Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů, 3 (1926). Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 576 s.
Authors:
= Váž. civ., 9 (1927), sv. 2
PDF
— Čís. 7295 —

Čís. 7295.


Třebas tu byl vykonavatel poslední vůle, není nikterak vyloučeno, by správa pozůstalosti nebyla svěřena dědici nebo jiné osobě. V takovém případě jest věcí správce pozůstalosti, by v dorozumění s vykonavatelem poslední vůle určil, ze které částky pozůstalého jmění jest zaplatiti odkazy, při čemž ovšem dlužno je uhraditi pokud možno z užitků, jež poskytuje jmění pozůstalostní a teprve, kdyby nestačily, lze sáhnouti na podstatu pozůstalostního jmění. Soudu pozůstalostnímu náleží vliv na způsob vyplacení odkazů pouze potud, pokud by bylo nutno odkazy vyplatiti z podstaty pozůstalostního jmění.
(Rozh. ze dne 7. září 1927, R I 750/27.)
Usnesením ze dne 9. října 1926 udělil pozůstalostní soud k návrhu spoludědičky Boženy S-ové svolení, by na zaplacení odkazů bylo použito volné hotovosti (užitků) ze jmění obchodního. Proti tomuto usnesení navrhl spoludědic Jan L., by za účelem vyplacení odkazů bylo použito peněžní hotovosti, uložené u banky Ž. Prvý soud tomuto návrhu usnesením ze dne 16. března 1927 nevyhověl s odůvodněním, že se druhá dědička Božena S-ová i vykonavatel poslední vůle vyslovili proti tomuto způsobu zaplacení odkazů. Rekursu Jana L-а do tohoto usnesení rekursní soud vyhověl potud, že ponechal dědicům, by se společně s vykonavatelem poslední vůle dohodli, z kterých prostředků mají býti odkazy zaplaceny, vycházeje z názoru, že není věcí pozůstalostního soudu, by rozhodoval o tom, ze které části pozůstalostního jmění mají býti odkazy vyplaceny.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
S názorem rekursního soudu nelze souhlasiti. Podle § 816 obč. zák. jest vykonavatel poslední vůle povinen buď provésti zůstavitelova nařízení nebo dědice poháněti k jich splnění, což ovšem nikterak nevylučuje, by správa pozůstalosti nebyla svěřena dědici nebo jiné osobě (§ 810 obč. zák.). V tomto případě jest věcí správce pozůstalosti, by, dorozuměv se s vykonavatelem poslední vůle, určil, ze které částky pozůstalého jmění jest odkazy zaplatiti, při čemž ovšem dlužno je uhraditi — Čís. 7296 —
pokud možno z užitků, jež jmění pozůstalostní poskytuje, a teprve, kdyby nestačily, lze sáhnouti na podstatu pozůstalostního jmění. Soudu pozůstalostnímu náleží vliv na způsob vyplacení odkazů pouze potud, pokud by bylo nutno odkazy vyplatiti z podstaty pozůstalostního jmění. Nařídil-li proto prvý soud se souhlasem vykonavatele poslední vůle, že odkazy mají býti zaplaceny z užitků obchodního jmění, postupoval podle zákona a nemůže proto spoludědic Jan L. tomuto opatření důvodně odporovati, to tím méně, když se opatření to kryje i s návrhem druhého dědice.
Citace:
č. 7295. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 51-52.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).