NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 1

Č. 9899.

Bytová péče. — Vyvlastnění: I. Podmínkou vyvlastnění podle zák. o stav. ruchu č. 43/28 není, aby vyvlastnitel v obci bydlil a neměl bytu. — II. »Náklady vyvlastňovacího řízení« podle § 6 cit. zák. — Č. 9899 —
rozumějí se toliko náklady, které vzejdou úřadu prováděním vyvlastňovacího řízení. — III. O podmínkách vydání vyvlastňovacího nálezu podmíněného podle § 5 odst. 5 cit. zák.
(Nález ze dne 14. května 1932 č. 7024.)
Prejudikatura: ad II.: Boh. A 1809/23, 9088/31.
Věc: Anna B. v M. proti zemskému úřadu v Praze o vyvlastnění pozemku podle zákona o stavebním ruchu.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: K žádosti Eugena R., hospodářského asistenta ve V., byla podle zák. o stav. ruchu z 28. března 1928 č. 43 Sb. nálezem okresního úřadu Praha-Venkov z 18. června 1929 vyvlastněna parcela č. kat.... v M., náležející st-lce. Odvolání st-lky bylo zamítnuto nař. rozhodnutím.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí uvažoval nss takto:
Neprávem tvrdí st-lka, že v tomto případě jest vyvlastnění vyloučeno proto, že vyvlastňovatel nebydlí v obci a nemá bytovou nouzi. Z cit. zákona nelze vyvoditi, že by podmínkou vyvlastnění byla bytová nouze žadatele. Zákon ustanovuje, že pozemky dosud nezastavěné nebo zastavěné, avšak k účelům obývacím nezužitkované mohou do 31. března 1929 býti vyvlastněny pro stavby a účely v zákoně vypočtené. Zákon ustanovuje dále podmínky vyvlastnění a důvody, pro které nelze pozemek vyvlastniti. Nestanoví však, že by bylo lze vyvlastniti jenom pro toho, kdo si chce postavením budovy získati obydlí, čili kdo má bytovou nouzi. Zákon také nepožaduje, aby ten, kdo chce stavěti, bydlil v obci, kde leží požadovaný pozemek. Obmezení vyvlastňovacího práva jenom pro ty, kdož v dotyčné obci bydlí, vyžadovalo by výslovného předpisu. Předpisu takového však v zákoně není.
Mylný jest názor stížnosti, že § 6 cit. zák. výrazem »náklady vyvlastňovacího řízení« zahrnuje také útraty právního zastoupení. Nss vyložil již zcela stejné ustanovení v zákonech o stav. ruchu č. 20/20, 100/21 a 44/27 v nál. Boh. A 1809/23 a 9088/31 v ten smysl, že výrazem »náklady vyvlastňovacího řízení« rozumějí se toliko náklady, které vzejdou úřadu prováděním tohoto řízení, setrvává na tomto výkladu i v daném případě a poukazuje na podrobné odůvodnění obsažené v těchto nálezech.
Žal. úřad nepřiznal st-lce nárok na náhradu jejích útrat, zejména pak útrat právního zastoupení, dovolav se i ustanovení předpisu § 128 odst. 1 vl. nař. č. 8/28, podle něhož má každá strana sama hraditi náklady, které jí vzejdou v řízení. Namítá-li stížnost, že tu jde jen o ustanovení povšechné, sluší poznamenati, že druhý odstavec § 128 cit. nař. sice přiznává straně zvítězivší proti straně soukromé nárok na náhradu nutných nákladů, zejména nutných nákladů právního zastoupení, že však tohoto ustanovení v daném případě nelze použíti již proto, poněvadž st-lka v řízení nezvítězila, nýbrž podlehla. Proto nemohla by st-lka svůj nárok o toto ustanovení opírati. — Č. 9899 —
Stížnost vytýká konečně, že žal. úřad neměl pominouti resp. zamítnouti námitku odvolání, týkající se zastavění vyvlastněného pozemku st-lkou. Po té stránce uváženo toto:
