NPD documents search: Právník, 67 (1928)

Čís. 8190.

V případě § 726 obč. zák. stanou se odkazovníci dědici pozůstalého jmění poměrně podle hodnoty svých odkazů a to tak, že ve všech směrech platí za dědice, povolané závětí. Předemřeli-li někteří odkazovníci zůstavitele, spadly jich odkazy do pozůstalosti a připadlo celé pozůstalostní jmění odkazovníkům přeživším zůstavitele.
(Rozh. ze dne 30. června 1928, Rv I 1411/27.)
Dne 27. prosince 1921 zemřela Marie B-ová, zanechavši platnou poslední vůli s dodatkem rovněž platným. Ustanovila universálním dědicem spolek na ochranu zvířat pro království České, vyloučivši výslovně všechny příbuzné s obou stran. Universální dědic prohlásil právoplatně, — Čís. 8190 —
že se vzdává nároku na tuto pozůstalost. Zůstavitelka ustanovila ve své poslední vůli čtyři odkazy a sice Barboře Č-ové, Josefu N-ovi a Janu H-ovi po 200 Kč a Leopoldině P-ové 300 Kč. Z odkazovníků nedočkali se nápadu, předemřevše, Barbora Č-ová a Josef N. K pozůstalosti po Marii B-ové přihlásili se podle § 726 obč. zák. jako dědicové žalovaní Jan H. a Leopoldina P-ová, tato k 3/5 pozůstalosti, onen k 2/5 pozůstalosti, kaduční správa této pozůstalosti na 4/9 a byla poukázána se svým nárokem soudem pozůstalostním na pořad práva. Proti žalobě, jíž se domáhal československý stát (kaduční správa) na žalovaných: Leopoldině P-ové a Janu H-ovi, by bylo uznáno právem, že žalobci přísluší nárok na 4/9 pozůstalosti Marie B-ové, namítli žalovaní, že zde nepřijde v úvahu § 562 obč. zák., který se týká dědiců, nikoliv odkazovníků, nýbrž že zde přijde v úvahu ustanovení §§ 689, 726 a navrhli proto zamítnutí žaloby. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Soud jest toho názoru, že prosba žalobní není odůvodněna, že v případě, o který jde, státu nepřísluší kaduční právo. Podle § 689 obč. zák. připadne odkaz, jehož obdarovaný přijmouti nemůže nebo nechce, tomu, kdo jest povolán náměstnictvím nebo nástupnictvím dědickým, a, není-li takové osoby a odkaz jest celý zůstaven více osobám nedílně nebo výslovně díly rovnými, připadá podíl, jejž jeden z nich neobdrží, ostatním tak jako dědictví spoludědicům. Kromě těchto dvou případů se rozmnožuje uvolněným odkazem podstata dědická. Poněvadž odkazy po Marii B-ové nebyly ustanoveny ani nedílně ani výslovně rovnými díly, rozmnožila se odkazy Barbory Č-ové a Josefa N-a, ježto se jich tito nedožili a tedy jich přijmouti nemohou, podstata dědická po Marii B-ové podle poslední věty § 689 obč. zák. Jde tedy o to, zjistiti, komu tato rozmnožená podstata dědická po Marii B-ové má připadnouti. Podle § 726 obč. zák. nabývají, nechce-li nebo nemůže-li se v pozůstalost uvázati ani dědic ani někdo, kdo je povolán za něho (náměstnictvím) nebo po něm (nástupnictvím), práva dědického ti, kdo dědí podle zákona. Odřeknou-li také oni, dědí ti, kdo byli obdarováni odkazy podle úměry, jakou byli obdarováni. Poněvadž k dědictví po Marii B-ové nepřicházejí v úvahu ani dědici ze závěti, ani dědici zákonní, neboť dědic ze závěti dědictví nepřijal a dědici ze zákona jsou z dědictví — jak nesporno — vůlí Marie B-ové vyloučeni, dědí podle poslední věty § 726 obč. zák. celou pozůstalost, t. j. podstatu dědickou, rozmnoženou podle poslední věty § 689 obč. zák. o odkazy Barbory Č-ové a Josefa N-a ti, kdo byli obdarováni odkazy dle úměry, jakou byli obdarováni, pokud tu jsou. Poněvadž v tomto případě jsou tu odkazovníci Jan H. a Leopoldina P-ová, kteří se nápadu dožili, přicházejí jen tito dva v úvahu jako dědici k rozmnožené podstatě dědické podle úměry, jakou byli obdarováni, t. j. 2/5 a 3/5. Poněvadž tedy dědí Jan H. a Leopoldina P-ová, jsou tito osobami, které se uvážou v pozůstalost, a není zde tedy případ odúmrtí, neboť pozůstalost připadá státu jako odúmrť pouze tehdy, není-li nikoho, kdo by dědil po právu, nebo neuváže-li se nikdo v pozůstalost (§ 760 obč. zák.). Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Žalující strana buduje svůj — Čís. 8190 —
