Č. 718.

Zcizení obecního jmění: * Usnesení obecního zastupitelstva, kterým dříve usnesený a dozorčím úřadem schválený prodej části kmenového jmění se zrušuje, jest pouhým prohlášením prodávajícího vůči kupujícímu, které podléhá přezkoumání vyšších úřadů samosprávných toliko v mezích § 96 ob. zříz. — Kupující nemůže si na toto usnesení stěžovati pořadem instancí samosprávných, nýbrž pouze žalobou na dodržení kupní smlouvy.
(Nález ze dne 17. února 1921 č. 1888.)
Věc: Obec Nemošice (adv. Dr. E. Beneš z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze o prodej obecních pozemků.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Ve schůzi obecního výboru v Nemošicích ze dne 5. února 1914 bylo k nabídce uchazečů o koupi obecních pozemků podél regulačních čar usneseno odprodati vypadající plochu mimo jiné též Josefu M. za 1,20 K za 1 čtver. sáh, Josefu J. za 1 kor. 1 čtver. sáh, Fr. B. za 2,60 K 1 čtver. sáh, Viktoru M. pak odstoupiti vypadající plochu ve smyslu jeho nabídky ze dne 25. ledna 1914 za cenu 2 K za 1 čtver. sáh, při čemž se z celkové výměry odečte plocha katastrovaná co veřejná cesta, za niž se platiti nebude. Při tom doloženo: »Knihovní pořádek provede obec na náklad kupujících. Kupující buďtež vyrozuměni, že nejdéle do konce června musí býti knihovní pořádek v této věci zjednán a že tedy strany během měsíce června kupní smlouvy podepsati a trhovou cenu složiti musí. Páni kupující vázáni jsou svým podáním, obec však po schválení okresního výboru.«
Proti usnesení tomuto podali členové obecního výboru J. T. a spol. z Nemošic dne 18. února 1914 stížnost k okresnímu výboru pro příliš nízkou cenu kupní, okresní výbor v Pardubicích však stížnost tu zamítl usnesením z 23. července 1915, ježto cenu sjednanou uznal za přiměřenou.
Ve schůzi konané dne 20. července 1919 učinilo pak obecní zastupitelstvo v Nemošicích toto usnesení: »Poněvadž usnesení obecního výboru ze dne 5. února 1914 bylo pro obec naprosto nevýhodné a nebylo provedeno do určeného času, do konce měsíce června 1914 a vůbec až po dnes, zrušuje se dotčené usnesení a bude se žadateli o přiměření znovu jednáno, již také i z toho důvodu, že jsou v přítomné době naprosto změněné poměry i není vůbec možno kupní smlouvu z února 1914 dnes uskutečňovati již i proto, že různými nařízeními a zákony byly veškeré předválečné kupní smlouvy zrušeny...«
Proti tomuto usnesení podali stížnost k okresnímu výboru v Pardubicích dne 27. července 1919 kupci Viktor M., Josef M., Josef J. a Fr. B.
Okresní správní komise v Pardubicích usnesla se dne 31. října 1919 stížnosti Viktora M. a spol. zamítnouti, vycházejíc z názoru, že »stěžovatel« měl možnost do konce června 1914 provésti knihovní pořádek, ale ježto tuto možnost zmeškal, aniž se mohl dovolávati objektivní nemožnosti plnění, jde toto obmeškání na jeho vrub.
K rekursu Viktora M., Františka B. a Josefa J. zrušil zemský správní výbor naříkaným rozhodnutím ono usnesení okresní správní komise, jakož i usnesení obecního zastupitelstva v Nemošicích ze dne 20. července 1919.
Ve stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu potírá obec Nemošická rozhodnutí toto ze dvou příčin, a to:
1. pro vadnost a nedostatečnost řízení, neboť žalovaný úřad prý nepřihlížel ve svém rozhodnutí k tomu, že Jan T. a spol. podali proti usnesení obce nemošické z 5. února 1914 o prodeji obec. pozemků stížnost, a
