NPD documents search: Boh. adm., 3 (1921)

Čís. 3066.

Tisková novela (zákon ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n.).
Nedospěje-li kmetský soud (pětičlenný senát) na základě výsledků hlavního přelíčení k přesvědčení o přičítatelnosti činu podle § 1 tisk. nov., jest na něm, by uvažoval o zavinění zodpovědného redaktora s hlediska § 6 tisk. nov. bez ohledu na to, zda zněla obžaloba toliko na přečin podle § 1 tisk. nov. či in eventum na onen přestupek, neb zda byla v tomto směru teprve dodatečně změněna nebo doplněna (§§ 262, 267 tr. ř.).
Rozsudky kmetských soudů (pětičlenných senátů) lze napadati co do výroku o vině jedině zmateční stížností, ať jde o přečin proti bezpečnosti cti či jen o přestupek podle § 6 tisk. nov.
Uveřejnění článku, jehož závadný obsah pachatel (redaktor) znal, vylučuje pravidelně skutkovou podstatu § 6 tisk. nov. a naplňuje podstatu přečinu proti bezpečnosti cti podle § 487 a násl. tr. zák.
Předpokladem zákonným předpisům hovícího řešení otázky o vině při trestných činech proti bezpečnosti cti je, by se soud především v oboru skutkově zjišťovací činnosti obíral obsahem, smyslem a dosahem závadných projevů.
Pouhý nepřístojný výraz (»sorta lidí«) není ještě sesměšňováním podle § 491 tr. zák., které vyhledává snížení v úctě a vážnosti.
Nezáleží na pojmenování opravného prostředku, nýbrž na obsahu uplatňované výtky. Použití výsledků kárného řízení jako průvodního pramene v trestním řízení.
(Rozh. ze dne 31. ledna 1928, Zm I 248/27).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací po ústním líčení zmateční stížnost soukromého obžalobce do rozsudku krajského jako kmetského soudu v Hradci Králové ze dne 18. února 1927, jímž byl obžalovaný podle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přečin podle §§ 487, 488, 491, 493 tr. zák. a § 1 zákona ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n., pokud se týče pro přestupek podle § 6 zákona ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n., I., zavrhl, pokud směřovala proti výroku, jímž byl obžalovaný sproštěn z obžaloby pro přečin proti bezpečnosti ctí ve smyslu §§ 487, 488, 491, 493 tr. zák., a pro přestupek ve smyslu § 6 tisk. novely, spáchaný větami: »Poněvadž S. jako Sokol« — »strýčků na radnici«, »Otázka viny návrhem« — »v roce 1920 žádná křivda«, »S., provinivši se« — »se neosvědčil, dosazen«. II. Naproti tomu vyhověl zmateční stížnosti pokud čelila proti další sprošťující části rozsudku, týkající se vět: »Bankrotářské hospodářství« — »nemůže změniti« a »přesto, že hlasováním« — »důvěry zneužil«, zrušil napadený rozsudek v této části jako zmatečný a věc vrátil soudu prvé stolice, by ji v tomto rozsahu znovu projednal a rozsoudil.
