NPD documents search: Boh. adm., 19 (1937)

Č. 12720.

Pojišťovací právo: * Ve smyslu § 11 úrazového zákona jest určitou činnost pokládati za provozovanou na účet určité osoby — podnikatele — tenkráte, jestliže se výsledky této činnosti projevují v hospodářství oné osoby jako bezprostřední důsledek přímého vztahu mezi osobou tou a provozovací činností podniku.
(Nález z 12. ledna 1937 č. 10097/37.)
Věc: Úrazová pojišťovna dělnická pro Čechy v Praze proti rozh. zem. úřadu v Praze z 11. dubna 1934 (za zúč. Smíchovskou záložnu, zaps. společenstvo s r. o., adv. Dr. Karel Růžička z Prahy) o úrazovém pojištění. — Č. 12720 —
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměry z 21. a 30. prosince 1929, znějícími na Smíchovskou záložnu, společenstvo s r. o. na Smíchově, prohlásila stěžující si úrazová pojišťovna dělnická v Praze, že podniky uvedené záložny »kamenictví na Smíchově« a »lom a kamenictví v Břežanech« podléhají úraz. pojištění a zařazují se podle titulu 70, resp. 55 do V., resp. X. nebezpečenské třídy s nebezpečenským procentem 24, pokud se týče 60.
Nař. rozhodnutím vyhověl žal. úřad odvolání Smíchovské záložny proti uvedeným výměrům stěžující si pojišťovny z těchto důvodů: Konaným šetřením bylo zjištěno, že Smíchovská záložna firmě Antonína S. poskytovala pouze obchodní úvěr na hypotekární záruky jeho manželky. Podniky byly vedeny na živnostenský list Antonína S., avšak výplaty prováděla záložna, které také byly veškeré pohledávky podniku postupovány. Naproti tomu však Antonín S. obstarával ostatní záležitosti, speciálně patřící podnikateli, jako přijímání a propouštění dělnictva, obstarávání nabídek a ofert. Za půjčky poskytované firmě odškodňovala se záložna prodejem nemovitostí, patřících manželce Antonína S. Z konaného šetření neplyne, že by po uspokojení svých pohledávek záložna zúčastňovala se dále vedení podniku a účasti na ztrátě nebo zisku, takže je nesporné, že akty, které úrazová pojišťovna pokládá za známky charakteru podnikatele ve smyslu § 11 úraz. zákona, sluší pokládati pouze za důsledky opatrnosti se strany záložny, dané již samou povahou peněžního ústavu, totiž krýti se pro případ event. ztrát v podniku dlužníkově, nikoli však za snahu docíliti po uspokojení svých pohledávek ještě případného zisku podnikatelského.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss toto:
Na sporu jest otázka, lze-li Smíchovskou záložnu pokládati za podnikatelku podniků uvedených ve výměrech stěžující si pojišťovny ve smyslu § 11 úraz. zákona. Žal. úřad odpověděl k této otázce záporně, stížnost pak hájí stanovisko opačné.
