Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče, 11 (1930). Praha: Ministerstvo sociální péče, 623 s.
Authors: Lukáš, Josef
= Sociální revue, 11 (1930)
PDF
Prof. dr. Jos. Lukáš:

Domácká výroba.


I. Právní postavení domácké práce.
Jest otázkou, lze-li tvrditi, zda hospodářské, výrobní a sociálni pomery jsou v určitém státě příznivy či nepříznivy, vyskytuje-li se tam ve větší nebo menší míře práce domácká? Přijde tu na uvážení nejrůznějších okolností.
Máme-li na mysli domáckou práci v nejširším slova smyslu, tedy práci v domácnosti, musíme tvrditi, že práce doma, ať již výsledek její jest určitý, hmatatelný výrobek či jenom ukojení určitých nehmotných potřeb, zejména služeb, jest činem původního člověka, vyskytuje se po celou dobu lidské existence a bude se vyskytovati i tehdy, když by lidstvu stáli k úplné disposici Čapkovi roboti. Určité úkony budou vždycky vykonávány pracovníky v domácnosti ať přímo ať za jich řízení. V tomto ohledu nejde ani o právní ani o národohospodářské postavení domácké práce v užším a pravém slova smyslu.
Řád živnostenský i zákon o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří, z 9. října 1924, č. 221 Sb. z. a n., pohlížejí dosti shodně na podstatu práce domácké. Všeobecně jest totiž míti za průmysl domácký (výrobu domáckou), tedy v užším slova smyslu, podle výnosu ministerstva obchodu ze 16. září 1883, č. 26701, onu živnostenskou činnost výrobní, jež bývá provozována podle místních zvyků osobami v jejich bytech, ať jako zaměstnání hlavní, ať jako zaměstnání vedlejší, a to takovým způsobem, že tyto osoby, pokud se výrobní činností nezabývají samy, nezaměstnávají při ní živnostenských pomocných pracovníků, tovaryšů, učňů, nýbrž používají spolupráce členů vlastní domácnosti. Zákon č. 221 z r. 1924 pokládá za domácké dělníky ty osoby, které — nejsouce živnostníky — z povolání a nikoli pouze příležitostně vykonávají živnostenské práce na zakázku jednoho nebo několika zaměstnavatelů mimo dílnu zaměstnavatelovu, a to i tehdy, byla-li jim práce přidělena zprostředkovateli (skladovními mistry a pod.). Kromě toho mluví tento zákon též o živnostnících, kteří se zaměstnávají domáckou prací, i když vedle práce pro jednoho nebo několik podnikatelů (zaměstnavatelů) pracují také pro vlastní zákazníky. Pracují-li v domácké výrobě výhradně členové rodiny či i osoby cizí, jest pro obor tohoto zákona nerozhodným.
Pojem domáckého dělníka přesněji vymezuje zákon o úpravě pracovních a mzdových poměrů domácké práce (č. 29 Sb. z. a n. z r. 1920).
19 Ten pokládá za domácké dělníky především osoby, které se zaměstnávají výrobou nebo zpracováním zboží mimo provozovnu svých zaměstnavatelů, zpravidla ve svých obydlích a neprovozují živnosti podle řádu živnostenského (§ 2 lit. a).
Kromě těchto domáckých dělníků jsou však podle posléze uvedeného zákona v domácké práci (výrobě) zúčastněni ještě:
skladovní mistři (skladovní mezipodnikatelé, štukmistři), za které pokládá zákon živnostníky výrobních odvětví, v nichž se zboží vyrábí domáckou prací, zabývají-li se výrobou nebo zpracováním tohoto zboží z příkazu podnikatelů na sklad; při tom nerozhoduje, dodávají-li sami látky potřebné ke zpracování, ať úplně, ať částečně, a pracují-li vedle toho též pro své zákaznictvo (l. c. lit. b);
dílenští pomocníci, t. j. živnostenští dělníci, kteří jsou zaměstnáni v podniku skladovních mistrů nebo podnikatelů (l. c. lit. c);
podnikatelé (výrobci, obchodníci, skladaři), t. j. osoby, které dávají vyráběti zboží skladovními mistry nebo domáckými dělníky, ať přímo, ať zprostředkovateli (l. c. lit. d) a
zprostředkovatelé (faktoři), t. j. osoby, kterých podnikatelé užívají ke styku s domáckými dělníky nebo se skladovními mistry (l. c. lit. e). 1
20 Podle tohoto výpočtu vidíme, že v domácké výrobě jsou kromě domáckých dělníků v pravém slova smyslu, tedy osob výdělečně úplně závislých, zaměstnány i osoby, které dokonce vlastní prací domáckou se ani nezabývají, nýbrž ji jenom zprostředkují anebo uskladňují a dále odbývají. S těmito osobami hospodářská politika uvažujíc o práci domácké zpravidla ani nepočítá; jsou to osoby kapitálově silnější, dokonce podnikatelé, a pouze sociální politika je chce zachytiti jako důležité činitele ve svém oboru.
Práce domácká je tak stará jako práce vůbec, předcházela však práci řemeslné. Člověk obstarával buď sám nebo pomocí rodinných příslušníků i čeledi všecky své osobní potřeby doma, vlastní prací z materiálu doma vyrobeného nebo i jinak získaného. Nevyráběl pro potřebu cizí, pro trh. Výhradní práce v domácnosti. Později vznikli pracovníci, kteří z cizí hmoty robili v bytě zákazníka potřeby pro domácnost tohoto určené, zvláště šlo-li o předměty zvláštní spotřeby. Starší pamětníci
21 znali ještě potulné sedláře, kteří pracovali hlavně u rolníků na postrojích koňských, robili »ošití« k cepům, dále ošatkáře, kteří ze slámy zákazníkům dodané robili ošatky pro domácí pečení chleba, kterážto výroba dokonce i za světové války a i po převratu u nás na venku se vyskytovala. Toho času vyskytuje se tento způsob zaměstnání u našich domácích švadlen. Tyto práce sloužily potřebám domácnosti a neměly a nemají pro obor živnostenské výroby zhruba značného významu.
Výrobní činnost člověka brala se později nebo i místy cestou jinou. Původní zaměstnání, hospodaření na vlastním menším pozemku, sezonní práce v lesích nebo na polích, neposkytovaly tolik výtěžku, aby mohla býti rodina uživena. Přičinlivé ruce chápaly se blízké příležitosti a ve volné chvíli — v zimě, za deštivého počasí, v době po osetí nebo přede žněmi — pracovaly, avšak ne již pro vlastní potřeby, které beztak bývaly obmezeny na míru nejmenší, nýbrž pro potřeby cizích domácností. Tomu tak bylo a posud je v krajích chudých, odlehlých, málo obydlených, kde v nedostatku existenčních prostředků
22 a hlavně i jednotvárného společenského života obyvatelstvo věnuje se nějakému vedlejšímu zaměstnání anebo přijímá nabídku vzdálenějších zaměstnavatelů a obstarává práci nebo dílo, jež lze provésti doma, mimo dílnu cizí, ve vlastních místnostech, ba dokonce i vlastními výrobními prostředky, anebo s prostředky i cizími, zapůjčenými (na př. šicí stroj, soustruhy, příze, vlasy, perleť a pod.). Tímto způsobem vznikla naše domácká výroba v oboru krajkářství, vyšívání, paličkování, výroba rukavic, perleťářství a pod.
Domáčtí pracovníci způsobu výroby právě uvedené bývají zpravidla činnými bez jakékoliv přípravy nebo cviku. Naučují se výrobě domácké od »vidění«, pozorujíce práci svého okolí, zejména v rodině. Jsou krajiny, kde domácká výroba pěstuje se v řadě generací, aniž by někdo viděl, jak se kdo práci té naučil, ač práce ta bývá velice často hodnoty opravdu umělecké. Domácká práce různých zemí a různých národů, různých krajin stala se světoznámou: bruselské krajky, krušnohorské hračky, slovenské vyšívání, alpské řezby, perské koberce atd. jsou toho dokladem.
S druhem domácké práce setkáváme se však i při práci řemeslné, které se pracovník před tím musil řádně vyučiti. Jde tu o výrobu řemeslnou, která však není určena pro pevného zákazníka, nýbrž kde řemeslník ze suroviny vlastní anebo získané robí výrobek svůj do zásoby, aby jej na př. na výročním nebo týdenním trhu odbyl anebo jej dodal do skladu obchodníkovi. Zde vidíme vznik skladařství, jako zvláštní způsob domácké práce. Vzniká tam, kde řemeslník, nemaje odbytu pro své výrobky v místě nebo nejbližším okolí, přebytky své výroby dává do skladu osobám třetím, obchodníkům.
Může proto býti výroba řemeslná současně výrobou po domácku provozovanou, než na druhé straně i výroba tovární dává podnět k výrobě domácké a výroba domácká může býti přípravou pro výrobu tovární. Tak v továrnách zhotovené nádoby skleněné se brousí a leští často v nuzných bytech dělnických brusem poháněným slabou silou vodní, ba dokonce i slabou rukou žen nebo osob jedva dětským střevícům odrostlých; malířství porculánu namnoze provádí se po domácku; ruční předení lnu, vlny, konopí zásobuje často veliké továrny, ba i ruční práce tkalcovská očekává svého dokončení v továrních bělidlech, úpravnách, barvírnách a pod. V některých případech, na př. při výrobě rukavic činnost domácké práce jest uprostřed: továrna dodá střižený materiál, rukavice se po domácku ušijí, kdežto konečná úprava je provedena rovněž po továrnicku. Podobně je tomu i při šití prádla, zejména lepšího druhu.
Poslednější způsob domácké výroby poskytuje se ve městech, hlavně velkých, v t. zv. konfekci. Předmětem jejím jest výroba denních potřeb oděvu, kde spotřebitel nevyhledává
23 přímo výrobce, řemeslníka, nýbrž sklad obchodníka s tím kterým spotřebním artiklem. Spotřebitel potřebuje na př. jednotlivé kusy šatu, prádla, obuvi hned, nechce nebo nemůže čekati, používá pohotových výrobku jako vzorů, jež by hověly jeho okamžité potřebě i vkusu, nevyhledává tedy přímo výrobce, jenž mu teprve »vezme míru« s celou řadou mimořádných procedur, nedochvilného vyřízení zakázky atd. Výrobky tyto hromadně vyrábí domácký pracovník na sklad, ovšem cizí, bez jakéhokoliv styku se spotřebitelem resp. zákazníkem. Mladí řemeslníci v počátcích své řemeslné činnosti velmi často a rádi přejímají takovéto práce konfekční, pokud nemají dostatek vlastních zákazníků, někdy již proto, že nemají dostatek prostředků pro samostatné »etablování se«. Tímto způsobem mnoho takových mistrů utone ve výrobě konfekční. Stálý, třeba ne velký výdělek, jest mu milejší nežli plahočení se po zákaznících, někdy dosti nestálých, ba někdy i zákaznících, jichž nestálost má důvod v tom, že za dodanou práci zůstávají dlužni a se stejným úmyslem vyhledávají nového dodavatele. Počet takovýchto výrobců konfekčního zboží rozmnožován bývá i mistry z blízkého i vzdálenějšího okolí, poněvadž nemají dostatek přímého zákaznictva, které by je úplně a výhodně zaměstnávalo. Klasickým dokladem toho jest Prostějovsko a Praha (konfekce prádla).
Kdežto vznik domácké výroby klade se zpravidla do krajin chudých, kde usedlé obyvatelstvo provádí domáckou práci buď jako vedlejší zaměstnání k doplnění existenčních prostředků, buď jako zaměstnání z povolání (tkalcovství), nalézáme domáckou práci i tam, kde blahobyt je domovem anebo kde aspoň značně převládá. Příklady toho máme v krajích průmyslových (na Jablonecku a Turnovsku, viz níže) a rovněž ve velkých městech.
Pokud jde o velká města, stala se právě zmínka o nich v konfekci. Než velké město s četným obyvatelstvem nejrůznějších tříd společenských dává právě potřebným třídám příležitost, ba někdy je přímo nutí, aby se věnovaly domácké práci. Tak zejména t. zv. ostýchaví chudí, příslušníci to zchudlých rodin úřednických a lepších občanských vůbec, domáckou prací naplňuji závody různých obchodů s ručními výrobky nejrozmanitějšího druhu (umělé květiny, vyšívané střevíce a jiné věci, hračky a pod.). Doby hospodářských krisí bývají často podnětem, že určité třídy obyvatelstva věnují se práci domácké. Klasickým dokladem jsou poválečné poměry vídeňské, které nadto ukázaly i na nepříznivé okolnosti a důsledky v domácké práci se vyskytující. Vídeň byla svého času místem, kam se sbíhaly všecky prameny a praménky domácké výroby z nynějšího Československa, Polska a Jugoslavie. Politickým převratem ustala přitažlivost těchto pramenů do Vídně. Kdežto však až do těch časů domáčtí dělníci z uvedených
24 zemí pracovali pro Vídeň, vytvořil politický převrat v samotné Vídni a jeho okolí množství domáckého dělnictva. Snaha podnikatelů v době nejistého hospodářského vývoje a zostření soutěže ciziny přesunovati režijní náklady a risiko podnikatelské na dělnictvo, dále snaha uniknouti nebezpečí nevyužití zařízení a strojů, dále zdražení továrního systému břemeny sociálními vůbec a sociálního zákonodárství zvlášť, značně zesílily podnět k práci domácké. Propuštění tovární dělníci a dělnice, zproletarisovaní mistři, znehodnoceným peněz ochuzené ženy středního stavu, to vše poskytovalo nevyčerpatelný reservoir laciných a povolných sil dělnických pro domáckou práci. 2 V naší metropoli nebylo tomu jinak, třeba nikoli v takové míře; smutné poměry staropensistů, kteří po domácku obstarávali psaní adres a nejrůznější práce kancelářské, zavdávaly podnět k domácké práci zvláštního druhu, jsou toho rovněž živým dokladem.
