Č. 990.

Pozemková reforma: * Úřední správa na zabraném majetku pozemkovém jest oprávněna poukazovati k zaplacení z výtěžků správy pouze takové dluhy, jichž likvidnost není sporná.
(Nález ze dne 25. října 1921 č. 11527.)
Prejudikatura: nál. č. 876.
Věc: Vilém H. v S. (adv. Dr. Tom. Černý z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (zast. Drem. L. Havelkou — za stranu zúčastněnou Wolfganga Z. adv. Dr. Arn. Engel z Prahy) stran přesazení a služebních požitků Wolfganga Z. Výrok: Naříkané rozhodnutí, pokud jím nařízeno úřední správě panství v B., aby od 1. března 1921 poukazovala účetnímu Wolfgangu Z. na dále jeho plný plat se všemi přídavky a naturaliemi, zrušuje se pro nezákonnost. Ostatně se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Státní pozemkový úřad rozhodl o přesazení a platu účetního W. Z. takto:
»I. Přesazení účetního Wolfganga Z. t. č. člena Národního Shromáždění, od důchodenského úřadu v B. k důchodenskému úřadu v Š., nařízené výnosem z 5. března 1920 se odvolává a Wolfgang Z. se přiděluje služebně opět k důchodenskému úřadu v B.
II. Úřední správě panství v B. se nařizuje, aby od 1. března 1921 poukazovala účetnímu Wolfgangu Z. na dále jeho plný plat se všemi pro něj platnými přídavky a naturaliemi.«
Rozhoduje o stížnosti podané pro nezákonnost uvážil nejvyšší správní soud vzhledem k námitce nepříslušnosti v odvodním spisu a při ústním líčení vznesené, že stížnost v podstatě provádí, že úřední správce a státní pozemkový úřad bez souhlasu a proti vůli majitele zabraného statku nesmí ani úředníka přesaditi ani platy konati nebo poukázati. Stížnost tvrdí, že stěžovatel ve svém výhradném právu činiti tato opatření byl porušen. Tímto tvrzením stížnosti a okolností, že tvrzené porušení práva stalo se opatřením státního pozemkového úřadu, tudíž zjevně úřadu správního, jest ve smyslu § 2 zák. o správ. soudu příslušnost nejvyššího správního soudu založena.
Ve věci není sporno, že jde o velký pozemkový majetek státem zabraný, avšak dosud nepřevzatý, na který uvalena podle zákona z 12. února 1920 č. 118 úřední správa.
Předpisy §§ 14 a 17 tohoto zákona vymezen jest rozsah úřední správy a působnosti státního pozemkového úřadu při ní — zejména poměr k majiteli zabraného majetku — v ten rozum, že vše, co se správou majetku souvisí, zejména tedy zpeněžení plodin, surovin, výrobků a pod., uzavírání a rozvazování pachtů, služebních a námezdních smluv a pod. v mezích platných zákonů přechází na úředního správce. Pouze jde-li o uzavření kolektivních smluv se zaměstnanci nebo služebních smluv trvalého rázu, jest dle § 17, odst. 2 úřední správce povinen vyžádati si vyjádření vlastníka nebo jeho důvěrníka.
Z ustanovení těch jde, že úřední správce a státní pozemkový úřad (§ 14, odst, 2) jest oprávněn — pokud nejde o uzavření služebních smluv trvalého rázu — s úředníky již ustanovenými dle potřeb řádného hospodaření disponovati bez souhlasu, ano i proti vůli majitele, že může tudíž úředníka také ze statku úřední správě podrobeného přeložiti na jiný statek téhož vlastníka téže úřední správě podrobený, anebo přeloženi nařízené odvolati, když pro ně odpadla příčina, že po dobu trvání úřední správy majitel statku práva svá v tomto směru nemůže vykonati, že tedy takovým opatřením práva majitele statku úřední správě podrobeného se neporušují. Jeví se proto stížnost v tomto směru neodůvodněnou.
