Mezinárodní úřad práce a vystěhovalectví.

Píše Louis Varlez, profesor na universitě v Gentu.
I. Problém mezinárodní.
Vystěhovalecké problémy tvoří zvláštní skupinu mezi otázkami, jimiž se zabývá Mezinárodní úřad práce.
Rozřešení většiny otázek sociálních a dělnických musí býti hledáno především na poli národním. Každá země musí sama nalézti nejlepší způsob k rozřešení svých sociálních problémů, a úkolem velikých institucí mezinárodních jest především poskytnouti doklady, udati srovnávací body, často paik sesta viti seznam všeobecných zásad, o nichž se zdá, že mohou býti aplikovány ve všech zemích.
Mezi těmito problémy národními mnohé mají povahu všeobecnou. Aby zajištěn byl blahobyt zaměstnanců, aby diošlo k podmínkám harmonického života, aby zajištěn byl sociální mír, jest třeba, aby rozřešení šťastně uskutečněná v některých zemích rozšiřovala pomalu svoji činnost na země sousední.
Toto rozšiřování a tato propaganda jsou důležitým funkcemi Mezinárodiní organisace práce. Avšak tato organisace má nejen sdělovati dobročinná ustanovení a jich aplikaci rozšiřovali v celém světě, ona má překoná vati všechny překážky, které tak často staví v cestu aplikování těchto ustanovení nevědomost a neznalost veřejnosti, a — což je ještě horší — nerozumné předsudky a neloyální úvahy obchodní konkurence: Za tím účelem má tato organisace přeměnili zásady na doporučení a konvence a dáti je ratifikovati jednotlivými vládami. Má tak hájiti dosažených výsledků proti přechodné reakci tím, že tyto výsledky shrne v předepsaných smlouvách. Tato mezinárodní akce a toto zevšeobecňování spravedlivé politiky dovolují nalézti rozřešení mnoha rozporů mezi individuelním egoismem a všeobecným zájmem.
To však je úlohou především zákonů národních, aby zde působily, a doporučení a konvence Mezinárodní organisace práce mají především za úkol zevšeobecniti nelepší rozřešení, jichž dosáhlo národní zákonodárství nejpokročilejší.
Problémy vystěhovalecké samy mají nejen povahu národní i všeobecnou, nýbrž tvoří zásadně problémy mezinárodní, vyžadující ke svému rozřešení skutečné spolupráce různých vlád. Každé vystěhovalectví zajímá nutně dvě země, totiž zemi odchodu a zemi příchodu; a téměř vždy také celou řadu jiných zemí: přechodnou zemi při odchodu i při příchodu, zemi, pod jejíž vlajkou vystěhovalec je dopravován, aniž se béře v úvahu cesta přes moře, téměř vždy nutná, tudíž přes »Nobody’sland« (přes zemi, jež nepatří nikomu).
13 Studium těchto otázek Mezinárodním úřadem práce jest obzvláštní důležitosti, jíž vlády jsou si dobře vědomy. Odtud zvláštní zájem o tyto otázky; odtud také jisté překážky.
Již před válkou, (kdy vystěhovalec, mnotoem méně (kontrolovaný než dnes, těšil se úplné svobodě individuelní při rozhodování o svém odjezdu a o cíli své cesty, vystěhovalectví bylo zjevem mezinárodním. Je jím daleko ve větší míře od té doby, kdy téměř všechny státy omezily individualism vystěhovalcův a kdy téměř všude státy zavedly zákonodárství podrobné a často trochu komplikované, pokud jde jak o příjezd tak i o odjezd vystěhovalců.
Tato zákonodárství jsou ostatně velmi často nedostatečná, neboť je-li snadno pro zemi vystěhovaleсkou dohlížeti na svého občana-vystěhovalce dříve, než opustí půdu vlasti, je-li snadno též pro zemi přistěhovaleckou odmítnouti vystěhovalce nebo naň dohlížeti, jsou jedna i druhá vládá bezmocné dosáhnouti provádění svých zákonů mimo hranice svých území a prováděti kontrolu na celý, kompletní zjev vystěhovalecký.
