Karel Knap:

Kompetence českých a německých soudů ve sporech a exekucích na území Čech a Moravy po 15. dubnu 1939

.
I.
Zřízení Protektorátu Čechy a Morava přineslo důležité změny také do výkonu soudnictví ve věcech občanských. Na místo dřívější jediné soudní moci na tomto území, existují nyní dvě odlišné a zcela různorodé soudní moci, které stojí vedle sebe, aniž by jedna z druhé byla odvozena, neboť jsou výronem dvou různých soudních výsostí. Po bok soudní moci našeho státu byla uvnitř státních hranic postavena soudní moc Německé Říše. Nezměnilo se nic na charakteru soudní moci Protektorátu, neboť Protektorát Čechy a Morava jako nástupnický státní útvar druhé Česko-slovenské republiky, zůstal samostatným subjektem moci soudcovské, jejíž výkon sám o sobě není zřízením nového státoprávního poměru k Říši nijak dotčen, takže Protektorátu Čechy a Morava přísluší samostatná soudní výsost. (Čl. III. výnosu Vůdce a říšského kancléře ze dne 16. března 1939 výslovně konstatuje, že Protektorát vykonává svá výsostná práva. Do jeho vlastní svrchovanosti nebylo tedy zasaženo, vyjímaje omezení, vyplývající ze shora uvedeného poměru.)
Soudy Protektorátu tedy nadále vykonávají soudní moc jménem tohoto státního útvaru (na rozdíl od říšských soudů na území Protektorátu, které vykonávají soudní moc jménem Německého národa — § 8 nař. ze 14. dubna 1939, říš. zák. I. str. 752) v rámci jeho vlastní soudní výsosti, aniž by tato soudní moc byla odvozena od soudní moci Německé Říše. Z toho vyplývá, že soudní moci Protektorátu není nadřazen žádný říšsko- německý soud ani říšsko-německý úřad. Jediný průlom do této zásady tvoří ustanovení čl. V., odst. 5 výnosu Vůdce a říšského kancléře ze 16. března 1939. (Pro přesnost budou dále veškeré říšsko-německé normy citovány v původním německém znění): »Die Verkündung von Gesetzen, Verordnungen und sonstigen Rechtsvorschriften, sowie der Vollzug von Verwaltungsmassnahmen und rechtskräftigen gerichtlichen Ur- teilen ist auszusetzen, wenn der Reichsprotektor Einspruch einlegt.«
Nelze souhlasiti s názorem, jakoby toto právo říšského protektora bylo možno vztahovat! jen na rozsudky v oboru administrativy. Pro tento názor není ve výnosu opory. Není pochyby o tom, že všeobecná formulace tohoto Článku poukazuje spíše na to, že jest nutno v zásadě toto právo říšského protektora vztahovati i na obor soukromoprávních vztahů. Naproti tomu však jasné omezení tohoto práva dává předchozí odstavec IV., čl. 5 výnosu, se kterým citované ustanovení jest nutno vykládati v úplné souvislosti. Podle toho přísluší právo námitek proti i pravoplatným rozsudkům ve věcech soukromo-právních pouze do té míry, pokud by výkonem rozsudku mohly býti poškozeny zájmy Německé Říše., Tento výklad jest ostatně v souhlase i s celou povahou funkce říšského protektora. Již tímto omezením má tedy toto ustanovení sotva praktický význam — alespoň většího rozsahu—- pro obor práva soukromého a bude se vztahovati spíše na soudnictví ve věcech trestních. Zřízení nového poměru státního útvaru Čech a Moravy k Německé Říši nedotklo se tedy ani existence tuzemské soudní moci, ani její samostatné povahy, tedy naší vlastní soudní svrchovanosti. Změna záleží výlučně v kvantitativním omezení tuzemské soudní moci tím, že předmět jejího výkonu byl zúžen. Některé osoby byly totiž buď zcela či částečně z jejího dosahu vyňaty a podrobeny soudní moci Německé Říše, která za tím účelem zřídila na území Protektorátu své soudy.
Jest tedy nyní na našem území vykonávána souběžně samostatná soudní moc česká (Protektorátu Čechy a Morava) a soudní moc říšsko-německá.
Jest však nutno si uvědomiti, že naproti tomu, co soudní moc Protektorátu jest samostatná, říšské soudní moci nepodléhající, od ní neodvozená a zcela omezená na území země České a Moravské, německé soudnictví v Protektorátu netvoří samostatný celek, jehož kompetence by spadala v jedno s hranicemi země Českomoravské, nýbrž jest jen součástí soudnictví celé Německé Říše. To vyplývá zejména z ustanovení § 1, odst. 2 nař. ze dne 14. dubna 1939, str. 752 ř. z., podle kterého německé soudnictví v Protektorátu vykonává v nejvyšší instanci říšský soud (se sídlem v Berlíně). Na tom nic nemění okolnost, že pro říšsko-německé soudy na území Protektorátu byly pro přechodnou dobu za účelem usnadnění přechodu ponechány v platnosti dosavadní právní předpisy bývalé Česko-slovenské republiky.
