NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2824.

Veřejní notáři (Slovensko). Řízení před, nss-em: I. Závěr úřadu o tom, že veřejný notář jest pro neznalost jazyka státního nezpůsobilý vykonávati úřad veř. notáře, může nss přezkoumati jen s hlediska §u 6 zák. o ss. — II. Kompetence nss podle § 6 zák. o ss v tomto směru nebyla rozšířena zákonem č. 305/1921 — III. O jazykových zkouškách veř. notářů.
(Nález ze dne 2. listopadu 1923 č. 18464).
Prejudikatura: Boh. adm. 2242 a 2584
Věc: Dr. Matěj W. ve Spišské Nové Vsi (adv. Dr. Karel Fuchs) proti ministerstvu spravedlnosti (tabulární soudce Jos. Křepinský) stran zbavení úřadu veřejného notáře.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dr. M. W. byl podroben dne 22. června 1922 zkoušce ze slovenského jazyka a byl uznán nezpůsobilým úřadovati ve státním jazyce. Proto navrhl správní výbor sloučených veřejno-notářských komor na Slovensku v Bratislavě, aby byl Dr. M. W. zbaven úřadu veřejného notáře. To se stalo výnosem ministerstva spravedlnosti ze 16. července 1922 podle §u 1 zákona z 12. srpna 1921 č. 305 Sb. s odůvodněním, že pro neznalost státního jazyka jest nezpůsobilý vykonávati úřad veřejného notáře.
Rozhoduje o stížnosti vycházel nss z těchto úvah:
Podle §u 1 zákona z 12. srpna 1921 č. 305 Sb. může min. sprav. do jednoho roku od účinnosti tohoto zákona (jež nastala ve smyslu §u 5 dnem 6. září 1921) na území bývalého státu uherského zbaviti úřadu veřejné notáře, kteří nejsou způsobilí vykonávati úřad čsl. veřejného notáře.
St-l přiznává ve své stížnosti sám, že výrazem »způsobilost« má se tu rozuměti i ovládání nebo neovládání úřední řeči, t. j. na Slovensku řeči slovenské, ale má za to, že tohoto předpisu na něj užíti nelze, protože svou znalost řeči slovenské prokázal jazykovou zkouškou a praktickou činností notářskou již před převratem a také po převrate r. 1920. St-l však přehlíží, že zákonem č. 305/21 byl vytvořen na Slov. a v P. R. přechodně zcela nový stav, pokud jde o podmínky, za jakých tam může veřejný notář býti zbaven úřadu, a že předpis §u 1 cit. zák. dává ministru sprav. právo, aby se u všech veřejných notářů v době účinnosti zákona toho na Slov. a v P. R. působících přesvědčil o tom, jsou-li způsobilí vykonávati úřad čsl. veřejného notáře, tedy zejména též po stránce jazykové. Z toho plyne, že pro odpověď na otázku způsobilosti veř. notáře po rozumu §u 1 zák. č. 305/21 jest naprosto bez významu, za jakých podmínek a s jakým úspěchem konal veřejný notář, o nějž jde, svůj úřad za doby před převratem, a to již proto, že tehdy nešlo o výkon úřadu československého notáře.
Ale ani na zkoušku vykonanou v r. 1920 nemusil se min. sprav. při rozhodování podle §u 1 zák. č. 305/21 ohlížeti, protože i ta byla konána v době před vydáním tohoto zákona, st-l pak sám netvrdí, že zkouška ta byla konána se stejného hlediska, jaké má na zřeteli § 1 cit. zákona a mimo tó přiznává, že bylo tehdy uznáno, že vyhovuje, ale ne dokonale — podle §u 2 lit. b) zák. č. VII: 1886 dosud platného může však býti veř. notářem jen takový státní občan, který jest úřední řeči státní dokonale schopen. Nehleděl-li tedy min. sprav. při uvažování otázky způsobilosti st-lovy podle §u 1 zák. č. 305/21 ke zkoušce jeho vykonané r. 1920, nýbrž dal ho podrobiti zkoušce nové, jednal jen ve prospěch st-lův a nemůže se st-l považovati postupem tím za zkrácena.
Okolnost, že byl st-l po jistou dobu ponechán i v republice čsl. ve svém dosavadním místě, nemohla býti na překážku, aby žal. úřad vydal nař. rozhodnutí, neboť zákonem č. 305/21 byla — jak již řečeno — dána ministru sprav. možnost, aby přezkoumal způsobilost veř. notářů na území Slov. a P. R., tedy těch, kteří tehdy právě působili, a aby je zbavil úřadu, když by je neshledal způsobilými vykonávati úřad čsl. veřejného notáře. Při tom také nečiní rozdílu okolnost, zda veř. notář Vykonal již v republice čsl. služební přísahu čili nic. Tím méně může se st-l odvolávati proti nař. rozhodnutí na nějaké svoje předpoklady, když pro tyto předpoklady neměl zákonitého podkladu. Takovým podkladem není zejména ani okolnost, že mu nebylo napřed oznámeno, že bude skládati ještě další zkoušku jazykovou, kdyžtě ke zkoušce takové došlo teprve následkem pozdějšího vydání nového zákona.
Pokud se týče této zkoušky samé, brojí st-l i přes nepříznivý výsledek její proti závěru žal. úřadu, že jest pro neznalost státního jazyka nezpůsobilý vykonávati úřad veřejného notáře, nabízeje o své jazykové kvalifikaci jiné důkazy.
