Čís. 9411.

Provozování zvěrolékařské prakse po živnostensku není obchodem. Splátkové obchody (zákon ze dne 27. dubna 1896, čís. 70 ř. zák.).
Jde o obchod splátkový, měla-li býti kupní cena za věc zaplacena z části hotově, z části ve splátkách zajištěných směnkami s ručitelem.
Předpis § 6 (3) zák. platí, ať byl žalovaný zastoupen advokátem nebo nebyl. Nezáleží na tom, zda se žalovaný pustil do projednávání a vznesl námitku nepříslušnosti teprve po provedení důkazů.
(Rozh. ze dne 28. listopadu 1929, R I 920/29.) Žalující firma prodala žalovanému zvěrolékaři automobil za 40 000 Kč, z nichž měl žalovaný zapraviti 10 000 Kč při odebrání automobilu, zbytek v měsíčních splátkách pod ztrátou lhůt. Žalovaný se zdráhal převzíti automobil. Žalobou, zadanou na umluveném sudišti, domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení 10 000 Kč. Žalovaný namítl mimo jiné v místní nepříslušnost dovolaného soudu, ježto jde o obchod splátkový, při němž jest úmluva sudiště podle § 104 j. n. nepřípustná. Soud prvé stolice námitku místní nepříslušnosti zamítl. Důvody: Přednesem obou stran, jest zjištěno·, že vůz dodán nebyl a chybí tu tedy podstatná podmínka § 1 zákona o obchodech splátkových. Není tu obchodu splátkového, není také žalována splátka, nýbrž část kupní ceny splatná podle závěrečného listu hotově. Že nejde o obchod splátkový tomu svědčí i obsah závěrečného listu ze dne 28. června 1928. Tímto listem jest zjištěno, že kromě částky 10 000 Kč měla ostatní část kupní ceny býti zajištěna směnkami a ručitelem jmenován Frant. Š., příbuzný žalovaného. Podle závěrečného listu jest smluvena soudní příslušnost zdejšího soudu věcně příslušného (§ 104 j. n.). Rekursní soud námitce místní nepříslušnosti vyhověl a žalobu odmítl. Důvody: Stěžovatel právem vytýká, že žalováno jest z obchodu splátkového, že podle § 6 zákona ze dne 27. dubna 1896 čís. 70 ř. zák. nemá tu místa sudiště smlouvy, že dobrovolné podrobení se kupitelovo jinému soudu jest nezávazné a že к této nepříslušnosti jest hleděti z úřadu, a to· až do exekučního řízení. Prvý soud v napadeném usnesení uvádí, že bylo zjištěno přednesem obou stran, že vůz dodán nebyl a že chybí tu tedy podstatná podmínka § 1 zákona o obchodech splátkových, že není tu obchodu splátkového, není také žalována splátka, nýbrž část kupní ceny splatná podle závěrečného listu, jest zjištěno, že kromě částky 10 000 Kč měla ostatní část kupní ceny býti zajištěna směnkami a ručitelem — že tu tedy nejde o obchod splátkový. Podle § 1 zákona o obchodech splátkových jsou obchody splátkovými ve smyslu tohoto zákona prodeje movitých věcí předsevzaté při provozování obchodu nebo jiné živnosti, jichž kupní cena má býti zapravena po částkách (splátkami) a jež se kupujícímu odevzdají dříve, než kupní cena jest úplně zaplacena. O takový obchod podle tvrzení žaloby a podle obsahu závěrečního listu tu jde. V žalobě se tvrdí, že podle závěrečního listu ze dne 28. června 1928 prodala žalobkyně žalovanému osobní automobil za 40 000 Kč že automobil měl býti žalované straně dodán 1. srpna 1928, žalovaný při odebrání měl zapraviti hotově 10 000 Kč a zbytek v 18. měsíčních splátkách směnečně krytých pod ztrátou lhůt. К automobilu vyhradila si žalující strana vlastnické právo až do úplného zaplacení. Žalovaný prý se bezdůvodně zdráhá automobil převzíti, automobil jest uložen pro něho u žalující strany a žaluje se o zaplacení 10 000 Kč. Podle závěrečního listu automobil měl býti zaplacen 10 000 Kč hotově a zbytek do 18 měsíců na splátky pod ztrátou lhůt. Dále jest tam uvedeno, že obchod uskutečněn prostřednictvím banky L. a že ručitel na směnky bude F. Š. Podle názoru rekursního soudu na tom, zda jest obchod splátkový, čili nic, nemění okolnost, že část kupní ceny, která