Zůstává tedy právní poměr soudů Protektorátu k soudům říšsko-německým na území Protektorátu poměrem soudnictví tuzemského k soudnictví cizozemskému, pokud v jednotlivostech ze zákonných norem sub II. dále uvedených nelze dovoditi úpravu zvláštní. (Ze stejného názoru vychází Loula ve svých vývodech v publikaci Nové zákony a nařízení čís. 5, str. 444.) Ustanovení § 23, odst. 1, nař. ze 14. dubna 1939, str. 754 ř. z. o vzájemném poskytování právní pomoci na tomto poměru nic nemění, naopak nutnost úpravy právní pomoci jest právě dokladem správnosti shora uvedeného závěru.
II.
Prameny kompetenčního rozhraničení soudní moci české a říšsko-německé ve věcech soukromoprávních spočívají v těchto ustanoveních říšsko- německých norem:
Výnos Vůdce a říšského kancléře ze 16. března 1939:
Článek II. »Die Volksdeutschen Bewohner des Protektorats werden Deutsche Staatsangehdrige und nach den Vorschriften des Reichsbürgergesetzes vom 15. September 1935 Reichsbiirger. Für sie gelten daher auch die Bestimmungen zum Schutz des deutschen Blutes und der deutschen Ehre. Sie unterstehen deutscher Gerichtsbarkeit«.
Nařízení o německém soudnictví v Protektorátu Čechy a Morava ze 14. dubna 1939, čís. 71 ř. z., str. 752:
§ 6, odst. 1: »Der deutschen Gerichtsbarkeit im Protektorat Böhmen und Máhren unterstehen die deutschen Staatsangehdrigen.«
§ 6, odst. 2: (týká se výlučně trestních činů osob, nemajících říšsko-německou státní příslušnost.)
§ 6, odst. 3: »Im übrigen unterstehen Personen, die nicht deutsche Staatsangehorige sind, der Gerichtsbarkeit des Protektorats, soweit nicht ďie deutsche Gerichtsbarkeit durch gesetzliche Vorschriften begründet wird.«
§ 7: »Die deutsche Gerichtsbarkeit im Protektorát Bdhmen und Mahren ist gegenüber den Gerichten des Protektorats eine ausschliessliche, soweit nichts Abweichendes bestimmt wird.« Nařízení o výkonu soudnictví v občanských věcech právních v Protektorátu Čechy a Morava ze 14. dubna 1939, čís. 71 ř. z., str. 759:
§ 1. »In bürgerlichen Rechtssachen erstreckt sich die deutsche Gerichtsbarkeit im Protektorát Böhmen und Mähren auf 1. bürgerliche Streitsachen ausschliesslich der Exekutionssachen, wenn ein deutscher Staatsangehoriger ais Partei an dem Verfahren beteiligt ist; auf den Personenstand der Parteien betreffende Streitsachen ferner dann, wenn keine Partei Staats- angehdriger des Protektorats ist;
2. Exekutions, Konkurs und Ausgleichsverfahren, wenn der Verpflichtete, der Konkursschuldner oder der Schuldner, der den Ausgleich beantragt hat, deutscher Staatsangehoriger ist; kann in diesen Verfahren eine Massnahme gegen mehrere Verpflichtete oder Schuldner nur einheitlich durchgefiihrt werden, so ist in soweit die deutsche Gerichtsbarkeit begrundet, wenn ein Verplichteter oder Schuldner die deutsche Staatsangehorigkeit besitzt;
3. (týká se jen nesporného řízení).
§ 2. »In den Fällen des § 1 Nr. 1. und 2., ist fiir die Entscheidung darüber, ob die deutsche Gerichtsbarkeit begrundet ist, massgeblich, welche Staatsangehorigkeit die Beteiligten in dem Zeitpunkt besitzen, in dem die Klage oder der das Verfahren einleitende Antrag bei dem Gericht oder der sonst zustándigen Behorde eingeht. Ein Wechsel der Staatsangehorigkeit wahren des Verfahrens hat auf die hiernach begründete Gerichtsbarkeit keinen Einfluss. Das gleiche gilt in diesen Fallen, wenn eine Person in das Verfahren eintritt, die eine andere Staatsangehorigkeit ais die bis dahin beteiligten besitzt.«
§ 3. »Wenn sich in einer bürgerlichen Streitsache, in welche die Parteien zu Verfügungen über den Streitgegenstand berechtigt sind, die an dem Verfahren beteiligten Parteien deutscher Staatsangehorigkeit vor den Gerichten des Protektorats auf die Verhandlung zur Hauptsache eingelassen haben, ohne die deutsche Gerichtsbarkeit geltend zu machen, so steht diese der Durchführung des Verfahrens vor den Gerichten des Protektorats nicht entgegen«.
