NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 2125.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
Výrok: »já se na republiku vy . . . .« není potupením jména republiky ve smyslu §u 20 zákona, nýbrž hanobením republiky ve smyslu §u 14 čís. 5 zákona, byl-li pronesen veřejně ve smyslu §u 39 čís. 2 zákona. (Rozh. ze dne 7. října 1925, Zm I 654/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Rozsudkem okresního soudu v Litomyšli ze dne 7. října 1924 a potvrzujícím jej rozsudkem krajského jako odvolacího soudu v Chrudimi ze dne 16. prosince 1924 byl porušen zákon v ustanovení §u 20 zákona na ochranu republiky; oba rozsudky se zrušují jako zmatečné a obžalovaný sprošťuje se podle §u 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro přestupek §u 20 zákona na ochranu republiky. Okresnímu soudu v Litomyšli se ukládá, by postoupil spisy příslušnému politickému úřadu k dalšímu řízení ve smyslu §u 11 cís. pat. ze dne 20. dubna 1854, čís. 96 ř. zák.
Důvody:
Rozsudkem okres, soudu v Litomyšli ze dne 7. října 1924 byl obžalovaný uznán vinným přestupkem §u 20 zákona na ochranu republiky, jehož se dopustil tím, že dne 16. září 1924 v L. na veřejné silnici pronesl slova »já se na Československou republiku vy . . . ; já republiku nepotřebuji, já se na ni v . . . !«, čímž prý potupil jméno republiky. Odvolání obžalovaného proti tomuto rozsudku zamítl krajský jako odvolací soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 16. prosince 1924, poukázav v podstatě na rozhodovací důvody prvého soudce. Oba rozsudky porušují zákon tím, že shledávají ve výroku obžalovaného skutkovou podstatu přestupku §u 20 zákona na ochranu republiky, ačkoliv při správném výkladu zákona závadný výrok by mohl býti podřaděn jedině pod trestní ustanovení §u 14 čís. 5 tohoto zákona, předpokládaje ovšem, že se stal veřejně ve smyslu §u 39 zákona na ochranu republiky. Oba soudy přehlédly, že skutková podstata přestupku podle §u 20 zákona předpokládá čin, jímž má býti snížena vážnost republiky bud’ potupením jejího jména nebo jejích symbolů (znaku, vlajky, barev), kdežto obžalovaný svým výrokem hanobil způsobem surovým republiku samu tak, že to mohlo snížiti její vážnost v očích těch, kdož jeho výroky slyšeli. Podle toho nemůže tu přijití skutková podstata přestupku §u 20 zákona vůbec v úvahu, jednání obžalovaného naplňovalo by spíše skutkovou podstatu přečinu podle §u 14 čís. 5 zákona. Poněvadž však podle výsledků řízení výrok nebyl pronesen před zástupem, nýbrž pouze před více lidmi, lze jej podřaditi pouze pod ustanovení §u 11 cís. pat. ze dne 20. dubna 1854, čís. 96 ř. zák.

Citace:

č. 1988. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 287-291.