Důvody:
Soukromý obžalobce podal na obžalovaného, zodpovědného redaktora periodického časopisu »R.«, obžalobu pro přečin proti bezpečnosti cti podle §§ 487, 488, 491 a 493 tr. zák. a § 1 tisk. nov. Při posledním hlavním přelíčeni prohlásil soukromý obžalobce, že opravuje, pokud se týče mění návrh žalobní potud, že navrhuje odsouzeni obžalovaného pro přestupek zanedbáni povinné pozornosti podle § 6 tisk. nov. Proti rozsudku kmetského soudu, sprošťujícímu obžalovaného z obžaloby i pro přečin i pro přestupek shora naznačený, ohlásil soukromý obžalobce odvolání, jež v zákonné lhůtě provedl »in eventum« též jako zmateční stížnost a jímž se domáhá toho. by obžalovaný byl uznán vinným přestupkem podle § 6 tisk. nov., neb aby rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena k opětnému projednáni do prvé stolice. Dlužno především zdůraznili, že rozsudky kmetských soudů — pětičlenných senátů — podle ustálené judikatury zrušovacího soudu, jak obzvláště přichází k výrazu v jeho rozhodnutích čís. sb. 2122 a 2672. Lze napadati co do výroku o vině, ať tu jde o přečin proti bezpečnosti cti či o přestupek podle § 6 uvedeného zákona, toliko zmateční stížnosti podle § 280 a násl. tr. ř. a že rozhoduje o tomto opravném prostředku výlučně nejvyšší soud jako soud zrušovací. Soukromý obžalobce opověděl ovšem odvoláni, než tato okolnost nepadá v souzeném případě dále na váhu, neboť nezálež! na pojmenováni opravného prostředku, nýbrž na obsahu uplatňované výtky, a tu dlužno uvážili, že napadený rozsudek obsahuje pouze výrok sprošťující, takže jest zjevno, že soukromý obžalobce, pokud opověděl při hlavním přelíčeni odvoláni, měl a mohl míti na mysli napadali výrok o vině. Tento jeho záměr vysvítá pak nadevši pochybnost i z provedeni onoho »odvoláni«. Je tedy zjevno, žc soukromý obžalobce ve skutečnosti svým nesprávně jako »odvoláni« označeným opravným prostředkem podal zmateční stížnost proti osvobozujícímu výroku, již pak též, jak již dovoženo, včas provedl. Tím stává se ovšem návrh zástupce soukromého obžalobce, teprv při zrušovacím líčení učiněný, na výslech Dra. K-a jako svědka o tom, že tento po vyhlášeni rozsudku opověděl kromě odvolání též zmateční stížnost, bezpředmětným. Lze tedy po tomto řešeni předběžné formální otázky přikročili ku zkoumáni obsahu zmateční stížnosti a dlužno se především vypořádali s těmito projevy pozastaveného článku: I. a) Na druhém místě závadného článku vyskytuje se pozastavená věta: »Poněvadž S. jako »sokol« a lepší »sorta lidí« těší se přízni vládnoucích strýčků na radnici«, v níž kmetský soud urážku neshledal, poněvadž se v podstatě vztahuje na členy obecního zastupitelstva, nikoli na soukromého obžalobce, a poněvadž slova »sorta lepších lidí« značí příslušnost k vyšší třídě společenské a není ve spojitosti s předchozím označením soukromého obžalobce jako »sokola« jeho sesměšňováním. Lze beze všeho připustiti, že pisatelem článku mohl býti volen výraz přiléhavější a přístojnější než právě slovo »sorta .... lidí«; leč pouhá nepřístojnost není ještě sesměšňováním, jak je má na mysli zákon v § 491 tr. zák., podle něhož se vyhledává, by sesměšňováním byla snížena dotčená osoba též v úctě a vážnosti. Takového významu však pozastavená stať podle svého doslovu