Pro domáckou práci někde jsou dány podmínky přírodou, jinde jsou to hospodářské poměry obyvatelstva, jinde zavede se výroba domácká uměle, zejména přeložením z jednoho místa na druhé.
O přírodních podmínkách místa a hospodářských poměrů obyvatelstva stala se zmínka pokud jde o krajiny chudé, hornaté. Tak naše tkalcovství jako zaměstnání domácké bylo domovem v severních a severovýchodních Čechách, v krajích pohraničních, horských, tedy nepoměrně chudých.
Statistická data máme o něm již ze 40. let minulého století, kde se výslovně připomíná, že podnět k němu dalo zvláště tajemné zalidnění těchto krajin, přesto, že příroda obdařila je půdou nad jiné neúrodnou a jinak nedostatečnou. Ještě úřední statistika průmyslová z r. 1841 konstatuje, že výhradné ruční předení lnu jest vedlejším zaměstnáním horského obyvatele; v pohraničních krajích od Náchoda až po Děčín jest čtvrtina obyvatelstva alespoň pro určitý čas v roce zaměstnána vřetenem a kolovratem, z čehož polovina jsou samostatní tkalci počtem asi 90000. Pouze v původním kraji boleslavském bylo v této době 26209 přadláků lnu a 3581 tkadlec lnu. Nepatrné mzdy podle úředních zpráv činily u »pilného« přadláka 2—3 krejcary konv. měny, ba v některých krajinách i méně při 12—16hodinové práci, dávají usuzovati, že ruční přadláctví po celá deseti-, ba staletí trvalo a mohlo býti provozováno jenom jako zaměstnání vedlejší. (Sr. Bráf: Studien über nordböhmische Arbeiterverhältnisse 1881.)
V našem tkalcovství jako výrobě domácí lze dobře sledovati změny následkem změněných hospodářských poměrů. V druhé polovici 19. století zavedená výroba strojová zavdala
25 jednak podnět ke vzniku nových domáckých výrobků, jednak k zániku domácké výroby vůbec. Přádelny bavlny měly totiž značnou potřebu příze; tu obstarávaly tím způsobem, že opatřovaly buď nájmem nebo úvěrem tkalcovské stavy pro tkalce, dodávaly jim surovou bavlnu a přejímaly od nich přízi ke strojovému tkání výrobků bavlněných. Jest na bíledni, že mezi přadláky a mezi továrny vstupovaly osoby zprostředkující (faktoři), zejména kde osobní styk pro značnou vzdálenost místa dosavadního pracovníka a místa továrny nebyl možný anebo byl obtížný. Pro nepatrný výdělek, který plynul z domácké práce, bylo zaměstnání dětí a členů rodiny vůbec na denním pořádku, k čemuž přistupovaly též bídné poměry bytové, zejména po stránce zdravotní, takže již tehdy v letech padesátých se uvažovalo o tom, zda by práce dětí ve zdravějších místnostech továrních nebyla jim příznivější nežli práce ve vlastní domácnosti.
Soustředění určité domácké výroby děje se někdy uměle, zejména aby umožněn byl styk s podnikatelem, který nejen že dodává suroviny, nýbrž i strojové zařízení a má větší možnost lepšího dozoru. Tak tomu je na př. při výrobě rukavic na Dobříšsku, Příbramsku a v sousedním okolí, a kde podnikatelé sídlí v Praze. Podobně jest tomu i při konfekci na Prostejovsku a při perleťářství na Žirovnicku, kde opět podnikatelství a vedení této výroby bylo svého času ve Vídni. Podobně vznikla i domácká výroba v košikářství, ve Vsetíně a Val. Meziříčí, stejně i na Zbraslavi.
Ač na domáckého dělníka a domáckého výrobce pohlíží se někdy s vrchu jako na pracovníka méně cenného, dlužno názor tento v četných případech opraviti. Domáčtí dělníci vykazují někdy velikou zručnost, vynalézavost, smysl pro vkus a vůbec značnou inteligenci. Předmětem domácké výroby bývají totiž někdy předměty zakořenělé potřeby, dlouholetých zvyků (na př. výroba krajek, krojových předmětů), jindy zase předměty módy, tedy výrobky, vznikající za okolností nestálých, vrtkavých, a výrobky vyžadující zvláštní dovednosti a zručnosti. Pouhý popis nebo nákres musí domáckého dělníka tak informovati, aby ihned mohl se dáti do práce, aniž by však pokazil nebo znehodnotil hmotu jemu ke zpracování dodanou nebo svěřenou. Broušení cenných polovýrobků továrních, malba porculánu, na skle, vypalování dřeva, krajkářství a vyšívání prádla atp. dávají toho nejlepší doklady. Pravda, že za správné provedení vůči kupci nebo zákazníkovi ručí podnikatel, faktor, zaměstnavatel domáckého výrobce, než výrobce sám jest za svoji práci resp. za svůj výrobek odpovědným celou svojí životní existencí. K této zručnosti a dovednosti musí proto býti i domácký dělník vychován, ponenáhlu odborně vzdělán. Jsou celé generace, které se zabývají určitou výrobou domáckou, od dětství a za stálého dozoru matky nebo
26 starších zkušených členů rodiny prováděnou. Ba i tu někdy dlužno předmět domácké výroby zaměniti, když předpoklady domácké výroby odpadly a znovu dlužno spolehnouti na dovednost a zručnost domáckého dělníka. Tak na př. podle zprávy živnostenských dozorců za r. 1927 dělníci z oboru vinutých perel, krystalerie a skleněných kroužků (bangles) hledali práci v dobře jdoucím textilu; rozmar módy způsobil, že úplně uvázla výroba perlových kabelek, následkem čehož posavadní výrobkyně jejich musely se chopiti jiné práce. Na Českomoravské vysočině následkem zániku výroby vlasových sítěk vznikla nová výroba žinilkových koberců, pokrývek a běhounů s exportem do Anglie, Francie a Ameriky a výrobky ty byly pracovány těmitéž rukami, které robily síťky vlasové.
Jednoduchost domácké výroby stěží mohla by ukázati případy značné dělby práce. A přece máme v našem státě domáckou výrobu, významu dokonce světového a mezinárodního. Jde tu o t. zv. pasířství a domáckou výrobu skleněného zboží v severních a východních Čechách, zejména na Jablonecku, Turnovsku, Semilsku a Železnobrodsku. Výrobky této domácké práce přicházejí do oběhu pode jménem t. zv. zboží jabloneckého, jablonecké bižuterie. Již pouhý pohled na jakýkoliv výrobek tohoto druhu poučí každého, že na něm nemůže pracovati jedna ruka, ba ani ne jedna dílna, ba nezasvěceným pozorovatelům bude dokonce tajno, že i obyčejné skelné výrobky tvořící součást této bižuterie, procházejí několika dílnami domáckých pracovníků. Tak na př. výroba skelných perel vyrábí se v několika výrobních stadiích, při čemž první spočívá v domácké výrobě skelné hmoty, jejíž složení bývá někdy výrobním tajemstvím, a teprve z této hmoty tlačí a brousí se umělé krystaly jedním výrobcem a jiným opět zasazují se do kovových forem (façon), jichž zhotovení opět prochází dílnami jiných výrobců.
Zde ovšem sluší připomenouti, že právní povaha domácké výroby jabloneckého zboží v četných případech jeví se jako výroba samostatných živnostníků, kteří stojí navzájem v pevných obchodních stycích, takže někdy nelze ani mluviti ani o domácké výrobě v pravém slova smyslu. Než jednotliví výrobci bývají velmi často odkázáni co do výroby i co do odbytu buď na faktora nebo exportéra, který vlastně dává jak říkáme tón. Vývozce má k disposici množství vzorů, po případě i nákresů, které buď přímo nebo prostřednictvím faktorů dodává výrobcům a ti vlastně svojí pílí, dovedností, zručností a technickou vynalézavostí, někdy dokonce i v dohodě s ostatními, kteří na dělbě práce se zúčastňují, pracují na podmínkách definitivní vkusné módní i časové struktuře vývozního předmětu. Zde nalézáme doklad, s jakou inteligencí domácký dělník někdy pracuje a na ní závisí nezřídka i možnost a úspěšnost jeho zaměstnání.
27 Za shora uvedeného šetření státního úřadu statistického bylo konstatováno, že i v jiných oborech domácké výroby vyskytuje se dělba práce; tak zejména na Ašsku při výrobě látkových rukavic a nejhojněji při výrobě strunových a dechových hudebních nástrojů v Schönbachu. Dělba práce při konfekci na Prostějovsku jest podle této zprávy v počátcích.
Podle výn. m. obch. ze 6. 7. 1886 č. 20399 nelze práci domáckou započítati do zaměstnání pomocnického k docílení průkazu způsobilosti.
Na povaze domáckého dělníka pochopitelně nic nemění, je-li domácký dělník mistrem podle řádu živnostenského. Shora stala se zmínka, jak mladí mistři, začátečníci rádi přijímají práci od skladařů a konfekčních obchodů, aby se uchytili, a někdy úplně utonou v moři domácké práce. V tomto směru velice zajímavé jsou vývody státního úřadu statistického při jeho anketě (1929) o šetření v oboru domácké výroby na Prostějovsku a Brněnsku. Zde ve skupinách domáckých krejčí vyskytují se vedle sebe jednotlivci, kteří mají nebo nemají živnostenský list. Příčiny této skutečnosti jsou prý jednak rázu psychologického, jednak rázu politického. Ti krejčí totiž, kteří mají živnostenský list, mohou se osamostatniti, mohou míti učně a dělníky a proto také více vydělají anebo mají možnost více vydělati. Naproti tomu jiní bojí se jaksi podnikatelského risika (daně, přirážky, sociální břemena) anebo se mu hledí vyhnouti a nesnaží se získati živnostenský list. Také prý tu hrají úlohu určité obtíže při žádosti za živnostenský list pro lidi pokročilejšího věku. Naučili se sice řemeslu, snad i řádně, ale u domáckého dělníka, který jim nemůže dáti výučný list. Okresní úřady přes to však poskytují živnostenský list i bez formálního průkazu způsobilosti a to na podkladě dlouholeté praxe žadatele, po svolení společenstva a po předložení mistrovského kusu. Každý krejčí, ať má živnostenský list čili nic, musí přistoupiti k některé odborové organisaci, poněvadž kolektivní smlouvy se vyjednávají jen s těmito organisacemi. Ježto pak některé tyto organisace politicky rozvrstvené jsou přívrženci živnostenského listu, některé nikoli, a téhož názoru jest nutně i členstvo jejich, řídí se podle toho i členstvo se živnostenským listem či bez něho.
Pokud jde o stanovisko továren jako zaměstnavatelů domáckých krejčí, je jim zásadně lhostejno, mají-li krejčí živnostenský list čili nic. Pro ně je rozhodující dovednost domáckého dělníka, ta je právě v praxi individuelní a není vázána na živnostenský list. Jim jde však o dorost, o řádně vyučené a i formálně způsobilé dělníky, proto rády vidí, když mistři tovární mají živnostenský list. Olomoucká obchodní a
28 živnostenská komora pokládá za domácké dělníky i mistry se živnostenským listem.
Podle zák. ze 14. 4. 1920 č. 279 o úpravě státní služby pro zvelebování živností bude poměr státní služby k mimostátní službě pro zvelebování živností a domácké výroby upraven vládním nařízením. Posud se tak nestalo.
Péče o domácí průmysl přísluší též zemským radám živnostenským. (Srovnej stanovy schválené živnostenským výborem Nár. Shr. z 26. 3. 1920, § 10 lit. g.)
