Authors:
= Boh. adm., 7 (1925), sv. 1
PDF

Č. 4351.


Obecní úředníci I. Ustanovení § 3 zák, č. 495/21 a § 19 zák. č. 394/21 platí také o nárocích úředníků samosprávných korporací na přeložení na odpočinek. — II. Nároků takých se nivelisace jen tehdy netýče, když dotčený úředník byl již před 1. lednem 1923 dán na odpočinek (nikoliv, když byly pouze splněny předpoklady dle služebního řádu, avšak přeložení na odpočinek nebylo ještě vysloveno).
(Nález ze dne 24. ledna 1925 č. 22895/24).
Věc: Městská obec K. proti zemskému správnímu výboru v Praze o pensionování přednosty městského důchodu Antonína B. Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Podáním ze 17. listopadu 1922 žádal Antonín B, přednosta měst. úřadu v K., aby byl dán s plnými požitky do výslužby, poněvadž nastoupiv do služeb obce 1. ledna 1890 má s 3 válečnými lety plných 36 roků služby. Tato žádost byla měst. radou a po rekursu ob. zastupitelstvem zamítnuta v podstatě z důvodu, že žadatel ani nedovršil 60. rok svého věku, ani neprokázal neschopnost k další službě, pročež mu nepřísluší ani podle § 25 služ. řádu města K., ani podle § 21 zák, z 23. července 1919 č. 443 Sb. nárok na přeložení do výslužby. Osk a s ní souhlasně zsv v cestě instanční usnesení obce zrušily a Antonínu B. sporný nárok přiznaly. Zsv své stanovisko odůvodňuje tím, že služ. řád města K. dává v § 22 také nárok na výslužné i bez průkazu neschopnosti k službě a před dokonaným 60. rokem těm úředníkům, kteří dovršili 35 event. 40 let, resp. podle usnesení ob. zast. z 13. února 1920-30 event. 35 let služby. Antonín B. dne 31. prosince 1922 dokonal se započtenými 3 lety válečnými 35 let služby, a nárok na výslužbu takto jemu před 1. lednem 1923 vzniklý zůstal zákonem z 21. prosince 1921 č. 495 Sb. nedotčen, nehledě k tomu, že tento zákon na nárok, o jaký tu jde, vůbec se nevztahuje.
O stížnosti, kterou do rozhodnutí toho podává obec K., nss uvážil.
Dle služ. řádu pro úředníky města K. z 30. prosince 1909 má ovšem úředník nárok, aby dán byl na odpočinek a) když stal se bez vlastního provinění k službě neschopným a vykazuje desetiletou, dle případu také kratší nepřetržitou službu, b) bez průkazu neschopností k službě 1) když má nepřetržité služby 35, případně 40 let a dle usnesení z 13. února 1920 ve skupině A-30, v ostatních stupních 35 let, 2) dokonal-li 60. rok svého věku.
Není také sporu o tom, že se Antonínu B. do pense počítá služební doba od 1. ledna 1891, že tudíž měl k 31. prosinci 1922 32 služ. let a s připočtením tří let válečných (usnesení z 13. února 1920) 35 let do pense započítatelných.
Nař. rozhodnutí je založeno na právním názoru, že jmenovaný úředník dovršil 35. rok služ. dnem 31. prosince 1922, tedy v době, kdy povinnost obce provésti nivelisaci služ. požitků a právních nároků ob. zaměstnanců na míru požitků, práv a nároků Siátnich zaměstnanců ještě nenastala, že tímto dnem vykazuje právo na výslužbu ze služ. řádu nabyté. Nař. rozhodnutí má dále za to, že předmětem nivelisace a redukce jsou pouze požitky a právní nároky, nikoliv práva, jež plynou ze zákona nebo ze služebních řádů a usnesení (právo na výslužbu, bylo-li nabyto před 1. lednem 1923).
Stížnost dovolává se proti tomu zák. č. 394/1922 a 495/1921 Sb. a trvá na tom, že na sporný případ nelze ustanovení služ. řádu více upotřebiti, nýbrž že dlužno se říditi předpisy služ. pargmatiky pro úředníky státní.
