Č. 599.

Patronát: * Po dobu, pokud statky bývalé rodiny panovnické, s nimiž spojeno je reální právo patronátní, stojí ve veřejné správě státu československého, nastává při beneficích patronátu takovému podřízených libera collatio příslušného ordinariátu.
(Nález ze dne 1. prosince 1920 č. 11553.)
Věc: Dr. František Kordač, arcibiskup v Praze (adv. Dr. K. Sobička z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty v Praze (zast. odbor, radou Drem Jar. Hendrichem) o výkon práva presentačního.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Rozhodnutím ministerstva školství a národní osvěty ze dne 20. září 1919 č. 38.429, o němž byl arcibiskupský ordinariát v Praze vyrozuměn výnosem zemské správy politické v Praze dne 3. listopadu 1919 čís. 17/a 790/36 ai 19, bylo vysloveno, že až do všeobecné úpravy práva patronátního na velkostatcích Habsbursko-Lotrinských, na něž byla rozhodnutím ministerstva zemědělství v Praze ze dne 29. dubna 1919 č. 9777 uvalena vnucená správa a s jejichž vlastnictvím jsou spojena reální práva patronátní nad určitě vyjmenovanými římsko-katolickými farními obročími, má se díti výkon presentace, vyplývající z tohoto reálního práva patronátního, ministerstvem zemědělství, a sice v ten způsob, že ministerský rada Václav M., jenž byl jmenován vnuceným správcem těchto velkostatků a v této své vlastnosti zastupuje bývalé cis. statky na venek jak proti úřadům, tak proti osobám soukromým, jest povolán jménem ministerstva zemědělství vykonávati právo presentační, které dosud příslušelo vlastníku panství.
Proti tomuto rozhodnutí podal arcibiskup pražský Dr. Fr. Kordač stížnost k nejvyššímu správnímu soudu, v níž dovozuje, že rozhodnutí je nezákonné a že když v daném případě po uvalení vnucené správy nemůže býti právo presentační vykonáváno knihovním vlastníkem zmíněných velkostatků, bývalým vladařem, může při uprázdnění obročí v obvodu arcidiecése pražské arcibiskup pražský obročí ta volně obsazovati, nejsa vázán na případné návrhy vnuceného správce nebo ministerstva zemědělství.
Nejvyšší správní soud řídil se při svém rozhodnutí těmito úvahami:
Dříve než se přistoupí k posouzení právní stránky, nutno zjistiti obsah i dosah naříkaného rozhodnutí jak ve směru subjektivním, tak i objektivním. Je to tím spíše nutno, že výnos v odpor vzatý neobsahuje žádoucího odůvodnění, z něhož by bylo lze s potřebnou jasností seznati, z jakých právních úvah žalované ministerstvo, vydávajíc své rozhodnutí, vycházelo a co vlastně na mysli mělo.
Ve směru tom jest především třeba zdůrazniti, že v naříkaném nálezu nelze shledávati závazný judikát o otázce, zda beneficia ve výnosu tom jmenovaná jsou vůbec zůstavena volné kolaci biskupské či zda podléhají patronátu.
Není to možno nejen proto, že výnos stížností potíraný ve svém znění nižádný výslovný výrok této otázce věnovaný neobsahuje, nýbrž i proto, že otázka tato nebyla ani stranou k tomu legitimovanou učiněna předmětem sporu a vnesena tím in judicum, ani nebylo provedeno ono instanční řízení, které by bylo dle § 33 zákona ze dne 7. května 1874 č. 50 ř. z. nezbytně předsevzíti, kdyby o otázce této bylo rozhodovati.
Jest arciť pravda, že ministerstvo školství a národní osvěty řešíc otázku, jak má býti vykonáváno právo presentační stran dotčených obročí, si dříve musilo pro sebe zodpovídati jako prejudicielní otázku, zda tu vůbec jest právo patronátní, z něhož se právo presentace prámem.
Avšak v té příčině neshledalo nižádných pochybností, nýbrž pokládalo za jisté, že tu patronát nesoucí s sebou právo presentační jest, a toto konstatování položilo jako nesporné svému opatření za podklad. Proti tomuto skutkovému zjištění stěžovatel nečiní žádných námitek a možno tudíž i nejvyššímu správnímu soudu z něho vycházeti (§ 6, odst. 1 zák. o správním soudě).