II. Sociální poměry domáckého dělnictva.
Sociální postavení domáckých výrobců a domáckých dělníků vůbec není závidění hodné. Nejen že zaměstnání jejich bývá zpravidla příležitostné a vedlejší, kdy si domáckou prací hledí něco přivydělati, ale i tam, kde práce domácká se provádí z povolání a více méně stále, nebo aspoň v určitých dobách (sezoně), nebývá náležitě honorována. I tam, kde výše domáckého výdělku jakž takž vyhovuje životním potřebám domáckého dělníka, zůstává mzda daleko za mzdou ostatních živnostenských dělníků a průmyslových pomocníků vůbec, i když se jedná o totéž stanoviště pracovní anebo o stanoviště nejbližšího obvodu. Příčiny tohoto zjevu jsou několikeré.
Především jest to nedostatečná odborová organisace a výhod s tím spojených. Obtížný styk odlehlých míst, v nichž domácká práce »kvete«, značná různost osob při domácké práci zaměstnaných (rodinní příslušníci, ženy, děti, sem tam i dílenští pomocníci), nestálá výrobní a tedy i obchodní konjunktura, nedostatek přehledu o trhu domáckých výrobků jsou příčinou i důsledkem nepříznivého postavení uvedených osob. K tomu přistupuje i nižší inteligence domáckých dělníků, s níž bohužel i dnes dlužno sem tam počítati.
Jedno zlo plodí druhé. Mezi osobami, o nichž svrchu byla řeč, jsou též osoby, které při vlastní domácké výrobě vůbec činny nejsou, se kterými však zákon počítá, poněvadž toho času jsou pro uskutečňování domácké výroby nepostradatelnými. Zmínění obchodníci, skladaři, zprostředkovatelé, faktoři jsou toho času nezbytným článkem výroby domácké, poněvadž domácký dělník (výrobce) nemá někdy ani schopnosti, ani možnosti, aby sobě domáckou práci sám obstaral a svůj výrobek domácký odbyl. 3 Tím se stává, že hlavní zisk z práce
29 domácké dostane ten, kdo práci sjednal a výrobek odbyl, nikoliv však ten, kdo na domácím výrobku má hlavní, snad jedinou zásluhu, tedy domáčtí dělníci a pomocníci dílenští. Je pravda, že podnikatelé a zprostředkovatelé sjednávají a opatřují práci domáckou, ale práce jejich jest nepoměrně lépe honorována, nežli vyrobená práce samotna. Vždyť osoby tyto mohou býti v těsném styku ať s přímým spotřebitelem, ať s obchodníkem, mohou, jsouce blíže ke střediskům obchodním, snáze sledovati poměry poptávky po domáckých výrobcích, po případě jsouce kapitálově silny, mohou i jinak využíti svých obchodních vědomostí a zkušeností ve prospěch příznivé regulace trhu na poli domáckých výrobků. 4
Nepoměr mezi mzdou za domácký výrobek a ziskem podnikatelským může dokonce přinutiti veřejnou správu, aby sama zasáhla ve prospěch úpravy tohoto nepoměru. Tak stalo se u nás ministerským nařízením ze 16. 2. 1917, č. 448 ř. z., resp. ministerským nařízením ze dne 9. března 1918, č. 91 ř. z., jimiž stanoveny nejmenší mzdy v konfekci součástí uniforem a prádla, dodaných na přímou nebo nepřímou objednávku vojenské správy. Naše státní správa československá pokračovala na této cestě, jak tomu svědčí vyhláška ministerstva sociální péče ze dne 16. 4. 1919, č. 232 Sb. z. a n., a další v letech 1920, 1921, 1923 a 1924.
Vzhledem k tomu, že domácká práce nepodléhá řádu živnostenskému, nejsou domáčtí dělníci účastni sociální ochrany, kterou jinak sám řád živnostenský poskytuje ostatním dělníkům dílenským, ať továrním, ať jinakým živnostenským pomocníkům. Vždyť vzhledem k povaze práce domácké by se takováto ochrana fakticky nedala ani prováděti, neřku-li kontrolovati. Zákon o živnostenské inspekci č. 117 ř. z. z r. 1883 nevztahoval se na práci domáckou, takže neutěšené otázky pracovních místností, bytů a pod., jakož i všech jinakých sociálních, právních a hospodářských poměrů domáckého dělnictva zůstávaly živnostenským dozorcům neznámy. Teprve zákon č. 29 Sb. z. a n. z r. 1920 upravil pracovní a mzdové poměry v domácké práci
30 mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, to jest mezi podnikateli, zprostředkovateli, skladovními mistry, dílenskými pomocníky a domáckými dělníky, a postavil domáckou práci pod dozor živnostenských inspektorů. Podnikatelé totiž, kteří dávají vyráběti nebo zpracovávati zboží skladovními mistry nebo domáckými dělníky, byť i při tom používali zprostředkovatelů, jsou povinni hlásiti tento způsob výroby místně příslušnému živnostenskému úřadu (okresnímu úřadu). Tutéž povinnost mají také zprostředkovatelé a skladovní mistři, kteří zaměstnávají domácké dělníky nebo dílenské pomocníky. Všichni podnikatelé, skladovní mistři a zprostředkovatelé jsou dále povinni vésti seznam zaměstnanců a osob zprostředkujících, jimi přímo zaměstnávaných. Seznamy dlužno na požádání předkládati živnostenskému úřadu, živnostenské zdravotní inspekci, jakož i příslušným nemocenským pojišťovnám. Rovněž sluší oznámiti dobu zadání a lhůtu pro odvedené práce, způsob vypočítávání mzdy a její výši, nebo cenu objednaného zboží, jaké látky a přípravy mají domáčtí dělníci nebo skladovní mistři sami dodati a jak se dodané látky a přípravy zúčtují, jakož i ve kterých případech jsou přípustny srážky se mzdy a v jaké výši. Kdo zadává práce přímo skladovním mistrům anebo domáckým dělníkům, musí jim dodati na své vlastní útraty dodávkovou knížku, do které musí zapisovati druh a počet kusů zadaných prací, datum zakázky a odvedení práce, ujednání a vypočítávání a výši mzdy, ujednání a zúčtování látek a příprav dodaných dělníkem anebo skladovním mistrem a vyplacenou mzdu, důvod a výši srážek. Dodávkovou knížku uschová zaměstnanec a na požádání předloží k nahlédnutí živnostenskému úřadu, živnostenskému inspektorátu nebo příslušné nemocenské pojišťovně.
Povinnost k vedení seznamu pojištěnců a dodávkových knížek a jejich zápisy mají velikou důležitost pro úpravu mzdových poměrů, které do těch čas byly předmětem volné úmluvy mezi sociálně slabými domáckými dělníky a finančně silnějšími jejich zaměstnavateli. Podle uvedeného zákona č. 29/920 zřízeny byly totiž ministerstvem soc. péče ústřední komise pro každé odvětví domácké práce, které s právní závazností ustanovují nejnižší mzdu pro domácké dělníky a dílenské pomocníky, jakož i nejnižší cenu zboží. Ústřední komise byly zřízeny:
1. pro výrobu textilní se dvěma podvýbory: a) tkalcovství a stávkářství (včetně zhotovování nitěných rukavic), b) pro krajkářství, háčkování a prýmkářství, sídlem v Praze;
2. pro výrobu oděvu a prádla v Praze;
3. pro výrobu zboží sklářského v Praze;
4. pro výrobu zboží perleťářského v Jihlavě ve dvou odděleních:
a) perleťářství a výroba kuřáckého náčiní,
31 b) s tím související soustružnictví rohu, galalitu, umělé rohoviny atd.;
5. pro výrobu obuvi, a to obuvnictví všech kategorií, papučářství, výrobu dřeváků, kožených rukavic a bičů, sídlem v Praze.
Úkolem ústředních komisí jest kromě shora uvedeného stanovení minimální mzdy a minimální ceny zboží ještě podávání dobrých zdání a návrhů ministerstvu soc. péče ve všech otázkách, týkajících se mzdových a pracovních poměrů v těch kterých výrobních odvětvích, a úprava jiných pracovních a dodávkových podmínek. V tomto směru učiněná usnesení ústředních komisí, řádně vyhlášená, nazývají se řádem domácké práce. Řád tento zavazuje veškeré podnikatele, zprostředkovatele a skladovní mistry příslušného odvětví domácké práce k tomu, že svým zaměstnancům nesmějí ukládati nepříznivějších podmínek, než jaké jsou stanoveny řádem, kromě ujednání ve smlouvě tarifní. Je tedy tento řád práce domácké normou pro individuální úmluvy stran. Sdružení zaměstnavatelů a sdružení zaměstnanců výrobních odvětví domácké práce, pro něž byly zřízeny ústřední komise, mohou ujednati mzdy dělníků, ceny odváděného zboží a jiné pracovní a dodávkové podmínky v tarifních (kolektivních) smlouvách. Ustanovení této tarifní smlouvy o vzájemných plněních stran jsou součástí každé smlouvy, která byla ujednána mezi příslušníky sdružení zúčastněných na tarifní smlouvě. Ustanovení tarifní smlouvy platí pro zúčastněné strany také tehdy, jsou-li v rozporu s ustanoveními dosud platného řádu. Vedle Ústřední komise domácké práce zřízeny jsou ještě komise obvodní, které mají za úkol podávati příslušné návrhy ústřední komise týkající se řádu a konati k účelu tomu potřebná šetření.
Zákonem čís. 29/1920 Sb. z. a n. zavedena ještě zvláštní ochranná ustanovení, která plně hoví podstatě a povaze domácké práce. Domáčtí dělníci nesmějí totiž kromě členů vlastní rodiny ve svých bytech nebo dílnách pro sebe zaměstnávati pomocné dělníky nebo učně. Důvodem tohoto ustanovení jest skutečnost nedostatku řádného bydlení a provozoven domáckého dělnictva; zprávy živnostenských dozorců z r. 1927 uvádějí, že poměry bytové jsou ubohé a odstranění práce dětí naráží na nepřekonatelné obtíže, přes to, že ústřední i místní komise jeví nejlepší snahu uplatniti předpis zákona. Ukázkou uvádějí zprávy ty, že roku 1927 prohlédnuto bylo 760 domáckých provozoven, v nichž bylo zaměstnáno 229 dospělých mužů, 749 dospělých žen, 11 mladistvých dělníků mužského pohlaví a 16 mladistvých dělnic; z těch bylo 7 hochů a 3 děvčata mladší 14 roků.
Ochrana domáckých dělníků tímto zákonem zaručena jest jednak civilně-právním ručením, jednak zvláštní trestní sankcí. Jednání totiž, z nichž vznikají zaměstnanci (domáckému dělníkovi,
32 dílenskému pomocníkovi a skladovnímu mistrovi) podmínky nepříznivější, než mu byly oznámeny a zapsány do do dávkové knížky (§§ 6, 7), nemají právního účinku; zaměstnanec jest oprávněn žádati od zaměstnavatele náhradu škody tím vzniklé. Poruší-li zaměstnavatel platný řád, tarifní smlouvu, smír nebo pravoplatný rozhodčí nález obvodní komise, pracovní a dodávkové podmínky pro zaměstnance tím, že stanovil mzdové podmínky nepříznivěji, než jak určeno uvedenými usneseními, úmluvami a nálezy, jsou poškození zaměstnanci oprávněni domáhati se náhrady škody jim vzniklé. Podnikatel (výrobce, obchodník, skladník), tedy osoba, která dává vyráběti zboží skladovními mistry nebo domáckými dělníky, ať přímo nebo zprostředkovateli, ručí v tomto případě rukou společnou a nerozdílnou se zprostředkujícími osobami, jichž použil. Náhrady škody z těchto důvodů jest se domáhati žalobou u řádného soudu, nejdéle do roka ode dne, kdy se poškozený při řádné pozornosti mohl dověděti o škodě, jinak se nárok promlčuje (§ 33). Kromě toho obsahuje § 34 stanovení pokuty až do 1000 Kč, resp. vězení až do jednoho měsíce na přestoupení povinného hlášení, vedení a předkládání seznamů, dodávkových knížek atd., a pokuty od 50—10000 Kč, resp. vězení až do 3 měsíců na přestoupení řádů a tarifních smluv.
Ustanovení o kompetenci ústředních komisí, zejména pokud jde o určování nejnižší mzdy a nejnižší ceny zboží, jež skladovní mistři a domáčtí dělníci dodávají podnikatelům nebo zprostředkovatelům, nahradila aspoň částečně nedostatky koaličního zákonodárství při používání jich s domáckými pracovníky a položila jakýs takýs základ pro spravedlivou odměnu práce domácké a snad i pro slušnou životní existenci aspoň pro určité kategorie domáckého dělnictva.
Než na druhé straně zůstává domácká práce neúčastna ochrany zaručené některými základními zákony o ochraně dělnické. Tak zákon o osmihodinové době pracovní č. 91/1928 neplatí pro domáckou práci. Pracovati doma za účelem, aby se prodloužila pracovní doba, jest zakázáno nepřímým způsobem v § 2 v ten rozum, že zaměstnavateli jest zakázáno vydávati zaměstnanci, který pracuje v jeho závodě, práci domů za uvedeným účelem. Jde zde tedy v prvé řadě o dílenské pomocníky. Než tito mohou pracovati po pracovní době ve vlastnosti domáckých dělníků sebe déle, když ovšem jejich zaměstnavatelem (výrobcem, obchodníkem, skladařem) jest osoba rozdílná od majitele závodu, v němž pravidelně zaměstnanec pracuje v osmihodinové době pracovní.
