NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2658.

Administrativní řízení — Státní úředníci: Rozkladem lze nazvati jen takové podání, kterým se strana obrací na úřad, jenž nějaké rozhodnutí vydal, a snaží se mu vyložiti, že rozhodnutí to není správné a že by mělo býti nahrazeno rozhodnutím jiným, stranou navrženým.
(Nález ze dne 18. září 1923 č. 15 527.)
Věc: Dr. Jan St. v H. proti ministerstvu spravedlnosti o výhody ze zákona č. 230/1920 při propočtení služební doby.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stl nastoupil soudní praxi dne 1. října 1911, a to původně jako kandidát advokacie, od 11. května 1912 pak jako čekatel soudcovský. Dne 1. srpna 1914 nastoupil vojenskou službu válečnou, byl však už dne 4. prosince 1914 pro nemoc z vojenského svazku propuštěn. Do služby soudní vrátil se teprve dne 1. května 1916, obdržev do té doby dovolenou. Soudcovskou zkoušku vykonal dne 11. listopadu 1916.
Při propočítání služební doby podle zák. z 9. dubna 1920 č. 222 Sb., které bylo provedeno výnosem pres, vrch. zem. soudu v Brně z 25. února 1921, byla st-li hodnocena pro postupové lhůty podle § 5 nař. vl. z 22. prosince 1920 č. 666 Sb. jen doba od 1. října 1915, kdy stl dovršil čtyřletí soudní praxe, takže mu s jednoroční presenční službou vojenskou a 5 válečnými pololetími propočtena byla celková doba služební 8 let 9 měsíců. V podání z 31. března 1921, řízeném na min. sprav. v Praze a jemu instanční cestou předloženém, uvedl stl, že nastoupiv do služby soudní dne 1. října 1911 byl oprávněn zkoušku soudcovskou složiti v podzimním termínu 1914 a že by byl tak dojista učinil, kdyby všeobecná mobilisace z 1. srpna 1914 nebyla úmysl jeho překazila.
V poli onemocněl, byl z vojny jako nezpůsobilý propuštěn, po 6 měsíční dovolené nastoupil opět službu soudní a po půl roce vykonal zkoušku soudcovskou. Nezavinil složení zkoušky té po delší době nežli tříleté a cítí se proto odečtením 4 let jako přípravné služby soudcovské postižen i prosí ministerstvo, aby mu odpočtena byla na přípravnou soudcovskou službu pouze 3 léta. Doufá, že jeho prosbě bude vyhověno, jelikož složení soudcovské zkoušky po delší době než 3 let nezavinil a byl by odpočtením 4 let postižen nezaslouženě za vinu jiných. Pro případ, že by ve smyslu zákona ze dne 7. dubna 1920 č. 230 o válečných poškozencích bylo namítáno zmeškání lhůty, prosí stl, aby započtení to stalo se cestou milosti. Min. sprav. vyřídilo toto podání stlovo výnosem ze 14. června 1922 tohoto znění: »Žádosti státního zástupce Dra Jana S., aby mu cestou milosti zkrácena byla 4letá lhůta, při propočtení služební doby na přípravnou službu soudcovskou odečtená, na tři roky, nelze ze zásadních důvodů vyhověti«.
Rozhoduje o stížnosti uvažoval nss takto:
Stl má především za to, že nař. rozhodnutí jest zmatečné, protože nevyřídilo tu část petitu jeho »rozkladu« z 31. března 1921, kterou se domáhal podle zákona ze 7. dubna 1920 č. 230 Sb. odečtení pouze 3 roků přípravné služby při propočtení let, z té příčiny, že složil zkoušku soudcovskou až po 4 letech nikoli svojí vinou, nýbrž vinou všeobecné mobilisace. Kdyby však nař. rozhodnutí mělo ten smysl, že zmíněná část petitu se mlčky zamítá, arciť bez udání důvodů, pak shledává stl ve vyřízení takovém nezákonnost.
Nss především musel dáti za pravdu názoru žal. úřadu, projevenému v odvodním spise, že podání stlovo z 31. března 1921 nelze pokládati za nějaký rozklad, za jaký je stížnost důsledně označuje, a to nejen proto, že podání ono není tak ani zevně ani v kontextu svém označeno, nýbrž i proto, že o rozkladu lze dle ustáleného názoru právního mluviti jen tam, kde se strana obrací podáním na úřad, který nějaké rozhodnutí vydal, a snaží se mu vyložiti, že rozhodnutí jeho není správné a že by mělo býti nahrazeno jiným, stranou navrženým.
