NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 1

Č. 10155.

Vyvlastnění. — Stavební ruch: I. Bylo-li podáno odvolání z výměru prvé stolice povolujícího vyvlastnění podle zák. o stav. ruchu č. 43/28, posuzuje odvolací stolice věc rovněž podle cit. zák., i když zákon ten v době rozhodnutí odvolací stolice již neplatí. — II. Námitky neuplatněné při místním šetření o žádosti za vyvlastnění podle zák. o stav. ruchu nelze uplatňovati ve stížnosti na nss, podané do konečného rozhodnutí o vyvlastnění. — III. Jak jest postupovati, vytýká-li strana při vyvlastňovacím řízení podjatost úředníka, jednání řídícího, a podjatost znalce? — IV. Pozemek není z vyvlastnění podle zák. o stav. ruchu vyloučen z důvodu, že byl vlastníku při provádění pozemkové reformy ponechán podle § 20 příd. zák. jako krása přírodní. — V. I pozemky obecní předcházejí pro účely vyvlastnění podle zák. o stav. ruchu č. 43/28 v pořadí před pozemky soukromými jen tehdy, jsou-li způsobilé k zastavění. — VI. Byl-li pozemek obecní povolanými činiteli platně věnován obecnému užívání (jako tržiště) a pokud se ho také k účelu tomu užívá, není způsobilým k zastavění ve smyslu § 3 zák. č. 43/28. — VII. Lze vyvlastniti pozemek sloužící za školku ovocných stromů?
(Nález ze dne 18. listopadu 1932 č. 15689.) Prejudikatura: ad. I.: Boh. A 3559/24, ad II.: Boh. A 2411/23, ad VI.: Boh. A 1225/22.
Věc: Jan Karel P., Jan Nepomuk P. a Ondřej P. (jako členové trojčlenného výboru rodiny P.-ské) a Jana G. roz. P., dále Karolina K. roz. A. v Budapešti a Gejza O. ve Vídni proti zemskému úřadu v Bratislavě o vyvlastnění pozemku podle zákona o stavebním ruchu.
Výrok: Nař. rozhodnutí z 26. dubna 1930, pokud potvrzuje vyvlastnění pozemku č. 215 v B., a nař. rozhodnutí z 15. října 1930 č. 142901 se zrušují pro vadnost řízení; v ostatním se stížnosti zamítají pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem z 30. srpna 1927 vyvlastnil okresní úřad v Prievidzi podle předpisů zák. o stav. ruchu pro osoby ve výměru jmenované pozemky č. kat. 215 a 222 v B., patřící dědicům zemřelého Jana P.; odvolání bylo zamítnuto rozhodnutím župního úřadu v Nitře ze 3. října 1927. Ke stížnosti zrušil nss toto rozhodnutí nál. z 29. ledna 1929 č. 1686 pro vady řízení.
Podáními z 2. září 1929 žádali Jan L. a spol. za vyvlastnění pozemku č. kat. 222 v B. a Michal F. a spol. za vyvlastnění pozemku č. kat. 215 v B.; v žádostech bylo uvedeno, jaká výměra a k jakému účelu se požaduje a připojeny situační plánky. — O žádostech těchto konalo se komisionelní řízení ve dnech 5. a 11. října 1929.
Rozhodnutím z 15. října 1929 vyvlastnil okresní úřad v Prievidzi podle zák. č. 32/29 z pozemku zapsaného v pozemkové knize pod č. 215 v B., patřícího dědicům po zemřelém Janu P., plochy v nálezu tom blíže uvedené pro Michala F. a spol. a stanovil náhradu na 8'50 Kč za jeden čtvereční sáh (2'36 Kč za 1 m2). Vysloveno, že jsou vyvlastňovatelé povinni zaplatiti odškodné za vodovod 1260 Kč a částky v nálezu blíže uvedené za ohradu, stromy a stromky. Zároveň zamítl podle § 74 odst. 3 vl. nař. č. 8/28 stížnost právního zástupce vlastničky Jeanetty G. roz. P., podanou stran podjatosti Vincenta Z., úředního hospodářského znalce. V rozhodnutí uvedeno, že se stížnost téhož právního zástupce stran podjatosti okresního náčelníka Dra Jana N. se všemi spisy a případným odvoláním předkládá zemskému úřadu v Bratislavě k rozhodnutí.
Druhým rozhodnutím z 15. října 1929 vyvlastnil týž úřad podle téhož zákona z pozemku, zapsaného v poz. knize pod č. 222 v B., týmž vlastníkům patřícího, plochy v rozhodnutí tom uvedené pro Jana L. a spol. a stanovil náhradu 6 Kč za jeden čtver. sáh (1 *67 Kč za 1 m2); mimo to určil náhradu za ohradu a stromy. Rozhodnutí to obsahuje stejný dodatek o stížnosti stran podjatosti jako rozhodnutí první.
Proti těmto rozhodnutím podali odvolání Gejza A. a spol., zastoupeni společným zmocněncem Kolomanem B. a Jan Karel P., Jan Nepomuk P. a Andor P. jako členové trojčlenného výboru rodiny P. a vdova Jeanetta G., roz. P., zastoupení advokátem Drem Katonou.
Výměry z 26. října 1929 doplnil pak okresní úřad tato rozhodnutí tím, že exproprianti musí započíti se stavbou domů na vyvlastněných parcelách od pravoplatnosti tohoto výměru počínaje za tři měsíce a musí stavbu za jeden rok dokončiti. Dodáno, že ostatní části rozhodnutí platí již ode dne vydání a připojeno právní poučení.
Nař. rozhodnutím z 26. dubna 1930 zrušil zemský úřad v Bratislavě napadené výměry okresního úřadu v Prievidzi z 15. října 1929 a uložil okresnímu úřadu, aby vydal ve věci nové výměry, ve kterých u každého vyvlastňovatele přesně označí stavbu, pro jejíž provedení se ten který pozemek vyvlastňuje (§ 10 odst. 6 zák. o stav. ruchu č. 43/28), jakož aby o náhradě za vyvlastněné stromky na pozemku č. 215 znovu rozhodl; v ostatním zamítl podaná odvolání.