Rovněž žena nepožívá v práci domácké zvláštní ochrany, jakou jí poskytuje zákon č. 91/918, který ustanovuje (§ 9), že ženy v podnicích živnostenskému řádu podrobených nebo po živnostensku provozovaných nesmějí se při práci noční zaměstnávati a že ministr sociální péče v souhlase s ministerstvy
3 33 zúčastněnými označí ty druhy podniků a závodů, ve kterých se při zpracování surovin nebo látek velmi rychle se kazících připouští noční práce žen starších osmnácti let, výjimečně a přechodně na kratší dobu, anebo, když by toho vyžadovala nepřetržitá služba v podniku nebo zvláštní zřetel k veřejným zájmům a práce žen sestávala by z úkonů poměrně málo namáhavých. Stejně je tak tomu i u dětí, které námezdně zaměstnávati zákon zakazuje, dokud neukončily povinné návštěvy školní a nedosáhly věku 14 let (§ 10 zák. 91/918). Stejně tak i § 96 b) ř. z., jenž však mluví o pravidelném živnostenském zaměstnání. Zato zákon o práci dětské ze dne 17. 7. 1920, č. 420 Sb. z. a n. připouští práci dětí před dokonaným rokem 14. při práci domácké vůbec, s výjimkou těch zaměstnání, jež uvedena jsou ve zvláštním seznamu k uvedenému zákonu (§ 7), na př. příprava srstí a štětin na výrobu kartáčů a štětců, zpracování perleti. Jenom pokud jde o ochranná opatření v § 74, odst. 3. ř. ž. (místnosti pracovní), platí ustanovení tohoto paragrafu též i pro děti, používané ku práci domácké.
Zákon o závodních výborech (12. 8. 1921, č. 330) vztahuje se na domácké dělnictvo tenkráte, když domáčtí dělníci pracují trvale pro jeden závod (§ 15 cit. zák. а § 2 lit. a) z 12. 12. 1919, č. 29 z r. 1920).
Naproti tomu nevztahují se ustanovení zákona ze dne 3. 4. 1925, č. 67 Sb. z. a n. o placené dovolené na domácké dělníky (§ 2 lit. a), zák. č. 297 z r. 1919), tedy, i když pracují déle nežli jeden rok nepřetržitě pro téhož podnikatele.
Sociální naše zákonodárství však i v jiném směru chtělo se postarati o domácké dělnictvo, totiž na poli sociálního pojištění. Kdežto původní zákon o nemocenském pojištění dělnickém z r. 1888 poskytoval zaměstnavatelům domáckých dělníků právo se svolením dělníků těch přistoupiti k nemocenskému pojištění, podrobil náš zákon z 15. 5. 1919, č. 268 Sb. z. a n., dělníky domácké dokonce pojistné povinnosti, ovšem pokud práci domáckou prováděli pravidelně a nikoli pouze příležitostně. Zjištění toho, šlo-li o zaměstnání pravidelné či příležitostné, naráželo na značné obtíže. Měl-li dělník býti přihlášen k nemocenské pokladně, tvrdil zaměstnavatel a dělník mu to dosvědčoval, že jest zaměstnán pouze příležitostně, tvrdil však opak, že jeho zaměstnání jest pravidelné, byl-li nemocným a domáhal se nemocenského ošetření, po případě nemocenské podpory. Zůstávala proto pojistná povinnost domáckých dělníků podle toho zákona pouze na papíře. Proto zákon ze dne 9. 10. 1924, č. 221 Sb. z. а n., o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří vyslovil, že pojištěním povinni a podle tohoto zákona pojištěni jsou zejména také domáčtí dělníci, t. j. osoby, které — nejsouce živnostníky — z povolání a nikoli pouze příležitostně, vykonávají živnostenské práce na zakázku jednoho nebo několika zaměstnavatelů
34 mimo dílnu zaměstnavatelovu, a to i tenkráte, byla-li jim práce přidělena zprostředkovatelem (skladovními mistry a pod.). Pojistná povinnost pro případ nemoci může vládním nařízením býti rozšířena i na živnostníkу, kteří se zaměstnávají domáckou prací, i když vedle práce pro jednoho nebo několik podnikatelů pracují také pro vlastní zákazníky.
Faktické poměry domácké práce nedají se však rázem změniti tak, aby se mohla pojistná povinnost beze všeho zjišťovati. Proto i zákon č. 221/1924 ve znění zákona č. 184 Sb. z. a n. z r. 1928 byl si vědom obtíží shora vylíčených a zařadil pojištění domáckých dělníků do mimořádných způsobů pojištění, stanoviv, že možno vládním nařízením stanoviti výjimky z tohoto zákona, zejména pokud jde o přihlašování a odhlašování jich, o zařaďování do mzdových tříd, vyměřování pojistného a jeho předpisování a odvádění, o vedení mzdových záznamů, o způsobu zúčtování pojistného, připadajícího na zaměstnavatele a zaměstnance a o příslušnosti nemocenské pojišťovně. Dále může býti rovněž vládním nařízením stanoveno, že se domáčtí dělníci vyjímají z pojistné povinnosti, jestliže jejich výdělek v určitém časovém období nedosahuje určité nejmenší částky tímto vládním nařízením současně stanovené. Konečně může býti stanoveno, že dělníci domáčtí vyjímají se z pojistné povinnosti pro případ invalidity a stáří, jestliže jejich výdělek z domácké práce nedosahuje průměrně určité nejmenší částky týdně. Tato výdělečná mez může býti vládním nařízením stanovena různě pro jednotlivé územní obvody nebo určité obory a později také měněna.
Dojde-li i vládní nařízení, jež by mohlo přihlížeti k odlišným poměrům jednotlivých odvětví domácké výroby i různých krajů, žádoucího cíle, sluší zatím vyčkati. Jisto jest, že přes nejlepší snahy vlády otázka povinného pojištění domáckého dělnictva bude jen částečně vyřešena.
Zatím pomáhá si prakse. Ještě před účinností zákona čís. 221/1924 staralo se ministerstvo sociální péče, aby čelilo obtížím, které se stavěly v cestu nemocenskému pojištění domáckých dělníků: Podporovalo snahu některých nemocenských pokladen, zejména v jejichž obvodě bylo zaměstnáno mnoho dělníků domáckých, aby cestou dobrovolného pojištění dělníci tito mohli se státi účastnými pojištění nemocenského, ale aby při tom též jejich zaměstnavatelé měli příležitost spolupřispívati k pojistnému stejnou měrou, jako by šlo o pojištění povinné. Nemocenské pokladny uzavíraly totiž za souhlasu ministerstva sociální péče zvláštní úmluvy se zaměstnavateli domáckých dělníků a s těmito dělníky toho obsahu, že dělníci platili si sami pojistné přímo nemocenské pokladně, kdežto zaměstnavatelé se zavázali připláceti k vydělané mzdě percentuální výši nemocenského příspěvku na ně připadající. Tak na př. k vydělané mzdě 100 Kč připlatil zaměstnavatel 3 Kč
35 jakožto polovinu příspěvku, která by naň připadla, kdyby dělník jeho byl povinně pojištěným; další 3 Kč hradil domácký dělník ze svého. Pochopitelně zařadění mohlo se státi pouze do nižších mzdových tříd, ale onemocnělý dělník dostal aspoň plnou léčebnou péči, třeba nemocenské v případě nezpůsobilosti k výdělku nebylo dostačující.
Tohoto způsobu nemocenského pojištění domáckých dělníků užívá se i nyní za platnosti zákona čís. 221/1924, resp. 184/1928.
(Pokračování.)
36
Oprava: V minulém čísle má býti v tomto článku na stránce 22. ve 3. řádce místo »zákazníkům« správně »zákazníkem«, a na stránce 25. v 9. řádce místo »znehodnoceným« správně »znehodnocením«. (Oprava, doplněná na s. 134.) Prof. dr. Jos. Lukáš:

Domácká výroba.


(Pokračování.)
III. Hospodářské osamostatnění domáckého dělnictva.
Sociální a hospodářské poměry dělnických tříd nebyly v předešlých dobách řešeny péčí veřejné správy, t. zv. sociální politikou, nýbrž způsoby jinými, více méně účinnými. Zásada: »Člověče, přičiň se a Bůh Ti pomůže« uplatnila se i v tomto směru v životě dělnickém a svépomoc vykonala mnohdy více nežli nejlépe míněná sociální politika. Svépomocné akce anglických dělníků, zejména Rochdalských tkalců (poctiví průkopníci Rochdalští) dosáhly tak vysoké úrovně, že nedaly dosud utuchnouti přesvědčení, že účelně a správně organisovaná a poctivě vedená svépomoc vede ke stejnému cíli, ba zaručuje hospodářskou samostatnost a neodvislost. Je-li však hospodářská nesamostatnost a závislost domovem u všech osob nesamostatně výdělečně činných, nalézáme ji v dvojnásobné míře u osob činných v domácké výrobě. Domácký výrobce nese někdy dvoje risiko, jednak risiko spojené s výrobou svého zboží, zejména musí-li si potřebné hmoty sám opatřiti, jednak i risiko odbytu, zejména když je zpravidla nucen o mzdu svoji někdy dosti hubenou děliti se s lidmi jinými, na vlastní výrobě nepatrně zúčastněnými, ale na poli odbytovém nepoměrně více odměněnými.
Že počátky této svépomocné hospodářské organisace ani mezi dělnictvem nebyly slibnými, poučuje nás historie dělnického hnutí, zejména osudy tak zv. Oulu, spolku potravního po všech téměř vlastech českých po válce prusko-rakouské vzniklého a za tak zv. hospodářského rozkvětu v počátku let 70. tolik slibného, kterážto organisace se neosvědčila a úplně zanikla, způsobivši ovšem hmotné i mravní škody dělnictvu. 5
Dnes ovšem můžeme sděliti, že družstevní hnutí zejména po válce světové nabylo utěšeného rozsahu, kdy na sta družstev, ať výrobních, ať hospodářských (úvěrních, konsumních, bytových), vyvolaných svépomocí vrstev i nesamostatně výdělečně činných, zdárně působí ve společném úspěchu jejich. Tak podle zprávy odboru výrobních a pracovních družstev při Ústředním svazu čs. družstev v Praze za rok 1928 bylo 185
1 125 výrobních družstev s 15307 členy, s tržbou 307086594 Kč kde vyplaceno na mzdách 64859879 Kč s hrubým ziskem 24703462 Kč.
Pokud jde o dělnictvo domácké, nelze tu mysliti na zakládání různých družstev spotřebních, které při veliké roztříštěnosti domáckého dělnictva stěží by mohly počítati s určitou prosperitou, nehledíme-li ani k tomu, že osobní potřeby domáckého dělnictva bývají dosti skromné a velmi často bývají ukájeny z vlastního více méně menšího hospodářství. Spíše dalo by se uvažovati o družstvech nákupních a prodejních, jež by mohla s prospěchem paralysovati po případě nejnižší mzdy a nejnižší ceny zboží, jichž stanovení spadá sice do kompetence ústředních komisí domácké práce, tyto ale vzhledem k tomu, že usnášení jejich jest ovlivňováno též zájmy podnikatelů a zaměstnavatelů, nemusejí býti právě v konkretních případech příznivy dělnictvu domáckému.
Následkem toho vyskytují se jen ojediněle podobné svépomocné podniky a pochopitelně jenom tam, kde jest domácká práce soustředěna na určité území (větší město nebo nejbližší okolí) a na určitý odbor domácké práce.
Nakupování surovin ve velkém a prodej jejich domáckým dělníkům jako členům družstva za režijní ceny, jakož i prodej výrobků domácích přímo konsumentům ze společného skladu a na společný účet, mohlo by často založiti snesitelnou existenci, ba i přiměřený blahobyt. Jsou-li však předpoklady pro zakládání svépomocných družstev v kruzích dělnických ne právě příznivé, jest možnost toho u domáckého dělnictva minimální. U tohoto dělnictva nalézáme někdy znamenitou inteligenci pro výrobu a zručnost někdy až překvapující, ale postrádáme obchodních zkušeností i vloh, jichž jest nutně třeba k organisaci i provozu toho kterého svépomocného družstva; svěřiti pak založení i vedení jeho rukám cizím, znamenalo by obrátit problematický čistý zisk v režijní náklady. Velice často chopily by se prací zakladatelských a provozovacích ruce zaměstnavatelů a zprostředkovatelů, což by znamenalo učiniti kozla zahradníkem. 6
Přesto přítomná doba může vykázati slušný počet svépomocných družstev, založených pouze domáckými dělníky a jimi též uvedených. Z následujícího výpočtu, k němuž látka byla nám dodána laskavostí Ústředního svazu čs. družstev, Unie čs. družstev a Wirtschaftsverbandu, lze nejlépe rozeznati vyspělost určitých kategorií domáckého dělnictva na poli svépomocné
126 organisace. Při tom nutno poukázati na to, že některá družstva označená *) mají vlastní dílny, ale kromě toho prodávají výrobky svých členů — domáckých dělníků.