podle smlouvy měla býti zaplacena ve splátkách, měla býti kryta směnkami s ručitelem, rozhoduje jen, že jen část kupní ceny měla býti placena hotově při dodání auta a ostatní ve splátkách později. Jde tu tedy o obchod splátkový. Nerozhodno jest, že automobil ještě ani dodán nebyl a že se nežaluje o zapravení splátky, nýbrž o zapravení částky kupní ceny, která měla býti hotově placena při dodání. Cit. § 6 nerozlišuje, o jaké žaloby ze splátkového obchodu jde. Jest tedy i tato žaloba žalobou ze splátkového obchodu. Ke své místní příslušnosti měl soud podle § 43 j. n. a § 6 zák. o spl. obch. a § 477 čís. 3 c. ř. s. přihlížeti z úřadu a měl tím spíše vyhověti námitce nepříslušnosti vznesené žalovanou stranou. Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolací rekurentka vytýká napadenému usnesení nezákonnost a nesprávné právní posouzení, namítajíc: 1) Nejde prý o pravý splátkový obchod, protože podle podmínek závěrečného listu má býti kupní cena zaplacena tak, že částku 10 000 Kč jest složití hotově při převzetí automobilu a že zbytek bude zaplacen směnkami v osmnácti lhůtách. Ježto dání směnek jest prý placením, měl býti automobil zaplacen hotově a spláceno mělo býti teprve na směnku, danou na místě placení (animo solutionis). 2) I kdyby šlo o splátkový obchod, nebylo by prý lze na souzený případ vztahovati předpisy zákona ze dne 27. dubna 1896 čís. 70 ř. zák., protože koupě automobilu byla na straně kupujícího jednáním obchodním (§ 10 téhož zákona). 3) Žalovaný prý jest s námitkou nepříslušnosti soudu prekludován podle § 6 (3) zákona čís. 70/1896 ř. zák., protože, ač byl zastoupen advokátem, pustil se do jednání a námitku nepříslušnosti soudu vznesl teprve po řízení průvodním. Dovolacímu rekursu nelze po žádné stránce přiznati oprávněnost. Námitku uvedenou pod 1) vyvrátil případně již rekursní soud a stačí v té příčině odkázati na jeho důvody, jichž správnost nebyla otřesena vývody dovolací rekurentky, ana sama přiznává, že i zbytek kupní ceny — 30 000 Kč, který měl býti kryt směnkami, měl býti zaplacen v osmnácti měsíčních lhůtách, tedy po částkách, jak předpokládá předpis § 1 zákona čís. 70/1896 ř. zák. Podle samé žaloby neměly směnky býti odevzdány k zaplacení, nýbrž jen k zajištění jednotlivých měsíčních splátek. Pokud jde o námitku uvedenou pod 2), opírá ji dovolací rekurentka o tvrzení, že žalovaný provozuje na venkově soukromou praksi zvěrolékařskou, která jest živností, a že automobil koupil proto, by mohl tuto svou živnost provozovati. Avšak provozování zvěrolékařské prakse po živnostensku nelze podřaditi pod žádný z obchodů, uvedených v čl. 271 a 272 obch. zák. a nelze považovati zvěrolékaře ani za kupce ve smyslu čl. 4, 273 a 274 obch. zák. Námitka uvedená pod 3) jest lichá. Podle § 6 (3) zákona ze dne 27. dubna 1896 čís. 70 ř. zák. může býti nepříslušnost smluveného soudu odstraněna jen tím, že se žalovaný přes předchozí poučení soudcovo dá do projednávání. Tento jasný předpis platí v každém případě, ať byl žalovaný zastoupen advokátem nebo nebyl, neboť zákon takového rozdílu nečiní a nemůže jej tedy činiti ani soud. Nezáleží ani na tom, že se žalovaný pustil do jednání a vznesl námitku nepříslušnosti soudu teprve po provedení důkazů, protože k této nepříslušnosti musí býti hleděno z úřadu, a to až do výkonu exekučního prodeje (§ 6 (2) zákona čís. 70/1896 ř. zák.), a rozhodné jest jen, zda byl žalovaný soudcem poučen o nepříslušnosti dovolaného soudu podle § 6 zmíněného zákona, než se dal do projednávání. Dovolací rekurentka však netvrdí, že toto poučení bylo žalovanému prvým soudem uděleno, a ani to tvrditi nemůže, protože prvý soudce svou příslušnost uznával.

Citace:

Č. 9411. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 709-712.