občanského práva o otcovství nemanželském a o povinnostech z toho vyplývajících v ten rozum, že by se v jistých případech mohlo upustiti vůbec od určování otcovství a spokojil se zákon s vytčením a upravením pouhé povinnosti alimentační. Veliká úloha připadá také všem veřejným a soukromým činitelům v oboru péče o dítě, aby veškeré stávající neb budoucí matky nemanželské poučovaly o právech a povinnostech nemanželských rodičů a dětí navzájem.
Kromě této již nyní systematicky a odborně prováděné právní ochrany dětí nemanželských orgánem dosavadní zemské samosprávy v Čechách existuje ještě právní ochrana zmíněných dětí, prováděná okresními péčemi o dítě resp. t. zv. poručníky z povolání, t. j. generálními poručníky ve smyslu § 208 obč. zák. a nař. min. spravedlnosti ze dne 24. VI. 1916 č. 195 ř. z. Tyto dva druhy poručenstva, a to zákonné (ústavní) podle citovaného dvorského dekretu z r. 1822 a poručenstva hromadná neb z povolání a generální tvoří vlastně t. zv. veřejné poručenstvo oproti poručenstvům individuálním či soukromým, kde poručenský soud ustanovuje poručníka nezletilci zejména také nemanželského původu z osob s ním příbuzných. Také tato hromadná a generální poručenstva nejsou prováděna vesměs odborníky a jsou řízena toliko soudy poručenskými stejně jako poručenstva individuální. Soudy pak nemohou činnosti těchto poručenstev věnovati takovou pozornost, jak by toho tato vyžadovala, a to jednak proto, že musí provádění značné části dozoru a zejména zastupování dětí při právní ochraně svěřiti úředníkům soudní kanceláře bud úplně aneb z větší části, kteří nemohou případy jimi prováděné řešiti individuálně, nýbrž upadají skorem vždy do vyjetých kolejí šablony a věci mnoho neprospěji. Také povaha soudcovské činnosti směřuje více ke kritice návrhů stran v řízení sporném а k iniciativě pouze v řízení nesporném v mezích zákonem přesně určených, která v oboru poručenské agendy dotýká se téměř jen zachování majetku poručencova vedle zajištění nároků fisku, což v oboru pozůstalostního řízení ještě více jest patrnými. Poručenské soudy pak nejsou pro práce spojené s odbornou právní ochranou vůbec nijak vyzbrojeny, protože nezbytné shledávání potřebného materiálu za účelem uplatňování právních nároků jest poměrně více méně povahy správní (administrativní), a to rázu advokátní činnosti, takže jest v úplném odporu s obvyklou soudcovskou činností. Následkem toho ponechávají soudy poručenské větším dílem — výjimky jsou zajisté dokladem pravidla, exceptio firmat regulam — právní ochranu svých poručenců ladem a omezují se na pouhé umístění dítěte veřejné péče potřebné u pěstounů a rozhodování o způsobu výchovy jeho v případě ohrožení zdraví neb mravní výchovy poručence, a to často jen na základě nějakého návrhu neb podnětu vnějšího.
Otázku, jakým způsobem má se opatřiti náklad s výchovou takovýchto dětí spojený, soudy poručenské přenechávají zpravidla iniciativě osob neb institucí výchovu tuto opatřujících. Také střídání se soudců v agendě nesporné — v zájmu státní správy soudnictví nevyhnutelné, vede k tomu, že soudce poručenský se právní ochraně poručenců svých vůbec nemůže věnovati, neb jen měrou nepatrnou, protože i v oboru výchovy svých poručenců musí se omeziti pouze na vzdálený dozor k výchově, který se zpravidla odbude vydáním a evidencí dotazníků na poručníky svěřenců. Jen v řídkých případech — zpravidla již, když je výchova poručence ohrožena, ne-li úplně zmařena, zasahuje poručenský soud sám iniciativně.
Ve velikých městech s velmi četným počtem poručenců musí pak soud poručenský přenechati dozor k výchově úřadům autonomním, policejním, četnictvu, dobrovolným sdružením, spolkům, ano i jednotlivcům. Pokud jde o právní ochranu těchto poručenců, musí soud omeziti svoji činnost pouze na ustanovení poručníka nemanželskému dítěti, který má provésti vše, čeho jest třeba k zajištění a uplatnění jeho právních nároků za dozoru poručenského soudu. Poručník pak, který může vzíti na pomoc právního zástupce, jest zajisté ve výhodě oproti poručníku, který tak učiniti nemůže, jelikož tento jest nucen podávati žaloby a jiné procesní resp. exekuční návrhy protokolárně u soudu, což zvláště u velkých soudů s četnou agendou soudní jest obtížným jak pro strany, tak i pro soud sám. Pro soud jest protokolární podávání žádosti obtížným pro nedostatek personálu školeného v tomto směru, což prokazuje okolnost, že z největší části obstarává protokolární žaloby a žádosti pouze soudní kancelář, dále pro nedostatek času, což prokazuje okolnost, že soud může pravidelně jen jednou neb nejvýše dvakrát za týden podobné protokolární žaloby, žádosti a pod. sepisovati, tak že jest toto zařízení protokolárních podání u soudu pro strany pramalé ceny. Poněkud lépe jsou opatřeni poručenci, jimž se dostalo zastoupení t. zv. generálními či hromadnými poručníky, t. zv. poručníky z povolání. Ovšem pouze v tom případě, když poručník z povoláni jest osoba aspoň znalá poněkud v drobných pracích právnických advokátních kanceláří, která v případech potřeby skutečné právnické práce (odvolání, rekursy, žaloby na obnovu atp.) může se poraditi s odborníkem právníkem neb jemu provedení této práce svěřiti.