Vytýká nař. rozhodnutí nejdříve jako podstatnou vadu, že se při úvaze o sporné otázce nevypořádalo se skutečností fixního platu, jejž Antonín S. pobíral od záložny, ač skutečnost tohoto platu je pro rozhodnutí sporné otázky důležitá. Poukazujíc na fixní plat, jejž pobíral Antonín S. od Smíchovské záložny, má st-lka zřejmě na mysli tvrzení svého vyjádření z 25. listopadu 1930, že Smíchovská záložna vyplácela Antonínu S. za propůjčování živnostenského oprávnění určitý peníz na vydržování domácnosti. Tuto skutečnost však Smíchovská záložna ve svém vyjádření z 29. ledna 1931 popřela, uvádějíc, že sice vyplácela Antonínu S. týdně určité částky k vedení závodu a také na jeho domácnost, avšak jen jako úvěr v rámci záruk a krytí. Správnost tohoto prohlášení Smíchovské záložny potvrdil Karel S., jenž uvedl všeobecně, že vyjádření záložny z 29. ledna 1931 je správné, a dodal positivně, že jeho otec Antonín S. nedostával jako samostatný podnikatel od záložny žádných úplat, nýbrž že vyplácela mu záložna v rámci povoleného úvěru potřebné částky, kterými jej zároveň zatěžovala. Správnost této výpovědi potvrdil pak i Antonín S. a druhý jeho syn Antonín S. ml. Za tohoto — Č. 12720 —
stavu mohl vzíti žal. úřad za prokázáno, že při částkách, jež vyplácela záložna Antonínu S. na vedení domácnosti, nešlo o úplatu za propůjčování živnostenského oprávnění, jak tvrdila stěžující si pojišťovna v řízení správním, nebo o fixní plat, jak se vyjadřuje ve stížnosti, nýbrž o poskytování úvěru určeného určitou částkou k vedení domácnosti. Prohlásil-li pak žal. úřad v nař. rozhodnutí, že šetřením bylo zjištěno, že záložna poskytovala firmě Antonína S. pouze obchodní úvěr, je v tomto prohlášení žal. úřadu zahrnuta i odpověď k námitce týdenních úplat nebo fixního platu za propůjčení živnostenského oprávnění, aniž může býti uznáno za podstatnou vadu, že se žal. úřad onou námitkou nezabýval zvláště, když v souborné odpovědi žal. úřadu, že záložna poskytovala pouze úvěr, musila stěžující si pojišťovna spatřovati i popření svého tvrzení o fixním platu vzhledem k tomu, že jí vyjádření záložny z 29. ledna 1931, jakož i výpovědi všech slyšených členů rodiny Antonína S. byly dány na vědomí.
Další námitkou v rámci vadnosti uplatňuje stížnost, že nesprávný závěr žal. úřadu z vadného zjištění, proč jen Antonín S. má býti podnikatelem, je v rozporu s okolnostmi notoricky známými, neboť přijímání a propouštění dělníků, obstarávání nabídek a ofert není speciální starostí podnikatelskou, to mohou činiti i zaměstnanci firem. Touto výtkou míří stížnost na onu větu nař. rozhodnutí, v níž se praví, že naproti tomu Antonín S. obstarával záležitosti speciálně patřící podnikateli, jako přijímání a propouštění dělnictva, obstarávání nabídek a ofert. Jest ovšem přisvědčiti stížnosti, že o přijímání a propouštění dělnictva, obstarávání nabídek a ofert nelze mluviti jako o úkonech speciálně podnikatelských, když přece úkony ty mohou na účet a jméno podnikatelovo prováděti i osoby jiné, jako na př. mandatáři anebo zaměstnanci podnikatelovi, leč stížnost tu přehlíží, že v oné uvedené větě nespočívá jádro nař. rozhodnutí, pokud se týče důvodů žal. úřadu.