V důsledku právě uvedeného rozhodnutí zemského úřadu vydal okresní úřad v Prievidzi výměr z 25. července 1930, jímž k žádosti Jana L. ml. a spol. vyvlastnil na základě místního šetření, konaného dne 5. a 11. října 1929 podle § 5 zák. č. 45/30 z pozemku č. 222 v B. části ve výměře tam blíže uvedené a k účelům taktéž jednotlivě vyznačeným pro osoby tam jmenované. Zároveň stanovil náhradu 6 Kč za čtvereční sáh a náhradu za stromy. Dodáno, že vyvlastňovatelé musí započíti se stavbou, pro kterou se vyvlastnění stalo, za 3 měsíce po pravoplatnosti tohoto výměru a musí ji do roka dokončiti.
Nař. rozhodnutím z 15. října 1930 č. 142.942 zamítl žal. úřad odvolání podaná Janem Karlem P. a spol. a Gejzou A. a spol. z tohoto rozhodnutí.
Dalším výměrem z 25. července 1930 vydal okresní úřad v Prievidzi nový vyvlastňovací nález stran pozemku č. 215 v B. na podkladě zák. č. 45/30, odvolávaje se na rozhodnutí zemského úřadu v Bratislavě z 26. dubna 1930 a uvedl v něm, které plochy, v jaké výměře a pro které účely se vyvlastňují pro Michala F. a spol. Zároveň stanovil náhradu 8‘50 Kč za jeden čtvereční sáh a náhradu za stromky.
Nař. rozhodnutím z 15. října 1930 č. 142901 zamítl zemský úřad v Bratislavě odvolání podaná Janem Karlem P. a spol. a Gejzou A. a spol., opravil však výměr okresního úřadu v Prievidzi v tom směru, že se pro Jana K., brusiče v B., vyvlastňuje ve výměru uvedená plocha na stavbu domu o dvou bytech s brusičskou dílnou a vedlejšími staveními podle předložených plánů, ponechav v ostatním napadený výměr nezměněný.
Jak proti rozhodnutí z 26. dubna 1930, tak i proti oběma rozhodnutím z 15. října 1930 jsou podány stížnosti jednak Janem Karlem P. a spol., jednak Karolínou K. a spol.
O stížnostech těchto uvážil nss:
I. Pokud jde o rozhodnutí z 26. dubna 1930: Rozhodnutím tímto vyhověl žal. úřad z části podaným odvoláním a zrušil vyvlastňovací výměry první stolice s příkazem, aby okresní úřad vydal nové výměry, v nichž nutno ohledně každého jednotlivého vyvlastnitele označiti stavbu, pro niž se ta která plocha z pozemků č. 215 a 222 v B. vyvlastňuje (v nař. rozhodnutí se mylně cituje § 10 odst. 6 na místě § 5 odst. 6 zák. č. 43/28, který však v odůvodnění jest správně uveden, a jde tu zřejmě o pouhé přepsání, kterým ostatně st-lům obrana nikterak ztížena nebyla); dále byl vyvlastňovací nález první stolice, týkající se pozemku č. 215 v B., uznán vadným stran určeni náhrady za vyvlastněné stromky na pozemku č. 215 a okresnímu úřadu uloženo, aby v tomto směru znovu rozhodl. V ostatním byla odvolání z obou vyvlastňovacích nálezů podaná zamítnuta.
Tímto rozhodnutím byl vytvořen ten právní stav, že řada námitek vznesených v odvolání byla zamítnuta s konečnou platností; důvodnými shledány jen ty, které vytýkaly neúplnost vyvlastňovacích nálezů, ježto neuváděly stavby, pro které bylo vyvlastněno, a jež brojily proti stanovení náhrady za stromky. Jen v těchto bodech shledány vyvlastňovací nálezy vadnými. Byly sice proto zrušeny, ale jen v určitých relacích. Důsledkem toho okresní úřad měl nyní již jen vydati nové rozhodnutí, doplněné ve směrech v nař. rozhodnutí uvedených, kdežto v ostatním vyvlastňovací nálezy, poněvadž odvolání byla zamítnuta, i přes to, že formelně byly vyvlastňovací nálezy zrušeny, zůstaly nedočteny, čili jinými slovy, nová judikující činnost první stolice byla omezena jen na výroky, k jichž vydání byl okresnímu úřadu udělen příkaz. Ježto ovšem zamítnutím ostatních námitek odvolání mohlo býti zasaženo do práv st-lů, jest ohledně tohoto rozhodnutí dán předpoklad § 2 zák. o ss pro judikující činnost tohoto tribunálu.
Stížnost Karoliny K. a spol. označuje především celé nař. rozhodnutí za nezákonné, ježto bylo vydáno v době, kdy platnost zákona o stav. ruchu č. 43/28, která byla zákonem (správně opatřením Stálého výboru) č. 155/ 29 prodloužena toliko do 31. března 1930, již pominula.
Námitka tato není důvodná.
Paragraf 2 zák. č. 43/28 stanoví, že pozemky .... mohou do 31. března 1929 býti vyvlastněny pro stavbu budov tam uvedených. Lhůta tato byla pak nejprve zákonem č. 32/29 prodloužena do 31. října 1929 a později opatřením Stálého výboru z 11. října 1929 č. 155 Sb. do 31. března 1930, kde se v § 1 praví, že podle ustanovení hlavy prvé zák. č. 43/28 o stav. ruchu lze vyvlastňovati pozemky až do 31. března 1930. Vyvlastnění provedl okresní úřad vyvlastňovacímí nálezy. Již těmito rozhodnutími I. stolice vytvořena byla určitá právní posice jak vyvlastnitelů, tak i majitele vyvlastněného pozemku, která, nebylo-li podáno odvolání, se stává definitivní. Bylo-li podáno odvolání, zkoumá druhá stolice toliko, je-li vydaný vyvlastňovací nález ve shodě se zákonem v době vyvlastnění platným a je-li tomu tak, jej potvrdí, t. j. ponechá v platnosti, aniž sama znovu vyvlastnění dotyčného pozemku vysloví (srov. Boh. A 3559/24). Vzhledem k tomu není vytýkané nezákonnosti v tom, když žal. úřad, rozhoduje o odvolání, řídil se zákonem platným v době vydání nálezů I. stolice. Jinak by tomu bylo ovšem, kdyby první stolice žádost za vyvlastnění odepřela, neboť tam by odvolací stolice teprve sama vyslovila vyvlastnění a nemohla by tak učiniti leč podle zákona platného v době, kdy ona rozhodla; o tento případ zde však nejde.