§ 6. »Im Protektorát Bohmen und Mähren wird die Exekution aus einem Titel, der von einem deutschen Gericht erlassen oder vor einem deutschen Notár errichtet ist, gegen einen Verpflichteten, der nicht deutscher Staatsangehoriger ist, von den Behbrden des Protektorats nach den Vorschriften bewilligt und durchgefiihrt, die fiir die Exekution aus einem von ihnen erlassenen Titel gelten«.
§ 8. »1. Bürgerliche Rechtssachen, die beim Inkrafttreten dieser Verordnung bei den Justizbehorden des Protektorats anhángig sind, werden von diesen Behürden weitergefiihrt, soweit sich nicht aus den nachstehenden Vorschriften etwas anderes ergibt.
2. Die der deutschen Gerichtsbarkeit unterstehende Rechtssachen, die beim Inkrafttreten dieser Verordnung bei einer Behorde des Protektorats anhängig sind, gehen zu diesem Zeitpunkt auf die nunmehr zustándige deutsche Behorde uber. Dies gilt für bürgerliche Streitsachen, in welchen die Parteien zu Verfiigungen uber den Streitgegenstand berechtigt sind, nur dann, wenn eine deutsche Partei die Abgabe der Sache beantragt. Der Antrag kann bis zum 31. Mai 1939, mündlich oder schriftlich bei der mit der Sache befassten Behorde gestellt werden. Er wird unzulássig, wenn der Be- rechtigte ausdriicklich auf die Befugnis, das Antragsrecht auszuiiben verzichtet«.
3.—5. týkají se pouze řízení.
Nařízení o výkonu trestního soudnictví v Protektorátu Čechy a Morava ze 14. dubna 1939, čís. 71 ř. z., str. 754:
(Podle ustanovení § 7 předchozího nařízení platí dále uvedená ustanovení i pro obor soudnictví ve věcech občansko-právních.)
»§ 23. 1. Die deutschen Gerichte im Protektorat und die Gerichte des Protektorats haben einander unmittelbar Rechts- und Amtshilfe zu leisten.
2. Die Zuständigkeit und das Verfahren des ersuchten Gerichts und die Rechtsbehelfe gegen die Ablehnung des Ersuchens bestimmen sich nach den für das ersuchte Gericht geltenden Vorschriften.
3. Das deutsche Gericht kann die übersendung von Akten an ein Gericht des Protektorats ablehnen, wenn der übersendung Interessen des Reichs entgegenstehen. In Zweifelsfállen entscheidet der Reichsprotektor. 4. Das Ersuche und die der Erleidigung dienenden Schriftstiicke können in der Sprache des ersuchenden Gerichts oder in der Sprache des ersuchten Gerichts abgefasst werden.
§ 24. Die deutschen Gerichte und Staatsanwaltschaften im Protektorat sowie die Gerichte und Staatsanwaltschaften des Protektorats kdnnen in den bei ihnen anhängigen Verfahren auch Personen, die nicht ihrer Gerichtsbarkeit unterstehen, ais Zeugen oder Sachverständige vernehmen und gegen sie die nach ihrem Verfahrensrecht zulassigen Zwangsmittel anwenden. Sie konnen in den bei ihnen anhangigen Verfahren auch sonstige gesetzlich zulassigen Massnahmen, durch die Dritte betroffen werden, ohne Rücksicht darauf anordnen und durchführen, ob die von den Massnahmen betroffenen Personen ihrer Gerichtsbarkeit unterstehen.«
III.
Ze shora uvedených předpisů plyne především, že pravidelnými obecnými soudy na tomto území zůstávají vlastní soudy Protektorátu. Říšsko- německé soudy na území Protektorátu mají povahu soudů zvláštních, kterým jest rozhodovati pouze v těch občansko-právních věcech, které do jejich kompetence byly výslovně zákonnými předpisy uděleny. Jsou to:
1. veškeré spory, ve kterých alespoň na jedné straně jako strana (nikoliv tedy na př. jen jako vedlejší intervenient) jest zúčastněn říšsko- německý státní občan. (Zde jest příslušnost říšsko-německých soudů někde výlučná, někde omezeně na výběr daná.)
