Č. 3640.

Okresní hospodářské záložny: * Ze zákona o okr. hosp. záložnách ze 30. června 1896 č. 56 z. z. čes. neplyne právo dozorčího orgánu, dotknouti se v cestě dozorčí právních jednání uzavřených okr. hosp. záložnou s osobami třetími.
(Nález ze dne 21. května 1924 č. 9031.)
Věc: Firma »Bohemia«, čsl. zahraniční banka v likvidaci v Praze (adv. Dr. Svatopluk Čech z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze o platnost usnesení ředitelstva okr. hosp. záložny, ve V. Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Ing. František S., Josef H., ing. Bohuslav H. a Josef š. koupili od »Bohemie«, čsl. zahraniční banky v Praze, dům čp. . . na Král. Vinohradech, skladiště strojů jejího technického oddělení a stroje nalézající se u různých firem a konečně kancelářské zařízení technického oddělení za smluvenou cenu úhrnem 5210000 K. Za povinnosti a závazky kupců z této smlouvy převzala okr. hosp. záložna ve V. podle usnesení jejího ředitelstva z 10., 12. a 17. června 1922 vůči bance Bohemii ručení do výše 6000000 Kč za podmínek v uvedených usneseních podrobně ustanovených. Když při revisi zsv-em v záložně prováděné tento závazek záložny byl zjištěn, vyslovila osk ve V. výnosem z 12. června 1923, že vzhledem k ustanovení § 56 zák. o okr. hosp. záložnách z dohlédacího práva zrušuje usnesení ředitelstva okr. hospodářské záložny ve V. z 10., 12. a 17. června 1922, kterými tato záložna poskytla bance Bohemii záruku za firmu Jos. H. a spol. a prohlašuje usnesení jmenovaná za nezákonná a neplatná.
Stížnosti banky Bohemie a firmy Josef H. a spol. do tohoto usnesení podané zamítl zsv nař. rozhodnutím.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvažoval nss takto: § 56 zák. o okr. hosp. záložnách z 30. června 1896 čís. 56 z. z. ve znění zák. z 26. dubna 1900 č. 32 z. z. a ze 13. března 1903 č. 61 z. z. ustanovuje, že o stížnostech a závadách ve správních záležitostech okr. hosp. záložen rozhoduje v první stolici výbor okresní, ve druhé stolici zem. výbor, ač nepatří-li věci takové před soud.
Jestliže zákon takto výslovně vyloučil z kompetence úřadů dozorčích jakékoli zasahování do soukromoprávních vztahů okr. hosp. záložen i tehdy, když se zásahu takového interesovaná strana domáhá, nelze za to míti, že by byl právo takové chtěl přiznati úřadům v případech, kde zakročují z povinnosti úřední. Že zákon, upravuje dozor nad okr. hosp. záložnami, skutečně zamýšlel působnost dozorčích úřadů omeziti jen na opatření správní v užším smyslu, povahy v podstatě preventivní, nikoli však propůjčiti jim právo autoritativně upravovati anebo rušiti soukromoprávní vztahy záložen k osobám třetím po právu existující, vysvítá jasně i z předpisů §§ 50 a násl. uved. zák. Podle § 50 náleží dozorčímu úřadu právo i povinnost, aby, kdykoliv toho potřebu uzná, předsebral revise a kontroloval pokladnu, vyšetřování zaváděl, vysvětlivěk a přepisů sobě vyžadoval a po případě zjednal přiměřenou pomoc.
V čem tato »přiměřená pomoc« může záležeti, zákon přesně nevymezuje. V § 52 však uvádí opatření, která zejména v té příčině má na zřeteli. Jsou to vesměs opatření, týkající se toliko vnitřních poměrů záložen, povahy čistě administrativní, organisační: svolání valného shromáždění, určení předmětu jeho rokování, suspense orgánů záložny a pod.
Předpisem § 51 jest pak okr. výborům uložena povinnost, aby ke každému sezení ředitelství vyslaly zástupce, jemuž vyhrazeno jest právo zastaviti usnesení ředitelství záložny, jež byla učiněna proti zákonu, nebo proti jednacímu řádu nebo která by byla zřejmě záložně na podstatnou škodu. Toto právo sistační vztahuje se ovšem nepochybně i na usnesení tykající se soukromoprávních vztahů záložny. Avšak zastaveno může býti podle znění zák. právě jen usnesení t. j. volní akt, který podle svého obsahu teprve má eventuelně přivoditi účinky v oboru práva soukromého. Podstata a účel zastavení takového usnesení jest, aby tyto účinky, byly-li shledány pro záložnu povážlivými, byly odvráceny, ovšem jen pokud jsou in statu nascendi. Také oprávnění propůjčené úřadu dozorčímu předpisem § 51 omezuje se tudíž na opatření preventivní t. j. takové, které má odvrátiti škodlivé následky, jež by snad pro záložnu nastaly, kdyby právní jednání, k němuž usnesení ředitelstva směřuje, bylo skutečně provedeno.
Jestliže podle toho positivní ustanovení §§ 50, 51 a 52 vztahují se vesměs jen na taková opatření dozorčích úřadů, která jednak se omezují na vnitřní správu záložen, jednak jsou povahy toliko preventivní, dlužno míti za to, že také zde, právě tak jako v § 56, zákon vyloučil z dozorčí pravomoci jakékoli autoritativní rušivé zasahování úřadů do existujících již soukromoprávních vztahů záložen k osobám třetím.
Tomuto výkladu nasvědčuje též § 43 cit. zák., který stanoví, že z právních jednání, která jménem záložny uzavřelo její ředitelstvo, nabývá okr. hosp. záložna práv a jest jimi též zavázána. Její závazky z právních jednání korespondují s právy stran, vůči nimž záložna závazky přijala, z čehož plyne, že osoby uzavírající se záložnou obchody mohou se úplně spolehnouti na formálně platná usnesení jejího ředitelstva, kterým § 43 zaručuje platnost jak pro práva, tak pro závazky těmito usneseními založené.
Když žal. úřad, potvrzuje usnesení osk, zrušil usnesení ředitelstva okr. hosp. záložny ve V., »jimiž tato záložna poskytla bance »Bohemii« záruku za firmu H. a spol.«, zrušil tím projev vůle záložny ve formě zákonné učiněný, jímž za souhlasně projevené vůle druhého kompaciscenta založena byla platně smlouva o rukojemství, čili zrušil celé právní jednání od základu, k čemuž, jak výše vyloženo, zákon dozorčímu úřadu právo nepropůjčil. Nemá-li dozorčí úřad práva tohoto rozsahu vůbec, není zapotřebí, ba ani možno zabývati se otázkami, zdali a jak dalece právní jednání mezi záložnou a st-lkou uzavřené vyhovuje předpisům §§ 4, 8, 13 a 16 zák. o okr. hosp. záložnách, jichž se nař. rozhodnutí dovolává, neboť předpisy ty mohly by v úvahu přijíti jen tehdy, kdyby dozorčí právo osk a zsv-u obsahovalo také oprávnění rescindovati právní jednání záložen s osobami třetími.
Z těchto důvodů shledal nss, že nař. rozhodnutí odporuje zák. a zrušil je po rozumu § 7 zák. o ss. Vzhledem k tomuto výroku nebylo ovšem zapotřebí, aby se soud zabýval námitkami, jež stížnost uplatňuje po stránce úplnosti a správnosti řízení.

Citace:

č. 3640. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1336-1338.