Nejčelněji jsou zastoupena družstva krejčovská a oděvní, a to v Boskovicích, Brně, Čes. Budějovicích, Dolní a Horní Cerekvi, Dol. Loučkách, Horažďovicích, Humpolci, Jihlavě, Král. Poli, Mal. Hradisku, Mor. Ostravě, Nov. Městě na Mor., Nov. Městě n. Váh., Nov. Rychnově, Písku, Počátkách, Prostějově a v Třešti;*) družstva obuvnická v Chrudimi, Polné, Trenčíně, Třebíči; textilní v Hlinsku,*) Humpolci, Sabinově; pro obor výšivek, síťkování a prádla v Olešnici v Orl. Horách (Giesshübel), ve Vys. Mýtě a Sobotíně; pro výrobu paličkovaných krajek v Šmídeberku a Stolzenheinu (Rudohoří), krajek benátských v Gossengrünu, krajek toledových v Bělé n. Radb. (Weissensulz), perleťových kabelek ve Šmídeberku; pro obor rukavic v Praze. Z ostatních oborů máme družstvo rytců v Praze, brusičů v Turnově, perlářů (sklářů) v Miletíně a Vel. Hamrech, dřevoprůmyslu v Rejšteině (Unterreichenstein), v Dol. Vsi (Valašsko), cvokařů v Hostomicích, Mýtě a ve St. Rožmitále, družstvo kartáčnické v Písařově, Šilperku, perleťářské v Předíně, košikářské ve St. Boleslavi, Bakově, Pačlavicích na Hané, Krabonoši (Vitorazsko), družstvo pro prům. domácí v Hlinsku.
Vznik svépomocných družstev a jejich vzrůst zakládáním jich samostatnými živnostníky nastala i vážná změna v právním postavení těchto živnostníků jako členů družstva. Neboť tím, že samostatný živnostník stane se členem družstva, pracuje pro ně a odbývá svůj výrobek jen prostřednictvím družstva, stává se toto družstvo do jisté míry faktorem, zprostředkovatelem, podnikatelem (§ 2 zák. č. 29 z roku 1920) a samostatný živnostník domáckým dělníkem. V těchto případech vyšinuje se domácká práce na značnou úroveň hospodářskou, poněvadž se tu domácký dělník stává spoluúčastníkem družstva, tedy i spolurozhodujícím činitelem při vlastním podnikání a odbytu a stává se hospodářsky i finančně samostatným. Je-li výroba družstevní vedena smyslem pro tak zv. racionalisaci, zejména užíváním strojů a všech moderních a vhodných prostředků technických i obchodních, mohla by výroba družstevní domáckou výrobu učiniti stálým a vydatným zdrojem blahobytu domáckého dělnictva.
IV. Druhy a sídla domácké výroby.
V následujícím uvádíme jednotlivé druhy domácké výroby jakož i sídla výroby té.
Pokud jde o tak zv. jablonecký průmysl, nechme
127 mluviti oficiální zprávy o něm (sr. Průmyslové a odborné školství v Československé republice 1928). Jablonecký průmysl je světoznámým průmyslem vývozním; opírá se o výrobu komposičního skla, vytaveného asi v 80 pecích, z něhož se vyrábějí napodobeniny drahokamů. Sklo vybrušuje tisíce dělníků pracujících po domácku pro náhrdelníky, náramky, skleněné korálky, indické kroužky (bangles) a různé zboží pasířské. Pěkně zbarvenou surovinu na korálky, duté perly, tyče na mačkané zboží dodává asi 50 pecí sklářských. Nejjemnějším zbožím jsou imitace diamantů a perel. Výroba jabloneckého zboží vyžaduje nejen technické, ale i umělecké dovednosti a zaměstnávají se jí pasíři, rytci, brusiči skla, leptači, formaři, výrobci zboží mačkaného, vinutého, perel atd. Faktor dodává domáckému dělníku surovinu, přejímá od něho hotové zboží a buď sám je po další úpravě vyváží, nebo dává vývozním obchodním domům v Jablonci. V celku jest průmyslem zaměstnáno podle konjunktury asi 40—60 tisíc dělníků, z nichž polovina jsou dělníci, po domácku pracující. Podnikatelů jest přes 5000, vývozních domů 600. Z dělnictva připadá asi třetina na české obvody, které táhnou se až k Turnovu, v němž byla počátkem 19. století založena první huť komposiční (na u. m. str. 181).
Rozsah výroby sklářského průmyslu jabloneckého líčí výstižně Korál v brožuře: Domácká práce ve československém sklářství 1928: Pro celý průmysl pracuje denně 40 vytopených sklářských pecí, které ve 400 pánvích vyrobí denně na 120000 kg skla ve způsobu tyčí, tyčinek, rour a polotovarů různých předmětů. Mimo tyto je zde 32 hutí komposičního skla, které dodávají ročně na 140 vagonů nejčistšího materiálu. Veliká většina projde pilnýma rukama domáckých dělníků a dělnic. Střed sklářského obvodu jest v Jablonci n. N. Odtud se táhne na jedné straně údolím Nisy přes Lučany n. Nis. do Smržovky, Tanvaldu, jde kolem Desné do Tiefenbachu a Desné, odbočuje však za Tanvaldem k Polubnému, Příchovicím, Kořenovu a končí Harrachovem. Od Smržovky odbočuje průmysl tento kolem hory Špičáku k Albrechticům, Josefodolu, Antonínovu, Maxdorfu a dostupuje až vrcholu u Mariánského vršku. Severně od Jablonce se rozkládá oblast tohoto průmyslu na osady Mšeno, Rýnovice, Loučnou a Honsberg, odbočuje od Jablonce do politického okresu libereckého do Luxdorfu a Heinsdorfu. Jižně od Jablonce dostupuje vrcholu Černé Studnice, Vrchoslavic, Kokonína a Rádla až do Hodkovic. Pod Čer. Studnicí jsou sklářské osady Huť, Maršovice, Pěnčov, Jistebsko, Polučná a Dalešice. Jižně od okresu jabloneckého zasahuje průmysl sklářský do okresu železnobrodského, semilského, turnovského a jilemnického. Hned pod svahy Studničných hor jsou sklářské obce Zásada, Bratříkov,
128 Držkov, částečně Velké Hamry a Plavy, dále Loužnice, Lastiboř, Jesený, Jílové, Skuhrov-Huntířov, Vrané, Těpeře a Frýdštejn, všechny sousední obce Železného Brodu s městem samým. Od Turnova, kdysi základny celého průmyslu, rozbíhá se výroba v Rovensku, kolem Kozákova, na sever přes Jenčovicek Hodkovicím a odtud k Čes. Dolu. V poslední době se počalo pracovati »ve skle« i v okresu mnichovohradištském. V okresu jilemnickém je to Poniklá nad Jiz. a Vítkovice, kde se zhotovuje zboží jablonecké. Sklo křišťálové se zpracovává ve Smržovce a v celém okolí Polubného.
Speciální výrobou těchto míst jest výroba skleněných zátek pro celý čs. sklářský průmysl. Zboží vinuté jest rozšířeno po celém tomto velikém obvodu, rovněž tak i zboží formové, lampové i výroba knoflíků. Perličky (šmelc) se hlavně vyrábějí v obcích okresu železnobrodského, chemické barvení a irisování mimo to ve Smržovce a v obcích blíže Jablonce. Větší brusírny indických kroužků se rovněž nacházejí v železnobrodském okrese. Dřívější brusiči drahokamů na Turnovsku brousí nyní imitace ze skla. Větší zboží tlačené vyrábí se v obcích kol Černé Studnice a foukané perle na severu kol Špičáku a v okresu jilemnickém. Největší počet brusičů skla jest v místech: v Dol. a Hor. Prysku (Preschkau), Hillově Mlýně, Röhrsdorfu, Rousinově (Morgenthau) a ve Skalici (Langenau), podél menších toků vodních, jichž hybné síly brusiči využívají. Brusičské mlýny však zpravidla nenáležejí samotným brusičům. 7
Při této příležitosti sluší citovati i Korálovu zmínku, že výroba skleněných perel přenesena v polovině 19. století z Vídně na Hořicko, Královédvorsko a Novopacko, na Moravě kolem Jaroměřic. Podkrkonošské museum v Hořicích má značnou zásluhu o založení družstva perlářského (1908). Móda, německá konkurence a světová válka značně poškodily i spolu odbyt. Zde vznikla i podružná zaměstnání jako výroba imitací některých ovocných plodů k ozdobě dámských klobouků (Korál, str. 28).
Ke sklářské výrobě náležejí dále výroba dutých perel s odbytem do Orientu v okolí Smržovky, Poniklé, Vítkovic. Dále výroba umělých očí pro loutky.
Těsně před válkou značně rozšířena výroba dámských kabelek pletených skleněnými perličkami, jednodušší pouze vyšívané, podle vzoru kabelek a sáčků na tabák z dob našich babiček. Sídla této výroby byla v okolí měst Čes. Dubu, Semil, Jičína, Ml. Boleslavě, Nov. Bydžova, N. Раkу až ke Kolínu.
129 Nestálost módy přivodila úpadek této výroby několik let po válce světové.
Obdobná výroba šmelcových výšivek jako ozdoba na dámské šaty vyskytuje se v Krušných Horách, zejména ve Výprtech a Měděnci.
Značného rozsahu doznala výroba nepravých diamantů (chatons) kolem Černé Studnice; podle Korála vývoz činil v roce 1921 více než 250 mil. Kč.
Ve Smržovce, Polubném, Jablonci, Hajdě a Kam. Šenově provádí se po domácku vrtání skla diamantovými vrtáky.
Po většině ve všech místech shora uvedených vyskytuje se konečně malířství skla a porculánu a nalézáme zde nutnou snahu i potřebnou schopnost domáckých pracovníků přizpůsobiti se požadavkům světového trhu, zejména módě a uměleckému a časovému vkusu a podle toho měniti i dodávanou surovinu. Poslednější možnost dána je domáckou výrobou komposičního skla a zpravidla odbornými zkušenostmi ojedinělých majitelů malých sklářských pecí, dále pak vinuté a tlačené sklo vůbec. Výroba lahví a lahviček pro parfumeury, kuřáckých garnitur, broží, různých laciných i cenných přívěsků, knoflíků, montování skla na pudřenky, schránek na klenoty ve spojení s jednoduchým i složitým, ba uměleckým emailováním, výroba součástek pro skleněné lustry atd. jest v těchto místech domovem.
Nebude od místa, zmíníme-li se při této příležitosti též o vzniku některých odvětví domácké výroby sklářské. V díle: Oest.-ung. Monarchie in Wort u. Bild se uvádí, že v Rovensku datuje se řezání skla od r. 1595 a v roce 1601 dáno privilegium hledati kameny v Jizerském pohoří. Z Rovenska odstěhovala se sklářská výroba do Turnova a vznikla výroba komposičního (venetiánského, benátského) skla v 1. polovině století 18. České brilianty, nazvané: turnovské imitace pravých drahokamů, vyráběli výrobci sloučení v »Bratrstvo svobodného kumštu šteinšnajdrovského«, jehož statut datuje se z 10. května 1715. Odtud šířila se výroba ta do Jablonce. Rovněž v Chřibské vznikl obdobný cech roku 1669, v Bürgsteině 1683 a v Kam. Šenově 1694. 8
Z nejvýznačnějších odvětví domáckého průmyslu je krajkářství. Rozšířeno jest především v pohraničních horských krajích, kde tisíce žen a dívek zaměstnává se jednak paličkováním, jednak šitím krajek. Nejdůležitějšími středisky krajkařství jest pohoří Orlické s Vamberskem jako obchodním
130 místem tohoto průmyslu a Krušnohoří s obchodními středisky Nejdkem a Kraslicemi. V poněkud menším rozsahu paličkuje se ještě na Šumavě, a to v Poběžovicích (Ronsperku), Klenči, Postřekově, Mutěníně, Bělé u Schwanenbrücklu a na Klatovsku ve Strážově, dále v jižních Čechách v Sedlici u Blatné, ve Slezsku v Osoblaze, na Slovensku v několika obcích u Kremnice, ve Starých Horách u Báňské Bystřice, v Hodruši u B. Šťávnice a v několika obcích na Spišsku (Krompachy, Smolní a Gelnice). V posledních létech zavedeno paličkování krajek na Hlučínsku v Hlučíně, v Kravařích a v Boleticích. Šité krajky vyrábějí se na Falknovsku v Gossengrünu, Oloví, v Nov. Kostelí, a na Karlovarsku v Bečově, Schönfeldu a Litrbaších.