St-lé vytýkají dále jako nezákonnost, že žal. úřad zamítl námitku odvolání, týkající se podjatosti okresního náčelníka v Prievidzi Dr. Jana N. Námitku onu vyřídil žal. úřad poukazem na to, že při jednání dne 5. října 1929, jehož se Dr. N. zúčastnil, nebyla proti němu vznesena výtka podjatosti. Nař. rozhodnutí uvádí, že se tak stalo teprve po tomto jednání a že tedy třeba zkoumati, nastala-li podjatost později nebo zda se strany o ní teprve později dozvěděly. Tvrzení st-lů, že nutno celý úřad pokládati za podjatý, je-li jím vedoucí úředník, nemá podle nař. rozhodnutí v zákoně opory, a taktéž názor, že úředníka nutno pokládati za podjatého, zúčastnil-li se řízení, které bylo nálezem nss-u pro vady řízení zrušeno. V dalším byly pak vyvráceny jednotlivé odvoláním uplatněné skutečnosti, z nichž odvolání podjatost Dr. N. dovozovalo, a sice že nevyloučil znalce Z. za podjatého označeného, že soukromý znalec B. obdržel anonymní dopis psaný na stroji, jakého se používá u okresního úřadu, že postup Dra N. byl i v jiných případech násilný a konečně že vyvlastněním nabyl z parcely č. 2133 v B. dvě maďarská jitra. Dále jest v nař. rozhodnutí uvedeno, že okresní náčelník měl sice návrh strany, namítající jeho podjatost, podle odst. 7 § 11 vl. nař. č. 8/28 předložiti k rozhodnutí zemskému úřadu, ježto zde nebylo nebezpečí v prodlení a teprve po rozhodnutí o této námitce ve věci dále pokračovati; avšak při jednání, které v této záležitosti dne 11. října 1929 řídil zástupce okresního náčelníka, nebylo nikým namítáno, že se ve věci dále pokračuje dříve než nadřízený úřad o zmíněné námitce rozhodl.
Pokud stížnost vytýká podjatost vrchního komisaře Šť., uvádějíc, že když jest podjat přednosta úřadu, jest tím podjat celý úřad, shledal ji nss nepřípustnou, neboť st-lé při místním jednání z 11. října 1929 proti Šť. žádných námitek s tohoto hlediska nevznesli, ač k tomu měli možnost, kdyžtě již v podáni z 9. října 1929 podjatost okresního náčelníka namítali, a nemohou proto vzhledem k ustanovení § 5 odst. 3 zák. č. 43/28 námitku tu uplatňovati ve stížnosti na nss (srov. Boh. A 2411/23, kde vysloveno, že námitky neuplatněné při místním šetření nelze uplatniti ve stížnosti na nss).
Ze spisů správních je pak patrno, že jakmile byly proti okresnímu náčelníku Dr. N., který řídil komisionelní jednání z 5. října 1929, podány námitky podjatosti, se tento v této vyvlastňovací věci zdržel dalšího výkonu úřadu, pověřil podle § 11 odst. 4 cit. vl. nař. svého zástupce projednáním sporné záležitosti a že tento řídil další komisionelní jednání z 11. října 1929 a vydal též vyvlastňovací nálezy. Žal. úřad konstatuje v nař. rozhodnutí, že výtka podjatosti Dra N. při jednání z 5. října 1929 vznesena nebyla, nýbrž že se tak stalo teprve po tomto jednání, a vyslovuje dále, že proto třeba zkoumati, zda tvrzená podjatost nenastala později nebo zda se strany o ní později nedozvěděly. Žal. úřad sice v dalším svém odůvodnění nevyslovuje závěr, že tomu skutečně tak bylo, avšak z toho, že se jednotlivými výtkami podjatosti zabývá, je zjevno, že námitky ty nepokládal za opožděné ve smyslu odst. 5 § 11 nař. č. 8/28. Stížnost nevznáší žádných výtek proti jednotlivým důvodům, z kterých byly námitky podjatosti zamítnuty jako bezdůvodné, nýbrž omezuje se v tomto směru na jedinou výtku, že žal. úřad měl vyšetřiti, za jakých okolností Dr. N. vyvlastnil pro sebe z parcely č. 2133 v B. dvě maď. jitra, ačkoliv nepatří mezi osoby, které by měly nárok na vyvlastnění. Výtku podjatosti, čerpanou z okolnosti, že Dr. N. nabyl vyvlastněním uvedenou plochu, nezamítl však žal. úřad jen z důvodů věcných, nýbrž, jak z důvodů jeho rozhodnutí patrno, také proto, že nebyla vznesena během řízení, a jest proto opožděná; proti tomuto důvodu však stížnost žádnou námitku neformuluje (§ 18 zák. o ss). Pokud konečně stížnost uplatňuje jako formální vadu řízení, že podřízený úředník ve věci rozhodl, ačkoliv zemský úřad dosud o otázce podjatosti okresního náčelníka nerozhodl, což se i v nař. rozhodnutí doznává, přehlíží stížnost, že okolnost, že bylo v řízení pokračováno před rozhodnutím o podjatosti Dra N., proto nebyla žal. úřadem uznána za důvod pro zrušení vyvlastňovacích nálezů první stolice, poněvadž nebyla uplatněna při jednání z 11. října 1929, které vedl již zástupce okresního náčelníka. Proti tomuto důvodu stížnost námitek nevznáší.