a smyslu a přes ono nemístné užití slova »sorta« nemá, poněvadž se jím toliko zdůrazňuje, že členové Sokola těší se zvláštní přízní vládnoucích kruhů na radnici a že proto tvoří proti jiným občanům zvláštní skupinu lidí, radnicí protěžovanou. Zmateční stížnost není s to uvésti důvody, proč má býti onen projev sesměšňováním ve smyslu zákona vůbec a soukromého obžalobce zvlášť a proč byla tato věta vsunuta do článku v úmyslu hanlivém. Poukazuje v tomto směru k tomu, že věta nemá nic společného s ostatním obsahem článku a, že mělo býti naznačeno, že na zrušení suspense neměly vliv výsledky kárného řízení, nýbrž že tu působily vlivy vedlejší, poněvadž se soukromý obžalobce jako sokol a lepší sorta lidí těší přízni vládnoucích strýčků, připouští, co* shora bylo zdůrazněno, že se vytýká protekcionářství na radnici, tedy činitelům radničním, nikoliv soukromému obžalobci. Pokud obhájce soukromého obžalobce poukazoval při veřejném roku k tomu, že k závěru, že ona věta nečelí proti osobě obžalobcově, nýbrž proti docela jiným činitelům, dospěl nalézací soud proto, že nevzal zřetel k další větě článku, v níž se uvádí, že má býti dosaženo intrikami, čeho nemůže býti dosaženo cestou a prostředky, které snesou světlo, a k její souvislosti s pozastavenou větou, nevysvítá z rozsudku, že nebylo hleděno ku řečené souvislosti, a obstojí i v této stížností zdůrazňované souvislosti výrok nalézacího soudu, pokud zjišťuje, že se pozastavené místo vztahuje na členy radnice. Vždyť nelze přehlédnout! další mezi pozastavenou a stížností zdůrazňovanou větou se objevující poznámku, že »se jeví usilovná snaha, S-u znova nastolit! v úřad správce . . .«, čímž jest zcela jasně naznačen směr rozhodného útoku proti činitelům radnice, kteří S-u protěžují, kdežto ani slovem vyřčeno není, že by tuto cestu volil též soukromý obžalobce S. a, že využitkoval nebo schvaloval intrikářské jednání vládnoucích strýčků na radnici. Jde proto v tomto směru jen o nepřípustnou polemiku proti přesvědčení nalézacího soudu, b) Ve příčině dalších soukromou obžalobou pozastavených vět »Otázka viny návrhem kárné komise zodpověděna kladně, tedy ve skutečnosti se nestala S-ovi ani v roce 1920 žádná křivda »a« S., provinivší se a kárně trestaný má býti na bývalé své místo, na němž se neosvědčil, dosazen«, opírá se sprošťující výrok o úvahu, že se těmito větami konstatují v podstatě toliko'fakta, jež jsou potvrzena obsahem kárných spisů, a jež soukromý obžalobce sám tvrdí ve svém podání. Zmateční stížnost opakuje ovšem tyto věty, nedoličuje však, zda z jakých důvodů pokládá řečený sprošťující výrok za mylný nebo vadný, omezuje se naopak pouze na to, že dovozuje z doslovu těchto dvou vět, že obžalovaný nejednal ve snaze, by chránil svým článkem veřejný zájem, a že dokazuje na tomto podkladě toliko, že jiná věta článku, týkající se výtky »hrubého zneužití důvěry« naplňuje skutkovou podstatu přečinu proti bezpečnosti cti. Ve skutečnosti nedoličuje tedy vůbec žádného z důvodů zmatečnosti § 281 tr. ř. v otázce, zda je sprošťující výrok týkající se těchto dvou vět zmatečným. Bylo proto zmateční stížnost ohledně výroku pod a) uvedeného jako zřejmě nedůvodnou, v příčině dvou vět pod b) uvedených, jako po zákonu neprovedenou zavrhnouti.