Ve sporu, jejž bylo žal. úřadu řešiti, šlo o to, zda podnikatelem podniků uvedených ve výměrech pojišťovny je Smíchovská záložna. Bylo tedy žal. úřadu zkoumati, zda u této záložny jsou dány znaky, které by dovolily prohlásiti ji za podnikatelku uvedených podniků, kdežto osoba Antonína S. tu ustupovala do pozadí a jeho poměry k podnikům mohly býti pro vlastní spor vzaty v úvahu jen podpůrně a v druhé řadě. Co pak se týče záložny, popřel žal. úřad, že by ji bylo pokládati za podnikatelku oněch podniků, prohlašuje za zjištěno, že záložna poskytovala firmě Antonína S. pouze obchodní úvěr, provádějíc v jeho rámci výplaty a přijímajíc cessí pohledávky z činnosti podniků, a dovozuje, že akty, které stěžující si pojišťovna pokládá za známky charakteru podnikatele, sluší považovati jen za důsledky opatrnosti věřitelovy, dané již samou povahou peněžního ústavu, krýti se pro případ ztrát v podniku dlužníkově, nikoli za snahu docíliti po uspokojení svých pohledávek případného zisku podnikatelského. Zkoumal tedy žal. úřad poměr záložny k podnikům, pokud se týče k osobě Antonína S., a jen v tomto poměru je pravé ohnisko, kolem něhož se může točiti dnešní spor, kdežto případné další úvahy žal. úřadu o poměru Antonína S. k podnikům těm postrádají pro tento spor významu, pročež je zcela nerozhodno, — Č. 12720 —
že chtěje objasniti i tento poměr, pokládal za znaky určující podnikatele, skutečnosti, pro určení to nerozhodné. —
Konečně vytýká stížnost, že žal. úřad opomíjí zjistiti, že záložna přes hypotekární zajištění nebyla zcela zajištěna a že proto měla ze zápůjčky určité risiko na podniku, jež rostlo tím, že ke krytí nezajištěné pohledávky musila záložna investovati do podniku další peníze. Tato námitka je již v souvislosti s věcnými otázkami sporu a odpověď k ní vyplyne z dalších úvah tohoto nálezu v meritu věci, jehož se stížnost také dotýká. Uplatňuje tu, že nezákonnost nař. rozhodnutí je dána již vadnou úvahou, jakoby nebylo podnikatelským risikem to, čeho docílí peněžní ústav při samostatném provozování dlužníkova podniku za tím účelem, aby kryl ziskem svoje pohledávky. Žal. úřad prý přehlíží, že rozhoduje úmysl a hospodářský účel, pro který se kdo rozhodne nésti risiko podnikání. Záložně šlo o docílení zisku. Za tím účelem platila svého dlužníka jako vedoucího úředníka, aby vedl závod. Dlužník tu neměl risika, veškeré risiko bylo na záložně. Musila platiti zaměstnance, dlužníka, suroviny, riskovati nedobytnost cedovaných pohledávek. Podnikatelem není subjekt živnostenského oprávnění jako takový nebo ten, kdo na venek nese jméno podnikatele, nýbrž osoba, která fakticky nese risiko podniku. Záložna sice prováděla své vklady do podniku ve formě zápůjčky, a kdyby zůstalo jen při hypotekárním zajištění, bylo by nesnadno dokazovati kvalifikaci záložny jako podnikatelky. Ve skutečnosti však záložna odňala Antonínu S. jakoukoli disposici výtěžkem, zavázala jej, že pohledávky z podniku bude cedovati záložně, a obráceně proplácela všechny výdaje podniku a nadto poskytovala Antonínu S. stálý týdenní příspěvek na domácnost. Všechny podnikové zisky šly do pokladny záložny. Antonín S. neměl zájmu, aby podnik byl dále provozován. Zájem na další existenci podniku měla jen záložna. Měla v podniku kapitál; přes hypotekární závazky utrpěla by škodu, kdyby podnik přestal býti provozován. Aby této škodě bylo zabráněno, vzala hospodářskou stránku podnikání na sebe. Další provoz podniku byl jejím zájmem. Účelem bylo docíliti nejen splacení kapitálu, nýbrž i úroků a různých jiných poplatků. Nelze tvrditi, že obdržeti zpět zapůjčený kapitál není ziskem a získati úroky že je ziskem úvěrovým, nikoli podnikovým. Šlo o to, získati, co bude možno, proto záložna podstoupila finanční oběť a platila ve svém zájmu provozní náklady podniku a přisvojovala si jeho výtěžky. Na prosperitě podniku pak záleželo, zda se tyto vklady rentují a vytěží-li záložna to, co ve formě zápůjčky do podniku vložila, nebo zda snad ztratí i nové vklady. To je již risiko podnikatelské a případný zisk ziskem podnikatelským. Ziskem takovým jsou i úroky z dřívější zápůjčky, na jejichž zaplacení nebylo bez umožnění provozu vyhlídky, nebo i část kapitálu, jež by jinak nebyla zaplacena. Rozhodující jest ovšem, kdo nesl podnikovou ztrátu, tu pak v dnešním případě nesla záložna.