Obě stížnosti namítají dále podjatost hospodářského znalce Čeňka Z. žal. úřad neuznal v nař. rozhodnutí tuto podjatost a to proto, že v odvoláních st-lů nebyla uplatňována žádná okolnost, která by jmenovaného podle § 11 vl. nař. č. 8/28 z podání znaleckého posudku vylučovala, a to, že znalec mimo administrativní řízení se sám bez udání bližších důvodů prohlásil za podjatého, nemůže involvovati jeho vyloučení z jednání; okolnost konečně, že jeho posudek je st-lům nepříznivý, nestačí sama o sobě k tomu, aby znalec mohl býti pokládán za podjatého. Dále bylo podotknuto k odvolání Jana Karla P. a spol., že nelze souhlasiti s názorem, že podjatost Čeňka Z. se dá zjistiti porovnáním jeho posudku s posudkem soukromých znalců, neboť tento návrh odvolání se neopírá o žádný zvláštní důkaz a nelze jej subsumovati pod ustanovení §§ 11, 55 nebo 56 cit. vl. nař. Proti tomuto poslednějšímu důvodu nevznášejí stížnosti žádnou námitku, neboť vývody stížnosti Jana P. a spol., že zvláštní důkaz mělo tvořiti žádané šetření na místě samém, porovnání posudku znalce Z. s posudkem znalce B. a F., případně výslech jiných svědků, nepostihují výrok úřadu o podjatosti Z. a nejsou s to vyvrátiti názor úřadu, že nepříznivý posudek úředního znalce, t. j. v daném případě posudek, jenž vyzněl jinak než dobré zdání jiného znalce, předložené stranou si stěžující, nedokazuje ještě podjatost znalce úředního.
Obě stížnosti uvádějí naproti důvodům nař. rozhodnuti, z nichž toto výtku podjatosti znalce Z. neuznává, v podstatě toliko, že doznání znalce Z., že jest podjatým, tvoří dostatečný důkaz této podjatosti a není proto třeba dalších důkazů. Tu však stížnosti přehlížejí, že žal. úřad toto doznání — učiněné k tomu ještě bez udání bližších důvodů — jen proto nehodnotil jako dostatečný důkaz, protože se nestalo v řízení, nýbrž mimo řízení, tedy nikoliv vůči úřadu, a že tuto okolnost — pro jeho výrok rozhodující — opírá ještě výslovně o vlastní prohlášení st-lů Jana Karla P. a spol. v jejich odvolání. Že by pak názor žal. úřadu, že totiž doznání podjatosti jen tehdy je důkazem podjatosti, bylo-li učiněno během adm. řízení, nebyl správným nebo ve shodě se zákonem, stížnosti nevytýkají, nýbrž stížnost Karoliny K. a spol. zřejmě sama z něho vychází, když zdůrazňuje, že přiznání ve veřejnoprávním pokračování má bezpodmínečně plnou důkazní moc. Zjištění žal. úřadu pak, že dotyčné doznání se stalo mimo adm. řízení, stížnostmi v odpor bráno není, neboť pouhé tvrzení stížnosti Jana Karla P. a spol., že Čeněk Z. sám svoji podjatost »počas pojednávania« vyslovil, nelze vzhledem k odůvodnění nař. rozhodnutí hodnotiti za řádně konkretisovanou námitku a jeví se proto tato námitka bezdůvodnou.
Výtku odvolání, že v nálezech první stolice nebyla určena lhůta, do kdy vyvlastňovatelé mají se stavbou započíti (§ 5 odst. 6 zák. č. 43/28), neshledal žal. úřad důvodnou, poukázav k tomu, že okresní úřad dne 26. října 1929 vydal další výměr, kterým tuto lhůtu určil. Tuto opravu výměru provedl okresní úřad podle § 73 vl. nař. č. 8/28 a odůvodnil ji tím, že toto ustanovení při opisování napadnutého výměru bylo nedopatřením vynecháno; nebyli tím proto majitelé podle názoru žal. úřadu ve svých právech zkráceni.
Z odůvodnění nař. rozhodnutí je patrno, že žal. úřad opřel svůj výrok, zamítající dotyčnou námitku odvolání o ustanovení § 73 vl. nař. č. 8/28, podle něhož chyby ve psaní nebo v počtech, jakož i jiné patrné nesprávnosti v rozhodnutí nebo v jeho vyhotovení může úřad kdykoliv z úřední moci nebo k návrhu opraviti. Stížnost Karoliny K. a spol. nepopírá, že cit. předpis by okresní úřad zásadně zmocňoval k uvedené opravě, má však za to, že jeho použití se příčí přísné disposici vyvlastňovacího zákona, podle něhož má býti řízení jednotné a jako strany vzhledem ke koncentrační zásadě jen při ústním jednání mohou pod následky prekluse své námitky přednésti, nemůže ani okresní úřad své rozhodnutí po částech vydávati. Námitka tato spočívá však na zcela mylném pojetí koncentrační zásady, neboť z toho, že strany jsou povinny své námitky vznésti pod následky prekluse během místního řízení, neplyne ještě nikterak, že by úřad, shledá-li, že vyvlastňovací nález jím vydaný byl neúplně neb vadně opsán a tak stranám doručen, nemohl podle cit. § 73 nutnou opravu provésti a že by prekluse stanovená pro námitky výslovným zákonným předpisem se vztahovala již pojmově na právo úřadu k provedení opravy vyvlastňovacího nálezu. Pokud v námitce té je uvedeno, že by pak platila vlastně dvojí lhůta odvolací (proti rozhodnutí původnímu a proti doplňku), jdou vývody ty mimo, ježto v daném případě o otázku včasnosti odvolání vůbec nešlo a po té stránce také naříkané rozhodnutí žádného výroku neobsahuje a abstraktní otázkou se nss zabývati nemůže.