II. Zbývá zkoumati vývody zmateční stížnosti týkající se dalších dvou pozastavených projevů, věty prvé začínají slovy »Bankrotářské hospodářství ....« a končící slovy ».... nemůže změniti«, a větu od slov »Přes to, že hlasováním ....« až k slovům ».... důvěry zneužil«; tu nelze vývodům zmateční stížnosti, dovolávajícím se svým obsahem zjevně důvodů zmatečnosti čís. 5 a 9 a) a b) § 281 tr. ř., upříti úspěch. Předpokladem zákonným předpisům hovícího řešení otázky viny při trestných činech proti bezpečnosti cti je, by se soud především v oboru skutkově zjišťovací činnosti obíral obsahem, smyslem a dosahem závadných projevů, by se přesně a jasně vyjádřil, které výtky, jaké obvinění dotýkající se cti soukromého obžalobce, byly obsahem a smyslem článku proneseny, by se pak na tomto skutkovém podkladě vyjádřil o tom, které ze skutkových podstat §§ 487 a násl. tr. zák. skutkově zjištěný projev ve směru objektivním podřaďuje a, by na tomto podkladě přikročil pak k řešení dalších otázek, k otázce, zda jest ohledně toho kterého činu důkaz pravdy přípustný a, pak-li ano, zda se podařil po případě, pokud tato otázka nebyla kladně rozřešena ve prospěch obžalovaného, by přistoupil ku zkoumání otázky důkazu pravděpodobnosti ve směru § 4 tisk. nov.; posléze "by též rozhodl o subjektivním zavinění pachatelově ve příčině přečinu proti bezpečnosti cti, po případě, by uvažoval o objektivní a subjektivní podstatě přestupku zanedbání redaktorské povinné péče ve smyslu § 6 tisk. nov., o kterémžto přestupku sluší uvažovali a rozhodovali též pětičlennému senátu senátu kmetskému, jakž z ustanovení § 6 prováděcího nařízení k tiskové novele nadevší pochybnost vysvítá, byla-li, jako v souzeném případě, původní obžaloba vznesena pro přečin proti bezpečnosti cti. A ke všemu tomu dlužno ještě podotknouti, že soud po stránce formální musí přirozeně řečené své výroky i způsobem hovícím číslu 5 § 270 tr. ř. náležitě odůvodnili. Leč ani v jediném ze shora naznačených bodů neodpovídá napadený rozsudek zákonu: Podstatnou vadou rozsudku jest především, že ohledně prvé závadné věty, začínající slovy: »Bankrotářské hospodářství ....« nezjišťuje, co se touto větou vlastně soukromému obžalobci vytýká. Rozsudek reprodukuje prostě tuto větu v jejím doslovu, nezjistiv, zda se jí soukromému obžalobci vyčítá, že kradl, nebo že ke krádežím vědomě nadržoval či pouze snad nedbalým dozorem zavinil, že se krádeže staly, nezjišťuje, zda se vztahuje výtka o bankrotářském hospodářství a o obchodech jednotlivce na soukromého obžalobce, a není z rozsudku vůbec patrno, které ze skutkových podstat ve výroku uvedených — §§ 487, 488, 491 tr. zák. — tuto větu podřaďuje. A přece se mělo vše to státi, poněvadž i důkaz pravdy se pak může říditi toliko podle toho, v jakém smyslu byly pozastavené projevy nalézacím soudem pojímány a zákonu podřaděny. Právem namítá stížnost, majíc zjevně tuto vadnost rozsudku na mysli, že, pokud se v onom odstavci obsažená výtka o krádežích a provádění soukromých obchodů vztahuje na soukromého obžalobce, činy ty by mu musily býti též prokázány, že však důkaz ten vůbec nebyl proveden. A tu naskytuje se otázka důkazu pravdy, jenž se podle rozsudku ohledně prv uvedené věty podařil. Napadený rozsudek opakuje tu celou řadu skutečností z řízení kárného; řadí vedle sebe bez udání bližší souvislosti výňatky z revisní zprávy české zemské kanceláře ze dne 2. března 1920 a z dobrozdání elektrického a strojního oddělení zemského správního výboru; poukazuje k obsahu instrukce