Máme sice tuto instituci poručníků z povolání po delší dobu v praktické činnosti, ale prosím, aby mně nebylo zazlíváno, projevím-li svoje mínění o ceně tohoto zařízení v ten smysl, že pro intensivní právní ochranu dětí nemanželských neznamenají dosud mnoho. To proto, že nemají možnost předběžného školení praktického pro svůj obor a nemají také orgán, který by jich praxi jednotně upravoval. Veškeré jich vzdělání a vedení, kterého z největší části potřebují — pokud nejsou mezi nimi právní zástupci z povolání — dostává se jim z různých pramenů, a od osob nejrůznějšfch právních názorů a co je horšího, nejrůznějších názorů na existenci a práva nemanželského dítěte. Vždyť i mezi soudci samými setkáváme se s takovými, kteří na př. paternitní spory těchto dětí považují za spory méně důležité a podle toho je projednávají. Musím opětně zase zdůrazniti, že jest lepší názor o značné důležitosti paternitního sporu pro nemanželské dítě mezi soudci na stálém postupu, avšak přes to setkáváme se se soudci, kteří povinnost nemanželského otce vůči jeho dítěti nemanželskému považují za nešťastnou nehodu, zaviněnou příliš širokým ustanovením našeho občanského zákona, o právní domněnce nemanželského otcovství.
Vím sám nejlépe z praxe našeho jediného zákonného poručenstva v ČSR., které bylo vybudováno na podkladě cit. dvorského dekretu z roku 1822, že bylo nutno neustálou bdělostí a používáním opravných prostředků pracovati k tomu, aby výše alimentů, která se pohybovala před zřízením našeho úřadu ponejvíce v mezích 2—10 K (ovšem dříve zlatých korun rakouských) měsíčně, byla poněkud alespoň zdvižena na přiměřenou výši a jak i ještě nyní. u mnohých soudů se přisuzují alimenty s výhradným zřetelem pouze na poměry otce, který zpravidla při zahájení paternitního sporu opouští svoje pravidelné výdělečné zaměstnání, stává se nezaměstnaným aspoň po nějaký čas, nežli paternitní spor se provede a zcela klidně se »ostatní« výživa (když nepatrné alimenty se strany otce nestačí) přesunuje na matku a po případě na veřejná zařízení, jichž tato se musí dovolávati.
Shrneme-li tyto stručné výklady podané ze zkušeností získaných v jediném úřadě právní ochrany odborně prováděné, lze konstatovati, že jest skutečně na čase, aby tato rozptýlená právní ochrana dětí nemanželských dostala jednotné řízení. Z těchto úvah vyplynula také resoluce valného shromáždění Československé ochrany matek na sjezdu všech odborových organisací jejích v Hradci Králové ze, dne 31. května a 1. června 1925, aby již v osnově nového občanského zákona bylo pamatováno na řádnou úpravu dosavadního dvorského dekretu ze dne 17. srpna 1822 čís. 1888 sb. z. s., při čemž bylo poukázáno na okolnost, že návrh § (151) osnovy komise revisní nikterak nevyhovuje skutečné praktické potřebě. Jest proto zapotřebí, abych poněkud zevrubněji se zmínil o této osnově nového občanského zákona a o potřebě změniti příslušné znění návrhu v § (151) takovým způsobem, aby tvořilo dotyčné ustanovení pevný zákonný podklad pro další vývoj sjednocení veškeré právní ochrany pro děti téže potřebné (bez ohledu na původ jich a na péči výchovnou) a tím i pevný základ zákonný pro vývoj veřejného poručenstva.
Na zmíněném sjezdu Čsl. ochrany matek a dětí v roce 1925 bylo v prvé řadě jednomyslně konstatováno, že této veřejné právní ochrany potřebují netoliko děti nemanželské a to všechny, tedy nejen děti v t. zv. péči nalezinecké jsoucí — jak dosud ji pouze tyto mají — nýbrž že jí bohužel za nynějších rozvrácených poměrů rodinných potřebují také děti manželské, zejména děti z manželství rozvedených neb rozloučetných vzešlé. A tu všeobecně se zamlouval podaný návrh resoluce, který později podrobněji uvedu a který má v prvé řadě na zřeteli změnu § (151) osnovy našeho občanského zákona, protože týž vede k vybudování takového orgánu veřejného, který snadno a účelně bude moci převzíti právní ochranu všech dětí této potřebných, s náležitým respektováním možnosti přivzíti právního zástupce — advokáta — jak se dosud v zemském právním ochranném odděleni v Čechách měrou vrchovatou děje při provádění právní ochrany t. zv. nalezencův.
Měl jsem již v roce 1925 příležitost podati ministerstvu spravedlnosti dobré zdání o zprávě revisní komise pro reformu občanského práva, v němž uvedl jsem mimo jiné toto:
» V prvé řadě nutno poukázati k usnesení zemského sněmu království Českého ze dne 27. III. 1907 č. sn. 1238, tisk DXXX-IV. čl. VI. č. 1. odst. II., kterým bylo právní ochranné oddělení zemského nalezince zřízeno jako samostatný, přímo zemskému výboru král. Českého podřízený úřad za tím účelem, aby odborným způsobem právnickým vykonával jménem a na místě ředitelství zemské porodnice a zemského nalezince v Praze zákonné poručenstvo dětí, jež podle dvorského dekretu ze dne 17. VIII. 1822 čís. 1888 sb. z. s. přináleží ředitelství posléz jmenovaného ústavu, t. j. zemského nalezince, nazvaného nyní podle usnesení zemského správního výboru, ze dne 18. V. 1923 č. 57598/1 »zemský ústav pro péči o dítě«.
