Č. 694.

Administrativní řízení: 1. Je-li odvolání podáno opožděně, nemá vyšší úřad možnosti, aby cestou instanční přezkoumával rozhodnutí v odpor vzaté i po stránce věcné. — 2. Pro řízení před úřady školními neplatí výjimečné předpisy zákona ze dne 12. května 1896 č. 101 ř. z. o započítání dnů poštovní dopravy do zákonné lhůty k opravnému prostředku.
(Nález ze dne 3. února 1921 č. 1281.)
Prejudikatura: k 1. nál. č. 506.
Věc: Dr. Eduard Z. v Praze proti ministerstvu školství a národní osvěty v Praze (zast. min. koncipistou Drem Rud. Stránským) stran zabrání budovy v Senově Kamenickém pro českou školu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím presidenta zemské školní rady v Praze ze dne 20. prosince 1919 č. I 731/15 zřízena byla podle § 1 zák. ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n. v Šanově Kamenickém dvoutřídní česká obecná škola veřejná.
Za účelem umístění této školy, jakož i zabezpečení bytu jejímu správci zabrala zemská školní rada k žádosti zemského správního výboru ze dne 21. listopadu 1919 č. 115974, by pro školu zabrány byly místnosti, které při místním šetření byly uznány nejvhodnějšími, v dohodě se zemskou správou politickou rozhodnutím ze dne 13. ledna 1920 čís. I 731/16 podle § 7 cit. zák. villu stěžovatelovu čp. 638 v Kamenickém Šenově za přiměřenou náhradu nájemného.
Rozhodnutí toto bylo doručeno stěžovateli dne 27. ledna 1920.
Dne 11. února došla politické exposituře v České Kamenici telegrafická zpráva podaná na telegrafním úřadě v Praze dne 10. února 1920 po 10. hodině dopolední o tom, že stěžovatel se odvolává z rozhodnutí zemské školní rady a že písemné provedení rekursu následuje.
Písemné provedení odvolání došlo pak jmenovanému úřadu dne 12. února 1920.
Naříkané rozhodnutí ministerstva školství a národní osvěty, kterým bylo odvolání toto zamítnuto, zní takto:
»Zabrání villy v Šenově Kamenickém pro nově zřízenou českou školu nařizuje se na základě ustanovení § 7 zák. ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n., dle kterého stát i země jsou oprávněny získati místnosti pro školy zřízené dle tohoto zákona a pro bydlení správců školy, pokud se týče ředitelů a učitelů, za přiměřenou náhradu nájemného.
»Dle těchto ustanovení jest každý vlastník povinen k tomu účelu své místnosti propůjčiti, nebude-li tím ohroženo jeho vlastní bydlení neb jeho vlastní živnost. Ježto šetřením bylo zjištěno, že místnosti pro školu zabrané neobýváte a v nich vlastní živnost neprovozujete, nemáte nároku na sproštění místností této villy od záboru pro účely školské.
»Zároveň se podotýká, že jest odvolání opožděné, poněvadž naříkané rozhodnutí bylo doručeno dne 27. ledna 1920, odvolání pak došlo teprve dne 12. února 1920, tedy po uplynutí lhůty odvolací, která dle § 44 zák. z 24. července 1890 č. 46 ř. z. činí 14 dnů a dnem 10. února 1920 uplynula.«
Stížnost k nejvyššímu správnímu soudu podaná vytýká tomuto rozhodnutí nezákonnost, dovozujíc po stránce věcné, že záborem bude skutečně ohroženo jak vlastní bydlení, tak i vlastní hospodářský podnik stěžovatelův k zabrané ville přiléhající, zvláště nebude-li zřejmě vysloveno, že jde jenom o krátkodobé provisorium.
V dalších vývodech obrací se stížnost proti tomu, že by bylo odvolání došlo až po uplynutí lhůty odvolací, neboť zmíněný telegram stěžovatelův byl podán dne 10. února 1920, tedy ve smyslu zákona ze dne 12. května 1906 č. 101 ř. z. ještě ve lhůtě rekursní a téhož dne bylo odesláno i písemné provedení rekursu a jenom toto došlo politické exposituře v České Kamenici teprve dne 12. února 1920.
Nejvyšší správní soud uvažoval takto:
Žalovaný úřad zamítl odvolání, jež mu k rozhodnutí bylo předloženo, jak ve věci samé, tak i jako opožděné a odůvodnil naříkané rozhodnutí jak v tomto, tak i v onom směru.
Ježto se tedy naříkané rozhodnutí opírá o dvoje důvody, nelze stížnosti přiznati oprávněnosti, bude-li nejvyšším správním soudem třeba jenom jeden z uvedených důvodů shledán případným.
Poněvadž pak žalovaný úřad v tom případě, když by odvolání stěžovatelovo bylo skutečně opožděné, neměl vůbec možnosti přezkoumávati v cestě instanční rozhodnutí v odpor vzaté i po stránce věcné, musil si nejvyšší správní soud zodpověděti předem otázku, je-li naříkané rozhodnutí, pokud odmítá odvolání stěžovatelovo pro zmeškání lhůty odvolací, ve shodě se zákonem.
