Č. 3169.

Státní zaměstnanci (Slovensko): I. Zák. č. 270/1920 vztahuje se na veškeré zaměstnance justiční správy, též mimo soudy, státní zastupitelství a trestnice. — II. Služební poměry úředníka státního polepšovacího a vychovatelského ústavu v Košicích jest posuzovati podle zák. č. 270/1920, nikoliv podle zák. č. 269/1920. — III. Předním předpokladem pro to, aby justiční zaměstnanec bývalého státu uherského získal podmínky nároku na pensionování státem čsl-ým, jest, aby podle § 2 zák. č. 64/1918 byl prozatímně ve službě ponechán a složil slib poslušnosti podle cit. zák. — IV. Tento slib není nahrazen složením přísahy ve vlastnosti advokáta podle zák. č. 13/1920.
(Nález ze dne 25. ledna 1924 č. 788).
Věc: Dr. Antonín K. v Košicích proti ministerstvu spravedlnosti (min. taj. Dr. Stanislav Trojan) o přeložení do výslužby.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Žádost Antonína K., aby jako úředník bývalého státního polepšovacího a vychovatelského ústavu, nyní ústavu Komenského v Košicích, by dán do výslužby, zamítlo min. sprav. nař. rozhodnutím s poukazem k ustanovení zák. z 10. prosince 1918 č. 64 Sb. a z 15. dubna 1920 č. 270 Sb., poněvadž se nestal nikdy státním zaměstnancem čsl. republiky, a nemůže proti její státní správě uplatňovati nároky, příslušející pouze těm, kdož jsou ve služebním poměru, tyto nároky zakládajícím.
St-1 vytýká tomuto rozhodnutí, že skutkové zjištění, ze kterého žal. úřad vychází, že totiž se st-1 nestal nikdy zaměstnancem čsl. republiky, neodpovídá skutečnému stavu a dovozuje, že jest od roku 1914 až dosud nepřetržitě řádným, definitivním, do VIII. hodn. tř. zařazeným úředníkem jmenovaného ústavu, což patrno z toho, že jednak již po převratu byl správou ústavu pověřen úředními výkony, jednak že mu bylo pouze brachiálním násilím zabráněno jeho úřední funkce dále vykonávati.
Stížnost přiznává v dalším postupu sice, že st-1 nesložil či. republice jako úředník slib věrnosti, dovozuje však, že tato okolnost nemůže mu býti na újmu a to jednak proto, že v době, kdy úředníci ústavu byli vyzváni k složení slibu, dlel na úřední cestě mimo Košice, jednak že slib věrnosti republice složil roku 1922 dle zák. z 2. prosince 1919 č. 13 Sb. z r. 1920, ovšem jako advokát, jímž se mezi tím stal, jakmile byl k tomu advokátní komorou vyzván.
Rozhoduje o stížnosti, uvažoval nss takto: Na sporu jest otázka, zda st-li přísluší nárok na dání do výslužby čili nic. Nař. rozhodnutí, upírajíc mu tento nárok, opírá se o zák. z 10. prosince 1918 č. 64 Sb. a zák. z 15. dubna 1920 č. 270 Sb. Aby mohl posouditi zákonitost naříkaného rozhodnutí, musil nss předem přezkoumati, zda žal. úřad, vydávaje je, dovolával se předpisů, pro posouzení sporného případu rozhodných. V tom směru sluší předem poukázati k tomu, že zák. z 15. dubna 1920 č. 270 Sb. stanoví v § 2, že úprava jím normovaná dotýká se služeb, poměru zaměstnanců bývalého státu uherského při soudech, státních zastupitelstvech a trestnicích. Tuto dikci zákona nelze po názoru nss-u chápati taxativně, nýbrž toliko demonstrativně a nutno proto zákon ten vyložiti jediné tak, že jím měla býti získána jednotná základna pro posuzování služebního poměru veškerých zaměstnanců justiční správy státu čsl.
Opačný výklad vedl by k duplicitě, kterou právě odstraniti měl na mysli nejen cit. zákon specielní, nýbrž i současně usnesený generelní zákon č. 269 z roku 1920, kterým upraveny služební poměry bývalých uher- ských státních zaměstnanců ostatních odvětví státní správy. Tomu svědčí i obsah důvodové zprávy vládní, provázející osnovu cit. zák. a mluvící výslovně o zaměstnancích justičních.
Nutno proto při posuzování sporného případu vycházeti ze stanoviska, jemuž ostatně ani stížnost neodpírá, že se cit. zákon vztahuje i na úpravu služebního poměru zaměstnanců býv. uh. justiční správě podléhajícího státního polepšovacího a vychovatelského ústavu v Košicích, do jehož stavu náležel st-1. Dle toho podrobují se od 1. května 1920 justiční zaměstnanci býv. státu uh. předpisům, upravujícím služební poměry a požitky státních zaměstnanců toho druhu v ostatních částech republiky, jmenovitě pak služ. pragmatice z r. 1914 a zákonů souvislých, ovšem potud, pokud zákon sám výminek nestanoví.