Pramenem působnosti podepsaného úřadu jest tudíž nesporně shora citovaný dvorský dekret, který byl uznáván všeobecně za doplněk občanského zákonníka a byl také v § 53. prvé novely k občanskému zákonníku znovu v platnosti své potvrzen a doplněn. Podle všeobecné vůdčí myšlenky subkomitétu zachovati platné instituce a normy právní, jež vyhovují i novým potřebám a názorům, bylo zajisté nejen vhodno, nýbrž i nutno toto ustanovení převzíti do osnovy nového občanského práva, ježto, jak výsledky podepsaného úřadu nesporně ukazují, jest činnost jeho na prospěch nejen jeho zákonným poručencům a jich matkám, nýbrž také veřejným fondům, jež vydržují t. zv. péči nalezineckou a v poslední řadě konečně také i samotným nemanželským otcům, jimž zjednává se včasným a diskrétním vyřízením otázky paternitní právní jistoty, která je chrání před pokusy vykořistění jich postavení společenského neb rodinného se strany nesvědomitých nemanželských matek a jich příbuzných. Subkomitét sám v důvodové zprávě uznává, že »nalezince« jsou ústavy sui generis, odchylné od jiných ústavů zařízených pro výchovu mládeže nezletilé, avšak přece staví je v § 151 na roveň sirotčincům a pod. a podle názoru podepsaného úřadu ne zcela oprávněně.
Neboť t. zv. normální péče nalezinecká dotýká se v prvé řadě dětí věku nejútlejšího a trvá podle dosavadních předpisů do šesti let, resp. do čtyřech let věku. Tato péče má na zřeteli trojí druh dětí, a to jednak děti, které jsou ošetřovány v ústavě (dříve v nalezinci, nyní v ústavě pro péči o dítě samém), dále ve venkovské péči u cizích pěstounů, neb konečně v placené péči příbuzenské, dříve t. zv. dvoutřetinové péči u vlastních matek neb jich příbuzných a obsahuje kromě této péče též nárok na bezplatné lékařské ošetřováni v případě nemoci a bezplatné poskytnutí léků a od roku 1910 též na bezplatnou právní ochranu.
Pokud, jde o péči v ústavě samém, skládá se tento, nehledě na porodnici jako samostatný, ústav, k nalezinci z důvodů hospodářských a správních přičleněný, ale jinak samostatně působící, z několika oddělení, z nichž dvě jsou současně státními ústavy, t. j. dětské kliniky české a německé Karlovy university v Praze.
Jednotným správním orgánem pro tato veškerá oddělení zemského ústavu pro péči o dítě (nalezince), jakož i pro péči nalezineckou venkovskou u cizích pěstounů i placenou příbuzenskou, jednak ředitelství zemské porodnice a zemského ústavu pro péči o dítě, jednak správa zemské porodnice atd.
Prvnější, t. j. ředitelství bylo podle citovaného dvorského dekretu již odedávna také nositelem zákonného poručenstva, nikoli tedy »řiditel« uvedených ústavů jako přednosta jich, avšak pro nedostatek odborných vědomostí právnických, jichž nemohli míti ani řiditel, kterým byl od prvotních dob lékař, ani druzí dva členové řiditelství, t. j. správce a kontrolor jmenovaných ústavů, zůstalo vykonávání tohoto zákonného poručenstva za pomoci t. zv. kurátorů ad actum ve stadiu velmi primitivním, a to na škodu zákonných poručenců v prvé řadě, avšak i ha škodu zemského fondu nalezince, jemuž unikala značná úhrada nákladů na péči nalezineckou.
Bylo proto po příkladu štyrskohradeckého resp. dolnorakouského zemského výboru usilováno o to, aby toto zákonné poručenstvo svěřeno bylo zvláštnímu odborně právnicky způsobilému orgánu zemské samosprávy, což vyvolalo usnesení zemského sněmu král. Českého ze dne 27. III. 1907, které stanoví, že výkonem tohoto zákonného poručenstva má býti pověřen zvláštní zemský úřad přímo zemskému výboru král. Českého podřízený, který by samostatně jménem a na místě řiditelství zemské porodnice a.zemského nalezince v Praze vykonával zákonné poručenstvo podle dvor. dekretu ze dne 17. VIII. 1822 č. 1888 sb. z. s. řiditelství náležející.
Avšak pro odpor tehdejšího řiditelství jmenovaných ústavů proti tomuto — jediné věcně oprávněnému — způsobu řešení otázky, intensivní a odborné právní ochrany dětí v normální péči nalezinecké, bylo dotyčné usnesení zemského sněmu teprve roku 1909 ku konci provedeno tím způsobem, že byl zemský konceptní úředník, mohoucí se vykázati praktickou zkouškou soudcovskou, od 1. ledna 1910 pověřen vedením veškeré poručenské agendy v zemském nalezinci a organisací nového úřadu pro právní ochranu shora uvedenou.
Zemský výbor král. Českého schválil pak usnesením svým ze dne 6. IV. 1910 čís. 30.225-VII. prozatímní jednací řád pro »právní ochranné oddělení zemského nalezince v Praze«.