2. pro nezákonnost, neboť žalovaný úřad zrušiv rozhodnutí okresní správní komise v Pardubicích ze dne 6. listopadu 1919 i usnesení obecního zastupitelstva v Nemošicích ze dne 20. července 1919, oním rozhodnutím potvrzené, odůvodnil své rozhodnutí tím, že ve schůzi obecního výboru v Nemošicích ze dne 5. února 1914 nebyl prodej obecních pozemků usnesen pod resolutivní podmínkou, že bude uskutečněn do konce června 1914, a to pod následky zrušení koupě — řeší tedy žalovaný úřad otázku rázu soukromoprávního, jejíž řešení nespadá do jeho pravomoci, a řeší ji nesprávně, neboť nelze prý pochybovati, že skutečně prodej pozemků obecních se stal pod podmínkou, že k uskutečnění smluv kupních i knihovního pořádku dojde do konce června 1914, kterážto podmínka nebyla splněna a proto usnesení obecního výboru z 5. února 1914 pozbylo platnosti.
Nejvyšší správní soud vycházel při svém rozhodnutí z těchto úvah:
Ad 1. Výtka tato jest vyvrácena již doslovem naříkaného rozhodnutí, které výslovně poukazuje k tomu, že stížnost podaná Janem T. a spol. do usnesení ze dne 5. února 1914 byla okresním výborem v Pardubicích usnesením ze dne 23. července 1915 zamítnuta, čímž teprv prodej pozemků byl schválen, takže obec nemošická už proto nemohla knihovní pořádek do konce června 1914 provésti a nemůže v důsledku toho jednostranně od smlouvy ustoupiti. Žalovaný úřad tedy nejen že v rozhodnutí svém přihlížel k rekursu Jana T. a spol., ale vyvodil z okolnosti, že rekurs byl okresním výborem pardubickým dne 23. července 1915 zamínut, dokonce i důsledky po stránce meritorní.
Ad 2. Za to nelze upříti stížnosti oprávněnost ve věci samé. Nemůže býti sporu o tom, že otázka, je-li obec nemošická oprávněna ustoupiti jednostranně od smlouvy týkající se prodeje obecních pozemků pro nesplnění domnělé podmínky, že bude prodej ten realisován do konce měsíce června 1914, jest otázka práva soukromého, o níž rozhodovati s účinkem právní moci přísluší výlučně řádným soudům (§ 1 jur. n.). Důsledkem toho nemohou správní úřadové o této otázce vydati nález schopný právní moci. Tím nebylo by ovšem vyloučeno, jak nejvyšší správní soud vyslovil již v četných nálezech svých, na př. v nálezu ze dne 3. prosince 1919 č. 6333 (Boh. č. 259), aby správní úřady majíce v mezích své kompetence vydati rozhodnutí o určité otázce práva veřejného, zaujaly stanovisko také k této otázce soukromoprávní, když by byla prejudicielní pro spornou záležitost veřejnoprávní.
Ale v daném případě nejde vůbec o řešení nějaké otázky veřejnoprávní, nýbrž předmětem sporu jest jedině a výhradně výše zmí- něná otázka, stalo-li se po právu usnesení obce nemošické ze dne 20. července 1919, kterým obec zrušuje své usnesení ze dne 5. února 1914 o prodeji obecních pozemků proto, že nebylo provedeno do určeného času t. j. do konce června 1914, tedy otázka povahy čistě soukromoprávní, jejíž řešení spadá, jak již zmíněno, do kompetence řádných soudů.
Zemský správní výbor neměl se tedy pouštěti do samostatného řešení otázky té, nýbrž měl rozhodnutí okresní správní komise pardubické ze dne 6. listopadu 1919 č. 2085, kterým bylo taktéž rozhodováno ve věci samé, zrušiti pro nepříslušnost úřadu toho a odkázati strany na pořad práva civilního.
Když se tak nestalo, příčí se naříkané rozhodnutí zákonu a bylo je dle § 7 zákona o správním soudě zrušiti.

Citace:

Č. 718. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 230-232.