Pokud stížnost Karoliny K. a spol. poukazuje na to, že jde o přírodní krásu, a chce nepřípustnost vyvlastnění dovozovati z toho, že pozemky byly jako »přírodní krása« podle § 20 zák. příd. vlastníkům ponechány, nemá námitka ta opory v žádném předpisu zák. o stav. ruchu, který přesně uvádí, které plochy vyvlastniti nelze, ale přírodní krásy z vyvlastnění nevylučuje. K hájení veřejných zájmů estetických pak st-lé nejsou legitimováni. —
Stížnost Karoliny K. a spol. uplatňuje dále porušení § 3 odst. 3 zák. o stav. ruchu, poukazujíc k tomu, že měl býti dříve vyvlastněn pozemek č. 1151, náležející obci. Poukaz st-lů při komis. jednání na pozemek č. 1151 vyvrátil žal. úřad v nař. rozhodnutí tím, že pozemek ten je podle provedeného šetření používán k veřejným účelům jako tržiště a proto jej nelze vyvlastniti. Uvedl, že při místním šetření z 5. října 1929 prohlásil zástupce obce výslovně, že obec tuto parcelu nevyhnutelně potřebuje pro tržiště. Při šetření dne 11. října 1929 prohlásil státní zvěrolékař jako úřední znalec, že toto tržiště odpovídá plně zákonným podmínkám a dodal, že parcela č. 723, na kterou st-lé jako místo pro tržiště vhodné poukázali, se pro účely tržiště nehodí, poněvadž je mokrá a příliš hluboko položená. Nař. rozhodnutí zjišťuje, že proti výsledku šetření a proti tomuto posudku při místním šetření nikdo nic nenamítal a že proto nemá ani zemský úřad důvodu, aby o jeho správnosti pochyboval. Když je odvolání toho názoru, že obec bude v budoucnosti nucena nynější tržiště na jiné místo položiti, nemůže tato námitka na daném stavu a na rozhodnutí nic měniti.
Proti tomu uvádí stížnost, dovolávajíc se § 3 odst. 3 zák., že vyvlastniti nutno v prvé řadě nemovitosti tvořící veřejný majetek, kterýžto předpoklad jest právě u parcely č. 1151 splněn. Má-li stížnost pod výrazem »nemovitosti tvořící veřejný majetek« na mysli pozemky používané k veřejným účelům, čemuž by svědčila okolnost, že tím reaguje na důvod v nař. rozhodnutí uplatněný právě na podporu toho, že pozemek č. 1151 nelze vůbec vyvlastniti, nemá opory ve znění dovolaného předpisu, který praví, že pozemky soukromé, vyjímajíc příhodné pozemky parcelované, mohou býti vyvlastněny jen, není-li v obci jiných pozemků způsobilých k zastavění; zákon již podle svého slovního znění tu staví naproti sobě soukromé pozemky a pozemky, které nejsou v soukromém vlastnictví. Podle tohoto předpisu nutno tedy před pozemky soukromými vyvlastniti pozemky, které tuto povahu nemají, tudíž ovšem i pozemky obecní. Avšak tento předpis není absolutní, nýbrž i obecní pozemky předcházejí v pořadí před pozemky soukromými jen tehdy, jsou-li způsobilými k zastavění. O způsobilosti k zastavění nelze však mluviti, je-li pozemek, o nějž jde, určen a věnován veřejnému užívání, neboť dokud toto určení a obecné užívání jeho trvá, jsou soukromá práva jednotlivců k pozemku na tolik vyloučena, na kolik se vykonávání těchto soukromých práv nesrovnává se veřejnoprávním určením, jemuž pozemek slouží; že by se však zastavěním pozemek tomuto svému určení odňal, o tom nemůže býti pochybnosti. Pokud tedy pozemek byl činiteli k tomu určenými platně věnován obecnému užívání a pokud se ho také jako veřejného statku skutečně užívá a pokud rozhodnutím příslušného činitele nebyl zbaven tohoto svého charakteru, není dán ohledně něho předpoklad § 3 odst. 3 zák. č. 43/28 (srov. Boh. A 1225/22).
V daném případě nepopírá stížnost správnost skutkového předpokladu, z něhož žal. úřad vycházel, že totiž pozemek č. 1151 jest jako tržiště používán k veřejným účelům, čili že jest věnován veřejnému užívání. Ale pak jest podle svrchu řečeného bezdůvodná její námitka, že pozemek ten předcházel podle § 3 odst. 3 v pořadí před pozemkem st-lů. Zda tržiště lze snad na jinou parcelu přemístiti — což však žal. úřad na podkladě výsledků šetření stížností nevyvrácených popřel — jest v této relaci zcela nerozhodno, neboť rozhoduje výhradně stav v době požadovaného vyvlastnění. Vylučovací důvod § 3 odst. 5 zák. o stav. ruchu, že totiž vyvlastňovaných pozemků nevyhnutelně potřebují pro svou vlastní živnost, hospodářství, dům nebo domácnost, neuplatňuje stížnost Jana Karla P. a spol. stran parcely č. 222, nýbrž činí tak toliko stran parcely č. 215, kdežto druhá stížnost i stran parcely č. 222 tvrdí, že podle cit. ustanovení nemůže býti vyvlastněna. Námitku svou opírá o to, že stpú jak parcelu č. 215, tak č. 222 ze záboru propustil, zjistiv, že tyto plochy jsou k udržování zámku potřebné, a dovozuje, že toto rozhodnutí stpú-u tvoří v uvedeném směru bezpodmínečný důkaz této nutné potřeby. Nehledě však ani k tomu, že rozhodnutí o tom, zdali určitého pozemku jest nevyhnutelně zapotřebí pro vlastní živnost atd. ve smyslu ustanovení § 3 odst. 5 zák. o stav. ruchu, přísluší výlučně úřadu o vyvlastnění judikujícímu, aniž by byl při tom vázán názorem úřadu jiného, odporuje tvrzení, že zmíněné plochy byly st-lům za uvedeným účelem podle § 20 zák. příd., ponechány, skutečnosti a padají tím dedukce z oné okolnosti vyvozované.