Jak při jednání dne 31. května 1929 tak i ve svém odvolání prohlásila st-lka, že bude sama stavěti na požadovaném pozemku. Žal. úřad má za to, že tímto prohlášením nemohlo býti vyvlastnění pozemku odvráceno a to jednak proto, že majitelka pozemku žádala, aby jí úřad povolil ke stavbě lhůtu do února 1930, čímž dala na jevo, že nezapočne se stavbou v neprodlužitelné zákonné lhůtě tříměsíční, jednak proto, že st-lka ve svém odvolání nevytkla, že vyvlastňovací nález byl vydán bez podmínky předepsané v § 5 odst. 5 cit. zák., nýbrž dovozovala, že pozemek nesmí býti vůbec vyvlastněn, chce-li na něm vlastník sám stavěti. — S těmito názory žal. úřadu nelze souhlasiti.
St-lka tvrdila ve svém odvolání, že chce na požadovaném pozemku sama stavěti, že to prohlásila již v řízení, že úřad I. stolice neprávem a z mylných důvodů k tomu nehleděl. Tím se zřejmě dovolávala předpisu § 5 odst. 5 cit. zák., a jenom nesprávně vykládala tento předpis v ten smysl, že takové prohlášení vlastníka vylučuje vůbec expropriaci. Vznesla-li však st-lka v odvolání námitku, že úřad I. stolice neprávem odbyl její prohlášení, že na vyvlastňovaném pozemku chce sama stavěti, nemohl žal. úřad námitku tu prohlásiti za nepřípustnou a k ní nepřihlížeti proto, poněvadž st-lka v konečném petitu odvolání žádala zrušení vyvlastňovacího nálezu I. stolice a neučinila formelní návrh, aby vyvlastňovací nález prohlášen byl podmínečně ve smyslu § 5 odst. 5 cit. zák., poněvadž mylný závěr v odvolání z určité námitky čerpaný, úřad neopravňuje k pominutí námitky takové vůbec.
Ani druhý důvod, pro který žal. úřad tuto námitku neuznal, není zákonný. Podle předpisu § 5 odst. 5 cit. zák. stačí k vydání podmínečného vyvlastňovacího nálezu, prohlásí-li vlastník pozemku, že ho sám použije pro stavbu uvedenou v § 2 zák. Vlastník není tedy povinen prohlašovati, že započne se stavbou nejdéle v zákonné lhůtě tří měsíců, nýbrž jest povinností úřadu, aby tuto lhůtu sám vlastníkovi uložil. St-lka při jednání dne 31. května 1929 prohlásila, že vyvlastňovaný pozemek potřebuje sama ke stavbě obytného domku a že také určitě na něm stavěti bude. Skutečnost, že tehdy žádala, aby v případě vyvlastnění byla jí povolena ke stavbě lhůta do února 1930, kdy bude moci pohodlně začíti se stavbou, nemohla prohlášení její, že stavěti chce, zbaviti charakteru prohlášení učiněného podle § 5 odst. 5 cit. zák. a charakteru toho je nezbavila.
Proto mělo býti postupováno podle tohoto ustanovení a měl býti vydán vyvlastňovací nález s podmínkou, že pozbude účinnosti, začne-li st-lka ve lhůtě v § 5 odst. 5 určené se stavbou a dokončí-li ji v přiměřené lhůtě úřadem dané. Úsudek úřadu, že žádala-li st-lka, prohlásivší, že na pozemku chce stavěti, současně o delší lhůtu než v § 5 odst. 5 stanovenou, dala na jevo, že v zákonné lhůtě stavěti vůbec nebude, není správný, neboť není vyloučeno, že by st-lka přes to započala se stavbou v zákonné lhůtě, kdyby jí byl úřad tuto lhůtu skutečně uložil. Shledal proto nss nezákonným nař. rozhodnutí, pokud potvrdilo vydání bezpodmínečného vyvlastňovacího nálezu a z toho důvodu bylo nař. rozhodnutí podle § 7 zák. o ss zrušeno.

Citace:

č. 9899. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 967-970.