Rozhoduje o této stížnosti, setrval nss na právním názoru, vysloveném v nál. Boh. 4131 adm. v ten rozum, že služ. požitky a právní nároky nabyté úředníky samosprávných korporací ze služ. řádů a usnesení těchto korporací dnem 1. ledna 1923 zanikly potud, pokud přesahují míru jednotlivých druhů požitků, práv a nároků státních úředníků stejné nebo S
rovnocenné kategorie. Názor ten založen jest na § 3 zák. č. 495 z r. 1921 a § 19 zák. 394 z r. 1922. Zák. ty nemění ničeho na podstatě služ. poměru toho kterého úředníka samosprávné korporace, nýbrž zachovávajíce v podstatě služební poměr upravují pouze požitky, práva a nároky ze služ. poměru vyplývající. Zánik požitků, práv a nároků ze služ. řádů a usnesení samosprávných korporací nastává tedy u všech požitků, práv a nároků, které mají úředníci samosprávní i úředníci státní, vztahuje se tedy zásadně na všechny požitky, práva a nároky, které mají státní úředníci, pokud takové požitky, práva a nároky také těm kterým úředníkům samosprávných korporací jsou vyhrazeny.
Státním úředníkům přísluší dle §§ 60 až 66 služ. pragm. nárok na odpočivné. Dle § 60 služ. pragm. sluší nárok ten posuzovati dle platných předpisů a změn služ. pragmatikou stanovených u všech úředníků, kteří za účinnosti služ. pragm. vstoupí do výslužby, kdežto změny služ. pragmatikou stanovené nemají platnosti u úředníků, kteří již požívají odpočivných a zaopatřovacích požitků v době, kdy služ. pragm. nabyla účinnosti.
Zákonodárství vychází ve směru tom z názoru, že státní úředník má sloužiti státu, dokud jest k službě způsobilý a připouští, aby na svou žádost byl dán na trvalý odpočinek jen v případech, kdy se stal k další službě nezpůsobilým neb bez průkazu nezpůsobilosti tehdy, když odbyl 60 roků života nebo když aspoň tři léta jest dán mimo službu, na dovolenonu s čekatelným nebo na dočasný odpočinek (srovn. § 4 zák z 14. května 1896 č. 74 ř. z., čl. IV. zák. z 19. února 1907 č. 34 ř. z., § 79 služ. pragm.).
Z tohoto právního stavu se podává, že od 1. ledna 1923 úředník samosprávné korporace nemá právního nároku, aby při služ. době 35 roků byl dán na odpočinek, nenastal-li u něho také některý z předpokladů § 79 služ. pragm., čehož v případě projednávaném není.
Pokud nař. rozhodnutí z okolnosti, že Antonín B. dnem 31. prosince 1922 odbyl 35 roků služby, odvozuje, že dle § 22 služ. řádu nabyl právního nároku, aby dán byl ke své žádosti na odpočinek, dlužno poukázati k tomu, že splněním těchto předpokladů ještě tento nárok nebyl také uznán a jmenovaný úředník ještě nebyl dán na odpočinek, nýbrž že o tomto nároku mohlo býti a bylo jednáno a rozhodováno teprve po 1. lednu 1923, teprve kdy nárok snad vzešlý podle § 22 služ. řádu moci zákona pozdějšího pominul a vzhledem k příkazu v § 3. zák. č 495/1921 vyslovenému nesměl více býti uznán. Jen tehdy, kdyby úředník ten již před 1. lednem 1923 usnesením příslušné korporace byl býval dán na odpočinek, bylo by lze mluviti o právu nabytém, na které zákon č. 495/21 nechtěl působiti.
Názor nař. rozhodnutí, že nárok Antonínem B. ze služ. řádu vyvozovaný jest nabytým právem a nepodléhá nivelisaci na míru téhož druhu práva státních úředníků, nemá tudíž opory v právním stavu, jaký dle zák. č. 495/21 a 394/22 nastal ohledně požitků, práv a nároků samosprávných zaměstnanců korporací dnem 1. ledna 1923.
Tím vyvráceny jsou též námitky Antonína B. v odvodním spise provedené, pokud se jimi nss vůbec musel zabývati.
Nař. rozhodnutí bylo proto jako zákonu odporující dle § 7 zák. o ss zrušeno.
Citace:
Č. 4514. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 613-615.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).