Co se týče pozemku č. 215, vyslovil žal. úřad v nař. rozhodnutí toto: »Že by majitelé parcelu č. 215 potřebovali nevyhnutelně pro sebe, nebylo šetřením prokázáno. Důvody, které odvolání v tomto směru uvádí, tento názor vyvrátiti nemohou. Nelze naprosto míti za to, že by existence majitelů ztrátou této parcely byla ohrožena a že by se potřebné snad stromky na jiném místě nemohly vypěstovati. Když odvolání samo tvrdí, že se stromky z uvedené školky z velké části odprodávají, plyne z toho, že není jí k udržováni vzpomenuté vlastní ovocné zahrady nevyhnutelně třeba. Tvrzení odvolání, že uvedenou parcelu majitelé potřebují pro vlastní živnost, potažmo její rozšíření nebo pro obchod, nemůže na věci nic měniti, ježto během šetření nebylo prokázáno, že by provozovali takovou živnost ve smyslu živn. zákona, pro kterou by uvedené parcely bylo nevyhnutelně třeba. Z uvedených důvodů není potřeba se zabývati dalšími námitkami stran tohoto bodu. Za těchto okolností okresní úřad ani nemohl majitelům přiznati náhradu za založení nové stromkové školky, která náhrada konečně ani žádána nebyla.«
K námitkám odvolání Jana Karla P. a spol. bylo pak v nař. rozhodnutí ještě podotknuto: »Že by vyvlastněného pozemku bylo pro vývoj b.-ckých lázní nevyhnutelně třeba, nebylo prokázáno. Ostatně i tím, že na tomto pozemku budou nyní domky postaveny, bude vývoji lázní pomáháno. Pozemek leží daleko od lázní a nesouvisí s nimi, a při vývoji lázní určitě jinému účelu než k zastavění domy sloužiti nemůže. Ze shora uvedených důvodů nemůže zemský úřad ani souhlasiti s názorem, že by bylo nutno na tomto pozemku zrušenou školku na jiném místě znovu zříditi.«
Nss o námitkách proti tomu výroku uvažoval takto:
Podle § 3 odst. 5 zák. č. 43/28 nelze vyvlastniti nemovitosti, o kterých vlastník prokáže, že jich nevyhnutelně potřebuje pro svou vlastní živnost, hospodářství, dům nebo domácnost, nebo pro zamýšlené rozšíření živnosti nebo hospodářství.
Žal. úřad popřel, že by při parcele č. 215 šlo o takový případ a uvedl v tomto směru, že 1. existence majitelů není ztrátou této parcely ohrožena a 2. že tito neprovozují žádnou živnost — třeba i obchodní ve smyslu živn. zákona, takže dotyčné ustanovení zákona, chránící provoz živnosti, nepřichází zde v úvahu a konečně 3. že vzhledem k tomu, že stromky se z velké části odprodávají, nelze míti za to, že by školky bylo k udržování ovocné zahrady nevyhnutelně třeba. Posuzuje-li se toto odůvodnění ve spojitosti s textací zákona, je zřejmo, že žal. úřad zde chtěl vyjádřiti, že není prokázáno, že st-lé parcely č. 215 nevyhnutelně potřebují pro vlastní živnost (ad 2.), hospodářství (ad 3.) a domácnost (ad 1.).
Stížnosti netvrdí, že by existence st-lů byla ztrátou této parcely ohrožena, ani nebrojí proti právnímu názoru žal. úřadem jasně vyslovenému, že jen nevyhnutelná potřeba pro živnost ve smyslu živn. zákona může vyvlastnění státi v cestě, nevznášejíce také proti předpokladu žal. úřadu, že totiž st-lé takovou živnost neprovozují, žádných námitek. Zůstává tudíž tato část nař. rozhodnutí stížnostmi nedotčena (§ 18 zák. o ss). Stížnost Karoliny K. a spol. dovozuje, že zákon o stavebním ruchu neobsahuje předpisu, podle něhož vyvlastňovaný byl zavázán k tomu, aby již existující a řádně zařízenou školku přemístil jinam jen proto, aby plocha sloužící účelům této školky mohla býti pro stavební účely vyvlastněna. O to však zde nejde, neboť žal. úřad neuložil st-lům, aby školku přemístili, tedy aby založili novou školku na jiném pozemku, nýbrž zkoumal toliko, je-li stran této školky dán předpoklad § 3 odst. 5 cit. zák. bránící vyvlastnění. Je-li však zjištěno, že vlastníci pozemku, sloužícího nyní účelům školky, nevyhnutelně nepotřebují k účelům v cit. § 3 odst. 5 vyznačeným, jest vyvlastnění, — jsou-li i ostatní podmínky splněny — přípustno, neboť jenom nevyhnutelná potřeba existující školky brání vyvlastnění. Otázkou pak, jak by tomu bylo v případě, kde nevyhnutelná potřeba školky jest sice prokázána, zároveň však jest jisto, že lze novou školku kryjící potřeby hospodářství jinde zříditi, se nss zde zabývati nemusel, poněvadž žal. úřad zásadně popřel nevyhnutelnou potřebu školky a nevycházel z toho, že jinak nevyhnutelně nutnou školku lze přemístiti jinam. K tomu dospěl nss vzhledem k textaci nař. rozhodnutí, kde se výslovně praví, že nelze souhlasiti s názorem, že by bylo nutno na tomto pozemku zrušenou školku na jiném místě znovu zříditi a také slovo »snad« v prvé části odůvodnění.
Zbývá poslední důvod žal. úřadem uplatněný a shora sub 3. uvedený. Obě stížnosti dovozují v tomto směru, že st-lé potřebují parcelu č. 215 nevyhnutelně pro svoje hospodářství a stížnost Karoliny K. a spol. poukazuje zejména k tomu, že k udržováni ovocné zahrady ve výměře 90 kat. jiter jest nevyhnutelně zapotřebí i udržování ovocné školky. Žal. úřad zamítl obdobnou námitku odvolání s tím, že z okolnosti, že se stromky ze školky z velké části odprodávají, se podává, že školky pro udržování ovocné zahrady není nevyhnutelně třeba.