V Čechách pracují se známé krajky mnohopárové (kde páry probíhají celou látkou) guipure v provedení od silného až do nejjemnějšího a jsou vyváženy do ciziny jakožto krajky rudohorské nebo vamberské. Kromě krajek a vložek zhotovují se v Čechách ponejvíce okolky a vložky pro pokrývky a story, okraje ke kapesníčkům, milieu atd. v provedení úzkými pásy, známé jménem karlovarských nebo kláštereckých. Rovněž pracuje se technikou reticella, řetízkovou nebo kombinovanou, t. j., kde vzor povstane kombinací různých technických možností, jako platýnkem, polohodem, motýlkem, řetízkem atd. Na Slovensku zhotovují se téměř výhradně krajky lidových vzorů v hustém provedení z bílých a režných nití, dílem i s barevnými efekty. Dokladem nádherného vkusu, umělecké dovednosti a mravenčí píle a trpělivosti jsou ukázky těchto prací v Národopisném museu v Praze a v soukromých sbírkách dr. Hrstky ve Štramberku a † řed. Fr. Kretze v Uh. Hradišti. Kromě uvedených druhů pracují se v českých krajích tylové krajky původu flanderského, tak zv. vláčkové, jichž se používá k výzdobě lidových krojů na Slovensku, v Polsku, Rumunsku a v Orientě.
Šité krajky vyrábějí se v ČSR. v nejrůznějších technikách a v nejrůznějším provedení, hrubém i nejjemnějším. Nejdůležitější z šitých krajek jest krajka benátská, které se používá k výzdobě prádla, jako motivů do stor, pokrývek a pod. Jemné tylové krajky (bruselské) pracují se pro různá upotřebení, především na výzdobu šatů a prádla. (Prům. a odb. školství, str. 207).
Vyšíváním, a to bílým, zaměstnává se tisíce žen a dívek v Krušnohoří se střediskem v Kraslicích, na Šumavě s obchodním střediskem v Kdyni, v Kasejovicích (výšivky blatské a kozácké). Podle zprávy obch. a živn. komory v Plzni kvete výšivkářství v Eisendorfu, Pleši, Dolní Bělé. Odbyt obstarává Kasejovické družstvo, jinde obchodník. V Plzni samotné zabývá se touto výrobou značná část žen středního
131 stavu, které doplňují výdělek svého manžela, provozujíce vyšívání jako vedlejší zaměstnání. Na Českomoravské vysočině jsou hlavními středisky tohoto průmyslu města Litomyšl, Skuteč, Chrudim, na Moravě Strážnice a Zubří u Rožnova pod Radh. Na Slovensku zhotovují se mimo bílé vyšívání ještě známé pestrobarevné výšivky svérázných vzorů. V Čechách a na Moravě vyšívá se dámské prádlo, stolní soupravy, záclony a milieu, zdobené plochým vyšíváním, prolamováním, pavoučky, dírkami (madeira), ažurami, aplikací, prošíváním, technikou richelieu a toledem (prosekáváním). Na Kraslicku provádí se levný druh výšivek, vyšívaných hrubou nití a háčkem.
Domácká výroba prádla soustředěna je v Klatovech, Plzni, Vimperku, Kolinci, Nýrsku.
Prýmkářství jest zavedeno ve Výprtech, kde je též účelná dílna s odděleními pro prýmkáře, pentláře a krajkáře s celovečerními kursy. Prýmky se vyvážejí téměř výhradně do zámořských států a používá se jich nejvíce v konfekci šatů i k bytové výzdobě (třásní, třapců, pokrývek a pod.). Třásnění a vyšívání šátků děje se v okolí Olomouce.
Známa jest domácká výroba kožených rukavic na Dobříšsku, Příbramsku a Blatensku, při čemž zde se i dohotovují rukavice šité v Abertámech.
Častým druhem domácké výroby ve velkých městech bývá výroba pleteného zboží, kravat, umělých květin (tato speciálně i v Poustevně u Hanšpachu) a různého zboží galanterního, kde pro obchodníka pracuje ve svých obydlích řada osob, rekrutovaných z tak zv. ostýchavých chudých, totiž osob, které pro nedostatek pevných existenčních prostředků (staropensisté, příjemci různých darů z milosti, veřejných pokladen, státních, zemských, obecních) vypomáhají si sporým výdělkem hotovením výrobků, které i v nejtěsnějším příbytku pomocí jehly nebo obratných prstů lze prováděti.
Košikářství jest zastoupeno v Čechách na Mělnicku a v Hoře sv. Kateřiny, v Ostružné na Kašperskohorsku a v Škrchlebích u Staňkov, na Moravě v Morkovicích. Až do nedávna omezeno na výrobu lehce odbytných košů, t. j. na práci stloukanou. Důkladným školením žactva a zejména dodáváním předloh z pražského ústředí zlepšila se výroba tou měrou, že samostatní košikáři, kteří pracovali dříve jen výhradně práce stloukané, zavádějí výrobu košikářského průmyslu, nábytku nebo jiných druhů kvalitního zboží s výsledkem uspokojivým. Spolu zavedeno i praktické pěstění proutí, zřízeny jsou při školách pokusné školní prutníky.
V Hoře sv. Kateřiny výroba dřevěných hraček z papírové hmoty, na Slovensku v Báňské Šťávnici hračky vyřezávané. Hračkářství ujímá se dále ve Škašově (Družstva
132 u Přeštic), dále v obvodu volarském a kašperskohorském a v Domažlicích (práce v malé míře pro »Chodovii«). V Hoře sv. Kateřiny kromě toho kursy pro malování a navrhování hraček pro žactvo povinné školou. Krátkodobé hračkářské kursy pořádány ústavem školským pro domácký průmysl v Rožmitále pod Třemš. a ve Studeném v Žamberku pro hračky látkové (cpané) a v Hrčavě u Jablunkova pro hračky vyřezávané. Též některé státní odborné školy pro zpracování dřeva podporovaly domácký průmysl výroby hraček různými kursy (Králíky, Kyšperk n. O.).
Ač z uvedených dat vysvítá, že domácká výroba je ve všech našich zemích značně vyvinuta a zabíhá do nejrůznějších druhů výroby ať po stránce technické, tak i hospodářské, musí nás překvapiti, že nemáme podnes spolehlivých úředních zpráv vůbec o počtu osob v domácké výrobě zaměstnaných, tím méně o tom, kolik je zaměstnáno mužů, kolik žen, kolik příslušníků domácnosti, po případě i kolik pomocníků dílenských. O ostatních osobách v domácké výrobě činných, zejména zprostředkovatelů, faktorů, mezipodnikatelů a zaměstnavatelů, ani nemluvíc. Působíť značné obtíže zjišťování právního poměru domácké práce, jakož i otázka samostatného zaměstnání; prvější podléhá faktickým změnám a je v tak úzké souvislosti s otázkou druhou, že domácký dělník je namnoze dnes samostatným živnostníkem, zítra však úplně závislým výrobou i odbytem na osobách cizích. Naše úřední statistika počítá jenom s osobami v domácnosti zaměstnanými a počítá do této kategorie nejen osoby k osobním službám určené (zaměstnání v domácnosti v užším slova smyslu, podle původních řádů čeledních), nýbrž i osoby činné ve výrobě domácké; jsou proto i úřední zprávy našich živnostenských dozorců, poněvadž jsou pouze příležitostné, dosti kusé. Z jejich zpráv (1926) lze pouze rozeznati, ve kterých dozorčích obvodech vyskytuje se to které domácké zaměstnání s poznámkami významu sociálního nebo hospodářského.
Тak k doplnění shora uvedených druhů a míst domácké výroby uvádíme ze zmíněných zpráv živnostenských dozorců namátkou, že v obvodu báňsko-bystřickém v horských dědinách existuje ještě výroba krajek, pomalu však upadající, a odbývaná samotnými výrobci přímo na trzích a v lázeňských místech, v obvodě Turčansko sv. Martinském proplétání židlí vdanými ženami pro továrnu v Turč. sv. Martině, na Kroměřížsku rovněž proplétání židlí a pletení židlových sedadel, dále výroba papučí, kde však jest domáckým výrobcům z povolání konkurovati se ženami malých zemědělců v době zimní, na Olomoucku výroba drátěných sítí spojená s kočovní živností síťařskou, ručně vázaných koberců, vystřihování a našívání strojních krajek, výroba kartáčů, štětek, nožů, soukání
133 bavlny, na Děčínsku výroba umělých květin a zanikající malířství skla, na Liberecku rovněž zanikající vypalování dřevěného zboží, výroba kartonáží v souvislosti s výrobou zboží jabloneckého, kopírování olejových obrazů (na př. křížových cest), na Trutnovsku lepení papírových sáčků, na Pardubicku výroba nábytkových látek, zboží smyčkového, na Plzeňsku vzmáhají se cvokařství a řetízkářství, krajkářství, na Mor.-Ostravsku pletení punčoch, výroba nábytku z ohýbaného dřeva, střihání srsti pro kloboučnické továrny, hrnčířství na Domažlicku, na moravském Slovácku a u Vyškova atd. Zpráva živnostenské inspekce za rok 1927 výslovně vytýká naprostý úpadek výroby vlasových sítěk na Českomoravské vysočině, ale nahrazenou výrobou žinilkových koberců, pokrývek a běhounů s vývozem do Anglie, Francie a Ameriky. V Litovli místo vlasových sítěk vznikla domácká výroba cordonetových a lacetkových sítěk, tak zv. pařížských hedvábných čepců a sítěk čelenkových. Na Strmilovsku a v Kumžacku (Jindř. Hradec) poklesl následkem pozemkové reformy počet domáckých tkalců a pletařek. Důsledek toho bylo zavedení strojní výroby, ježto poptávka po dotčeném domácím výrobku neutuchla. Za to vytlačena v těchto místech úplně domácká výroba lepení sáčků. Jako důsledek konkurenčního boje i v práci domácké uvádí se, že v roce 1927 z okolí Jablonce n. Nis. zadávány práce z oboru sklářské výroby do vzdálenějších míst, kde mzdy domáckých dělníků byly nižší.
Domácká práce nemusí býti výhradně ruční, může dokonce použito býti při výrobě vedle práce ruční, tělesné (pohon nohou u brusů), i síly živelní (pohon vodní, elektrický); tak tomu je v rafinerii skla, soustruhování perleti a kokosu a nyní výhradně strojní výroba šití, ba dokonce pohon šicích strojů elektřinou. Poslednější případy jsou zvláště praktické v ústředních dílnách domácké výroby (na př. v Rumburku při výrobě rohových výrobků).
(Dokončení.)
134 Prof. Dr. Jos. Lukáš:

Domácká výroba.


(Dokončení.)
V. Zvelebení domácké výroby.
Tam, kde domácká výroba dosáhla značného zdokonalení a výrobky její jsou oceňovány i mimo hranice státní, tam jest dokonce povinností veřejné správy, aby zakládáním odborných učilišť dala vhodnou příležitost nejen k naučení se začátkům práce domácké, ale i možnost všemožného zdokonalení výroby té a dala základ k snesitelné existenci obyvatelstva krajiny, kde nelze živiti se jinak nežli prací domáckou. Vždyť výroba domácká jako nezbytná součást celkové činnosti všech výdělečných činitelů má býti podporována státními zařízeními, obdobnými pro podporu činnosti živnostenské a průmyslové, po případě zemědělské.
Význam zdokonalení domácké výroby těmito cestami byl odedávna oceňován a nedostatky jeho právem pociťovány. Tak náš přední národohospodářský spisovatel a učitel činí o tom tuto zmínku (Bráf na u. m., str. 105):
»Pasířské výrobky z průmyslu jabloneckého měly co bojovati s konkurencí francouzskou, částečně i německou v oboru výroby bižuterního zboží. Ačkoliv se jedná převážně o výrobu hromadnou, není boj docela lehký. V tomto směru jest element vkusu a úpravné formy rozhodujícím. A zde právě objevuje se Achillova pata. Výrobě chybí již první podmínka, totiž činnost, která by přinášela stále nové a nové líbivé tvary. Nedostatek tento doznala i obchodní a živnostenská komora liberecká (1876), že v sídle průmyslu není možnosti, aby výrobci navštěvovali účelně uvedená učiliště pro kreslení a modelování. Kromě toho — praví se dále — domáčtí dělníci nemají ani nyní příležitost vynalézati nové vzory a tvary, poněvadž vzorky ty jsou jim dány k disposici od jejich dodavatelů a tito pracují velmi často pro exportéry cizího původu, kteří opět dávají pracovati podle vzorů v cizině již užitých a méně módních, resp. jenom pro výrobu hromadnou a tím méně cennou (hodnotnou).«
V zájmu usnadnění i výroby tovární, která u nás koncem 18. století byla v počátcích, činěny obdobné kroky již v době tehdejší. Tak čteme, 9 že přadláctví nešlo daleko stejným krokem jako tkalcovství. Byla proto nasnadě myšlenka, tomuto
265 nedostatku odpomoci tím, že chudší třídy obyvatelstva podle možnosti byly nabádány k předení lnu a bavlny z ciziny. Magistráty a vrchnosti byly proto vyzvány, aby zřizovaly přadlácké školy. Následkem toho již v červnu 1765 byla zřízena první škola tohoto druhu ve Zvíkovci v plzeňském kraji. V jednoměsíčních kursech obdržely tam dělné síly ženského pohlaví (podle zvláštního reglementu navrženého Josefem Bockem) úplné technické vzdělání v předení a krumplování vlny, bavlny a lnu. Zařízení to tak zkvétalo, že krátce poté byly zařízeny stejné školy ve Zbiroze a v Kozlanech.