Na tomto jednacím řádě, který musil se státi ve shodě s řiditelstvím ústavů, jest patrný odpor tohoto proti nekompromisnímu provedení usneseni zemského sněmu, tak že došlo ku stanovení, že tvoří právní oddělení jedno služební místo s řiditelstvím tomuto řiditelství úplně rovnocenné, avšak samostatné a přímo zemskému výboru král. Českého podřízené. Faktický stav, který se vyvinul průběhem let, jest ten, že právní oddělení jest samostatným úřadem, pověřeným výkonem zákonného poručenstva podle citovaného dvorského dekretu a pouze v hospodářských záležitostech připoutaným ku řiditelství resp. správě jmenovaných ústavů.
Výsledky činnosti právního oddělení, které nepodléhá řiditelství, nýbrž prostřednictvím přednosty nyní přímo zemskému správnímu výboru, jsou obsaženy v diagramech, jež byly roku 1922 vystaveny na výstavě sociální péče v Brně a jsou uveřejněny v knížce »Právní ochrana matky a dítěte«, vydané družstvem Melantrich ve sbírce »Pro dítě« jako svazek 42.
Z tohoto stručného vylíčení vzniku a působnosti jediného dosud orgánu právní ochrany v ČSR., podle něhož ministerstvo sociální péče založilo orgán právní ochrany pro nalezineckou, resp. dětskou péči, na Slovensku nalezinec a t. zv. dětské domovy, plyne tento závěr:
Není za jisté zapotřebí převzíti celý dvorský dekret ze dne 17. VIII. 1822 čís. 1888 sb. z. s. do osnovy nového občanského práva rodinného, avšak jest nezbytno nahraditi jej doplňkem § (151) osnovy, ježto předpisem o zákonném poručenstvu ústavním, který klade toto do rukou přednostovi ústavu, mohl by vésti po případě k nedorozumění ohledně »přednostů« klinik, jež jsou samostatnými státními ústavy v rámci zemského ústavu pro péči o dítě a vedle toho by se zvrátil právní základ činnosti právního ochranného oddělení zemského nalezince a tím tato agenda uvedla by se ve značný chaos, jenž by zasáhl také poručenskou agendu okresního soudu civilního pro vnitřní Prahu, který jest pro veškeré děti v normální péči nalezinecké výlučně soudem poručenským.
Vedle toho by připadla poručenská agenda, kterou před zřízením právního ochranného oddělení vedlo samo tříčlenné řiditelství s lékařským řiditelem v čele, arci nedostatečným způsobem pouze lékařskému řiditeli, což již na samotný nátlak justičních kruhů rakouské centrální správy uznáno bylo zemským sněmem král. Českého za nevhodné a odstraněno. Na změnu dvorského dekretu samého nedošlo pro vydání 1. novely k obč. zák. v, dobách příprav ku světové válce, takže tato se spokojila s úpravou jeho podle § 53, která zaručovala dotyčným dětem poručenské zastoupeni v době od vystoupení jich z normální péče nalezinecké do té doby, kdy jim ustanoven byl jiný poručník. Tato doba u dětí opravdu opuštěných trvá někdy dosti dlouho.
Mám proto za to, že nalezinecká péče o děti vyžaduje skutečně, jednak proto, že jde o nejmladší a nejopuštěnější děti atd., již pro svoji početnost, celkem kolem 4 až 5 tisíc dětí, aby nebyla na roveň stanovena péči o děti v sirotčincích, neb dětských útulnách, jeslích atd., kde se jedná vždy o menší počet dětí a o děti ve věku pokročilejším, nehledě k tomu, že »nalezinec« sám jako ústav není — jak shora bylo stručně vylíčeno — jednoduchou správní jednotkou, jako jsou ústavy, ke kterým byl v § (151) osnovy přiřaděn a že jest nezbytně zapotřebí, aby na dosavadní zákonné poručenstvo zemské péče nalezinecké bylo pamatováno v osnově nového občanského práva rodinného tím doplňkem§ (151), který by se vsunul mezi odstavec prvý a druhý se škrtnutím slov prvého odstavce v závorce uvedených »jako v sirotčincích nebo nalezincích a pod.«
»Pro děti nalézající se v normální péči nalezinecké, jsoucí buď v zemském ústavě pro péči o dítě neb ve venkovské péči u cizích pěstounů neb v příbuzenské placené péči pod dozorem řídítelství tohoto ústavu, jakož i pro děti veřejné péče potřebné, vykonává zákonné poručenstvo veřejný orgán, pověřený právní ochranou jich podle ustanovení jeho jednacího řádu.«
Do uvozovacího zákona k občanskému zákonu přišlo by pak toto ustanovení.
»Za orgán právní ochrany ve smyslu § 151 uznává se právní ochranné oddělení zemského nalezince v Praze neb úřad,na místě něho nově zřízený neb pojmenovaný.
Zříditi nově takový veřejný orgán právní ochrany a stanoviti jemu jednací řád přísluší ministerstvu spravedlnosti v dohodě s ministerstvem sociální péče.«
Po případě mohlo v uvozovacím zákoně k novému občanskému zákonu býti ještě umístěno ustanovení ohledně dosavadních ústavů, vykonávajících normální péči nalezineckou.
Tímto způsobem bylo by dostatečně postaráno o náhradu obsoletního dvorského dekretu ze dne 17. VIII. 1882 č. 1888 sb. z. s. a ustanovení tato byla by řádnou zákonnou základnou pro vybudování řádné právní ochrany dětem veřejné péče potřebným, ježto okruh dětí těchto snadno může býti jednacím řádem ustanoven přesně podle potřeby dočasně. Ročník LXVII. Právník 1928. Sešit XIV.