Nss nemohl shledati, že by tento závěr byl logickým. Tím, že se velká část stromků ve školce pěstovaných prodává, čímž se zároveň implicite uznává, že ostatní stromky se dodávají do ovocné zahrady vlastníků školky, není nikterak prokázáno, že ovocná zahrada není na školce stran odběru stromů závislá a že tento odběr nevyhnutelně pro svůj vývoj nepotřebuje, resp. že tento odběr pro udržování ovocné zahrady není nevyhnutelně nutný. Z okolnosti, že se velká část stromků odprodává, takže pro účely ovocné zahrady, jejíž výměra žal. úřadem není popřena, jest de facto k disposici jen menší část ve školce produkovaných stromků, čili jinými slovy, že pro udržování oné zahrady stačí tato menší část, lze toliko dedukovati, že celá školka není nevyhnutelně potřebná pro tuto zahradu a tím pro hospodářství st-lů. Avšak žal. úřad nevyslovil, že určitá část školky, a to třeba i větší část její není nevyhnutelně nutná pro uvedené hospodářství a nevyvlastnil v důsledku toho pouze tuto část, nýbrž dospěl k tomu, že celé školky parc. č. 215 není nevyhnutelně zapotřebí. Tento závěr však, jak uvedeno, ze skutkových okolností žal. úřadem vyznačených logicky neplyne a slušelo proto nař. rozhodnutí, popírající, že by tu byl případ v § 3 odst. 5 zák. č. 43/28 uvedený a vyvlastnění pozemku č. 215 v B. vylučující, zrušiti podle § 6 zák. o ss.
Tím odpadá pro nss možnost zabývati se dalšími námitkami stížností, brojícími proti výši stanovené náhrady za tuto školku, neboť otázka stanovené náhrady přichází v úvahu teprve tehdy, když výrok o vyvlastnění obstojí. Z téhož důvodu nelze také vejíti na námitku stížnosti, žádající ná- hradu za výlohy spojené s event. přeložením školky.
Proti výši náhrady za parcelu č. 222 nevznáší stížnost Karoliny K. a spol. kromě shora již jako nepřípustné odmítnuté výtky stran nezapočtení náhrady za dvouleté užívání vůbec žádných námitek, kdežto stížnost Jana Karla P. a spol. uplatňuje stanovisko, že mělo býti přihlíženo k tomu, že na tomto pozemku jest již vystavěno 11 budov a proto náhrada měla býti určena jako ze stavebního pozemku.
Žal. úřad odkázal v nař. rozhodnutí v tomto směru na důvody první stolice, kde bylo mezi jiným řečeno, že sporný pozemek nikdy nebyl stavebním pozemkem a stal se jím teprve po provedení prvého vyvlastnění, nss-em zrušeného; k této okolnosti, že totiž následkem vyvlastnění začalo se na pozemku stavěti, nelze podle § 6 odst. 2 zák. o stav. ruchu hleděti, neboť tento výslovně stanoví, že nesmí býti hleděno k hodnotě, které nabude snad vyvlastněný pozemek provedením zamýšlené stavby. Žal. úřad, převzav důvody první stolice, citoval zákonnou normu bránící mu v tom, aby při stanovení náhrady bral v úvahu změnu kultury nastalou v době po prvním vyvlastnění, tedy přeměnu původní pozemkové parcely na parcelu stavební. Stížnost proti tomuto právnímu názoru žal. úřadu výtku nevznáší a nevytýká zejména, že cit. § 6 odst: 2 na daný případ vůbec nelze použíti. Ale pak poukaz na rozpor, spočívající podle mínění stížnosti v tom, že žal. úřad jednou — při otázce, jde-li o vzrostlý sad — vychází z nynějšího stavu pozemku, po druhé — při stanovení náhrady — z dřívějšího stavu, nemůže zvrátiti zákonitost nař. rozhodnutí, kdyžtě žal. úřad jasně uvedl, proč v otázce náhrady není rozhodný stav přítomný a tento důvod stížností zůstává neotřesen.
Z těchto důvodů bylo stížnosti, brojící proti nař. rozhodnutí č. 18045, pokud se toto týká pozemku č. 222 v B., zamítnouti jako bezdůvodné. II. Nař. rozhodnutí z 15. října 1930 č. 142901. Rozhodnutí toto potvrdilo s určitou opravou výměr okresního úřadu v Prievidzi z 25. července 1930, jenž byl vydán stran vyvlastnění pozemku č. 215 v B. na základě rozhodnutí zemského úřadu v Bratislavě z 26. dubna 1930. Ježto však právě cit. rozhodnutí bylo shora zrušeno podle § 6 zák. o ss, ztratilo tím i rozhodnutí č. 142901 svůj podklad a bylo je proto taktéž zrušiti podle § 6 zák. o ss.
III. Nař. rozhodnutí z 15. října 1930 č. 142942.
Obě stížnosti stojí na stanovisku, které st-li bylo též v odvoláních zastáváno, že okresní úřad byl povinen po zrušení svého původního vyvlastňovacího výměru zemským úřadem v Bratislavě provésti zcela nové řízení za účasti stran a na podkladě výsledku tohoto šetření teprve vydati nový vyvlastňovací nález, že však nebyl oprávněn tak učiniti na podkladě dřívějšího řízení a komisionelního jednání z 5. a 11. října 1929 bez provedení nového šetření. Tuto svoji námitku budují výlučně na tom, že rozhodnutím zemského úřadu v Bratislavě nebyl zrušen toliko vyvlastňovací výměr okresního úřadu v Prievidzi, nýbrž i celé řízení jemu předcházející, nenamítají však, že vzhledem k tomu, že původní místní šetření bylo konáno za působnosti dřívějšího zák. č. 43/28, kdežto nový vyvlastňovací výměr byl vydán na podkladě zák. č. 45/30, mělo se konati nové jednání a nebylo lze vyvlastňovací nález budovati na podkladě výsledků šetření provedeného podle jiného zákona. Vzhledem k ustanovení § 18 zák. o ss nemohl proto nss zákonitost nař. rozhodnutí přezkoumávati i s tohoto hlediska, nýbrž musel se omeziti na zkoumáni důvodnosti zmíněné námitky tak, jak byla stížnostmi vznesena.