Ale zmíněný závěr, na němž min. sprav. založil své rozhodnutí, jest součástí skutkového zjištění, a nemůže jej nss podle §u 6, odst. 1 zákona o ss přezkoumávati po stránce jeho věcné správnosti, nýbrž podle §u 6, odst. 2. téhož zákona pouze s hlediska formálního, totiž v tom směru, byl-li skutkový základ, o nějž žal. úřad svůj závěr opřel, zjištěn způsobem procesně bezvadným. Předpis § 6 zák. o ss nedoznal — jak zástupce stížnosti při veřejném ústním líčení mylně dovozoval — nijaké změny tím, že v § 1, odst. 2 zák. z 12. srpna 1921 č. 305 Sb. bylo ustanoveno, že proti každému rozhodnutí min. sprav dle tohoto § vydanému přísluší postiženému právo stížnosti k nss-u, neboť tímto ustanovením mělo býti pouze zdůrazněno, že stížnost k nss-u je přípustná jak proti rozhodnutí ministrovu podle odst. 1 tak i podle odst. 2 cit. §u. Kompetence nss-u tím tedy přes meze § 6 zák. o ss rozšířena nebyla.
Uvažuje pak o věci se stanoviska § 6, odst. 2. zák. o ss shledal nss, že žal. úřad zjistil míru st-lovy znalosti státního jazyka tím způsobem, že jej podrobil ústní i písemné zkoušce z jazyka toho před zkušební komisí k tomu cíli dosazenou. Podle správních spisů vyzněl posudek zkušební komise, o nějž žal. úřad opřel uvedený svůj závěr, v ten smysl, že komise zkoušku kandidátovu nepřijala, neboť ho neuznala způsobilým úřadovati ve státním jazyku.
St-l nebrojí proti tomu, že žal. úřad zjišťoval jeho znalost státního jazyka tím způsobem a také netvrdí, že v řízení správním, jehož součást tvořilo právě zjišťování st-lovy znalosti státního jazyka, vznesl nějaké námitky proti tomuto postupu. Ve stížnosti namítá st-l toliko, že mu nebyl ponechán dostatek času k přípravě a že úsudek zkušební komise není spolehlivý pro roztažitelnost pojmu dokonalosti, jde-li o jazykovou znalost. Prvější výtka jest bezdůvodná vzhledem k povaze zkoušky jazykové, která má prokázati stupeň dosažené již jazykové znalosti veřejného notáře, a nepředpokládá tedy, aby zkoušenému byla dána předem teprve příležitost, by se v jazyce státním zdokonalil. Druhou námitkou pak brojí st-l proti věcné správnosti svrchu zmíněného závěru žal. úřadu, jejíž přezkoumání se však — jak již uvedeno — vymyká z kognice nss-u.
Opřel-li tedy žal. úřad svůj závěr, že st-l pro neznalost státního jazyka jest nezpůsobilý vykonávati úřad veřejného notáře, o posudek zkušební komise, před níž se st-l bez námitek podrobil zkoušce ze státního jazyka, nemohl nss shledati, že by tento závěr spočíval na nesprávném skutkovém podkladu. Poukazuje-li st-l na to, že sepsal veliké množství dokumentů v jazyce slovenském a že v něm bezvadně úřadoval, brojí tím v podstatě opět jen proti věcné správnosti zmíněného závěru žal. úřadu a nemohl nss z důvodu již naznačeného k těmto vývodům jeho přihlížeti. Naprosto pak nesrovnává se se zákonitou působností tohoto tribunálu, aby převáděl sám teprve důkazy st-lem o kvalitě jeho úředních výkonů nabízené.
Další názory stížností projevené spočívají na mylném výkladu nař. rozhodnutí. St-l nebyl jím zbaven úřadu na základě zákona č. 599/19, nýbrž podle zákona č. 305/21 pro nedostatečnou znalost státního jazyka a proto odpadají všecky důsledky vyvozované z onoho zákona, zejména pokud se týče bezvadnosti st-lova chování v ohledu politickém a mravním.
Neprávem dovolává se st-l také ustanovení §u 128 ústavní listiny, neboť ustanovení to má za účel pouze zabrániti, aby s příslušníky národních menšin nebylo nakládáno ve směrech tam vypočítaných hůře, než se státními občany jazyka čsl., nedotýkají se však otázky, jakou kvalifikaci musí míti osoby ustanovené ve veřejné službě, tedy také veřejní notáři na Slov., pokud jen kvalifikace ona, zvláště způsobilost jazyková, jest předepsána pro všecky státní občany bez rozdílu jazykové příslušnosti způsobem naprosto stejným.
Bezdůvodnou ie konečně i námitka založená na předpisu §u 13 zák. čl. VII: 1886, doplňujícím § 33 zák. čl. XXXV: 1874, protože tu nejde o přeložení, nýbrž o zbavení veřejného notáře úřadu a příslušné předpisy zák. čl. XXXV: 1874 (§§ 33—47) doznaly dočasně změny ustanovením §u 1 zákona z 12. srpna 1921 č. 305 Sb., jehož obsah byl svrchu vyložen.
Stížnost jest tedy ve všech směrech bezdůvodná a bylo ji zamítnouti. Z pouhé kasatorní činnosti nss-u vymyká se vůbec ta část petita stížnosti, která požaduje více než pouhé zrušení nař. rozhodnutí. Nárok na přisouzení útrat nemá podle zákona (§ 40 zák. o ss) st-l ani když zvítězí.

Citace:

č. 2621. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 510-511.