Rozvoj mezinárodního (Zákonodárství je tak nutným důsledkem a dokonce podmínkou komplikovanější úpravy, jíž hnutí vystěhovalecké je nyní podrobeno.
II. Důležitost vystěhovaleckých zjevů.
Aby dobře pochopena byla nutnost, hranice a možnosti činnosti, týkající se úpravy vystěhovalectví, je nutné býti si jasně vědom povahy tohoto zjevu, jeho vývoje a jeho evoluce.
V důsledku toho je třeba rožíišovati přesně období před a po válce.
Aby oceněny byly formy spontánního vystěhovalectví předválečného, je třeba všímat i si postupně vystěhovalectví zaoceánského a vystěhovalectví kontinentálního.
Pokud jde o vystěhovalectví zaoceánské, existovalo před válkou výborné měřítko pro posouzení jeho síly a jeho forem. Byla to vystěhovalecká statistika Spojených států, která podávala téměř po 100 roků — od roku 1820 — přesný počet vystěhovalců, odcházejících z Evropy a vstupujících do této země. Mohlo se asi přibližně usuzovati, že velká polovička vystěhovalců na světě ubírala se do Spojených států, zatím co druhá polovička směřovala do ostatních zaoceánských zemí.
Pozorujíce tento zjev pro Spojené státy příznačný, můžeme konstatovati, že vyvíjel se nikoliv způsobem konstantním a pravidelným nýbrž že poskytuje serii velkých vln, čím dále tím důležitějších, které, vycházejíce od břehů evropských, přicházejí vzduté k Spojeným státům s intensitou stále větší, zanechávajíce mezi každým z těchto nárazů periodu klidu, dokonce i poklesu. Od roku 1834 roční proud dosahoval pravidelně ve svém vývoji od 8000 vystěhovalců až do 65000, klesl v roce 1838 na 38000 a dosáhl v roce 1850 čísla 310000. Velký pokles nastal v roce 1862, kdy příliv vystěhovalců representuje pouze 72000, a dosahuje znovu čísla 459000 v roce 1873 a klesá opět na 138000 v roce 1878. Nová vlna nárazu přišla v roce 1882, kdy dosahuje čista 788000 vystěhovalců, nato následuje (nové období poklesu, snižujíc číslici na 229000 pro rok 1888, období, od něhož proud počíná znovu stoupati, až dosáhne po několika malých střádáních čísla 1218000 v roce 1913—1914. Hnutí toto je tudíž velice nepravidelné, končí však vždy hladinou zvýšenou.
Mnohem nesnadnější před válkou bylo učiniti si představu o vystěhovaleckém hnutí mezi zeměmi téhož kontinentu. Důležitost kontinentálního vystěhovalectví nebyla jistě menší, než důležitost vystěhovalectví zaoceánského, nebylo však statistiky a je nesnadno udati čísla, která jsou jen odhadem více nebo méně vymyšleným. loto vystěhovalectví týkalo se především tří částí Polska, kdysi od sebe oddělených, Italie, zejména Italie severní, k nimiž družilo se čím dál tím více slovanské obyvatelstvo jihovýchodní Evropy. Vystěhovalectví kontinentální v Evropě směřovalo především do Francie, Německa a Švýcarsku, vystěhovalectví kontinentální v Americe do Spojených států.
V celku možno odhadovati počet osob, opouštějících tak každým rokem svou vlast — vystěhovalců kontinentálních i zaoceánských — na 3 1/2 až 4 miliony, možno ještě výše, vezme-li se v úvahu obyvatelstvo asijské, kde přesné údaje vůbec chybí.
Všechen tento ruch vystěhovalecký dál se za dosti velké svobody, bez velké úřední kontroly jiak při odchodu, tak při příchodu. Hranice byly střeženy bud málo nebo vůbec nebyly střeženy a každý mohl se odebrati, kam chtěl, aniž musil se starati o opatření onoho choulostivého dokladu, dnes často tak těžko dosažitelného, totiž cestovního pasu, opatřeného nutnými visy a ověřeními.
Propuknutí války v r. 1914 zakončilo tuto svobodu odchodu a příchodu, která od té doby nebyla obnovena; současně zmizely velké proudy vystěhovalecké.