Při tom vycházel nejvyšší správní soud z úvahy, že jde v daném případě o rozhodnutí úřadu školního a že tudíž podle ustanovení zákona o dozoru ke školám ze dne 24. února 1873 č. 17 z. z., pokud se týče ze dne 24. června 1890 č. 46 z. z., které stanoví lhůtu odvolací jak proti rozhodnutím okresní, tak i proti rozhodnutím zemské školní rady na 14 dní, bylo i ve sporném případě odvolání podati do 14 dnů po doručení rozhodnutí v odpor vzatého.
Jde tedy o to, zdali tato 14denní lhůta byla v daném případě dodržena. Uvažuje o tom, nemusil nejvyšší správní soud vzhledem k povaze sporného případu zkoumati, zda bylo odvolání stěžovatelovo podati u okresní školní rady, jak to nařizuje § 44 posléz citovaného zákona pro záležitosti odnášející se ku »školství obecnému«, či přímo u zemské školní rady a řešiti tedy otázku s tím souvisící, zdali školy zřízené podle zákona ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n. spadají pod pojem »školství obecného«, jaké má § 44 citovaného zákona na mysli. Rovněž nemusil se nejvyšší správní soud zabývati otázkou, zdali by snad bylo možno za to míti, že jest politická expositura v České Kamenici, na kterou bylo odvolání řízeno a u které bylo podáno, jakýmsi podacím místem příslušného školního úřadu, a to proto, že ze spisů nad vši pochybnost vysvítá, že ani telegram ani odvolání samo nebylo v preklusivní 14denní lhůtě u žádného z těchto tří úředních míst podáno.
Jak stížnost sama doznává a ze spisů jest patrno, byl jak vzpomenutý již telegram, tak i vlastní rekurs podán teprve dne 10. února 1920 na poštovním a telegrafním úřadě v Praze a došel onen telegram, jak ze záznamu politické expositury tamtéž jest zřejmo, do České Kamenice teprve dne 11. února 1920, a byl tudíž i u politické expositury podán teprve 15. dne po doručení rozhodnutí zemské školní rady, kdežto odvolání samo došlo tam až dne 12. února 1920.
Stížnost ovšem namítá, že jest po rozumu zákona ze dne 12. května 1896 č. 101 ř. z. pokládati jak telegram, tak i odvolání samo za podané ještě ve lhůtě odvolací, poněvadž prý dle tohoto zákona dny poštovní dopravy jest započítati do lhůty.
Tento názor stížnosti jest však právně mylný.
Dle zásad v úředním řízení v dřívějších dobách všeobecně platných bylo každé odvolání vázané na jistou lhůtu podati nejpozději v poslední den lhůty u příslušného úředního místa. Z této dříve všeobecně plativší zásady stanoveny byly již §em 2 min. nař. ze dne 28. srpna 1860 č. 205 ř. z. pro řízení soudní a v pozdějších letech opětovně výjimky pro jisté právní záležitosti, pokud se týče pro jisté úřady specielními předpisy v ten smysl, že se do zákonné lhůty nezapočítávají dny poštovní dopravy a že jest tedy dotčené podání neb opravný prostředek pokládati za podaný ve lhůtě u příslušného úřadu, byl-li ještě v této lhůtě odevzdán poště k další dopravě.
Pokud jde o řízení před administrativními úřady, byla výjimka taková stanovena zákonem ze dne 19. března 1876 č. 28 ř. z. jenom v příčině opravných prostředků proti rozhodnutím a opatření správy finanční a dále zákonem ze dne 12. května 1896 č. 101 ř. z., kterého se stížnost dovolává, pro lhůty k uplatňování opravných prostředků proti rozhodnutím a opatřením politických úřadů. Všechna tato specielní ustanovení jsou však jenom výjimky ze zásady svrchu vytčené a platí jenom pro onen obor veřejného práva, pro který byly výjimky ty výslovně stanoveny, jak to ostatně v přečetných nálezech bývalého správního soudního dvoru, tak i opětovně v nálezech nejvyššího správního soudu československého bylo vysloveno.
Poněvadž výjimka taková pro řízení před úřady školními dosud v žádném zákoně stanovena nebyla, bylo tedy odvolání stěžovatelovo tak vznésti, aby ve 14denní lhůtě odvolací k příslušnému úřadu skutečně došlo, a poněvadž se tak, jak shora bylo vyloženo, nestalo, nemohl nejvyšší správní soud shledati, že by byl žalovaný úřad, odmítnuv odvolání stěžovatelovo jako opožděné, porušil zákon.
Bylo tudíž stížnost jako neodůvodněnou zamítnouti, aniž bylo nejvyššímu správnímu soudu možno zabývati se námitkami stížnosti po stránce věcné uplatňovanými.

Citace:

č. 694. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 160-162.