Výtka tato jest však již vyvrácena tím, co v úvodu důvodů tohoto nálezu stran nař. rozhodnutí č. 18045 o jeho dosahu bylo řečeno a stačí toliko na tyto vývody odkázati. Byl-li vyvlastňovací nález první stolice zrušen jen v tom směru, jak v rozhodnutí druhé instance uvedeno, byl okresní úřad pouze povinen, vydati nové rozhodnutí, odpovídající danému příkazu, kdyžtě žal. úřad shledal důvod pro zrušení prvního rozhodnutí jen ve vadě, resp. nedostatku spočívajícím v tomto rozhodnutí samotném a veškeré námitky, vytýkající také vadnost předcházejícího řízení uznal neopodstatněnými a nezákonnost tohoto postupu ostatně stížnostmi do jeho rozhodnutí podanými prokázána nebyla. V důsledku toho nemohl nss — přezkoumávaje, jak uvedeno, zákonitost nař. rozhodnutí pouze v mezích stížnosti — shledati nezákonnost nebo vadnost řízení v tom, když okresní úřad v Prievidzi neprovedl nové řízení a nový výměr vydal na podkladě výsledků původního řízení a žal. úřad tento postup schválil. Že by pak v případě, když od doby komis. jednání uplynula delší doba, muselo toto jednání býti opakováno, zákon nikde nestanoví.
Pokud stížnost Karoliny K. a spol. vytýká, že žal. úřad nebyl oprávněn původní rozhodnuti okresního úřadu jen z části zrušiti, jest nepřípustná, neboť námitka ta směřuje proti rozhodnutí z 26. dubna 1930, nikoliv však proti rozhodnutí z 15. října 1930 č. 142942, proti němuž je formálně podána.
Ve svém novém výměru uvedl okresní úřad u každého vyvlastňovatele stavbu, pro jejíž provedení se pozemek vyvlastňuje, a učinil tím zadost příkazu vyslovenému v rozhodnutí zemského úřadu. Námitky odvolání, uplatňující nepřiměřenost požadované plochy a že jen jeden z vyvlastňovatelů se může vykázati živn. listem, odmítl žal. úřad v prvé řadě jako opožděné, poněvadž mohly býti uplatněny již při místním šetření, což se však nestalo; důvod tento uvedl žal. úřad nejenom u vyřízení odvolání Jana Karla P. a spol., nýbrž dovolal se ho vyřizuje i odvolání Gejzy A. a spol., kde vyslovil, že platí vše, co bylo stran odvolání Jana Karla P. a spol. uvedeno.
Proti tomuto důvodu nevznáší stížnost Jana Karla P. a spol. vůbec žádnou námitku, druhá stížnost pak toliko uvádí, že z toho, že zemský úřad nařídil okresnímu úřadu přesné označení stavby, pro niž se pozemek vyvlastňuje, nepochybně vysvítá, že st-lé dosud nebyli s to zkoumati, je-li výměra jednotlivými vyvlastňovateli požadovaná také odůvodněna; teprve nyní, když byli jednotliví exproprianti jmenováni a st-lům sděleno, v jaké výměře a ke které stavbě se pozemek vyvlastňuje, mohou st-lé meritorní námitky proti jednotlivým vyvlastnitelům uplatniti. Námitka ta není důvodná.
V nař. rozhodnutí uvedl žal. úřad, že při původním místním jednání byly stranám předloženy plány projektovaných staveb a také z podaných žádostí bylo zřejmě patrno, pro které stavby se pozemky mají vyvlastniti; přes to při jednání nebylo namítáno, že jednotlivci požadují nepřiměřené plochy, nebo že nepotřebují takovou plochu pro projektovanou stavbu. Ani odvolání z původního vyvlastňovacího výměru takovou námitku neobsahovalo.
Proti tomuto zjištění, že totiž st-lé měli již při místním jednání možnost, proti výměře požadovaných ploch a i proti osobám vyvlastnitelů vznésti námitky, že to však neučinili, neformuluje stížnost žádnou námitku a zůstává tudíž tento skutkový základ — který ostatně odpovídá obsahu správních spisů — stížností nevyvrácen. Pak ovšem vyvráceno je tvrzení stížnosti, že teprve po vydání doplněného vyvlastňovacího nálezu mohly býti námitky proti velikosti vyvlastňovaných ploch vzneseny, a bylo proto námitku tu zamítnouti. Pokud stížnost dovozuje, že zmeškání je na straně úřadu, poněvadž tento neudal velikost výměry ve svém rozhodnutí, resp. že tato jen následkem odvolání byla dodatečně určena, nikoliv na straně st-lů, stačí poukázati k tomu, že prekluse st-lů nastala v důsledku ustanovení odst. 3 § 5 zák. č. 43/28 tím, že námitky vzneseny nebyly. Prekludované již námitky st-lů nemohly ovšem oživnouti tím, že úřad při vydání vyvlastňovacího nálezu opomenul do něho pojati vše, co v něm má býti obsaženo.
V důsledku toho nelze se ani nss-u zabývati věcně námitkami vznesenými proti nepřiměřenosti vyvlastněných ploch a osobám expropriantů, poněvadž výrok žal. úřadu, že tyto výtky jsou opožděné a proto nepřípustné, stížností otřesen nebyl. Proto odpadá také zkoumati, zda důvod v nař. rozhodnutí uvedený, že jest nerozhodno, nemají-li někteří žadatelé živn. list, odpovídá zákonu, neboť žal. úřad tento důvod uvedl nadbytečně vedle toho, že takovouto námitku pokládá za opožděnou.

Citace:

č. 10155. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 600-612.