Spory mezi spolukutéři nejsou spory hornickými, neplatí tudíž pro ně výlučné ustanovení § 53. 2. odst. č. 9 j. n., nýbrž věcně příslušným jest dle § 56. a dle § 53. 1. odst. a 49 č. 1. j. n. okresní soud.

Pět podnikatelů v P. zakoupilo v r. 1914 stejným dílem několik kutacích dílů a zavázali se smlouvou, že budou společně hraditi výlohy z podniku vzešlé podle dílu na ně připadajícího a že participovati budou na stejném zisku z podniku plynoucím.
Během doby každý z těchto podílníků odprodal polovinu svého podílu osobám třetím, mimo původní okruh stojícím, tak že utvořila se nová společnost, sestávající z 8 podílníků, z nichž dva měli po dvou desetinách celku.
Podkladem pro právní poměr byla původní smlouva, úplně nedostatečná, dle níž se volí pokladník, jenž převezme částku na další podnikání usnesenou od spolupodílníků a musí vypláceti předložené účty a čistý zisk.
V hranicích oprávnění podílnictva nacházela se již v době převzetí těžní jáma, z které se až do nejnovější doby těžilo. V roce 1916 zažádáno za propůčení měr dolových, kteráž žádost dosud vyřízena není, a nejsou podílníci v horních knihách zapsáni.
Poněvadž minerál z první těžní šachty byl již vyčerpán, bylo nutno otevříti šachtu druhou, na které prosperita podniku jest závislou; k tomu účeli odhlasovali podílníci devíti podíly proti jednomu, aby byl investován další kapitál prozatímních 10000 K, na každou desetinu tudíž 1000 K. Stanovenou kvótu nezaplatil podílník hlasující proti a jeden podílník hlasující pro.
Žaloba domáhá se u okresního soudu v P. rozsudku, jímž má býti žalovaný uznán povinným, aby těchto 1000 K složil, anebo v případě nesložení aby uznal, že mu nepřísluší spoludržitelský nárok na zmíněném podniku.
Žalovaný při roku vznesl námitku nepříslušnosti, ana věc dle přednesu žaloby patří před horní senát, a navrhl, aby o této námitce bylo samostatně jednáno.
Okr. soud námitce vyhověl, a v usnesení prohlásil se z povinnosti úřední věcně nepříslušným a žalobu odmítl z těchto důvodů: Podle § 53., 2. odst., č. 9 j. n, patří, nehledě na cenu sporného předmětu, tedy výlučně, před horní senát spory týkající se smluv společenských ohledně provozování, užívání a zpeněžení společných hor. Jde tu jen o otázku, co znamená slovo hory.
Jest sice pravda, že horní zákon v 6. hlavě má nadpis »O společném provozování hor«, a že se v ní (zejména v §§ 134. až 136.) mluví výhradně jen o spoluvlastnictví k horám. Pojem »hory« vztahuje se však nejen na poměry, kde vlastnictví už nabyto a kde tedy propůjčeny byly míry dolové, ale i na poměry kutací, poněvadž i při pouhém kutání je možné a myslitelné provozování hor, jak z §§ 5., 20. a 35. h. z. vysvítá.
Z nadpisu šesté hlavy h. z. nelze odvozovati, že společné provozování hor je možné jen při vlastnictví k horám, neboť ve skutečnosti takové společnosti již při provádění kutacích oprávnění existují a tvoří se již v přípravném stadiu, aby po zjištění výhodnosti podniku zažádaly o poskytnutí měr dolových.
Není proto důvodu, aby spory o touž věc za přípravného stadia (kutání) měly připadnouti soudu okresnímu, po udělení měr dolových už hornímu senátu.