Mělo by se vlastně souditi, že když je opět mír na zemi, že samozřejmé potřeby snad působí na rozvoj hnutí vystěhovaleckého. Mnoho zemí ztratilo veliký počet obyvatelstva, zejména svých mladých produktivních sil, a mělo uvésti svoje aktivní obyvatelstvo v dřívější stav. Jiné země, které ušetřeny byly hrůz válečných, byly přelidněny vzhledem ke zchudlému hospodářství světovému. Povstala řada nových hranic, které miají za následek roztržení mnoha tradicionelních středisek výrobních a mnoha odbytišti Nová půda měla být i zhodnocena, aby kompensoval se účinek nutně nastoupivšího méně intensivního zemědělství. Mnoho odvětví průmyslových, uměle zavedených a udržovaných zá války, mělo býti zrušeno nebo omezeno, při čemž bylo nutno přemístiti jejich dělnictvo. Mnoho lidí též skoro všude bylo přičleněno nebo odděleno za veliké radosti nebo nevole obyvatelstva, které si přálo vrátiti se nebo odejiti. Přidejte k tomu optanty, uprchlíky vyměněné, všechny ty, kdož za války nemohli se hnouti, všechny, kdož hledali novou vlast, všechny, kdož byli syti svých dřívějších podmínek životních.
Všechno to zdálo se vynucovati veliké hnutí obyvatelstva, nutné k opětnému ozdravění světa.
Nebylo tomu zcela tak!
Po válce většina zemí přistěhovaleckých obávala se přílivu těchto pokojných vetřelců právě tak, jako země vystěhovalecké bály se útěku svých občanů. Z obou stran byla učiněna restriktivní opatření, usnadněná všeobecným zavedením cestovních pasů, a plným právem lze je uznati. Následkem toho nové proudy vystěhovalecké nemohly povstalt leč jen částečně, a ty proudy, které přes všechno se objevily, ustaly brzy. A ještě dnes, 6 roků po válce, vystěhovalectví nemá ani z daleka ještě té důležitosti jako dříve.
Aniž se zmíníme o vystěhovalectví za války, které téměř ustalo v té době, poznamenáváme, že počet vystěbovalců v roce 1920 nedosahoval ani poloviny počtu vystěbovalců z r. 1913, v r. 1921 a 1922 bylo pak shledáno nové a podstatné snížení, během roku 1922 celkové vystěhovalectví nedosáhlo ani čtvrtiny vystěhovalectví předválečného. Avšak v r. 1923 vysychající proud znovu se objevil a v r. 1924 i přes rostoucí vliv amerického kvotového zákona nabývá znovu nové mohutnosti.
K posouzení poválečného vystěhovaleckého hnutí nemůžeme se bohužel, obrátiti ještě na statistiku Spojených států, neboť umělý vliv zákonů přistěhiovaleckých jest nyní velice zřetelně znáti v této zemi: volné přistěhovalectví, které přivedlo do země r. 1913—14 1218000 osob, bylo zákonem sníženo na maximum 161000 osob pro rok 1924—25 pro Evropu a ostatní země, o nichž mluví zákon kvotový, a počet tento bude záhy snížen na 150000 osob. Mocný proud z r. 1913 je dnes pouhým malým kanálem, jehož odtok je libovolně a spořivě regulován.
Abychom si mohli učiniti představu o důležitosti předválečného vystěhovalectví, vezmeme nejprve skupinu starých vystěhovaleckých zemí západní Evropy (Německo, Rakousko, Belgii, Dánsko, Španělsko, Finsko, Velkou Britanii, Italii, Norsko, Nizozemí, Švédsko, Švýcarsko), pro niž souhrnné vystěhovalectví zaoceánské bylo:
v roce 1913 922000 osob
» » 1920 691000 »
» » 1921 503000 »
» » 1922 433000 »
» » 1923 737000 »
Je zřejmo, že v posledním roce vystěhovalectví silně stouplo po dlouhém období stálého poklesu a je to tím pozoruhodnější, že stouplo přes obmezující zákony Spoj. států a obdobné hnutí, nastalé ve čtyřech velkých přistěhovaleckých zemích (Spoj. státy, Brazílie, Kanada, Argentina), pro něž počet přistěhovalců zaoceánských obnášel:
v roce 1913 1651000
» » 1920 791000
» » 1921 707000
» » 1922 487000
» » 1923 781000
Pro vystěhovalectví kontinentální lze pozorovati ještě větší omezení, za nímž následuje rychlý rozvoj. Toto pozorování je zcela určité, Je však nesnadné udati přesná čísla.