V daném případě min. sprav., na něž podání stlovo bylo řízeno, do té doby žádného rozhodnutí ve věci stlově neučinilo a nemohlo tedy již proto jíti o »rozklad«. Protože pak také jako stížnost nebylo podání ono ani označeno ani stylisováno, mohl jej žal. úřad právem pokládati za pouhou žádost, obsahující dvojí petit: především, aby stli byla odečtena jen 3 léta z přípravné služby soudcovské z důvodu zpoždění při složení soudcovské zkoušky zaviněného povoláním k válečné službě — tedy z důvodu zákona ze 7. dubna 1920 č. 230 Sb. — a kdyby to nebylo možno pro zmeškání lhůty, eventuelní žádost o příznivé vyřízení aktem milosti.
Tak pojímal podání ono i žal. úřad a protože stl sám v podání připustil, že by mu mohlo býti namítáno zmeškání lhůty, vyřídil výslovně toliko eventuální petit žádosti, dávaje tak na jevo, že petit na prvním místě položený pokládá skutečně ze nepřípustný z důvodu stlem samým předvídaného. Není tedy ve vyřízení tom žádné neúplnosti a tím méně zmatečnosti.
Stl nezabývá se ve své stížnosti vyřízením, kterého se mu dostalo na jeho petit o akt milosti, nýbrž potírá jen implicite vyslovené zamítnutí nároku dle zákona č. 230/20 jednak jako nezákonné, jednak pro nedostatek odůvodnění jako neúplné.
Pokud neúplnosti se týče, stačí poukázati na to, co již shora bylo uvedeno o důvodu zamítnutí žádosti. Stl také není — jak z obsahu stížnosti zřejmo — v pochybnosti o tom, proč byla jeho žádost za přiznání výhod ze zákona č. 230/20 zamítnuta, a brojí proti předpokládaným důvodům žal. úřadu, nelze tedy v nedostatku výslovného odůvodnění nař. rozhodnutí v daném případě spatřovati podstatnou vadu řízení.
Ale ani vytýkané nezákonnosti tu není. Stl staví obranu svoji jedině na ten moment, že se teprve z prováděcího nařízení k zákonu o propočítání služební doby státních zaměstnanců z 22. prosince 1920 č. 666 Sb. vydaného dne 30. prosince 1920, dozvěděl, že jest válečným poškozencem, který může uplatniti výhody ze zákona ze 22. dubna 1920 č. 230 Sb. a že tedy již nemohl dodržeti lhůtu k podání žádosti za výhody ty, která nařízením z 30. října 1920 č. 594 Sb. byla prodloužena jen do konce roku 1920.
I když se nehledí na to, že aspoň theoreticky tu vždy ještě mezi dnem vydání nařízení č. 666/20 — 30. prosince 1920 — a koncem lhůty k podání žádosti — 31. prosince 1920 — bylo spatium, ve kterém mohla žádost ona býti včas podána, a když se také ponechá stranou otázka, založil-li zákon č. 230/20 vůbec nárok, jaký st-1 pro sebe vindikuje, sluší uvážiti, že nařízení č. 666/20, zejména cit. jeho § 5 neobsahuje ničeho, z čeho by stl teprve byl mohl seznati, že má domnělý nárok na výhody ze zákona č. 230/20 plynoucí, neboť cit. § 5 mluví zcela povšechně o tom, jak se má propočísti služba soudcům a neobsahuje nejmenšího odkazu na možnost uplatnění výhod zákona č. 230/20.
Podstata a rozsah výhod státních zaměstnanců, kteří byli válkou zdrženi ve výkonu neb nastoupení civilní služby státní, jsou naopak vypočteny výlučně již v zákoně ze 7. dubna 1920 č. 230 Sb. samém, vydaném již dne 17. dubna 1920, takže již z něho mohl stl seznati, má-li právo, aby výhody nějaké uplatňoval, a mohl je do uplynutí lhůty stanovené nařízením č. 594/20 pohodlně uplatniti, nechtěl-li nárok na ně ztratiti (§ 21 cit zákona).

Citace:

č. 2658. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 577-579.