2. statusové spory cizinců — není-li jednou ze sporných stran státní občan Protektorátu (soudy výlučné).
Kompetence soudů Protektorátu jest tedy vymezena negativně tak, že před ně náležejí veškeré spory a exekuce (i cizinců), které nebyly zákonnými předpisy výslovně přiděleny do příslušnosti říšsko-německých soudů na území Protektorátu.
V jednotlivostech jeví se kompetenční vymezení obou druhů soudů. a jeho důsledky ve sporech a exekucích takto:
A. Spory:
1. Spory, ve kterých jsou zúčastněni jako strany:
a) na obou stranách státní příslušníci Protektorátu,
b) na jedné straně státní příslušník Protektorátu a na druhé cizinec (tedy nikoliv německý státní občan), nebo ať již v jakémkoliv procesním poměru v tomtéž sporu jako strany společně pouze státní příslušníci Protektorátu a cizinci (na př. při společenství v rozepři),
c) na obou stranách jen cizinci — s výjimkou statusových sporů cizinců,
náležejí do výlučné příslušnosti soudů Protektorátu.
(Čl. 2. výnosu Vůdce a říšského kancléře ze 16. III. 1939, § 6, odst. 3 nař. ze 14. dubna 1939, str. 752 ř. z., § 1, odst. 1 nař. ze 14. dubna 1939, str. 759 ř. z.)
Říšsko-německé soudy na území Protektorátu jsou tedy pro řízení v těchto věcech absolutně a nezhojitelně nepříslušné. Jejich příslušnost nemůže býti založena ani prorogací. Protože i pro řízení před německými soudy byla ustanovením § 4 nař. ze 14. dubna 1939, str. 759 ř. z. ponechána v platnosti ustanovení práva na tomto území dosud platná, jest nutno řízení před říšskými soudy přes tuto nepříslušnost provedené pokládati za zmatečné ve smyslu § 477, čís. 3 c. ř. s. Namítne-li v takovém sporu žalovaný nepříslušnost říšsko-německého soudu, není pochyby o tom, že říšsko-německý soud při vynesení usnesení o odmítnutí žaloby pro nepříslušnost má zároveň uložiti žalobci náhradu útrat sporu od doby vznesení námitky. Jinak však vznesení námitky není třeba, neboť říšsko-německý soud musí ke své nepříslušnosti v těchto případech přihlížeti z úřední moci.
Neřešena zůstává otázka přípustnosti návrhu na postoupení takové žaloby po jejím odmítnutí příslušnému soudu Protektorátu (a v případech dále sub 2. uvedených obdobně soudem Protektorátu soudu říšsko-německému) podle ustanovení § 261 c. ř. s. Pokud se týká vztahu obou soudních systémů upravuje ustanovení § 23 nař. ze 14. dubna 1939, str. 754 ř. z. přesně vzájemnou právní pomoc. V nadhozené otázce nejde však o akt právní pomoci. Při tom jde o dvě různé soudní výsosti, o dva spolu jinak nespojené soudní systémy, jejichž vzájemný poměr, jak shora bylo dovoženo, jest nutno považovati za právní poměr soudnictví tuzemského k cizozemskému. Jest proto nutno zastávati názor, že postoupení ve sporu zahájeném po účinnosti nařízení ze 14. dubna 1939, str. 759 ř. z. (tedy po 15. dubnu 1939) ve smyslu § 261 c. ř. s. není přípustné, stejně jako by nebylo přípustné postoupení podle § 261 c. ř. s. soudům do starého říšského území, neboť německé soudy na území Protektorátu nemají samostatné povahy. (Pro spory do 15. dubna 1939 zahájené bylo postoupení výslovně upraveno předpisem § 8 cit. nař.).
2. Spory, ve kterých jsou zúčastněni jako strany:
a) alespoň na jedné straně říšsko-německý státní příslušník (nezáleží na tom, zda jako žalobce či jako žalovaný) a to i když jinak ve sporu jsou zúčastněni státní příslušníci Protektorátu nebo cizinci,
b) na obou stranách cizinci, avšak v tomto případě pouze tehdy, jde-li o statusové spory cizinců (je-li ve sporu takovém zúčastněn jako strana také státní příslušník Protektorátu, náležejí tyto spory výlučně před soudy Protektorátu),
náležejí do příslušnosti soudů říšsko-německých.
(Čl. 2. výnosu ze 16. března 1939, § 6, odst. 1 nař. str. 752 ř. z., § 1, č. 1 nař. str. 759 ř. z.))