K těmto vývodům stížnosti je zaujmouti stanovisko nejdříve po stránce skutkové. Tu je poznamenati, že v řízení správním stěžující si pojišťovna nikdy netvrdila, že Smíchovská záložna platila dlužníka, t. j. Antonína S., jako svého vedoucího úředníka podniků. V řízení správním — Č. 12720 —
tvrdila stěžující si pojišťovna, že vedoucím úředníkem podniků byl ustanoven a jako vedoucí úředník jí placen Karel S., syn dlužníka Antonína S. Opouští-li v dnešní stížnosti toto své tvrzení a — měníc tvrzený skutkový stav — přisuzuje roli vedoucího úředníka ustanoveného a placeného záložnou, dlužníku Antonínu S., uplatňuje novotu, ke které nss nemůže přihlížeti. Co pak se týče Karla S., bylo tvrzení pojišťovny, že záložna jej ustanovila a platila jako vedoucího úředníka podniků Antonína S., vyvráceno výpovědí Karla S., jenž prohlásil, že nebyl nikdy zaměstnancem záložny, nýbrž byl zaměstnancem svého otce a jemu pouze odpovídal, a že plat dostával od svého otce. Stěžující si pojišťovna tvrdila ovšem v řízení, že záložna poskytovala Antonínu S. pravidelně úplaty, nikoli však jako svému úředníku, ustanovenému jí k vedení podniků, nýbrž za propůjčení živnostenského oprávnění. V té příčině však bylo již v první části tohoto nálezu dovozeno, že při částkách, jež vyplácela záložna Antonínu S. na vedení domácnosti, lze vzíti za prokázáno, že šlo o poskytování úvěru určeného určitou částkou k vedení domácnosti.
Po těchto rektifikacích je podle stavu spisů a obsahu stížnosti vycházeti z tohoto skutkového základu: Smíchovská záložna zapůjčila Antonínu S. k vedení jeho podniků určité částky na hypotekární záruky. Dospěvši k názoru, že nemůže dojíti plného uhrazení svých pohledávek s úroky jinak, než z výtěžku podniků, budou-li provozovány, poskytla Antonínu S. další zápůjčky, aby podniky mohly býti dále provozovány, při čemž si vyhradila, že jí budou veškeré obchodní pohledávky, jež z provozování podniků vzejdou, Antonínem S. postoupeny na úhradu starých i nových zápůjček s úroky. V rámci a na účet těchto zápůjček případně záložna sama konala platy na úhradu podnikových výdajů, resp. určovala částku, které Antonín S. může použíti pro své osobní výdaje nebo pro domácnost.