Na tomtéž stanovisku musí státi a skutečně stojí i naše státní správa. Zejména v těch případech, kde ta která domácká výroba potřebuje určitých znalostí a zručnosti, poskytuje se příležitost pokud se týče výchova na různých učilištích státem vydržovaných anebo aspoň hmotně podporovaných. Tak naše průmyslové školy v odboru umělého vyšívání poskytují i jednotlivcům možnost uplatniti se zvýšenou měrou a vyšším stupněm na práci domácké, pokud se týče dávají příležitost k novému druhu domácké výroby, jež by vyhovovala novým a zvýšeným potřebám, po případě potřeby ty by zušlechťovala. Státní učiliště pro průmysl textilní (Aš, Brno) slouží sice v prvé řadě potřebám textilního průmyslu, než mohou vzbuditi i činnost domácké výroby, když ne u domáckého dělnictva, tedy zajisté u podnikatelů a zaměstnavatelů domáckých dělníků.
Za to daleko větší význam pro domáckou výrobu mají speciální odborné školy ať již všeobecným či zvláštním svým účelem. Na všeobecném stanovisku stojí na př. naše odborné školy textilní, určené v prvé řadě pro výrobu živnostenskou a průmyslovou, zejména tovární, poskytují však daleko větší možnost uplatnění se v průmyslu domáckém v nejužším slova smyslu. Sem sluší řaditi odborné školy textilní ve Dvoře Král., Jilemnici, Lomnici n. Pop., v Náchodě, kde hlavním předmětem jest tkalcovství, stejně i v Ústí n. Orl., Frýdku, Prostějově, Kežmarku, Lanškrouně, Liberci, Krásné Lípě, Rokytnici, Rumburku, Stárkově, Šluknově, Varnsdorfu, Bruntále, Krnově, Rýmařově, Svitavách, Šternberku; v Náchodě pořádány jsou dokonce vlastní kočovné běhy tkalcovské, určené v prvé řadě ke vzdělání tkalců domáckých.
Podle zprávy obch. a živnostenské komory v Olomouci jest v Prostějově škola krejčovská na stupni akademie, do níž jsou přijímáni dělníci s výučnými listy (po odbytí živnostenské pokračovací školy). Absolventi mohou se osamostatniti, anebo — což se v praksi spíše stává — vstoupiti do služeb továrny, kde se stávají střihači a později dílovedoucími.
V odborné škole v Mikulášovicích dává se příležitost nožířům a kovorytcům. Železný Brod, Bor u Č. Lípy a Kamenný Šenov podporují účinně místní a okolní výrobu sklářskou, což
266 účelně doplňuje Turnov s odbornou školou pro broušení drahokamů, dokonce i démantů. Blízký Jablonec n. Nisou ve své státní odborné škole pro umělecký průmysl se specielními kursy pro galvaniséry, leptače a kovotlačitele vzdělává množství domáckých dělníků pracujících v oboru pasířství a tak zv. jabloneckého zboží vůbec, jehož výroba, jak shora již podotknuto, tvoří bohatou spleť vzájemné a doplňující se činnosti domáckého dělnictva. Též obchodní a živnostenská komora brněnská svojí školou uměleckých řemesel, zejména vyučováním kreslení šatů, prádla, výšivek a krajek poskytuje příležitost k zaměstnání ve výrobě domácké a odborná škola textilní v Prostějově kromě tkalcovství dává nesčetné řadě pracovníků, místnímu a okolnímu obyvatelstvu příležitost zdokonaliti se v oděvní práci domácké a příslušné konfekci. Hračkářství zastoupeno jest v odborné škole v Hoře sv. Kateřiny, v Kraslicích pak a v Schönbachu hotovení hudebních nástrojů.
Specielní školy odborné pro práci domáckou v košikářství máme: v Mělníku, v Žamberku, v Hoře sv. Šebestiána, v Morkovicích, v Dol. Kubíně a v Užhorodě.
Nejrozšířenější a dokonce světové pověsti domácké výrobě v oboru krajkářství věnována pochopitelně největší péče se strany odborného školství. Dokladem toho jsou odborné školy pro krajkářství a prýmkářství v Pastvinách, Potštýně, Rokytnici v Orl. horách, Něm. Rybné, Sedlicích, Strážově, Vamberku, Žamberku, v Abertamech, Bečově n. Tepl., Horní Blatné, Božím Daru, Gossengrünu, Nov. Hamrech, v Jindřichovicích, Nov. Kostelí, Oloví, Poběžovicích (Ronsperku), Přebuzi, Seifech, Schönfeldu, Stolzenhainu, Suniperku, Trinkseifech, Vejprtech (v zemi české), v Boleticích, Hlučíně (v zemi mor.-slez.) a ve Starých Horách, Kunešově, Kremnici, Lúčkách a v Piargách na Slovensku. Systém těchto odborných škol účelně jest doplněn ještě specielnějším zařízením, totiž zvláštními běhy vyšívačskými v místech, kde domácká výroba vyšívání jest domovem a dosáhla značného vývoje a zdokonalení. Běhy takové jsou v Chocni, Chrudimi, Litomyšli, Skutči, Strážnici a v Zubří.
Pro lidovou malbu jest odborné učiliště v Telči.
Státní ústav školský pro domácký průmysl založen při ministerstvu školství a národní osvěty roku 1919. V celku jest k ústavu přičleněno 33 škol krajkářských, 5 vyšívačských, 1 prýmkářská, 1 hračkářská, 7 učebných dílen košiářských. Učitelky škol krajkářských a vyšívačských vzdělávají se v kursu při ústavu v Praze, dílovedoucí pro školy košikářské při košikářské škole v Mělníce. Při ústředním ústavě jsou ateliéry pro navrhování modelů a vzorů pro všechny přiřaděné školy; návrhy se na těchto školách provádějí a přenechávají příslušnému průmyslu. Ústav dodává výrobní materiál,
267 opatřuje všechny potřeby a usnadňuje prodej hotových výrobků. 10
Státní odborná škola pro průmysl sklářský v Žel. Brodě; účelem školy jest výchova pro zpracování skla samostatných inteligentních odborníků umělecky cítících s vytříbeným vkusem, širším rozhledem, kteří mohou dále samostatně tvořiti, dovedou s výrobky svými i všech odborů sklářského průmyslu obchodovati a navazovati obchodní styky doma i s cizinou. 11
Zemská škola ve Val. Meziříčí, gobelinová, vychovává pracovnice ve tkaní ručně vázaných koberců a gobelinů.
V Turnově jest samostatný stálý dvouroční kurs pro broušení démantů spolu s moderními dílnami pro obrušování, setmelování a vlastní broušení kamenů, dále rytí do drahokamů a rytí jemného skla.
VI. Doslov.
Zbývá nám nyní jen zodpovědění otázky v úvodu naší stati položené. Z krátkého vylíčení zejména hospodářského stavu našeho domáckého dělnictva seznáváme, že v našem státě velice značná část osob činna je v práci domácké a kdyby většina těchto osob nebyla tímto způsobem zaměstnána, že by to bylo rozhodně nejen v neprospěch naší výrobní činnosti, nýbrž i na velikou újmu existenčních prostředků výdělečných tříd, které by jinak stěží nalezly zaměstnání k ukojení beztak skrovných potřeb životních. Byly proto již předem zamítány otázky, zda možno, ba nutno vůbec odstraniti domáckou práci, a nutno zde zdůrazniti, že i nejvlivnější zástupci a zastánci stavu dělnického (Bebel, Greulich, Liebknecht) postavili své rozhodné veto. 12 Neboť co počíti s domáckým dělnictvem, kdyby byl zákonem vysloven zákaz domácké práce? Především dlužno uvážiti obtíže s provedením takového zákona při veliké roztříštěnosti
268 a v mnohých případech i značné nedostupnosti sídla domácké práce, kde tedy žádoucí dozor byl by velice nesnadný. Nebyl by zákon takový příliš tvrdým pro kraje málo zalidněné, chudé, kde pro vývoj řemeslné výroby nejsou dány podstatné podmínky a kde příroda hýří sice svými krásami, ale kde její obyvatel krásami těmi nasytiti se nemůže? Zákon by přece nemohl zakázati výrobu po domácku, když jest a byla by ve styku s výrobou průmyslovou a ji určitým způsobem doplňovala, podporovala nebo dokončovala!
Jak svrchu podotčeno, nemáme statistických dat o počtu osob v domáckém průmyslu činných. 13 Naše správa sociální se snaží, aby již v zájmu řádného provedení ustanovení §§ 3 a 248 zákona č. 221/1924 přesně zachytila počet domáckých dělníků, ač lze právem pochybovati, zda i tentokráte snaha ta povede k žádoucímu cíli. Jak svrchu totiž bylo podotčeno, jsou se zjišťováním právní povahy domáckého dělníka spojeny značné obtíže po stránce formální i věcné, ježto v konkretním případě není chuti dokonce u zúčastněných osob samotných doznati, že se jedná o domáckou práci; obavy před případným uložením daně výdělkové a tím spojenými po případě povinnostmi zaměstnavatele uloženými pojištěním sociálním, kromě toho i předpisy rázu živnostensko-právního zrazují domáckého dělníka, aby, jak se říká, doznal barvu a vpravdě osvědčil, co jest jeho povoláním (§ 3 zákona č. 221/1924). A přece jedná se při tom o třídy dělnické, které v každém ohledu potřebují všemožné ochrany. Jak svrchu uvedená poznámka o statistice domáckých dělníků z r. 1902 svědčí, zjištěny byly tehda číselně poměry právě těch nejubožejších, t. j. domáckých dělníků v pravém slova smyslu, kteří jen sami nebo se svými rodinnými příslušníky jsou po domácku výdělečně činni, a těch byl již tehdá v historických zemích zjištěn značný počet (149638 a 41596). Že se počet domáckých dělníků vůči době z r. 1902
269 zmenšil, nelze vůbec tvrditi. 14 Vždyť z uvedených míst sídel nejrůznějších druhů domácké výroby a dále ze značného počtu učilišť speciálně zdokonalení domácké výroby věnovaných nepopřené vyplývá, že počet osob těch jest velice značný. A všechny tyto osoby chtějí a musejí žíti, chtějí a musejí pracovati, a zbývá-li jim jen zaměstnání domácké, dlužno toto zachovati a dokonce podporovati. Proto domáckou výrobu státní správa podporuje a přikládá jí veliký národohospodářský význam! Zda tento význam nelze v našem státě shledávati již v míře, jakou jest naše domácká výroba zúčastněna na vývozu a tedy i na naší zahraniční bilanci? Činí-li totiž podle dat Státního úřadu statistického za rok 1928 jenom hodnota vývozu skleněných perel, korálů, knoflíků, ověsků, náramků, imitací drahých kamenů a podobného zboží jabloneckého 350929000 Kč, dutého skla zušlechtěného a skla lisovaného 272396000 Kč, kožených rukavic 228863000 Kč, sítěk z vlasů 5072000 Kč a zboží z perleti 23341000 Kč, tedy celkem přes 880 milionů Kč a kdyby i jen polovina uvedené sumy za zboží vyvezené prošla rukama domáckého dělnictva, je tím plnou měrou podán důkaz o významu domácké výroby v udaném směru.
Jest proto naší národohospodářskou povinností domáckou výrobu všemi prostředky podporovati, ale zároveň se stanoviska sociálního vše možné učiniti, aby hmotná, mravní a zdravotní úroveň domáckého dělnictva postavena byla po bok stejné úrovni dělnictva živnostenského, zvláště továrního.