Veřejná právní ochrana dítěte zejména nemanželského a nové zákony občanské a zákony o správní reformě.

Přednesl dne 12. dubna 1928 na schůzi »Právnické Jednoty v Praze« JUDr. Bohuslav Lauschmann, zemský vrchní rada.

Pokud jde o navrhovanou změnu § (151) osnovy nového občanského zákona mám tuto změnu za nezbytnou pro utvoření legitimace k zásahu tohoto rozšířeného zákonného poručenstva všech dětí veřejné právní ochrany potřebných bez dalšího rozhodování o legitimaci tohoto orgánu příslušným poručenským soudem dítěte, jemuž zásah se prostě oznámí a jeho práva ohledně schvalování důležitějších jednání, provedených jménem zákonného poručence, a jinaká rozhodování zůstávají zachována již také podle ustanovení zmíněné osnovy občanského zákona — ač-li se neukáže v budoucnosti možnost zredukovati počet případů pro judikaturu a správní (schvalovací) činnost poručenského soudu.
Jest pochopitelno, že toto rozšířené zákonné poručenstvo děti veřejné právní ochrany potřebných může vykonati pro své svěřence značné dobrodiní tehdy, když zakročí na ochranu práv dítěte co možno nejdříve po jeho narození, a když se mu podaří překaziti záhy veškeré snahy ziskuchtivých matek a příbuzných dítěte, směřující o zneužití práv dítěte nemanželského ve svůj osobní prospěch i za cenu zločinu vydírání.
Mluvil-li jsem v předchozím odstavci již o rozšířeném zákonném poručenstvu podle návrhu změny § (151) osnovy občanského zákonníka, byl jsem ovládán snahou, aby dobrodiní právní ochrany, které za dnešního poměru dostává se pouze dětem v t. zv. péči nalezinecké, dostalo se také všem dětem nemanželským této veřejné právní ochrany potřebným. Touto snahou byl jsem veden již tehdy, kdy se v zemském výboru král Českého svého času jednalo o to, aby dětem v t. zv. placené péči příbuzenské zachovala se povinná právní ochrana právním ochranným oddělením zemského nalezince. Tehdejší moje snahy v tomto směru setkaly se s úplným výsledkem, protože byly nejen ku prospěchu dětí zmíněné povahy, nýbrž také ku prospěchu zemského ústavu, který na jich výchovu přispívá, tudíž i zemského fondu. Snaha tato prýští ze zkušenosti, že i mnohé matky, často na nátlak otců jich dětí, neb na radu právních zástupců těchto usilovaly o to, aby se vyprostily ze zákonného poručenstva právního ochranného oddělení, čemuž byla často, ba skorem vždy, na překážku toliko nemožnost matek dětí obejiti se bez podpory nalezince při výchově dětí. Myslím, že rozšířením tohoto zákonného poručenstva podle návrhu § (151) bude vytvořen nový, a to všeobecný typ veřejného poručenstva, jemuž bude pak snadno možným uplatniti intensivní právní nároky všech dětí, i když prý nemanželský jich otec usiloval vymknouti se jednání s úřadem tímto nátlakem na matku, aby převzala dítě své do bezplatné péče, protože i pak zůstane proti jeho vůli a s ní souhlasné vůli matky dítěte otcem přemlouvané, podroben zakročení zmíněného úřadu.
Není zajisté potřebí, aby toto veřejné poručenstvo vykonávalo. svůj úřad vždy přímým zastoupením dítěte, ač toto v důležitějších případech bude nezbytným, postačí, když místní poručník z povolání před podáním žaloby jménem dítěte (jakékoli) před uzavřením smíru na odbytné a vůbec před každou důležitější pro dítě záležitostí majetkoprávního rázu bude podle předpisů práva poručenského vázán souhlasem tohoto veřejného poručenstva a když bude povinen jeho příkazy bez odchylky a bez odporu se říditi.
Tímto způsobem se seskupí kolem dosavadního zákonného poručenstva všech dětí v péči nalezinecké také poručenstva ostatních dětí nemanželských k intensivní právní ochraně všech dětí veřejné péče a tudíž i veřejné právní ochrany potřebných. Kdy a jakým způsobem se tato poručenstva dětí nemanželských sdruží s dosavadním zákonným poručenstvem zemským, ustanoví jednací řád tohoto rozšířeného zákonného poručenstva, který podle navrženého ustanovení v uvozovacím zákoně k občanskému zákonu bude míti po schválení svém ministerstvy spravedlnosti a sociální péče povahu zákonného předpisu.
Při tom bude možno v jednacím řádě umístiti některé úlevy pro soudy poručenské takovýchto dětí, zejména pokud jde o udílení zmocnění k vedení paternitního sporu, o používání práva chudých na základě vysvědčení chudoby, jež obé by mohlo odpadnouti vůbec při vedení sporu a exekucí ve prospěch dětí zastoupených tímto veřejným poručenstvem, dále ohledně zastoupení dětí těchto v opravném řízení (odvolacím, dovolacím, rekursním), jakož i ohledně zastoupení jich při ústních jednáních atp.
Myšlenka sledovaná v předchozích výkladech sdružení všech dětí veřejné právní ochrany potřebných v jediném úředním orgánu uplatňovaná, jest již nyní větší neb menší měrou v cizím zákonodárství (zejména republiky rakouské a německé), které vybudovalo svoji veřejnou péči o dítě právě na této základní basi veřejného poručenstva z povolání.