Rozhodnouti pak jest, zda za tohoto stavu je Smíchovskou záložnu uznati za podnikatelku obou podniků Antonína S. ve smyslu ustanovení § 11 úraz. zákona. Ustanovení toto praví, že za podnikatele podniku k pojištění povinného pokládá se ten, na jehož účet se provozování děje. Při výkladu tohoto ustanovení je souhlasiti se stížností, že určitou činnost je pokládati za provozovanou na účet určité osoby tenkráte, jestliže se činnost ta svými výsledky projevuje v hospodářství oné osoby, jež takto nese hospodářské risiko oné činnosti. Mýlí se však stížnost v tom, že rozhoduje sám již faktický stav, že se výsledky určité činnosti projevují v hospodářství některé osoby jakkoliv a na jakémkoli základě. Naopak musí tu jíti jen o účinek bezprostřední jako důsledek přímého vztahu mezi osobou tou a provozovací činností podniku, kdežto v případech, kde výsledky určité činnosti se sice fakticky projevují v hospodářství určité osoby, nikoli však jako důsledek přímého vztahu osoby té k oné činnosti, nýbrž jen jako reflex zvláštního právního poměru mezi osobou tou a osobou třetí, která onu činnost podniká a v níž účinky ty nastaly prvotně, nelze již mluviti o tom, že činnost ta je provozována na její účet. Tak zajisté nebude lze za podnikatele ve smyslu nahoře cit. ustanovení pokládati pouhého věřitele, jenž osobě třetí poskytl zápůjčku, aby mohla provozovati určitý podnik, třeba snad případný nezdar v onom podnikání se projeví v hospodářství věřitelově ztrátou celé zápůjčky nebo zdar jeho ziskem úroků. Nejdeť tu o bezprostřední účinek jako důsledek přímého vztahu mezi věřitelem a podnikem, nýbrž o reflex účinků, vzešlých v hospodářství dlužníkově provozováním podniku.
V dnešním sporu prohlásil žal. úřad, že šetřením bylo zjištěno, že Smíchovská záložna poskytovala firmě Antonína S. pouze obchodní úvěr. Uznal tedy, že šlo jen o věřitelský poměr záložny k firmě, pokud se týče k osobě Antonína S. Za stavu, jejž podle toho, co bylo nahoře uvedeno, je vzíti za základ tohoto nálezu, nelze úsudku žal. úřadu právem vytýkati ani nezákonnosti ani podstatných vad.
Stížnost sama uznává, že v prvotním stadiu poměru záložny k Antonínu S., kdy zápůjčka byla zajištěna jen hypotékou, bylo by nesnadno dokazovati kvalifikaci záložny jako podnikatelky. Nepopírá tedy, že šlo tu o čistý poměr věřitelský. Domnívá se však, že změna tu nastala později, kdy záložna poskytla Antonínu S. nové zápůjčky, aby umožnila další vedení podniků a touto cestou se domohla úhrady zapůjčených kapitálů a zaplacení úroků z nich, a kdy odňala Antonínu S. disposici s výtěžky podniků tím, že jej zavázala cedovati jí veškeré pohledávky vzešlé mu z provozování podniků, sama proplácela výdaje podniků a poskytovala Antonínu S. týdenní příspěvek na domácnost. Leč tu je stížnost na omylu. Neboť tím, že věřitel, poskytnuvší zápůjčku určité osobě k provozování podniku, poskytne jí později další zápůjčku, aby tak umožnil další provozování podniku, jenž bez této zápůjčky by nemohl býti provozován, a touto cestou se pokusí zachrániti pro sebe zapůjčený kapitál a smluvený úvěrní zisk, nestává se nikterak podnikatelem podniku, jehož další provoz umožnil, poněvadž nevstupuje do bezprostředního poměru k podniku, nýbrž zůstává nadále věřitelem a zakládá svou novou zápůjčkou jen nový poměr věřitelský. Na věci nic tu nemůže měniti, že novou svoji zápůjčku poskytuje z opatrnosti v té formě, že přímo sám platí podnikové výdaje a pro osobní výdaje dlužníkovy určuje pevně vymezenou částku. Co pak se týče poukazu stížnosti, že záložna odňala Antonínu S. disposici s výtěžky podniku tím, že jej zavázala cedovati jí veškeré pohledávky vzešlé z provozování podniku, je právě z této skutečnosti vidno, že výsledky podnikatelské činnosti nevzcházely podle poměru, jaký mezi záložnou a Antonínem S. byl, bezprostředně záložně, nýbrž Antonínu S., a není proto poukaz na onu skutečnost způsobilý zvrátiti úsudek, že šlo tu o čistý poměr věřitelský. Naopak skutečnost ta úsudek ten jen podporuje.

Citace:

č. 12720. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 174-179.