270
  1. *) Již rak. min. obchodu pomýšlelo na vydání zákona o úpravě a právní povaze domácké práce (1896). Podle námětů příslušného návrhu považováno za práci domáckou: 1. Domácí vedlejší zaměstnání, t. j. ona domácká práce, která netvoří hlavní výdělek (výdělečnou činnost) dotčených osob, nýbrž vedle obstarávání vlastní domácnosti provozuje se jako zaměstnání vedlejší, bez ohledu, zda látky k výrobkům tímto zp. zhotovovaným výrobce sám dodá anebo je dostane dodány od podnikatele, a při čemž též na tom nesejde, zda za tuto práci smluvena jest mzda či zda za výrobky vyplácí se cena přejímací; při tom sluší uvážiti, zda účastenství na této práci jest obmezeno na rodinné příslušníky domácnosti. 2. Domácký průmysl, t. j. ona výrobní činnost, která provádí se podle místní zvyklosti a vztahuje se jenom na zpracování vlastního materiálu (samo získání nebo samo vyrobení suroviny resp. polovýrobku), při čemž dodání výrobku děje se buď na obchodníka nebo na přímého spotřebitele: podle podstaty věci obmezuje se tato výdělečná činnost na účast příslušníků rodiny domácnosti a služebního personálu. 3. Živnostenská dom. práce, t. j. ona domácí práce, jež se provozuje jako hlavní činnost výdělečná a takovým způsobem, že se dodává potřebný materiál více méně upravený (přistřižený) podnikatelem, zaměstnavatelem, továrníkem nebo skladařem — a domácím dělníkem k tomu cíli se přejímá, že z toho dodá zboží hromadné spotřeby nebo okamžité potřeby ve způsobu a formě podnikatelem určené za cenu od kusu. Tato výrobní činnost rozpadá se pak a) na činnost výdělečnou t. zv. Sitz- nebo Hausgesellen, když práce ta vykonává se samotnými výrobci, kteří výkon práce sami přijímají, b) na činnost t. zv. štukmistrů, když osoba práci přijímající k provedení jejímu používá ještě jiných osob, ať již příslušníků vlastní domácnosti čili nic, při čemž nečiní se rozdílu, zda štukmistr práci přijímá pouze od jednoho či od několika zaměstnavatelů. Sr. Schwiedland; Vorbericht über die gesetzliche Regelung der Heimarbeit. (1896, Obch. a ž. kom. Vídeň.) Též naše státní správa živnostenská i sociální věnuje otázce domácké výroby a jejímu právnímu postavení vůči výrobě živnostenské zvláštní péči. Tak v listopadu 1928 uspořádala zvláštní anketu na místě samém, aby si opatřila potřebný materiál pro posouzení právní povahy sklářských dělníků na Jablonecku a Železnobrodsku, jde-li tu o domácké dělníky či o samostatné živnostníky. Dobré zdání podané na základě této ankety doznává, že dávná výrobní, dodávková a prodejní tradice sklářské výroby v těchto krajích vytvořila zvláštní jinde neznámé poměry a vztahy mezi jednotlivými složkami na výrobě té zúčastněnými a že jest velmi obtížilo a nesnadno uvésti je v soulad se zákony a nařízeními jinak všeobecně neb zvláště výrobní podnikání upravujícími. Bylo proto úkolem ankety vyznačiti v této spleti poměrů a vztahů právní povahu lisařů skla u pecí a brusičů skla, najímajících volná místa (t. zv. Freiörtlerei) na Jablonecku a Železnobrodsku s hlediska živnostenského práva. Při tom bylo možno vycházeti jedině ze stavu, který vytvořila prakse z nutnosti zaviněné nedostatečnými a nejasnými předpisy zákonnými (čl. V. lit. c), § 1, odst. 5., § 78 ř. z.) a potud jde o právní povahu těchto výrobních činitelů se stanoviska zákona č. 29 z r. 1920, že zákon tento nedotkl se ustanovení řádu živn. a prakse na základě nich vyvinuté, kdo živnostenskému řádu podléhá a kdo nikoliv, neboť i uvedený zákon z r. 1920 vypomáhá si při definicích jednotlivých kategorií osob zákonu podléhajících negativně nebo positivně pojmem živnostníka nebo živnostenského dělníka. Dospěla proto anketa k formulaci, že 1. ti lisaři skla, kteří pracují za smluvenou odměnu od kusu s příplatkem na režii neb bez něho pro jednoho neb více podnikatelů mimo jejich provozovny zpravidla ve svém obydlí, buď sami neb za pomoci příslušníků svých rodin, jsou domáčtí dělníci; 2. ti lisaři skla, kteří najali pracovní místa v cizí provozovně a kteří vyrobené zboží dodávají jen majiteli provozovny, mají býti pokládáni za dílenské pomocníky; ti pak lisaři, kteří pracují na vlastní neb nějaké provozovně sami neb s cizími silami a dodávají přímo zákaznictvu bez mzdového příkazu, mají býti pokládáni, za živnostníkу, a 4. že ti lisaři skla, kteří najali pracovní místo v cizí provozovně a dodávají své výrobky nejen jejímu majiteli, ale i jiným dodavatelům za smluvenou mzdu s režijním příplatkem neb bez něho, bez používání cizích sil, mají býti pokládáni za domácké dělníky... Jak obtížno jest stanoviti pojem domáckého dělníka, dílenského pomocníka a samostatného živnostníka u jedné a téže kategorie výrobní svědčí, že některé rozhodné momenty vyskytují se u jedné a téže osoby dnes, zítra však odpadnou a vyskytnou se momenty jiné, aniž by se na výrobním, hospodářském nebo sociálním poměru něco změnilo, ale přece právní postavení bude jiné. Obtíže tyto zvětšují se dále tím, že skutkové okolnosti jako rozhodné momenty pro posouzení právní povahy mohou býti u každé výrobní kategorie jiné, takže i celkový úsudek nemůže býti podle potřeby měněn. Že takováto nejistota má nepříznivý vliv i na hospodářské a sociální postavení osob, o nichž není jisto, jsou-li samostatně či nesamostatně výdělečně činnými, čili jsou-li zaměstnavateli či zaměstnanci, leží na bíledni, uvážíme-li na př. postavení osob těch v našem pojištění sociálním. Též náš státní statistický úřad přikročuje k přípravným pracím o sčítání závodů provedl šetření na poli domácké práce v obvodu jednotlivých obch. a živn. komor (1929). Ve své zprávě o hlavní oblasti práce domácké, totiž oblasti rudohorské — a platí to rovněž i o oblasti severočeské z obvodu obch. a živn. komory liberecké, pokud se týče královéhradecké — že je přirozené, že v této oblasti, charakteristické právě domáckou industrií, co nejrozmanitěji organisovanou a vpletenou v celkový systém výrobního procesu dotčených odvětví, podařilo se expertům zjistiti a očividně se přesvědčiti jen o zlomku zjevů tam spadajících a seznati v jednotlivých druzích výroby domácké, jak spletité mohou býti konkrétní formy výrobního procesu, a že nejen každá industrie, ale přímo každá krajina vytváří určité formy organisace domácké a jejího vztahu k výrobě, organisované v závodech, že získán dojem, že — pokud se týče vlastní práce t. zv. domácké — nelze opříti rozdíl mezi domáckým dělníkem a živnostníkem, pracujícím pro velké závody, o nějaké positivní kriterium důvodové ... Otázka domácké práce a její organisace že budou zajisté jedním z nejdůležitějších problémů při řešení uživnosti krajů, které tak značnou měrou jsou odkázány na domáckou práci.
  2. *) Sr. publikaci Dr. Käthi Laiсhter: Wie leben die Wiener Heimarbeiter. Vídeň 1928.
  3. *) Tento moment dobře vystihuje zpráva obch. a živn. komory v Hradci Král. ze 14. 9. 1929, č. 30829, podaná Stát. úřadu statistickému, uvádějíc, že faktor domácké práce (v tkalcovství v sev. Čechách) zaopatří svůj obvod dobře placenou prací, najde její odbyt i ve vzdálených místech a svojí znalostí místa i zkušeností přispívá nemálo k oživení své rodné obce. Tento faktor (skladovní mistr) informuje také velice spolehlivě příslušné podnikatele o možnosti výroby zboží běžného a speciálního na různých místech a jest proto velice často jeho zprostředkovatelská činnost od podnikatelů vyhledávána. Činnost těchto faktorů uplatňuje se hlavně v odlehlejších krajích, které nemají dostatečného spojení s centrem výroby a stávalo by proto odvádění zboží jednotlivými domáckými dělníky mnoho času.
  4. *) Využitkování faktory křiklavě líčí L. Weigner ve svém spise: Vývoj a stav průmyslu rukavičkářského se zvláštním zřetelem na rukavičkáře pražské na Dobříšsku, kde šicí stroje musily si opatřiti domácké pracovnice, dodal je sice faktor, ale zůstaly jeho vlastnictvím, dokud nebyly splaceny; domácký dělník musil odbírati od faktora-obchodníka zboží a potraviny a potřeby denního života (§ 78 ř. ž. tu neplatil), stanoveny pokuty na nedodržování dodávacích smluv, faktoři nesměli přijímati dělníka, který se prohřešil proti řádu dodávkovému. Na Dobříši v roce 1901 bylo 30 faktorů s 2400 stroji (l. c. str. 80 a nn.).
  5. *) Sr. Horáček: Počátky českého hnutí dělnického str. 32 a násl.
  6. *) Bráf na u. m. str. 96 uvádí, že spolek sklářů v Hillově Mlýně založil společenstvo s r. o. a podařilo se mu získati trs zákazníků v cizině (Holandsko). Při malé režii byla oprávněná naděje na zdar této svépomocné akce. Než zakrátko společenstvo bylo nuceno likvidovati, ježto osoby pověřené obchodováním dovedly získati zákazníky pro obchody vlastní.
  7. *) Životní, majetkové, zdravotní, výdělečné a společenské poměry jsou drasticky vylíčeny ve spise: Lode-Schwiedland. Das böhmische Schleiferland, Vídeň 1907.
  8. *) V témže díle činí se zmínka o tom, že punčochářství datuje se od r. 1615, kdy v Praze zaražen cech punčochářů, obdařen byv zvláštním cís. privilegiem a rozšířiv se poté po celé zemi české, tak zejména v třicátých letech století osmnáctého též v okolí Benešova n. Pl. a České Kamenice.
  9. *) Oest.-ung. Monarchie in Wort u. Bild. Böhmen II. str. 638.
  10. *) Sr. Prům. a odb. škol. str. 206.
  11. **) Prům. a odb. škol., str. 182.
  12. †) Tak podle stenografického protokolu der Gewerbeenquête im oesterr. Abgeordnetenhause (návrh Ebenhoch — Pernerstorfer, Vídeň 1893) zrušením domácké práce speciálně v oboru perleťářském zabývala se již stará Vídeň, ale nedospěla k žádoucímu výsledku. Rovněž na místě zrušení pomýšleno na zavedení zákonné ochrany, resp. rozšíření dosavadní zákonné ochrany práce průmyslové na práci po domácku. Tak tomu bylo v Anglii od r. 1891. Podle Schwiedlanda: Kleingewerbe und Hausindustrie II-420 vyžadovala se tam především po zákonu registrace domáckých pracovníků, dále ručení majitelů domů a zaměstnavatelů za to, že domácká práce požívá skutečně zákonné ochrany. Tím totiž, že majitel domu nedovolí, aby se v jeho bytech, snad těsných a nezdravých, prováděla domácká práce, že zaměstnavatelé spíše se odhodlají k systému továrnímu, kdežto jinak jest pro ně domácká výroba výnosnější: ušetříť na zřizování místností továrních, režie s jich udržováním a vydržováním, nákladů na sociální pojištění a sociální břemena vůbec a pod.
  13. *) Podle zpráv vydávaných svého času rak. ústřed. stat. komisí z roku 1902 činil počet podniků, v nichž byly zaměstnány osoby po domácku pracující, v Čechách (data z Moravy a Slezska — počítána dohromady — uvedena v závorkách) celkem 149638 (41596) s celkovým počtem zaměstnaných osob 203203 (58421); z toho počtu pracovalo podniků s jednou osobou 115716 (30464); tak zvaných rodinných podniků s 2 nebo více osobami (rod. příslušníky) bylo 30228 (9632) se 75367 (23815) osobami. Podniků domáckých, které zabývaly se výrobou prvotní, byly 2 (—) s 5 osobami; podniků zabývajících se výrobou v kamenech, zeminách, hlíně a skle bylo celkem 2806 (2) se 6940 (5) osobami, z čehož připadalo na obvod liberecké obchodní a živnostenské komory podniků 2757 se 6809 osobami; podniků, které se zabývaly zpracováním kovů, bylo 563 (24) s 1359 (59) osobami; podniků zabývajících se výrobky dřevěnými, proutěnými, soustružnickými a řezbářskými, bylo 2440 (599) se 6851 (1541) osobami; podniků textilních 22035 (6564) s 54557 (16217) osobami; podniku oděvních a ozdobnických 1906 (2365) s 4421 (5793) osobami; podniků chemických 2 (1) se 4 (2) osobami.
  14. *) Bohdá, tomuto nedostatku bude snad u nás odpomoženo. Státní úřad statistický zavádí rozsáhlou akci o sčítána závodů a při této příležitosti klade zvláštní důraz na zjištění i počtu domáckých dělníků, druhu domácí výroby a výrobních místností. Na zatímní jednotlivé výsledky této akce bylo námi příležitostně poukázáno.
Citace:
LUKÁŠ, Josef. Domácká výroba.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1930, svazek/ročník 11, s. 31-48, 137-146, 277-282.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).