Opatření, jež jest obsahem naříkaného rozhodnutí, záleží v tom, že určuje subjekt, jenž má — jak naříkaný výnos ve své větě, z intimace stranám vypadlé, vyzvědá — »presentaci vyplývající z reálního práva patronátního lpícího na bývalých velkostatcích habsbursko-lotrinských až do úpravy otázky práva patronátního vůbec« vykonávati a subjektem tím označuje »ministerstvo zemědělství«.
Ježto o opatření tomto vyrozuměn byl i arcibiskupský ordinariát v Praze, bylo tím tomuto úřadu uloženo, aby presentaci ministerstva zemědělství, kterou bude jménem tohoto vykonávati vnucený správce dotčených statků, při obsazování příslušných obročí ve smyslu platných předpisů respektoval.
Tvrdí-li stěžovatel, že opatření toto, které se dotýká oprávnění jemu z moci úřadu příslušejícího, obsazovati obročí dotčená, jest nezákonné, obmezujíc bezdůvodně jeho vlastní kompetenci, pokud se týče ukládajíc mu, aby dbal presentace subjektů, jimž výkon její nepřísluší a příslušeti nemůže, jest nepochybně dle § 2 zák. o správním soudě legitimován domáhati se pomoci nejvyššího správního soudu a právo k zakročení tohoto tribunálu jest založeno v témž předpisu.
Co do věci samé bylo uváženo toto:
Nejasné i nepřesné znění naříkaného výnosu zůstavuje pochybnosti o tom, zda:
1. ministerstvo školství vycházelo z náhledu, že »reální patronát, lpící na bývalých habsbursko-lotrinských statcích«, z něhož sporné právo presentační vyplývá, přešel na stát československý, či zda
2. stojí na stanovisku, že se sice dosud v subjektu práva patronátního nestala žádná změna, že však právo toto dosavadními vlastníky statků oněch nemůže býti vykonáváno.
Je-li prvá supposice správná, pak naříkaný výnos jevil by se jako opatření, které činí stát jako nynější patron, representovaný ministerstvem školství a národní osvěty, o způsobu výkonu práva patronátního jemu jako straně příslušejícího, kteréžto opatření ministerstvo školství a národní osvěty současně i jako úřad bére na vědomí a tím schvaluje.
Odpovídá-li však druhý výklad pravému obsahu naříkaného výnosu, je výnos tento konstitutivním výrokem ministerstva školství a národní osvěty, kterým se po dobu přechodnou děje úřední opatření, aby za dosavadního knihovního vlastníka, jemuž jest znemožněno právo presentační vykonávati, jiný subjekt právo toto prováděl.
Ať naříkaný výnos má smysl i obsah jeden či druhý, nemohl jej nejvyšší správní soud shledati zákonným.
Neboť pokud by šlo o výklad ad 2, nepřísluší ministerstvu školství a národní osvěty vůbec moc starati se ex officio o to, aby právo presetir tační v každém případě bylo vykonáváno.
Právo presentační, tak jako jeho zdroj — právo patronátní, jest subjektivním právem patrona, jenž dojista všech práv z poměru patronátního pro něho pochodících, tedy práva presentačního netoliko pro určitý případ konkrétního obsazení beneficia, nýbrž vůbec se může výslovně nebo mlčky (na příklad opomenutím jeho výkonu v předepsané době) vzdáti.
Učiní-li tak, nastoupí sama sebou libera collatio, aniž může úřad osvětový tomu brániti nebo na místo patrona určovati jinou osobu, která by za něho presentaci vykonala.
Stejný účinek právní má ať faktická ať právní nemožnost bránící patronu právo presentační provésti. Nemožnost ta toliko působí, že odpadá obmezení, které přináší existující právo presentační zásadní a primérní volnosti biskupské kolace, a tím vstupuje právo liberae collationis ve svoji plnou platnost. Tento důsledek, který jest jen logickou konsekvencí, plynoucí z podstaty právního poměru mezi patronem a biskupem jako nositelem práva kolačního, byl pro některé případy, jež by byly snad mohly se státi spornými, výslovně uznán. Tak na příklad v předpisu § 2 cis. nař. ze dne 18. února 1860 č. 45 ř. z. upravujícím případ, že vlastníkem statku, s nímž jest reální právo patronátní spojeno, jest israelita, pak v předpisu dv. dekretu ze dne 13. července 1786 (sb. Kropatschkova sv. 11 str. 629), jenž ustanovil, že v případě konkursu, kdy držitel statku v konkurs upadlý nemůže proto vykonávati práva patronátního, má právo jmenovací přejíti na ordinariát.