Co se týče platu úředníka, stanoveno v § 16 cit. zák., že úřední správce platí z výtěžků správy náklady úřední správy vyměřené pozemkovým úřadem a ostatní výdaje správy majetku — mezi nimi též platy. Úřední správce jest povinen dle § 15, odst. 4 složiti každoročně pozemkovému úřadu účty o veškerém svém hospodaření; čistý výnos vykázaný ve vyúčtování schváleném pozemkovým úřadem má dle § 16, odst. 1 vydán býti oprávněné osobě
— pokud není hospodářské neb zákonné překážky.
Z ustanovení těchto jde, že úřední správce platy státním pozemkovým úřadem k výplatě poukázané povinen jest vyplatiti a že platy takové, zvyšující vydání, snižují čistý výnos, na který má nárok osoba oprávněná.
Není tudíž nařízení shora pod II. uvedené pouhým prohlášením vůle státního pozemkového úřadu jako nynějšího plnomocníka majitele zabraného statku, jak bylo tvrzeno v odvodním spise a při ústním líčení, nýbrž opatřením, které muže míti za následek újmu majetkovou u vlastníka zabraného statku, tudíž zasahuje do jeho práv.
Bylo tudíž dále zkoumati, stalo-li se opatření to po zákonu. Nejvyšší správní soud v nálezu z 8. června 1921 č. 7358 (Boh. č. 876) vyslovil a odůvodnil právní názor, že při úřední správě zabraného velkého pozemkového majetku jest z docílených výtěžků správy platí jen to a jen tolik, co jest nezbytným k dosažení účelu zákonem vytknutého, že osoby oprávněné hospodařiti na majetku stíženém úřední správou lze v nakládání s výtěžky správy obmeziti jen potud, pokud jest to nutné k řádnému vedení hospodářství. V pojmu řádného hospodářství leží — dle vývodů cit. nálezu — uspokojovati dospělé nároky existentní, vyvarovati se tak vedení sporu a exekuce a nezatěžovati zbytečnými útratami hospodaření.
Nález ten vychází dále z názoru, že orgány vedoucí úřední správu jsou oprávněny poukazovati k zaplacení z výtěžku této správy pohledávky, které jsou shledány likvidními. Přes meze takového správního opatření sahá však každý výrok, kterým státní pozemkový úřad autoritativním způsobem rozhoduje o sporné likvidnosti určitých nároků a tím si opatřuje scházející likvidnost pohledávky, jejíž úhrada z výtěžku statku se žádá. O existenci a obsahu takových sporných nároků smí rozhodovati jen úřad neb soud k tomu po zákonu příslušný a výroku jeho musí vyčkati i správa statku — není-li tu zvláštních zase jen hospodářských důvodů, nutících vyvarovati se sporu. Na důvody tohoto nálezu se ve smyslu § 44 jedn. řádu nejvyššího správního soudu poukazuje.
Ve sporném případě vychází naříkané usneseni samo z nesporné skutkové podstaty, že jmenovaný účetní byl při správě velkostatku B. ustanoven za určitý plat, nebylo tedy překážky, aby plat ten byl k výplatě poukázán a vyplácen, dokud tento právní poměr zůstal nezměněn.
Okolností rovněž nespornou, že jmenovaný účetní stal se členem sněmovny poslanců, nastala však změna, neboť vlastník statku, vycházeje z názoru, že úředník soukromý za poslance zvolený nemá nároku na tak zv. placenou dovolenou, vyslovil se proti další výplatě. Tím přestala do té doby nesporná splatnost tohoto platu, následek okolnosti té pak jest, vzhledem k tomu, co shora provedeno, že státní pozemkový úřad nebyl oprávněn plat ten vypláceti neb k výplatě poukázati, dokud majitel statku od odporu neupustí nebo dokud příslušným úřadem neb soudem nebude rozhodnuto, že majitel statku jest povinen plat ten dále platiti.
Jeví se proto naříkané usnesení, pokud poukazuje plat jmenovaného účetního k další výplatě, v odporu se zákonem, pročež bylo dle § 7 zák. o správ. soudě zrušeno.

Citace:

č. 990. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 862-864.