Poměry veřejné péče o dítě v naší republice za nynějšího stavu ukazují docela zřetelně na to, že jest svrchovaný čas, aby chaos, který vládne u nás v organisaci této, byl odstraněn, aby veškeré instituce veřejné a soukromé péče o dítě byly sjednoceny. V té příčině dlužno poukázati k tomu, že v agendě ministerské jest znatelný dualismus, ježto mnohé věci musí upravovati za nynějšího stavu věci ministerstva dvě, t. j. vedle ministerstva sociální péče také ministerstvo spravedlnosti. Dualismus tento jest původu historického, protože nejdříve se objevila potřeba zásahu veřejného (státního) orgánu (soudu) při osiření dítěte následkem úmrtí otce 'neb jeho matky, kdežto potřeba sociální péče vznikla teprve později a vyrůstala na základě veřejné péče chudinské a společně s touto. V chudinské péči objevily se nejprve děti, potřebné této pro hmotný nedostatek jich a rodičů jejich, kdežto postupem doby objevila se potřeba veřejné péče o děti, jichž rodiče pro zdravotní stav neb mravní stav jsou nezpůsobilí k výchově dítěte vlastního, které bez přispění veřejnosti by vůbec nevyrostly v řádné občany.
V poslední době jest pak také znatelný zájem i působnost v oboru péče o mládež se strany ministerstva zdravotnictví a tělesné výchovy, takže celkem v agendě ministerské jest patrným trialismus, nehledíme-li na působnost ministerstva národní osvěty a vyučování, omezenou na vyučovací ústavy vysokých škol (kliniky), jež celkem jest pouze v nahodilém spojení s porodnicí a ústavem zemským pro péči o dítě (v Čechách na příklad). Jsem přesvědčen, že tento stav, který nelze odstraniti úplně, musí býti zlepšen tím, že pro obor zemské správу bude zavedena jednotná organisace této péče o mládež, jejíž značnou část utvoří organisace veřejné právní ochrany dětí v rámci veřejného poručenstva. Potřebu tuto prokazuje zejména podnět ministerstva spravedlnosti oběžníkem ze dne 15. VI. resp. 27. VII. 1926 č. 17141/26 a 32928/26, týkající se úpravy řízení nesporného — resp. veřejné péče ο mládež. V tomto oběžníku zdůrazňuje ministerstvo spravedlnosti potřebu upraviti jako součást nového zákona o řízení nesporném také zákon o péči o mládež a připojilo k ilustraci úpravy poměrů podobných v cizině překlad italského zákona ze dne 7. I. 1926 č. 47. Gazetta ufficiale »o podpoře a péči. o mateřství a děti«.
Dojde-li k této úpravě souborné v rámci řízení nesporného, pak mohlo by ustanovení uvozovacího zákona k občanskému zákonu poukázati pouze na zákon o péči o matku a dítě v tom směru, že za orgány veřejné právní ochrany se považují takové orgány resp. úřady veřejné, zřízené k tomu cíli po rozumu zákona o péči o matku a dítě.
Jak shora jsem uvedl, jest nyní již nejvýše potřebí, aby pro obor zemské správy byla učiněna zařízení jednotného rázu, která by spojila v sobě veškerou péči a veřejnou právní ochranu dětí a jich matek, pokud toho jsou potřebny a jež by také soustředila v sobě veškerou péči o dítě, ať se vyvinula na podkladě péče poručenské, neb na podkladě veřejné péče chudinské resp. sociální.
Nežli přejdu k úvaze, v jakém poměru jest veřejná právní ochrana k zákonu o organisaci politické správy, musím předeslati stručné vylíčení přítomného stavu.
Za dnešního stavu zákonodárství v zemích historických máme vlastně stanovenou povinnost zákonnou k veřejné péči o dítě pouze v Čechách, a to v předpisech o péči nalezinecké, zejména v; předpisech statutárních, rozptýlených po četných místech sbírek zákonů a nařízení z dřívějších dob rakouskouherské monarchie, pak pokud jde o právní ochranu poručenstvem zákonným v dvorském dekretu z 17. VIII. 1822 č. 1888 sb. z. s., dále v zákoně domovském a chudinském a v zákoně o zřízení fondu sirotčího, který byl vydán za Rakouska jako zákon říšský ze dne 3. VI. 1901 č. 62 ř. z. původně s platností na dobu 10 let a který byl prodlužován každoročně v platnosti zvláštním říšským zákonem.
Na základě toho zákona obdržel zemský správní výbor Království Čes. větší příděl z přebytků společenských pokladen sirotčích, jsoucích ve správě (poručenských) soudů okresních a berních úřadů s výslovnou povinností použiti tohoto fondu ve prospěch péče o děti osiřelé, zpustlé a opuštěné. Tento zákon říšský byl proveden, pokud jde o Čechy, zemským zákonem ze dne 29. X. 1912 čís. 78 z. z., kterým utvořen byl t. zv. zemský sirotčí fond, z něhož byla hrazena péče o děti shora zmíněné u řádných pěstounů a v ústavech pro výchovu dětí podobných zřízených (sirotčince, útulny, ochranovny atd.).
Výsledky této péče o děti osiřelé a opuštěné nákladem zemského sirotčího fondu — kdysi tak značné a všeobecně uznávané — v přítomnosti přirozeně upadají, protože jest čím dále méně prostředků finančních na ni. Původní příděly z přebytků hromadných pokladen sirotčích se strany státu přestaly a obnosy, který zemský správní výbor dobrovolně na udržení resp. vybudování její ochotně věnoval musí býti pro nařízení restrikce zemských rozpočtů také omezovány, což Jest příčinou poklesu této péče o děti.