V žalobě se však uplatňuje důležitý nárok: složení 1000 K — nesprávně snad — alternativně žádost za zbavení členství ve společnosti a vystoupeni, tedy věc pro žalovaného eminentního významu. § 53. j. n. vychází z jasné tendence, že řešení důležitých otázek přináležeti má senátu hornímu, jenž svým složením poskytuje větší záruky řádného a správného posouzení.
Žalobce sám přiznává, že se skutečně těží (§ 20. h. z.) — tedy tím i že tu je stav, jaký pravidelně bývá až po udělení měr dolových.
Proto soudce dle §§ 43. a 104. j. n. z povinnosti úřední vyslovil, že v daném případě je horní senát výlučně příslušný. K rekursu žalobcovu změnil krajský soud v P. v odpor vzaté usnesení okresního soudu v ten smysl, že se žalovanou stranou vznesená námitka nepříslušnosti zamítá, a že jest žalovaný povinen žalobcům nahraditi útraty jednání o námitce a útraty rekursu.
Důvody: V daném případě nejsou dány všechny podmínky § 53. 2. 9 j. n., poněvadž týž vztahuje se jen na spory, týkající se hor, t. j. jejichž předmět upraven jest horními zákony.
Ustanovení hlavy šesté h. z., a to §§ 134. a násl., mluví výhradně jen o takových smlouvách společenských, které uzavřeli mezi sebou spoluvlastníci hor o dolování a které horním úřadem byly schváleny (§ 136. h. z.).
O takovou smlouvu společenskou a takové provozování hor v daném případě nejde, neboť žalobci a žalovaní nejsou spoluvlastníky hor, nýbrž jsou jako kutéři, tedy pouze společnými podnikateli dolování, jejichž vzájemný právní poměr v horním zákoně není upraven, a jejž jest posuzovati dle předpisů obč. z., týkajících se smlouvy o společenství statků (§ 1175. a násl. v. z. o.).
Předmětem horního vlastnictví jsou dle §§ 109., 117. a 121. h. z. jen dolové míry, přebytky jejich, díla pomocná, revírní štoly, stavení na dni, dílny a zřízení k dolování náležející a majitelem k tomu určená, pak zvířata, stroje, nářadí materiál a zásoby určené k dolování.
Kutiště o kutací práva v paragrafech těchto uvedena a nejsou proto předmětem horního vlastnictví.
Poněvadž kutéři nejsou spoluvlastníky hor, a poněvadž ustanovení v § 53. 2., odst. č. 9 j. n. má na mysli jen společenské smlouvy mezi spoluvlastníky o provozování hor, jest zcela nerozhodno, zda kutéři se svolením, k nařízení nebo bez dovolení příslušných úřadů nerosty těží, a zda se v kutištích již šachty nalézají, neboť nejde tu o spor ze společenské smlouvy spoluvlastníků hor o provozování, užívání a využitkování společných hor, nýbrž o spor ze smlouvy podílníků na díle kutacím, tedy ze smlouvy o společenstevní statků, a to o povinnost společníka k dalšímu příspěvku nebo o zrušení spoludržitelského práva kutišt (1189 o. z. o.).
Pro posouzení příslušnosti je dle § 56. j. n. rozhodnou částka 1000 K, a poněvadž není tu podmínek § 53. 2. odst. č. 1.—10. jest dle § 53. 1. odst. a 49. č. 1. j. n. příslušným dovolávaný okresní soud v P. Dovolací stížnosti žalovaného nejvyšší soud nevyhověl, poukázav ku případnému, vývody jejími nevyvrácenému odůvodnění naříkaného usnesení, k němuž podotkl, že extensivní výklad zvláštního ustanovení § 53. odst. 2. č. 9 j. n., jak se oň pokouší stěžovatel, jest vyloučen.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 1917 č. j. R-II. 317-17.
JUDr. Jožka Huněk.

Citace:

Spory mezi spolukutéři nejsou spory hornickými, neplatí pro ně tudíž výlučné ustanovení. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1919, svazek/ročník 58, číslo/sešit 8, s. 275-278.