soukromému obžalobci prý předané, cituje stručně obsah kárného nálezu z roku 1920 a nového po jeho zrušení vydaného nálezu z roku 1925 a zmiňuje se o smíru, jímž byla celá věc mezi obcí a soukromým obžalobcem vypořádána. Leč takový mechanický výpočet některých výsledků kárného řízení nehoví ještě zákonnému předpokladu, by přesně bylo uvedeno, které skutečnosti bere soud za zjištěny, a kterými úvahami se řídil při vyvrácení jednotlivých námitek. Vždyť nelze přehlížeti, že obsah takových kárných nálezů a to dokonce nálezů nanejvýš kuse odůvodněných a, jak se tvrdí, vůbec nepravoplatných, není závazným a směrodatným pro trestní soud, že je naopak na tomto soudu, by si, pokud používá výsledků kárného řízení jako pramene průvodního, — což mu, jak stížnost mylně předpokládá, zabráněno býti nemůže, když mu kárné spisy byly dány k použití, — podle zásad § 258 tr. ř. sám utvořil úsudek o tom, které skutečnosti bere za zjištěny, a též způsobem v čís. 5 § 270 tr. ř. stanoveným odůvodnil, proč je bere za zjištěny, nestačí však prostý poukaz, že jsou jisté skutečnosti obsahem kárného řízení. Právem uplatňuje stížnost vadu nedostatku důvodů a neúplnosti rozsudku, pokud se na příklad neobírá tvrzením soukromého obžalobce, že mu instrukce vůbec nebyla vydána; pokud se nevyjadřuje o rozsahu činnosti soukromého obžalobce, zda mu totiž náležela technická nebo technicky-administrativní správa elektrárny a, pokud neuvažuje o různých odchylkách v revisní zprávě a v pozdějším technickém dobrozdání. Požadavkem plynoucím z předpisu čís. 5 § 270 tr. ř. je, by se soud též přesně vyjádřil o příčinné souvislosti mezi jednotlivými skutečnostmi, zjištěnými co do důkazu pravdy z jedné a smyslem jednotlivých urážek se strany druhé. Že takové zjištění v rozsudku obsaženo není a býti nemůže, je nasnadě, uváží-li se, že soud před řešením důkazu pravdy vůbec nezjistil, jaké výtky vlastně byly závadnou větou soukromému obžalobci učiněny, a nelze řádné odůvodnění sprošťujícího výroku — což stížnost celým obsahem svých vývodů zcela případně naznačuje, — viděti v tom, že se jednak chronologicky vypočítají jisté výsledky kárného řízení a pak paušálně vyslovuje, že tyto výsledky stačí k důkazu závadné věty, v rozsahu v jejím doslovu prostě uvedené.
Právem napadá zmateční stížnost i sprošťující výrok v příčině věty »Přes to, že hlasováním ....«; ani tu nezjišťuje soud význam této věty; neuvádí, kterému zákonnému ustanovení ji podřaďuje a pomíjí, že nejde toliko o výtku »zneužití důvěry«, nýbrž že se píše v článku o jejím »hrubém« zneužití. Sprošťující výrok ohledně této věty se opírá o důvod trestnost vylučující podle § 4 tisk. nov., že se totiž obžalovanému, chránícímu veřejný zájem, podařil důkaz pravděpodobnosti. Tento zájem a úmysl chrániti především tento zájem vidí soud v tom, že občanstvo mělo zájem na tom, by se »nepořádky v elektrárně vyšetřily«. Leč právem poukazuje stížnost k tomu, že kárné řízení, jehož předmětem právě bylo, tyto nepořádky vyšetřiti, již od roku 1919 bylo v proudu, a nelze tedy seznati, jaký zvláštní zájem vedl ještě k tomu, by závadný článek byl sepsán, kdyžtě v době sepsání článku toto kárné řízení již prošlo dvěma stolicemi a končilo odsouzením soukromého obžalobce. Další úvaha, že se v jiných článcích v roce 1922 a 1923 psalo o hospodářství v elektrárně, mohla by spíše svědčiti proti tomu, že byl závadný článek sepsán ve veřejném zájmu, leda, že by se objevily v něm takové nové důležité skutečnosti, jež mohly snad přispěti k bližšímu