Pokud jde o péči nalezineckou a z ní vyplývající povinnost země české ke zřízení zákonného poručenstva, jest tato obsažena v českých předpisech staršího data z doby rakouské monarchie, resp. v citovaném již, dvorském dekretu z roku 1822, a pokud jde o předpisy o péči chudinské, jest zákonná povinnost země stanovená zákony chudinskými resp. zákonem o právu domovském jako subsidiární povinnost pomáhati v této péči okresům a obcím tehdy, když jejich prostředky finanční k tomu nevystačují.
Obrátíme-li nyní pozornost k zákonu ze dne 14. VII. 1927 č. 125 sb. z. a n. o organisaci politické správy, bude nejprve nutno zodpověděti si otázku, zda dosavadní zákonná neb i dobrovolná péče zemského správního výboru resp. okres, zastupitelstva a výboru o mládež bude moci býti obstarána nově zřízeným zemským úřadem, zemským zastupitelstvem, zemským výborem resp. zem. komisemi, popřípadě, pokud jde o okresy, příslušnými orgány politické a autonomní správy okresní, soustředěnými v okresním úřadě atd. Ze zákona samého vyplývá předem faktum, že tento zákon výslovně nezrušuje žádných zákonných předpisů, z nichž se odvozuje dosavadní péče o dítě se strany zemské samosprávy nynější, což, pokud jde o právní ochranu dítěte nemanželského, má ten význam, že jak předpisy zákona o péči nalezinecké v Čechách a o úpravě zákonného poručenstva podle cit. dvorského dekretu z r. 1822 resp. usnesení zem. sněmu král. Českého z r. 1907 zůstávají v neztenčené platnosti.
Tato péče nalezinecká i zákonné poručenstvo z ní plynoucí jsou nesporně záležitostmi uvedenými v § 30 zákona o organisaci politické správy č. 125 sb. z. a n., takže náležejí nadále do hospodářské a správní působnosti zemského zastupitelstva.
Povahu hospodářskou mají proto, že péče nalezinecká vyžaduje jednak zvláštních hmotných zařízení (ústavů pro péči o dítě, popř. také porodnice, ježto dosud souvisejí s tímto ústavem také administračné), jednak správní, protože jí se pečuje o humanitní, zdravotní, sociální a kulturní zájmy obyvatelství způsobem, který svým významem přesahuje rozsah a potřeby jednotlivých obcí a okresů a dotýkají se zájmu celé země. Jest jen otázkou, zda zřizování porodnic, ústavů pro péči o dítě (s funkcí bývalého nalezince) nemá dokonce důležitosti celostátní. Ještě více otázka tato se vynořuje ohledně veřejné právní ochrany, omezená nyní pouze na děti v nalezinecké péči, zda tato sama o sobě nemá důležitosti celostátní.
Vždyť víme, že pro Slovensko byla veřejná právní ochrana svěřena orgánu ministerstva sociální péče, pokud jde o děti opatřené ve státních ústavech pro péči o dítě. Jak se dá zcela určitě očekávati — nebude bez ohledu na politická hlediska — řešena otázka, která správní agenda má význam celostátní a která pouze zemský. Avšak řešení této alespoň pro počáteční úpravu těchto správních oborů jest zcela nerozhodující, protože doposud péči nalezineckou a s ní související veřejnou právní ochranu dětí v této péči máme pouze v Čechách, a to již odedávna.
Při nové úpravě těchto dvou institucí péče o mládež vzájemně se doplňujících, bude nutno — podle mého skromného názoru — především vymaniti se z pojmu dosavadního »nalezince«, jeho povahu bude nutno přiznati nejen dětem narozeným v zemské porodnici, jichž matky vstoupily s nimi do nalezince a tím získaly jim právo na normální péči nalezineckou, nýbrž i dětem zrozeným mimo porodnici, které z jiných důvodů potřebují této veřejné péče, popřípadě toliko veřejné právní ochrany. Toto rozšíření právní ochrany může býti zase dvojího rázu, a to buď obsáhne pouze děti nemanželské, bez ohledu na jich zrození ve veřejné neb na roveň jí postavené porodnici neb bude rozšířeno také na děti manželské, které z různých příčin mají této veřejné právní ochrany zapotřebí. Vždyť každý, kdo jen trochu si všímá péče o mládež, nemůže popříti, že mnohé děti manželské, pocházející z manželství často svévolně rozrušených (ať rozvodem neb rozlukou), potřebují jednak veřejné péče, zejména pak také veřejné právní ochrany při nejmenším v té míře, jako děti nemanželské, o které přece v poslední době se jeví zvýšená veřejná péče, jakož i zvýšená péče dobrovolných sdružení pro péči o mládež.
Mám za to, že bude nutno z důvodů úplnosti veřejné právní ochrany i tyto děti do ní pojati, pročež bude nutno, aby utvořením veřejných poručenských orgánů zemských, ať ve formě, jak byly navrženy k nové úpravě dvorského dekretu z r. 1822 č. 1888 sb. z. s. v § (151) osnovy subkomitétu pro novou úpravu občanského práva rodinného a manželského, ať již v úpravě nového zákona o veřejné péči o dítě a matku, projektovaného jako součást nové úpravy řízení nesporného — bylo na tyto děti pamatováno, jak také již navrhuje resoluce valného sjezdu Čsl. ochrany matek a dětí z r. 1925 v Hradci Králové.