Nesmí se pustiti se zřetele, že byť i vystěhovalectví dnes opět vzrůstalo, že zjev ten se ukazuje i přes téměř úplné uzavření dvou velikých trhů práce z doby dřívější, totiž Spojených států a Německa, hájených závorami přísného zákonodárství.
Vystěhovalecký proud, který znovu vzrostl, nemůže se volně rozšířiti po celém světě: je nyní mocně omezován. Místo, aby se ubíral ke svým přirozeným cílům, je nucen šířiti se na území zmenšeném, kde je snadnější přístup, výsledek však méně jistý, na území, které vystěhovalci za dřívějších časů volného hnutí vystěhovaleckého opomíjeli.
»Nové země přistěhovalecké«, uvedeny v rozpaky nynějšími svými úspěchy, pomýšilejí na to, aby těžily z tohoto okamžiku a aby zavedly systém výběru, který by lim dovolil prohlížeti celé to množství kandidátů přistěhovalectví, kteří se jim představí.
V celku stalo se tudíž vystěhovalectví mfnohem nesnadnější. Místo zjevu spontánního máme nyní hnutí přísně kontrolované, vůči němuž vlády mají novou odpovědnost.
Celý problém vystěhovalecký je takto změněn.
III. Činnost mezinárodní.
Ihned po válce se zdálo, že vlády porozuměly nutnosti činné a nové politiky vystéhovalecké.
Otázka vystěhovalecká, na niž se hledělo především jako na prostředek boje proti nezaměstnanosti, byla dána na program Mezinárodní konference práce, konané ve Washingtoně v r. 1919; tam téměř všechny vlády shodly se požádati Mezinárodní úřad práce, aby zřídil Mezinárodní komisi pro vystěhovalectví, která by vypracovala mezinárodní program a v níž by byly zastoupeny všechny státy evropské a zámořské delegacemi zaměstnavatelskými i dělnickými ve stejném počtu.
Tato komise pro vystěhovalectví se vskutku sešla v Ženevě r. 1921 za předsednictví delegáta britské říše a stanovila zcela přesný program, jejž předložila Mezinárodní organisaci práce.
Tato zpráva byla však zkoumána během nepříznivých let, jež po válečném neštěstí následovaly po radostném povzbuzení míru: demobiilisace myslí dála se nesnadno, prováděly se bez přestání mobilásace nové, vlády důležitých států odmítaly účast na této společné práci, což mělo pak za následek váhání druhých. Rovněž i provádění širokého programu sestaveného vystěhovaleckou komisí v r. 1921 mohlo být i prováděno jen zvolna.
Leta 1921 až 1923 nebyla jako příspěvek k problému vystěhovaleckému plodná v Mezinárodním úřadu práce: Mezinárodní konference práce jednohlasně připustila v r. 1922 nutnost soustředit i v Mezinárodním úřadě práce všechny doklady o vystěhovalecikém problému, dala též na svůj program otázku rovného zacházená s dělníky tuzemskými i cizozemskými, kterážto otázka měla sloužiti za základní kámen k zavedení systému všeobecnějšího, totiž k otázce odškodnění za úrazy při práci, a hlasování v prvém čtení v r. 1924 připouštělo o tom zásadu.
