NPD documents search: Váž. civ., 11 (1929), sv. 1

Čís. 971.

Padělání peněz a cenných papírů (zákon ze dne 22. května 1919, čís. 269 sb. z. a n.).
Třetího odstavce § 4 zákona lze použíti pouze tehdy, bylo-li samotnému udavateli padělané bankovky placeno touto bankovkou jako pravou.
Pro skutkovou podstatu § 4 zákona jest lhostejno, zda kdo mohl býti padělkem oklamán a zda někomu byla způsobena škoda.
(Rozh. ze dne 26. října 1922, Kr I 742/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Plzni ze dne 7. března 1921, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem dle § 4 zákona ze dne 22. května 1919, čís. 269 sb. z. a n.
Důvody:
Dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 10 § 281 tr. ř. uplatňuje zmateční stížnost, že zjištěné jednání obžalovaného nemělo býti podřaděno prvnímu odstavci § 4 zákona o padělání peněz (zločin), nýbrž odstavci třetímu (přečin), ježto prý nejvýše může býti řeči o tom, že v tomto případě padělané nebo porušené nebo zlehčené peníze, jimiž bylo placeno jako pravými, vědomě byly udávány za peníze pravé nebo plné hodnoty. Stížnost je bezdůvodná. Nezníť odstavec třetí tak, jak ho stížnost neúplně cituje: »...peníze, jimiž bylo, placeno jako pravými...«, nýbrž: »...peníze, jimiž mu (to jest tomu, kdo je udává) bylo placeno jako pravými...« Zjištěno je, že stěžovateli nebylo placeno padělanou bankovkou jako pravou, nýbrž že ji obdržel za účelem udání od spoluobžalovaného Josefa P-а u vědomí, že je opatřena nepravým, tudíž padělaným kolkem. Na věci nemění ničeho, že padělanou bankovkou bylo placeno rodičům spoluobžalovaného P-а jako. pravou, poněvadž zákon činí použitelnost ustanovení třetího odstavce § 4 závislou od toho, by samotnému udavateli padělané bankovky bylo bankovkou touto placeno jako pravou. Pro nedostatek této náležitosti nemůže přijití v úvahu ustanovení odstavce třetího citovaného §, jež mírněji trestá toho, kdo za vlastní ztrátu se chce dalším uváděním padělků v oběh odškodniti. Bylo proto na jednání obžalovaného použito právem ustanovení odstavce prvého § 4, které nevyžaduje nic více, než aby pachatel padělané peníze vědomě za pravé udával. To však je o stěžovateli zjištěno, a zejména jeho vědomí za prokázané vzato a dotyčný výrok způsobem zákonu (§ 270 čís. 5 tr. ř.) vyhovujícím odůvodněn. Odpor zmateční stížnosti v posledním směru dlužno proto odmítnouti jako nepřípustné brojení proti přesvědčení soudcovskému (§§ 258, 288 čís. 3 tr. ř.). Námitka zmateční stížnosti, že padělání kolku bylo tak primitivní, že ho každý mohl poznati jako padělek a že se proto nejedná ani o přečin dle § 4 citovaného zákona, nýbrž nejvýše o podvod, prováděný prostředkem úplně nezpůsobilým, tedy o čin beztrestný, nemůže obstáti. Zákon nečiní žádného rozdílu mezi větší neb menší způsobilostí padělku ku klamání, shledává dostatečným, když peníz je vůbec padělán. Nalézací soud poukazuje vystižně k tomu, že již dříve platný zákon (§ 106 tr. zák.) výslovně zdůrazňoval, že nezáleží na tom, zda padělek je ku klamání způsobilý, či nikoli. Nerozhodným je též, že jednáním obžalovaného nebyl nikdo poškozen, poněvadž ani takového předpokladu zákon nestanoví.

Citace:

č. 971. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 472-473.