Příslušnost říšsko-německých soudů jest v některých případech výlučná, v jiných omezeně na výběr daná. Protože § 7 nař. ze 14. dubna 1939, str. 752 ř. z. ustanovuje, že německé soudnictví v Protektorátě je v poměru k soudům v Protektorátu výlučné — pokud nejsou stanoveny odchylky, jest nutno zkoumati, jaké odchylky od této zásady platí.
Z právních předpisů sub II. vpředu uvedených vyplývá, že výlučnou jest příslušnost říšsko-německých soudů na území Protektorátu v případech shora sub 2 b) uvedených (statusové spory cizinců, § 7 nař. ze 14. dubna 1939, str. 752). Pokud by tedy přesto tyto spory po účinnosti nařízení ze 14. dubna 1939, str. 759 ř. z., tedy po 15. dubnu 1939 byly u soudů Protektorátu zahájeny, platí zde obdobně to, co bylo uvedeno o zmatečnosti řízení shora sub 1. Naproti tomu ty statusové spory cizinců, které byly před tímto dnem u soudů Protektorátu již zahájeny (§ 232 c. ř. s.), vedou se u nich dále až do pravoplatného rozhodnutí a nepřevádějí se na říšsko-německé soudy (arg. § 8, odst. 2, věta 2, slova: »jestliže německá strana odevzdání navrhne«). Cizinec tedy nemá práva učiniti návrh na postoupení sporu, o němž jedná § 8, odst. 2 cit. nař.
Příslušnost říšsko-německých soudů není však zcela výlučnou v případech uvedených shora sub 2, lit. a), pokud jde o spory, ve kterých strany jsou oprávněny nakládati předmětem sporu. I zde nemá ovšem právo výběru ta sporná strana, která jest státním příslušníkem Protektorátu nebo cizincem, ať jde o spory zahájené do 15. dubna 1939 nebo po tomto datu. Naproti tomu však přísluší zde právo výběru sudiště straně, která je říšsko-německým státním příslušníkem (§ 3, § 8 odst. 2, nař. ze 14. dubna 1939, str. 759 ř. z. v souvislosti s ustanovením § 7 nař. ze 14. dubna 1939, str. 752 ř. z.). Ve sporech, které však v den, kdy nařízení uveřejněné na str. 759 ř. z. nabylo účinnosti, již byly zahájeny, jest výkon tohoto oprávnění i pro stranu německé státní příslušnosti omezen lhůtou. Neučiní-li totiž příslušný návrh na postoupení sporu u soudu, který věc dosud projednával, ve lhůtě do 31. května 1939 včetně, zůstává dotyčný soud Protektorátu nadále příslušným až do pravoplatného rozhodnutí. Jinak než u soudu nelze toto právo Vykonati, vzdání se tohoto oprávnění jest však účinné, i kdyby se stalo mimosoudním prohlášením říšsko-německého státního příslušníka (arg. § 8 odst. 2, posl. věta, nař. ze 14. dubna 1939, str. 759 ř. z.).
Pokud jde o spory zahájené po 15. dubnu 1939, obsahuje předpis o přípustnosti prorogace soudů Protektorátu ve shora uvedených případech ustanovení § 3 nař. ze 14. dubna 1939, str. 759 ř. z., které právě stanoví výjimku z výlučnosti, na kterou poukazuje § 7 nař. str. 752 ř. z. Prorogace příslušnosti soudů Protektorátu jest přípustná, a to i tehdy, jestliže ve sporu jsou zúčastněni pouze říšsko-němečtí státní občané. § 3 nař. str. 759 ř. z. má výslovné ustanovení pouze o prorogaci mlčky, t. j. tehdy, jestliže strana německé státní příslušnosti námitku nepříslušnosti ve sporu včas nevznese, »pustíc se do jednání ve věci hlavní« (žalobce se tedy mlčky podrobuje příslušnosti soudu Protektorátu tím, že podá u něho žalobu, žalovaný tím, že námitku nepříslušnosti včas, t. j. při I. roku před jednáním ve věci samé nevznese). Zdá se však, že dikce § 3 »pustí-li se do jednání ve věci hlavní« vzbuzuje v právní literatuře pochybnosti. Loula v publikaci »Nové zákony a nařízení«, č. 5, str. 444 se kloní k názoru, že příslušnost soudů Protektorátu není prorogována, jestliže německý státní příslušník se k I. roku vůbec nedostaví a vyslovuje názor, že byl-li by kontumační rozsudek v takovém případě vynesený napaden opravným prostředkem, musilo by býti řízení jako zmatečné zrušeno a že dokonce i pravoplatný rozsudek kontumační mohl by býti odstraněn podle § 42 j. n.