Během této doby a podle instrukcí, které byly dány konferencemi a komisemi, Mezinárodní úřad práce rozmnožoval publikace a doklady na tomto ještě nedostatečně prozkoumaném poli. Rozebíral a podával obsah texitu hlavních zákonů a smluv týkajících se vystěhovalectví a přistěhovalectví 1, sděloval statistické metody 2
17 a uveřejňoval četné práce statistiky národní 3 i mezinárodní 4, což nyní dovoluje orientovati se dosti přesně a rychle na tomto poli dosud nedostatečně prostudovaném. Kromě toho uveřejňuje nyní měsíčně Chronique des Migrations (Vystěhovaleckou kroniku), která oznamuje všechny události, jež nastaly na poli zákonodárném, statistickém, dokumentárním nebo sociálním 5 a tabulku měsíčního hnutí vystěhiovaleckého a přistěhovaleckého, kterážto tabulka bude miti brzy sto rubrik. 6
To již tvoří hojný doklad, který se doplňuje denně: nyní je možno den ze dne sledovati vývoj zjevu vystěhovaleckého a zákonodárství tohoto zjevu se týkajícího.
IV. Veřejné mínění.
I veřejné mínění záhy uznalo novou důležitost vystěhovaleckého zjevu: v posledním čase projevovaly se se všech stran iniciativní návrhy, týkající se jak studia, tak i přímé akce.
Válka vytvořila velký počet filantropických sdružení, která měla za úkol odpomoci příliš zjevné bídě lidstva. Po skončení války jejiich činnost obrátila se k činnosti mírové, zejména k vystěhovalectví. Ligy a výbory Červeného kříže, křesťanské sdružení mladých mužů a žen (Ymca a Ywca), katolická, protestantská a židovská sdružení na ochranu vystehovalců, sdružení kolonisační a ochranná, ženské skupiny přátel mladých žen a řada jiných podobných sdružení zřídila kanceláře téměř ve všech přístavech a průchodných střediscích a zajímala se o cesty a utrpení vystěhovalců. Tato sdružení, úplný nesjednocená a proto bezmocná, sešla se v posledním čase v Ženevě a přes různost jazyka, náboženství a úmyslů ustavila Mezinárodní výbor pro ochranu vystěhovalců, který sestavil program činnosti ve prospěch ochrany vystěhovalců; tento výbor dal svoje služby k disposici Mezinárodnímu úřadu práce, aby prakticky pomáhal ve studiu a ochraně zájmů vystehovalců. Sdružení ženská mají tu zájem zcela specielní.
Různá sdružení sociálně-politická obnovila se své strany po válce svoji bývalou činnost, která vyústila naposled v Mezinárodní sjezd sociální politiky v Praze, který má býti východiskem nové činnosti. Na sjezdu přijata byla usnesení, jež mají za účel popohnati úpravu ochrany a založiti stálou studijná skupinu pro otázky vystěhovalecké uvnitř těchto sdružení, která měla tak rozhodující vliv na směr sociální politiky.
Mežiparlamentní unie a Unie sdružení pro Společnost národů, tato dvě veliká sdružená, ustavená ve všech civilisovaných státech za účelem seskupení a povzbuzení k činnosti parlamentnách kruhů, přívrženců činné mezinárodní politiky, zřídila nedávno spe- cielní komisi pro studium problému vystěhovaleckéko, jehož důležitost se jasně ukázala vzhledem k naléhavému dílu obnovy národní i mezinárodní.
Dělníci i zaměstnavatelé uznali též důležitost těchto problémů a dali je na program svých mezinárodních kongresů. Mezinárodní odborové sdružení v Amsterodamě usneslo se na svém sjezdu, konaném dne 29. září 1924 v Praze na tom, že živě bude se nyní zajímat i o problémy vystěhovalecké a vypracován býl zia tím účelem přesný plán. Různé jiné mezinárodní sjezdy věnují pozornost otázlkám podobným.
Na druhé straně byla otázka tato předmětem jednání i na různých kongresech zaměstnavatelských. Zcela nedávno ještě Mezinárodní výbor námořní, kde zastoupena jsou velká sdružení majitelů lodí, počal zkoumati otázku povinného pojištění vystéhovalců proti nebezpečí smrti nebo invalidity způsobené cestou a vyslovil přání a začal i činnost ve prospech povinného pojištění cestujících.
Kromě této činnosti mezinárodní, o níž jsme se zmínili shora, kolik tu bylo kongresů, kolik návrhů čistě národních! Mohli bychom citovaiti zde desítky projevů jen z Italie, Francie a Polska.