Služ. pragmatika, pojednávajíc o nároku na přeložení na odpočinek a na výslužné, o nějž v daném případě jest spor, v oddílu III. »O právech úředníků«, stanoví za předpoklad těchto nároků poměr úřednický (viz §§ 60 a násl., 75, 79 a násl. cit. zák.).
Předpokladem založení poměru úřednického jest pak ustanovení úředníkem dle předpisu hlavy I. cit. zák. Ohledně založení tohoto poměru odlišuje však zákon č. 270 z r. 1920 jednak úředníky, již budou ustanoveni do státní služby po jeho účinnosti (§ 3), jednak úředníky, které zastihl již pro obor justiční správy v býv. státu uh. ustanovené (§ 4 a násl.). Není sporu o tom, že daný případ spadá do této, po- sléze zmíněné kategorie. V tom směru stanoví zákon z 10. prosince 1918 č. 64 Sb. v § 2, že státní zaměstnanci býv. král. uh. ponechávají se prozatím ve svých úřadech s dosavadními požitky, složí-li slib poslušnosti čsl. republice a uzná-li zmocněnec vlády, že i jinak jsou se své úkoly.
Dle § 4 zák. č. 270 z r. 1920 mění se tento prozatímní poměr úřednický v poměr definitivní tehdy, jestliže úředník býv. státu uh., ponechaný prozatímně ve své působnosti, za modalit prve cit. zák. č. 64 z roku 1918 nebyl buď dle § 4 zák. č. 270 z r. 1920 bez veškerých nároků propuštěn, nebo dle § 5 téhož zák. pensionován dle norem uherského práva, platných na území státu uherského do 28. října 1918, a složil-Ii služební přísahu, stanovenou pro zaměstnance toho kterého druhu.
Z uvedených předpisů plyne tudíž zcela patrně, že primérním předpokladem pro to, aby justiční státní zaměstnanec býv. uher. státu získal podmínky pro nárok na dání do výslužby čsl. státem, t. j. aby byl ustanoven v tomto státě úředníkem, jest, aby vstoupil v prozatímní služební poměr k čsl. státu dle zák. č. 64 Sb. z r. 1918. Co do způsobu výslužby přicházely by pak v úvahu buď dřívější předpisy uherské v případě, že jeho poměr prozatímní nebyl proměněn v poměr definitivní (jsou-li jinak splněny předpoklady § 5, odst. 1 cit. zák.) nebo normy služ. pragmatiky, stal-li se zmíněný jeho poměr prozatímní definitivním za dalších předpokladů § 6 cit. zák.
V každém z obou případů jest však, jak již řečeno, nevyhnutelně potřebí, aby takový zaměstnanec byl především ostatním v provisorním služebním poměru, t. j. aby byl ponechán na svém dosavadním služebním místě a složil slib poslušnosti dle § 2 zák. č. 64 z r. 1918.
V daném případě tvrdí sice st-1, že na svém služebním místě byl ponechán, což dovozuje z toho, že ještě po převratu bylo jeho služeb používáno, doznává však, že slibu předepsaného §em 2 zák. č. 64 Sb. z r. 1918 vůbec nesložil. Zdůrazňuje-li st-1 ve svém ústním přednesení, že k složení slibu nebyl nikdy vyzván, sluší poukázati k tomu, že okolnost tu neuvedl ani v řízení administrativním ani ve stížnosti a jest tudíž toto tvrzení nepřípustnou novotou dle §§ 5, 6 a 18 zák. o ss. Není proto pochyby, že st-1 neocitl se vůbec v prozatímním poměru služebním k čsl. republice dle cit. zák. Ale pak také nesplnil ani předpokladu, na jehož existenci váže zákon vznik nároku na dání do výslužby, ať již dle předpisů býv. státu uh. či dle služ. pragmatiky.
St-1 se domnívá, že požadavku § 2 zák. č. 64 Sb. z r. 1918 vyhověl tím, že složil přísahu, ovšem teprve roku 1922, dle zák. z 2. prosince 1919 č. 13 Sb. z r. 1920, když k tomu byl vyzván advokátní komorou. Tento názor jest ovšem mylný. St-1 tu přehlíží, že účel obou zákonů zde rozhodných jest zcela rozdílný. V prvém případě jde o získání postavení úředního, v druhém o povolení k výkonu advokacie. Složil-li tudíž st-1 přísahu posléze zmíněnou, nevykonal tím slib za předpokladů zák. č. 64 z r. 1918 t. j., aby na svém služebním místě byl ponechán, a ve své funkci jako býv. uh. zaměstnanec, nýbrž jako uchazeč o postavení advokátské, jemuž se později věnoval.
Za tohoto stavu věci nelze shledati, že by odporovalo zákonu skutkové zjištění, které položil žal. úřad za základ svého rozhodnutí, že totiž st-1 nebyl k státu čsl. nikdy v poměru zaměstnaneckém.
Stížnost jest proto bezdůvodná a bylo ji zamítnouti.

Citace:

č. 3169. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 412-415.