NPD documents search: České právo, 6 (1924)

Ročník 3.
V Praze, dne 16. ledna 1926
Číslo 3.
Soudní síň
Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů.
Rozsudek mezitímní.

(Vrchní zemský soud v Praze.)

O Štědrém dni r. 1924 došlo v podvečerních hodinách na Poříčí k politování hodnému neštěstí. Automobilem, patřícím řediteli panství Schneidrovi, byla zasažena v jízdní dráze choť ředitele Legiografie p. Schořálková a smrtelně zraněna. O Štědrý den, se štědrovečerními dárky v náručí!
Případ projednával se nejdříve v řízení trestním, v němž však byl šofér, auto v kritické době řídící, konečným a právoplatným rozsudkem osvobozen, nejprve u soudu okresního, později i u zemského soudu trestního jako soudu odvolacího. Civilními dozvuky truchlivé události štědrovečerní obíral se a ještě bude se delší čas obírat soud civilní. Žaloby z titulu automobilových nehod vyznačují se — jak známo — určitými odlišnostmi od běžných pravidel, ovládajících systém žaloby o náhradu škody. Nutno totiž nejpozději do 4 neděl od dne, kdy se postižený neb jeho příbuzní dověděli o osobě k náhradě povinné, oznámiti jí automobilovou nehodu a do šesti měsíců ode dne nehody musí být podána žaloba. Jinak nastává promlčení nároku. Kromě toho žaloba z titulu bolestného musí být podána osobně tím, kdo bolest skutečně utrpěl, nikoli jeho dědici.
V daném případě měly se věci takto: Těžce zraněná paní byla dopravena do nemocnice ve stavu beznadějném. Lékaři vyloučili jakoukoliv naději, ježto šlo o roztříštění lebky a poranění mozku. Manžel umírající vyhledal na to právní pomoc v kanceláři vyšehradského advokáta dra Jaroslava Mellana. Kancelář tato pak na kvap podala žalobu o náhradu škody, presentujíc ji v podatelně zemského soudu v Praze necelých 8 hodin před smrtí žalobkyně. Po její smrti byl by měl pozůstalý manžel nárok toliko na efektivní škodu smrtí manželčinou vzniklou (pohřebné, zničení šatstva atd.), nikoliv na odškodnění za bolest, usmrcené úrazem způsobenou. Bolestné přesahovalo obnos 200 000 Kč.
Civilní soud, rozhoduje o věci, uznal, že nárok žalobkyně jest po právu a to z polovice, neboť na neštěstí stejnou vinu nese jak šofér, tak nebohá paní.
Proti tomuto rozsudku provedl zástupce žalovaných (byl žalován ředitel panství jako vlastník vozidla a jeho šofér, vůz tehdy řídící) odvolání k vrchnímu zemskému soudu v Praze, který o věci pojednával v sezení veřejném. Naproti tomu zástupce žalující, nyní již ovšem přes rok mrtvé paní souhlasil s rozsudkem 1. instance, odvolání neprovedl, spokojiv se toliko žádostí, aby odvolání straně žalovaného bylo jako neodůvodněné zamítnuto a rozsudek potvrzen.
Vrchní zemský soud také vyhověl žádosti strany žalující a odvolání žalovaných zamítl a to z následujících zajímavých důvodů: Strana žalovaná namítá v odvolání, že nebyl proveden důkaz znalcem z oboru jízdy automobilové o tom, že auto nejelo rychleji než 15 km za hodinu a že za dané situace nemohl řidič zabrániti neštěstí. Krom toho trpí rozsudek dle názoru odvolatelů také tím, že nebyl proveden výslech stran o tom, jak k nehodě došlo. Tyto námitky nejsou však dle přesvědčení vrchního zemského soudu odůvodněny. Provedené řízení poskytlo přesný obraz o nehodě a tak jevil se důkaz znalci zcela zbytečným. Pokud pak jde o výslech stran, k němuž nedošlo, právem namítá zástupce žalobkyně proti odvolání, že tento důkaz jest toliko podpůrný a přípustný jen za podmínek § 371. c. ř. s., jichž tu však není. Vrchní zemský soud bere na základě správně probraného materiálu za zjištěno, že řidič jel neopatrně, rychlostí dosti značnou (důkaz o této poslední skutečnosti jest dán faktem, že přes brzdění řidičovo byla paní Schořálková vlečena autem celých 21 kroků), při čemž jest nerozhodno, mnoho-li činil průměr této jízdy v km za 1 hodinu. I kdyby odvolatelé měli pravdu, že rychlost nepřesahovala 15 km, přehlédli, že by to neexkulpovalo, neboť na křižovatkách a v místech, kde není náležitého rozhledu, jest dovolena rychlost jen 6 km. V kritickém místě jest netoliko křižovatka, leč dle zjištění ještě i výhled byl řidiči znesnadněn nakupenými vozy elektrické dráhy. Řidič nebyl pro rychlou jízdu ani pánem své rychlosti — jak to předpisuje § 45. zák. z 28. IV. 1910 č. 81 ř. z. Opatrnost kázala, aby jel nejopatrněji — neboť blížil se křižovatce, výhled měl zabrán elektrickou drahou a mimo to — což zejména jest akcentovati — na ulicích panoval zvýšený vánoční ruch a tudíž i zmenšená opatrnost chodců. Neštěstí zaviněno bylo oběma stranami. Dovolávání se rozhodnutí soudu trestního, jenž osvobodil řidiče, není případné, neboť nutno rozeznávati mezi vinou trestně stíhatelnou a mezi obligací civilní. Bylo tedy odvolání zamítnouti a uznati mimo toho, že žalovaní jsou povinni zástupci žalující paní zaplatiti přisouzené útraty bez výsledného řízení odvolacího.
V důsledku toho vrátí se věc nyní k soudu 1. instance, jenž bera za neměnitelný základ oboustranné zavinění rozhodne nyní již jen o výši zažalovaného obnosu, jímž budou žalovaní povinni pozůstalému manželi usmrcené žalobkyně.
Žalobkyni v obou instancích s plným úspěchem zastupoval dr. Mellan. Odvolacímu senátu předsedal dv. rada dr. Pohnert.

Citace:

Rozsudek mezitímní. Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 3., s. 29-30.