Nemůže-li tudíž patron statků, o něž jde, nyní pro poměry výsledkem války přivoděné práva presenčního vykonávati, plynul by z toho jen ten účinek, že stran beneficií patronátu jeho podrobených až do odpadnutí překážky ordinariát sám dotčená obročí obsazuje volně.
Neuznává-li ministerstvo školství a národní osvěty tento právní důsledek, nýbrž má-li za to, že výkon práva presenčního jest nezbytným a že ono samo jest povinno se postarati o to, aby na místě oprávněného patrona vykonával je někdo jiný, nutno stanovisko toto prohlásiti za protizákonné.
Je-li správným výklad naříkaného rozhodnutí, tak jak byl podán pod č. 1, pak předpokládá rozhodnutí toto, že právo presentační přešlo na stát. Ježto právo presentační jest jen výronem práva patronátního, toto pak, jde-li — jak tomu jest v přítomném případě — o patronát reální, jest jen příslušenstvím práva vlastnického k statku, na němž dotčený patronát reální lpí, mohlo by naříkané opatření opírající se o myšlenku, že nyní náleží právo presentace stran vypočtených beneficií státu, pokládáno býti za správné jen tehdy, kdyby mohl býti podán důkaz, že také právo vlastnické na stát přešlo, anebo že alespoň stát vstoupil co do výkonu práva vlastnického v celém jeho obsahu, tedy i pokud jde o výkon práva presentačního z reálního patronátu pochodícího v postavení vlastníkovo.
Naříkané rozhodnutí dovolává se — třebas nikoli, aby řešilo tuto otázku, ale přes to, aby odůvodnilo své opatření — jednak na záborový zákon ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n., jednak na okolnost, že byla výnosem ministerstva zemědělství ze dne 29. dubna 1919 č. 9777 na velkostatky ony uvalena vnucená správa.
Avšak ani z okolnosti, že statky dotčené stížený jsou záborem ve smyslu cit. zákona, ani že podrobeny jsou podle zákona ze dne 24. července 1917 č. 307 ř. z. a nař. vl. ze dne 18. června 1919 č. 341 sb. z. a n. vnucené správě, nemůže býti právem odvozováno, že i výkon oprávnění patronátních přešel na stát.
Vždyť záborem podle zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. nenastala v subjektu vlastnictví zabraných statků nijaká změna a to ani u velkostatků bývalé panovnické rodiny Habsbursko-Lotrinské, o nichž bylo pouze vysloveno v § 9 zákona záborového, že se zvláštním zákonem provede zásada, že bez náhrady bude převzat majetek příslušníků bývalé panovnické rodiny Habsbursko-Lotrinské. Zábor sám jest jen provisorním opatřením, učiněným se strany státu za tím účelem, aby nebyla ohrožena nebo znemožněna zamýšlená reforma pozemková libovolnými a svémocnými právními akty dosavadních vlastníků. Práva vlastníkova netýkající se disposice se zabraným velkostatkem, tedy zejména také čistě osobní právo podací, zůstávají záborem nedotčena (§ 17 zákona záborového).
Co se pak týče vnucené správy, má tato, jak zákon ze dne 24. července 1917 č. 307 ř. z. a nař. vládní ze dne 18. června 1919 č. 341 uvádějí a jak i výnos ministerstva zemědělství ze dne 29. dubna 1919 č. 9777 zdůrazňuje, za účel jedině podporu a znovuzřízení hospodářského života, zamezení hospodářských škod a zásobování obyvatelstva potravinami a jinými předměty potřeby.
Vnucená správa tato jest svojí podstatou rovna správě dle exekučního řádu. Jí má býti toliko zajištěno, aby statek pod správu daný byl náležitě dle zásad řádného hospodaření veden a výtěžku jeho k určitým účelům použito.
Možno proto za to míti, že vnucenou správou odebírá se vlastníku a na vnuceného správce přenáší jen výkon oněch práv, které s hospodářským vedením statku jsou spojena nebo jím vyžadována.
K hospodaření na statku t. j. k činnosti nesoucí se k docílení pokud možno nejvyšších výtěžků prostředky co nejsnazšími při zachování podstaty statku nepatří dojista presentace na farní obročí, k nimž vlastníku statku přísluší právo patronátní.