To jsou vše projevy evropské. Je jich však mnoho a důležitých též v Americe, zejména ve Spojených státech. Ostatně problém vystěhovalecký soustřeďuje v sobě velkou pozornost v Indii a Japonsku a možno, že je tu o něj zájem větší a vášnivější než v Evropě.
Tento zájem, dnes všeobecný, našel svého mejvýznačnějšdio významu v Mezinárodní konferenci pro vystěhovalectví a přistěhovalectví. již svolala italská vláda v měsíci květnu 1924 do Říma. Konference zúčastnilo se 50 vlád a jich zástupci přijali program přání mnohem úplnější než kterýkoli program dřívější. Výsledek konference nebyl pravděpodobně uveden ještě v platnost, avšak v jejích resolucích je jedna z nejdůležitěiších prací přípravných, která ukazuje vládám směrnice, jimiž by se měly řídiiti. Konečné přání konference ukazuje ostatně, že činnost vlád se nezastavila: všechna usnesení mají býti oznámena nejen vládám, nýbrž též institucím mezinárodním, aby tyto instituce splnily resoluce v mezích své působnosti. Doporučuje kromě toho vládám svolati druhou konferenci v roce 1927 v některé zemi přistěhiovalecké, aby tak mohlo býti zkoumáno provádění, jež býlo stanoveno a jež mělo býti stanoveno v resolucích konference.
V. Programy.
Jak jsme viděli, byl v poslední době sestaven velký počet progamů na rozřešení problémů vystěhovaleckých. Jako programy všeobecné byly zaznamenány resoluce Mezinárodní komise vystéhovateeké při Mezinárodním úřadě práce (1921), které obsahují 29 resolucí a 32 přání 7; program Výboru soukromých organisací pro ochranu vystěhovalců, který obsahuje řadu 64 přání 8,
19 konečně program konference v Římě, který obsahuje 49 resolucí a 117 přání. 9 Jest třeba přidati všechna přání zvláštní, jež byla vyslovena nesčetnými sdruženími národními i mezinárodními všech druhů a všech zemí otázkou tou se zabývajícími.
Nemůžeme zde rozebírati všechny tyito resoluce a všechna tato přání; byla by to práce značné šíře, která by přesahovala rámec tohoto článku.
Veřejné úřady nemohou pomýšleli na to, uplatniti všechna tato přání najednou. Naopak ti, kdož zajímají se o problém vystěhovalecký, měli by spíše se obávali, že veliké množství interesovaných sdruženi a veliký počel vyslovených přání dosti znesnadní veškeru intensivní činnost: a úkolem těch, kdož chtějí přivésti vystěhovaleckou politiku k jejímu cíli, neměto by býti stanovení nových bodů programu, nýbrž spíše vyhledávati ty body programu, které účinně a v brzku mají býti též uvedeny v platnost. Výběr je nyní dostatečný; stačí pouze vybírati rozumně.
VI. Uskutečnění.
Uveďme, že v mnoha bodech se jedná již o jiné věci než o zbožná přání a že mohou býti zaznamenána přesná uskutečnění.
Toto provádění bére se různými formami.
Četná rozřešení vyžaduji především pro své realisování součinnost mravů, přesnou znalost skutečností a to, aby zmizely ty předsudky, které mají tak rozhodný vliv na otázky, kde činitel lidský hraje hlavní úlohu.
Zde činnost sdružení národních a mezinárodních může se projevili způsobem nejšťastnějším. Tato sdružení blízká svými snahami a v dohledné době úzce spojená, mohou působiti na seslabení, často dokonce na odstraněni předsudků rasových, náboženských a pod., které tvoří na tomto poli jednu z nejvážnějších překážek veškerého pokroku lidstva a veškerého sblížení jednotlivců. Sdružení tato tvoří duševní stav, který jedině dovoluje, aby zákony byly odhlasovány a pak prováděny. Projevila se již sblížení za účelem společné propagandy a na základě tohoto sblížená můžeme konstatovati, že dorozumění je v zásadě snazší mezi lidmi, kteří věci rozumějí než mezi lidmi, kteří věc neznají. V dohledné době snad budou tato dorozuměná mocnější.