Podle mého mínění není tento názor správný. Jak ustanovení § 477, č. 3 c. ř. s., tak i ustanovení § 42 j. n. má na mysli případ absolutní, nezhojitelné nepříslušnosti, jakou až dosud byla vždy nepříslušnost tuzemských soudů. Naproti tomu zde však nejde o případ nezhojitelné nepříslušnosti tuzemského soudnictví, naopak o případ nepříslušnosti prorogaci zhojitelné, takže tato nepříslušnost nezakládá vůbec zmatečnost podle § 477, č. 3 c. ř. s., nebo dokonce ve smyslu § 42 j. n. Jest proto míti za to, že kontumační rozsudek, soudem Protektorátu proti říšsko-německému příslušníku jako žalovanému vynesený (u rozsudku proti žalobci nemohou býti pochybnosti, neboť tento se pustil do jednání ve věci hlavní a tím příslušnosti podrobil již podáním žaloby), nelze napadati jako zmatečný.
Pochybnost může vzniknouti dále i v otázce, zda jest přípustná prorogace příslušnosti soudů Protektorátu výslovnou mimosoudní dohodou (§ 104 j. n.). Na první pohled ustanovení § 7 nař. ze 14. dubna 1939, str. 752 ř. z. zdá se mířiti proti přípustnosti takového výkladu. Naproti tomu však argumentace a maiori z ustanovení § 3 nař. ze 14. dubna 1939, str. 759 ř. z. a ustanovení § 8, odst. 2, poslední věta téhož nařízení zdá se nasvědčovati spíše tomu, že tato výslovná předchozí mimosoudní dohoda stran o příslušnosti soudu Protektorátu za předpokladu § 104 j. n., pokud jde o prorogační úmluvy z doby po 15. dubnu 1939, jest přípustná (na př. v objednávce, plné moci atd.), čemuž ostatně svědčí i výklad logický, neboť nelze odůvodniti, proč by výslovnou dohodou nebylo možno této soudní příslušnosti se podrobiti, jestliže je možno podrobiti se dokonce mlčky.
Opačný názor ohledně přípustnosti takové výslovné předchozí úmluvy stran vyslovuje Loula v publikaci vpředu citované (str. 417).
Je-li dáno na straně oprávněných nebo na straně zavázaných společenství různých osob, z nichž některé jsou státními příslušníky říšsko- německými a jiní státními příslušníky Protektorátu nebo cizinci, jest nutno tento případ posuzovati různě podle jednotlivých možných případů.
Nejde-li o případ společenství nerozlučného, bude spor ohledně účastníků, podléhajících české soudní pravomoci, veden zvláště u soudů Protektorátu, zatím co ohledně příslušníků, podléhajících německé soudní pravomoci, bude (s výhradou prorogace) veden zvláště u soudů říšsko-německých. Mohlo by býti pochybno, zda žalobce v tomto případě může proti všem žalovaným, z nichž někteří jsou státními příslušníky Protektorátu či cizinci a někteří státními příslušníky říšsko-německými, zahájiti jediný spor u soudu říšsko-německého (u soudu Protektorátu jest vedení takového sporu — nedojde-li k prorogaci — vyloučeno již ustanovením § 1, odst. 1 nař. str. 759 ř. z.). Tím by ovšem záleželo pak jen na libovůli žalobce, aby mohl i v tomto případě, kdy každý ze žalovaných mohl býti žalován u svého soudu, podrobiti příslušníky Protektorátu proti jejich vůli pravomoci soudu říšsko-německého. Třebaže by pro toto řešení mluvilo hledisko ekonomické (úspora útrat), jest na tuto otázku odpověděti záporně, neboť odporuje duchu a smyslu celé úpravy. I když ustanovení § 1, čís. 1 nař. str. 759 nerozlišuje mezi různými případy účasti říšsko-německého státního příslušníka ve sporu jako strany, jest nutno vykládati toto prováděcí nařízení v souvislosti se základním ustanovením § 6, odst. 1 nař. str. 752 a čl. 2, odst. 1 výnosu Vůdce a říšského kancléře, podle kterých výlučné soudní pravomoci říšsko-německé podléhají říšsko-němečtí státní příslušníci. To je smysl i účel celé úpravy. Při tom tedy jiní státní příslušníci mohou býti v tomtéž sporu podrobeni říšsko-německé soudní moci jen tehdy, jestliže jest to nezbytné za účelem dosažení toho, aby strana říšsko-německá byla podrobena soudní pravomoci německé. Takový případ jest ovšem dán pouze tehdy, jestliže jiný než říšsko-německý státní příslušník jest vedle německého státního příslušníka zúčastněn na sporu jako:
a) druhá sporná strana, nebo
b) nerozlučný společník v rozepři,
tedy v případech, kdy spor nelze děliti. (Tomuto výkladu svědčí také znění § 1, č. 2 in fine nař. str. 759 ř. z.) Lze-li naproti tomu spor ohledně říšsko-německých státních příslušníků řešiti samostatně od sporu mezi účastníky druhými (případ obyčejného společenství), jest nutno zastávati názor, že nelze takový spor podáním jediné žaloby ohledně všech vztáhnouti i ohledně příslušníků jinak německé soudní moci nepodrobených na soud říšsko-německý.