Ostatně i kdyby se za to mělo, že v konkrétním případě jde vzhledem k osobě vlastníka toto právo vnuceného správce dále a že v sobě zahrnuje — ač pro to není opory v zákoně — alespoň dle »stávající praxe« i právo zastupovati »bývalé císařské statky jak proti úřadům tak proti osobám soukromým«, neplynulo by z toho ničeho jiného, než že tento správce má postavení podobné správci konkursní podstaty a že tudíž 1 v tomto případě uplatní se per analogiam předpis citovaného již dv. dekretu ze dne 13. července 1786, jenž nedovoluje tomuto správci, aby jménem vlastníka právo presentační vykonával.
Bylo by jen ještě uvážiti, zda nemohlo by naříkané rozhodnutí býti opřeno o předpisy, které mají za obsah přechod vlastnictví statků těchto na stát.
Jest to jednak § 35 náhradového zákona ze dne 8. dubna 1920 č. 329 sb. zák. a nař., jednak čl. 208, odst. 1 a 2 smlouvy mírové uzavřené 10. září 1919 v Saint Germain-en Laye.
Naříkané rozhodnutí se arciť na tyto prameny právní neodvolává a ani odvolávati nemohlo, poněvadž zákon náhradový vstoupil v život teprve dnem 13. května 1920 a smlouva Saint Germainská nabyla dle závěrečné své klausule účinnosti teprve složením její ratifikace v Paříži, což Stalo se dle vyhlášky ze dne 20. srpna 1920 č. 492 dne 16. července 1920.
Přes to však nejvyšší správní soud pokládá za nutno i k těmto pramenům právním přihlédnouti a spornou otázku i s hlediska v nich zaujatého posouditi.
Prvním zákonem bylo pouze vysloveno, že předpisy o poskytování náhrady vlastníku převzatých nemovitostí dle tohoto zákona neplatí, hledíc k § 9 záborového zákona pro majetek příslušníků bývalé panovnické rodiny Habsbursko-Lotrinské, pokud tomu neodporují mírové smlouvy. Tím upravena jest toliko otázka náhrady pro případ převzetí zabraného majetku státem podle § 5 záb. zák. a § 2 náhradového zákona. Ale nikterak není převod vlastnického práva k určitým konkrétním statkům již tímto zákonem samým proveden.
Zákony tyto poskytují toliko právní podklad, na kterém příslušný výrok úřadu, vyslovující převzetí toho kterého statku, může býti postaven. Dokud toho výroku tu není, nelze mluviti ani dle zákona náhradového sama, ani v jeho spojení se zákonem záborovým o přechodu práv vlastnických k určitým statkům na stát a nelze tudíž za to míti, že by již touto cestou s vlastnictvím i právo patronátní státu bylo se dostalo.
Smlouva St. Germainská vyslovuje v čl. 208, že »státy, kterým připadá území bývalého moenářsví rakousko-uherského nebo které vznikly rozkouskováním tohoto mocnářství«, nabudou »všech statků a všeho jmění vlády rakouské bývalé a nynější, pokud leží na jejich vlastním území«, a vykládajíc dále pojem statků a jmění vlády rakouské, zahrnuje v něj také i »všechen soukromý majetek bývalé panovnické-rodiny rak.uherské«.
Není pochybnosti o tom, že tímto článkem mírové smlouvy založen byl pro československý stát v poměru mezistátním vůči všem smluvním státům nárok na všechny statky patřící »bývalé panovnické rodině rakousko-uherské, pokud statky ty leží na jeho území.
Avšak dokud z předpisu tohoto není učiněna příslušnou cestou pro obor vnitrostátní náležitá konsekvence, jíž by opatřen byl formální právní titul pro převod práva vlastnického k těm kterým určitým statkům na stát, a dokud převod takový není proveden, nemůže býti tvrzeno, že stát československý již vlastníkem těchto statků jest a že v této své vlastnosti smí vykonávati i právo patronátní na nich lpící.
Není proto možno ani z obou uvedených novějších pramenů ničeho odvoditi pro stanovisko naříkaného rozhodnutí, přikazujícího ministerstvu zemědělství právo presentační stran beneficí, k nimž reální právo patronátu jest spojeno se statky členů rodiny Habsbursko-Lotrinské, a bylo proto naříkané rozhodnutí dle § 7 zákona o správním soudě zrušiti.

Citace:

č. 599. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 710-715.