V prvém i druhém případě bude lze vhodnou úpravou statutu a jednacího řádu tohoto veřejného poručenstva jako orgánu veřejné právní ochrany vуhověti této potřebě, ovšem za případné součinnosti nových okresních úřadů, jež musí přirozeně také u sebe soustřediti orgány veřejného poručenstva a orgány veřejné péče o mládež, a to jednak stálým referentem těchto záležitostí, jednak okresními komisemi ve smyslu § 71 zákona o organisaci politické správy. Potřeba tohoto stálého referenta pro péči o mládež u okresních úřadů jest všeobecně uznávána, jak svědčí také všeobecný souhlas všech dobrovolných sdružení pro péči o mládež, projevený dne 9. března b. r. na schůzi svolané ministerstvem sociální péče v Praze.
Také pro obor výkonu veřejného poručenstva a tudíž i veřejné právní ochrany dětí, jest nezbytným, aby tento stálý referent pro péči o mládež při okresních úřadech byl odborně způsobilým k vedení poručenských záležitostí dětí jím zastupovaných ex lege za dozoru a vedení veřejného poručenstva zemského, které bude součástí zemského úřadu a budę působiti za součinnosti zemského zastupitelstva resp. zemského výboru a příslušné zemské komise.
Jak dalece bude nutnou těchto referentů předpokládati předběžné právnické vzdělání, neb alespoň předchozí odbornou poručenskou resp. sociální praksi, bude záviseti na poměru zemského referenta veřejné péče o mládež resp. veřejné právní ochrany k okresním referentům této veřejné péče resp. ochrany.
To jsou vsak věci, jež dnes nelze přesně organisačně narýsovati, protože vývoj všech těchto institucí musí se díti od přítomného stavu se snahou soustřediti v referátu zemském veškerou péči o mládež a tudíž i její veřejnou právní ochranu na podkladě veřejného poručenstva — pokud nebude lze z části a v některých snad dosti častých případech svěřiti ji okresním referentům péče o mládež.
Podle přítomného stavu věci dá zemský správní výbor k disposici veřejné právní ochrany pouze právní ochranné oddělení při zemském ústavu pro péči o dítě, které lze samozřejmě přeorganisovati ve smyslu snah shora vylíčených pro rozšíření této jediné veřejné právní ochrany zemské samosprávy, pouze na podkladě dosavadních předpisů občanského zákona v §§ 207. a 208. ve znění prvé novely z roku 1914 a § 53. této první novely resp. na podkladě ministerského nařízení ze dne 24. VI. 1916 č. 195 ř. z. Po této reorganisaci stane se dosavadní veřejná právní ochrana zemská základem a východiskem nové úpravy, zemského referátu a úřadu pro péči o mládež, jehož složkou, a to nemalou, jest již nyní.
Tento nový zemský referát pro péči o mládež musí — podle skromného názoru podepsaného — sestávati asi z těchto referátů:
1. z referátu veřejného poručenstva resp. právní ochrany dětí prováděné zemskými neb okresními úřady incl. činnosti dozorčí a poradní;
2. z referátů zemských a okresních ústavů pro péči o mládež;
3. z referátu pro péči o mládež prováděnou přímo zemí neb okresy. Tento referát může býti, podle názoru mého, přičleněn k referátu pod číslem 1. uvedenému;
4. péči o mládež prováděnou dobrovolnými sdruženími pro péči o mládež za podpory a kontroly zemí a okresů. Při tom mohou také státní příspěvky na tuto péči býti prostřednictvím tohoto zemského referátu, který jest součástí zemského úřadu, tedy státního úřadu, býti rozdělovány a kontrolovány za součinnosti delegátů těchto dobrovolných organisaci, sdružených v zemských resp. okresních komisích podle § 29 zák. resp. 71 čís. 125 z r. 1922.
Jest obtížno nakresliti podrobně obraz této — podle mého úsudku — nejdůležitější veřejné péče, jak se vyvine na podkladě zákona o organisaci politické správy čís. 125 sb. z. a n., avšak možno úvahy zde přednesené shrnout i v tyto stručné závěry.
1. Jest potřebí, aby poručenská péče o děti veřejné péče potřebných, kterou dosud byly pověřeny okresní soudy, byla sloučena s veřejnou péčí, prováděnou orgány veřejné správy v jeden organický celek v rámci zákona o organisaci politické správy čís. 125 z roku 1927, aby při tom byla soudům ponechána pouze judikatura ohledně sporných záležitostí ať výchovy dětí těchto neb jich právních nároků se týkajících;
2. aby zajištěna byla finanční base této veřejné péče o mládež se zřetelem na příspěvky příbuzných těchto dětí (otců a matek atd.) podle zákona k jich výživě povinných, a to nezávisle od skutečného placení výživných příspěvků jejich;
3. aby v souhlase s těmito hledisky byla předsevzata úprava předpisů zákona občanského ohledně práva rodinného resp. poručenského, pak předpisů soudních řadů, pokud jde o legitimaci orgánů veřejné právní ochrany resp. veřejné péče o dítě k úkonům v řízení sporném, exekučním a nesporném.
Podaří-li se šťastně rozřešiti tyto všechny otázky, jež podmiňují řádnou veřejnou právní ochranu dítěte a veřejnou péči o dítě vůbec, pak mám za to, že sjednán byl nejlepší prostředek ozdravění všech poměrů veřejného i soukromého života národního, jehož reformace a náprava musí začíti ochranou dítěte a vlastně již ochranou matky, bez níž nelze si řádnou ochranu dítěte vůbec mysliti.

Citace:

Veřejná právní ochrana dítěte zejména nemanželského a nové zákony občanské a zákony o správní reformě.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1928, svazek/ročník 67, číslo/sešit 14, s. 409-420, 441-451.