Součinnost, která bude jednou již uskutečněna mezi sdruženími, bude muset býti přenesena i do zákonů. Ne však do bezvýznamných textů, jako těch, které ještě před 10 lety týkaly se úpravy vystěhovaleckých proudů a jimž, ne bez důvodů, nevěnovalo veřejné mínění vůbec žádné pozornosti. Vystěhovalecké zákony zaujímají nyní v prvé řadě mysl politiků. Nelze spatřovati na příklad již ode dneška, že zákon kvotový ve Spojených státech stává se jedním z hlavních činitelů světové politiky a že dává místo reakci prvního řádu jak sociální a hospodářské, tak politické a diplomatické, oproti níž nikdo nemůže zůstati lhostejným? Jsme si vůbec vědomi, že během posledních let byí odhlasován zákon,
20 který bude miti velkou důležitost na vývoj lidstva a rozdělení lidských sil ve světě? A dokonce v okamžiku, kdy Spojené státy, Brazílie a Argentina činí opatření k přijetí a provádění zákonů o kolonisaci a přistěhovalectví, které mohou porušiti rovnováhu sil na zemi. Pokud pak jde o evropský kontinent, není vystěhovalecké zákonodárství již nyní hlavním činitelem rozvoje země? A ve Francii zákonodárství o přistěhovalectví nebude v brzké době událostí rovněž velice důležitou? Stejně i v řadě jiných států. Můžeme býti jisti, že po dlouhou dobu budou se cítiti důsledky zákonů nyní připravovaných. Není-liž třeba studovati je blíže a předvídat i jejich účinky: zda důležitá snaha, která se tu vyznačuje, není v nepoměru s důležitostí zájmů, jež přicházejí zde v úvahu?
Než, jak jsme viděli shora, působnost zákonodárcova říditi vystěhovalce, je dosti omezena a nemůže býti prováděna mimo státní hranice, leč na základě dohody s ostatními vládami.
Aby doplněna byla činnost zákonů, jež zastavuje se u státních hranic, je třeba dvoustranných smluv pracovních a vystěhovaleckých, formy úplně nové, vždy přesných a důležitých, které se uzavírají téměř všude, kdežto ve starých smlouvách obchodních a o právní pomoci a v konsulárních úmluvách množí se stále více ustanovení týkající se vystěhovalců. Všude nyní vyskytují se diplomatické projevy tohoto druhu a smluv dvoustranných, týkajících se otázky vystěhovalecké, můžeme čítati již na sto.
Konečně na základě společných snah Společnosti národů a Mezinárodního úřadu práce uvidíme, a dnes již vidíme mnohostranné smlouvy zavazující řadu zemí, ne-li svět celý a zavádějící spravedlivý režim pro cizince všech zemí.
Díky těmto opatřeními tvoří se pomalu celý svět, složený z desítek států, které zavádějí společné zákonodárství, nutné, chceme-li se ujati a chránili vystěhovalce, tuto mezinárodní bytost, která právem může býti prohlášena za světoobčana. Mezinárodní zákonodárství takto vytvořené stává se každým rokem všeobecnějším, přesnějším.
VII. Nutnost součinnosti.
Uprostřed všech těchto námětů vycházejících z prostředí řízeného jednak úvahami sociálními, jednak hledisky mezinárodními, jednak opět snahami filantropickými a odbornými, je třeba se obávati, aby tu nenastal určitý zmatek a aby množství různých snah, často protichůdných, nezabraňovalo vývoji a dospění cíle námětů nejlepších.
Čím dál tím více se projevuje potřeba střediska, v němž by se sbíhaly všechny náměty a které by mohlo zkoumati z hlediska všeobecného, co každý z těchto námětů potřebuje a jak by mohl býti uskutečněn.