vysvětlení viny soukromého obžalobce. Poukaz k tomu, že soukromý obžalobce v jiných případech nežaloval, nemá s otázkou veřejného zájmu vůbec nic společného. Nelze tu však pominout! mlčením, že nalézací soud, postaviv se neprávem na stanovisko, že veřejný zájem záležel v souzeném případě ve vyšetření nepořádků v elektrárně v H. stíháním soukromého obžalobce, nevyčerpal tím otázku veřejného zájmu, neuvažoval o tom, zda nespočíval veřejný zájem snad v tom, že měla opět dosazena býti do úřadu osoba disciplinovaná, jež nebyla shledána úplně čistou, neobíral se také otázkou, zda nehrála tu snad roli osobní nebo stranická nevraživost. Nehledíc dále k tomu, že při sprošťujícím výroku na základě § 4 tisk. nov. by nebylo pouštěti se zřetele též předpis § 13 uvedeného zákona, vzbuzují vývody rozsudku, dojem, jakoby soud byl dokonce zjistil pravdivost pozastavené výtky. Pokud by se výrok soudu pojímal v tomto smyslu — přes onen číselný poukaz na § 4 tisk. nov. — nebyl by přes to udržitelným, poněvadž i tento výrok jest stižen veškerými vadami, jak byly shora uvedeny ohledně prvé věty. V obou těchto směrech bylo tedy odůvodněné zmateční stížnosti vyhověti a napadený rozsudek zrušit! jako zmatečný, aniž bylo třeba obírati se dalšími výtkami stížnosti, při čemž se k důvodu zmatečnosti podle čís. 4 § 281 tr. ř. připomíná jen tolik, že jest již po stránce formální pochyben, poněvadž chybí předpoklady poslední věty § 281 tr. ř.
Nutno ještě dotknouti se otázky případného zavinění podle § 6 tisk. nov. Názor nalézacího soudu, že změna obžaloby z přečinu §§ 487, 488 a 491 tr. zák. a § 1 tisk. nov. v obžalobu z přestupku § 6 tohoto zákona je nepřípustná již z důvodu procesuálního s ohledem na obsazení soudu, je právně mylný. Nedospěje-li kmetský soud — pětičlenný senát — na základě výsledků hlavního přelíčení k přesvědčení o přičítatelnosti činu podle § 1 tisk. nov., jest na něm, by uvažoval o zavinění zodpovědného redaktora s hlediska § 6 tisk. nov. bez ohledu na to, zda zněla obžaloba toliko na přečin podle § 1 tisk. nov., či in eventum na onen přestupek, nebo zda byla v tomto směru teprve dodatečně změněna nebo doplněna, poněvadž předmětem obžaloby (§§ 262, 267 tr. ř.) není právní kvalifikace činu obsažená v obžalobě, nýbrž skutek sám, jejž je soudu právě posouditi neodvisle od oné kvalifikace, a nic nebrání tomu, by ve věci samé nesoudil pak o tomto přestupku kmetský senát, jak též v § 6 prováděcího nařízení k tiskové novele uznáno. Poněvadž však kmetský soud zjistil v souzeném případě, že obžalovaný redaktor znal obsah pozastavené zprávy, čímž asi má býti řečeno, že znal obsah již před uveřejněním a jej přes to do tisku dal, je ovšem odmítací stanovisko soudu ve příčině přestupku § 6 tisk. nov. odůvodněno, vždyť uveřejnění článku, jehož závadný obsah pachatel znal, vylučuje pravidelně skutkovou podstatu § 6 tisk. nov. a naplňuje podstatu přečinu proti bezpečnosti cti podle § 487 a násl. tr. zák. Tento právní rozdíl zmateční stížnost patrně nevystihuje, pokud po změně obžaloby na přestupek § 6 tisk. nov. i její konečný návrh směřuje k odsouzení pro tento přestupek. Právě vzhledem k tomuto právně mylnému nazírání stížnosti, jež ovšem, jak již dovoženo, proti předpisu § 262 tr. ř. nemůže býti závazným pro právní kvalifikaci souzeného činu soudem nalézacím, bylo v tomto případě věc vrátiti zase kmetskému soudu, by ji v naznačených bodech znova projednal a rozsoudil.

Citace:

Č. 718. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 230-232.