V případech společenství nerozlučného (spor o platnost posledního pořízení a pod.) jest ovšem nutno spor, na němž jest účasten jako jeden ze společníků nerozlučných říšsko-německý státní příslušník, vésti — nedojde-li k prorogaci soudu Protektorátu — u soudu říšsko-německého. Tím bylo ustanovením § 1, čís. 1, nař. str. 759 zavedeno pro některé případy ustanovení o příslušnosti, obdobné našemu § 93 j. n.
Ustanovení § 93 j. n. bylo ustanovením sub 11. citovaným derogováno, pokud se týká společníků německé státní příslušnosti. Opření příslušnosti soudu Protektorátu ohledně společníka příslušnosti říšsko-německé pouze o ustanovení § 93 j. n. odporovalo by jasně ustanovení § 7 nař. str. 752 i § 1, čís. 1 nař. str. 759, neboť taková výjimka nebyla zákonem stanovena.
V případech, o kterých jedná § 1, čís. 1 nař. str. 759, není soud Protektorátu, před kterým byla vznesena žaloba ve sporu, na němž jest účasten jako strana říšsko-německý státní příslušník, oprávněn vžiti bez návrhu německé strany, sám ze své úřední moci na přetřes otázku své příslušnosti ve smyslu § 1 nař. str. 759 ř. z. Nemůže tedy také odmítnouti žalobu a limine, i když zvláštní důvod příslušnosti soudu Protektorátu není v žalobě tvrzen, neboť německá sporná strana má sama právo výběru. Tento výběr žalobce vykoná tím, že žalobu podá, je-li pak říšsko-německý státní příslušník žalovaným, rozhoduje o svém podrobení se soudu Protektorátu teprve při I. roku.
Podle ustanovení § 24 nař. str. 754 ř. z., jehož platnost i pro obor soudnictví ve věcech občanských byla stanovena ustanovením § 7 nař. str. 759 ř. z., jsou oba druhy soudů, tedy jak soudy Protektorátu, tak i soudy říšsko-německé ve sporech na základě shora uvedených kompetenčních ustanovení jimi projednávaných, oprávněny nejen vyslýchati jako svědky nebo znalce pod plnými sankcemi a donucovacími prostředky osoby, jejich pravomoci jinak nepodléhající, ale také i provésti jiná přípustná opatření, postihující třetí osoby, jejich soudní pravomoci nepodléhající. Dosah tohoto ustanovení jest vymezen jasně ustanovením § 1, čís. 2 nař. str. 759 ř. z. Lze tedy tuto pravomoc vztahovati na veškerá opatření procesní (na př. opatření podle § 308 c. ř. s. a pod.), nikoliv ovšem na úkony exekuční.
B. Exekuce.
Kdežto u příslušnosti ve sporech nezáleží na procesní roli stran, řídí se příslušnost v exekučním řízení podle státní příslušnosti dlužníka. Při tom platí:
1. exekuční řízení, ve kterém alespoň jediný z dlužníků jest občanem německé státní příslušnosti —
spadá do výlučné příslušnosti říšsko-německých soudů. (Není-li však nutno exekuční úkon provésti proti více dlužníkům společně, řídí se příslušnost v exekučním řízení podle každého dlužníka zvláště). Tato příslušnost týká se jak soudu exekučního, tak i soudu exekuci povolujícího.
Čl. 2. odst. 1 výnosu ze 16. března 1939, § 6, odst. 1 nař. str. 752, § 1, odst. 2 nař. str. 759.
2. exekuční řízení, v němž dlužníkem je občan státní příslušnosti Protektorátu nebo cizinec (i když vymáhající stranou jest státní občan německý), s výjimkou případu, kdy jedním z dlužníků je německý státní příslušník a řízení lze provésti pouze jednotně (viz shora sub 1.) —
spadá do výlučné příslušnosti soudů Protektorátu. (§ 6, odst. 3 nař. str. 752, § 6, nař. str. 759.) Na rozdíl od příslušnosti ve sporech jest zde příslušnost každého z obou druhů soudů v případech sub 1. a 2. bezvýjimečně výlučná. Němečtí státní příslušníci se tedy nemohou platně vůbec podrobiti pro exekuční řízení příslušnosti soudu Protektorátu (§ 7 nař. str. 752), neboť výjimka z výlučnosti, stanovená v § 3 nař. str. 759 platí jen pro řízení sporné. K nepříslušnosti v exekučním řízení musí každý ze soudů hleděti z úřední moci v každém stadiu.