V důsledku mírových smluv z r. 1919 zdá se, že jediným orgánem, který by si mohl učinaiti nároky na toto postavenu je Mezinárodní úřad práce. Tento úřad má na základě svého zřízení bdíti nad tím, aby ustanovení vydaná v různých zemích o podmínkách pracovních zajišťovala slušné a spravedlivé zacházení se všemi zaměstnanci sídlícími v zemi; úřad ten je povolán, aby zlepšil najímání dělnictva a situaci způsobenou nezaměstnaností, dále je povolán k různým jiným souvislým otázkám. Ředitel Mezinárodního úřadu práce Albert Thomas oznámil ve své nedávné zprávě, že tato centralisace vystěhovaleckých otázek v Mezinárodním úřadě práce nedává ostatně tomuto úřadu výlučnou působnost. Mnoho otázek musí býti projednáváno zvláštními sbory a skutečná ochrana zájmů vystěhovalců může býtá zajištěna pouze součinností visech. »Je však třeba,« pravil Albert Thomas, »přiřaďovati práce podniknuté institucemi na sobě nezávislými a spojovati úsilí, která, zůstanou-li rozptýlená, ztratí mnoho na své účinnosti. Mezinárodní úřad práce je orgánem kvalifikovaným k tomu, aby zajištěna byla tato koordinace. Ve skutečnosti není žádné jiné stálé mezinárodní instituce, která by měla za úkol ochranu vystěhovalců po všech stránkách. Transitní komise Společnosti národů, Komise pro obchod ženami, Mezinárodní námořní výbor a ještě jiné instituce přicházejí vývojem svých prací příležitostně nebo náhodou ke studiu zvláštního zjevu ochrany vystěhovalců. Jejich úkoly spadají však i na jiná pole působnosti a má-li jejich činnost přinésti dostatečného výsledku, je záhodno dokonce v zájmu vystěhovalců, aby mezinárodní orgán v ničem nezasahoval v činnost jiných institucí a aby sledoval bedlivě jejich práce a zajistil spojení mezi nimi. Zde zdá se, že je úkolem Mezinárodního úřadu práce, jemuž v souhlase s mírovou smlouvou Mezinárodní vystěhovalecká komise v r. 1921 naznačila činnostní program, zahrnující všechny stránky ochrany vystěhovalců.«
Nutnost společné práce tohoto druhu je ostatně plně uznávána i jinými orgány Společnosti národů. Správní rada Mezinárodního úřadu práce ve svém posledním zasedání v říjnu 1924 nastoupila tuto cestu. Rozhodla skutečně jmenovati výbor tří svých členů — jiimž v případě potřeby jsou dáni k ruce experti — ke studiu všech otázek vystěhovaleckých, které jí nyní byly předloženy a dáti pak o tom zprávu správní radě. V témž sezení správní rada vyhladila si rovněž přechodně různé vystěhovalecké problémy jako body, jež eventuelně budou dány na pořad konference.
Tu začíná mezinárodní akce, jejíž vývoj musí nabýti důležitosti.

1) Bureau International du Travail: Emigratión et immigration. Ženeva 1922, stran 458.
2) Bureau International du Travail. Les Methodes des statistiques de l’Emigration et de l’Immigration. Ženeva 1922, stran 59.
3) Revue internationale du Travail. Les statistiques des Migrations continentales en Allemagne, en Pologne et en Tchécoslovaquie. Leden, květen a červenec 1924.
4) Revue International du Travail. Les mouvements migratoires dans le monde. Duben 1923, červen 1923.
4) Revue International du Travail. Les mouvements migratoires dans le monde. Duben 1923, červen 1923.
5) Informations sociales. Měsíční kronika vystěhovalecká od ledna 1924. Před tím tato kronika vycházela v Revue international du Travail.
1) Mezinárodní vystěhovalecká komise; Ženeva, srpen 1921. Zpráva komise, Mezimárodní úřad práce, Ženeva 1921.
Mezinárodní výbor soukromých organizací pro ochranu vystěhovalců. Resoluce předložená vystěhovalecké konferenci v Římě (květen 1924). Ženeva, březen a duben 1924.
3) Mezinárodní konference pro vystěhovalectví a přistěhovalectví, Řím 15—31, května 1924. Resoluce přijaté konferencí v plenárních schůzích z 30. a 31. května 1924. Řím 1924.

Citace:

č. 569. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 384-386.