nárok na předpisu § 562 obč. zák., který chce vztáhnouti na tento případ. Soud odvolací však sdílí právní stanovisko prvého soudu, které odpovídá k námitkám žalovaných, že ustanovení § 562 obč. zák. se sem vůbec nehodí, že naopak sporný případ jest řešiti pod zorným úhlem §§ 689 a 726 obč. zák. Předpis § 562 obč. zák. mluví o dědici »ustanoveném« k určitému dílu a jsa zařaděn do hlavy o posledních pořízeních, zřejmě má na zřeteli dědice závětí povolané, k nimž však nelze počítati pouhé odkazovníky, kteří nikdy se neobmýšlejí určitým dílem pozůstalosti. Poukaz na § 726 obč. zák. poslední věta, že se odkazovníci pokládají poměrně za »dědice«, nemůže míti význam, který mu přikládá žalující strana, že prý odkazovníci musí býti pokládáni hned od počátku za dědice, jako by byli závětí k pozůstalosti povoláni. To není v § 726 obč. zák. vůbec obsaženo, naopak vysvítá z předpisů §§ 726 a 760 obč. zák., že odúmrtí stává se pozůstalost teprve tehda, není-li tu ani odkazovníků, kteří by se uvázali podle § 726 obč. zák. v pozůstalost. Třebaže se pokládají odkazovníci za dědice, nestanoví zákon, že by se hned od původu pokládali za dědice, jako by je byl testator ustanovil dědici k určitému dílu pozůstalosti; uváděti § 726 ve spojení s § 562 obč. zák., jest příliš odvážným a neodpovídá ani účelu zákona ani jeho doslovu. Právem odkazuje prvý soud na předpis § 689 obč. zák., že podle poslední jeho věty spadají odkazy uvolněné smrtí odkazovníků před úmrtím zůstavitelky do pozůstalostní podstaty, a poněvadž ani zákonní dědici nemohou na pozůstalost činiti právo dědické, takto uvolněná celá pozůstalost připadá podle poslední věty § 726 obč. zák. žalovaným odkazovníkům poměrně (2/5 a 3/5).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Při řešení případu jest vycházeti z toho, že žalobce uznal, jak v žalobě, tak v odvolání i dovolání, že žalovaným přísluší nárok na mimořádné právo dědické podle § 726 obč. zák. Stranám jest spornou jen otázka rozsahu tohoto práva a jde jim proto o výklad ustanovení § 726 obč. zák. Správný jeho výklad nemůže však vésti k uznání nároku žalobcem uplatňovaného, jak vysvitne z těchto úvah. Jest otázkou, jakými dědici se stanou odkazovníci podle § 726 obč. zák. Přisvědčiti jest názoru, který hájí také nauka (Krainz-Ehrenzweig, Erbrecht str. 447, Mayr, Erbrecht str. 238, Stubenrauch I. str. 908 a Svoboda, Dědické právo str. 51), že se takoví odkazovníci stanou dědici pozůstalého jmění poměrně podle hodnoty svých odkazů tak, že ve všech směrech, tedy i v otázkách ručení za dluhy pozůstalostní i v otázkách řízení pozůstalostního platí za dědice, povolané závětí. Plyne to také z úvahy, že se takoví odkazovníci stali dědici po rozumu zákona jen ve své vlastnosti jako odkazovníci, za něž byli povoláni toliko závětí, která jest tudíž důvodem jejich dědického práva. V tomto případě stali se tudíž dědici ze závěti toliko oba žalovaní, neboť Josef N. a Barbora Č-ová, nedoživše se nápadu odkazu, nestali se vůbec odkazovníky, čímž byla u nich vyloučena možnost státi se dědici, která by tu byla bývala právě jen tehdy, kdyby se byli stali odkazovníky. Nestaly-li se osoby tyto dědici ze závěti, nelze se žalobci ani dovolávati ustanovení § 562 obč. zák. Neboť úmrtím těchto osob uvolnily se toliko jejich odkazy, které, jak nižší soudy správně dovodily, spadly podle § 689 obč. zák. do pozůstalostní podstaty. Žalovaným připadlo podle toho, co bylo řečeno, podle § 726 obč. zák. celé pozůstalé jmění a měla okolnost, že se jim dostalo určitého odkazu jen ten význam, že hodnota odkazu jest klíčem, podle kterého se dělí celé pozůstalostní jmění mezi odkazovníky, stavší se nyní dědici. Jinak by také nemělo smyslu ustanovení zákona (§ 726 obč. zák.), že jest odkazovníky považovati poměrně za dědice.

Citace:

č. 8190. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 8-11.