I když rozsudek proti státnímu příslušníku Protektorátu nebo cizinci byl vynesen říšsko-německým soudem na území Protektorátu, nebo opačně rozsudek proti říšsko-německému státnímu příslušníku soudem Protektorátu, nejsou tyto soudy příslušnými k řízení exekučnímu (ani k povolení exekuce). Jakýkoliv exekuční úkon takového druhu byl by nezhojitelně zmatečný (§ 477, čís. 3 c. ř. s.).
Exekuční řízení, u soudů Protektorátu před 16. dubnem 1939 proti říšsko-německým státním příslušníkům zahájené musí býti z úřední moci, jakmile jsou zjištěny podmínky soudní příslušnosti říšsko-německé, převedeno ve smyslu § 8, odst. 2 nař. str. 759 ř. z. na říšsko-německý soud. K tomuto převedení není třeba návrhu dlužníka, lhůta § 8,odst. 2 cit. nař. tu neplatí. (Arg. slova: »Občanské věci sporné.«)
Exekuční titul, pocházející ve smyslu § 1, čís. 1 nař. str. 759 ř. z. od říšsko-německého soudu nebo říšsko-německého notáře, platí s hlediska § 1 ex. ř. za tuzemský exekuční titul. Neplatí tedy pro tento případ ustanovení o povolování exekucí podle cizozemských exekučních titulů (důležité zejména pro opravné prostředky). § 6 nař. str. 759 ř. z. Chybí výslovný předpis o tom, zda také opačně říšsko-německé soudy při povolování exekucí na základě rozsudků soudů Protektorátu mají se při povolování říditi předpisy platnými pro povolování exekucí podle exekučních titulů říšsko-německých, či cizozemských. Systematický výklad nasvědčuje rozhodně tomu, že i zde opačně platí stejná zásada jako shora výslovně stanovená. (Stejný názor vyslovuje Loula v citované publikaci.)
Pochybnost mohla by nastati ohledně příslušnosti soudu k zatímnímu opatření. Protože zatímní opatření spadá svou povahou do exekucí v širším slova smyslu, takže ani u zatímního opatření povolovaného během sporu soudem procesním nelze říci, že by šlo o pouhý procesní úkon, jest míti za to, že příslušnost soudu pro zatímní opatření jest posuzovati podle zásad daných pro příslušnost v exekucích. (Arg. § 7 nař. str. 752 ř. z.)
Jestliže příslušnost soudu Protektorátu nebo říšsko-německého soudu podle shora uvedených zásad v exekučním řízení jest dána, jsou tyto soudy příslušný i k opatřením, směřujícím proti třetím osobám, i když by tyto osoby třetí podle své státní příslušnosti jejich soudní pravomoci jinak nepodléhaly (§ 24 nař. str. 754 ř. z., § 7 nař. str. 759 ř. z.). Pro obor exekučního řízení jest toto ustanovení důležité zejména pro přípustnost vydání platebních zápovědí proti poddlužníkům, kteří vzhledem ke své státní příslušnosti pravomoci povolujícího soudu sami nepodléhají.
Praktického právníka bude ještě zajímati otázka, jak by bylo možno uchrániti se újmy, která by mohla vzniknouti tím, že by dovolaný soud podle předpisů sub II. citovaných byl prohlášen za nepříslušný. Tato újma by mohla záležeti jednak v risiku útratovém, jestliže by na př. žalovaný německý státní příslušník ve sporu námitku vznesl a útraty likvidoval, mohla by však také býti povahy i vážnější, jakoby se mohlo státi zejména V tom případě, když by žaloba byla podána těsně před uplynutím lhůty promlčecí.
Nechce-li tedy žalobce riskovati a spoléhá ti na to, že dojde k prorogaci mlčky ve smyslu § 3 nař. str. 759 ř. z., jest nutno, aby předem si zjistil státní příslušnost žalovaného, podobně jako na př., dosud se zjišťovalo u obchodníka, zda jest protokolován či nikoliv. Podle Úředního listu ze dne 7. dubna 1939, čís. 82, jest ke zjištění příslušnosti k Německému národu příslušný v Protektorátu vrchní zemský rada. V pochybnosti bylo by tedy nutno si zjistiti státní příslušnost žalovaného dotazem u tohoto úřadu.

Citace:

Kompetence českých a německých soudů. Právní prakse, měsíčník československých právníků. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1938-39, svazek/ročník 3, s. 201-210.