Č. 3416.

Pensijní pojišťování: Zák. z 5. února 1920 č. 89 Sb. vylučuje v § 2 pod č. 1. z pojistné povinnosti pensijní nejen zaměstnance, kteří nově do zaměstnání pojist. povinnost zakládajícího vstupují, nýbrž i ty zaměstnance, jichž zaměstnání teprve pozdější normou zákonnou za zaměstnání pensijní povinnost zakládající bylo prohlášeno. Stalo-li se tak v době, kdy zaměstnanec dovršil již 55. rok svého věku, je zaměstnanec dle § 2, odst. 1, č. 1 cit. z. z pojistné povinnosti vyjmut, ale zaměstnavatel je povinen za něho platiti příspěvek dle § 2, odst. 2 cit. zák.
(Nález ze dne 31. března 1924 č. 4440/23). Věc: Firma Robert L. v B. proti ministerstvu sociální péče o pensijní pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Úřadovna 1. všeobecného pensijního ústavu v Brně předepsala stěžující si firmě ve smyslu § 2. odst. 2 zák. z 5. února 1920 č. 89 Sb. počínajíc 1. červencem 1920, aby odváděla za svého obchodvedoucího Leopolda L. ve prospěch fondu pro podporu potřebných nezaměstnaných 45 K měsíčně.
V odporu proti tomuto předpisu podaném namítala stěžující si firma, že 68letý Leopold L. vstoupil již v roce 1887 do jejích služeb, nikdy pojistné povinnosti nepodléhal a nelze na něho cit. ustanovení použíti, poněvadž to se vztahuje na osoby, které teprve po dokonaém 55. roku věku svého vstupují poprvé do zaměstnání zakládajícího pojistnou povinnost.
Odporu tomu zsp v Brně rozhodnutím z 5. listopadu 1921 nevyhověla, poněvadž je bez významu, od které doby Leopold L. u stěžující si firmy je zaměstnán a ostatní podmínky cit. ustanovení jsou dány.
Nař. rozhodnutím bylo rozhodnutí zsp-é z důvodů jeho potvrzeno.
Rozhoduje o stížnosti proti tcmuto rozhodnutí podané veden byl nss těmito úvahami:
Dle odst. 2 § 2 zák. z 5. února 1920 č. 89 Sb. je zaměstnavatel povinen za zaměstnance vyňaté z pojistné povinnosti podle bodu 1 a 7, odst. 1 odváděti příslušnému nositeli pojištění ve prospěch fondu pro podporu potřebných nezaměstnaných tu část prémie, kterou by — kdyby z pojistné povinnosti nebyli vyňati — podle § 33, odst. 2 nesl ze svého.
§ 2 cit. zák. stanoví v odst. 1 pod. č. 1, že z pojistné povinnosti jsou vyňati zaměstnanci, kteří teprve po dokonaném 55. roku svého věku vstupují po prvé do zaměstnání zakládajícího pojistnou povinnost.
Že Leopold L. je u stěžující si firmy v zaměstnání, jež pojistnou povinnost zakládá je mimo spor. Spor je o to, možno-li na něho vztahovati ustanovení § 2, odst. 1 č. 1 a odst. 2 cit. zák., když u stěžující si firmy v témž zaměstnání je již od r. 1887, tedy od svého 35. roku. Stížnost totiž dovozuje, že ustanovení to se na něho aplikovati nemůže proto, že teprve po dokonaném 55. roku svého věku poprvé vstupuje do zaměstnání zakládajícího pojistnou povinnost, a že zák. nezamýšlel ukládati zaměstnavateli, aby platil příspěvky za zaměstnance, kteří vzhledem na svůj věk nikdy pensijnímu pojištění nepodléhali.
Nss neshledal, že by názory stížností hájené měly opory v zákoně. Názor stížnosti, že se na Leopolda L. ustanovení § 2 č. 1 cit. zák. nevztahuje, vedl by, kdyby uznán byl za správný, nezbytně k důsledku, že Leopold L., jako obchodvedoucí stěžující si firmy podléhá pensijnímu pojištění, poněvadž není v zák. č. 89/1920 jiného ustanovení, z něhož by se pro něho sproštění povinnosti té dalo dovoditi.
Ale názor v tom směru stížností hájený považuje nss za mylný. Zákon má v § 2 odst. 1 č. 1. na mysli nejen toho, kdo nově vstupuje do zaměstnání, které zakládá pojistnou povinnost (nebyv na př. dříve zaměstnán jako zřízenec vůbec), nýbrž i každého, jehož zaměstnání teprve pozdější normou zákonnou prohlášeno bylo za zaměstnání pensijní pojištěni zakládající. Ten, kdy takto t. j. prohlášením jeho zaměstnání za pojistnou povinnost zakládající, zásadně by se stal pojištěním povinným, a to poprvé, nebyv dříve v zaměstnání, jež zakládá pensijní povinnost, je povinnosti této podle § 2. odst. 1 č. 1 prost, když se tak stalo, když už byl dokonal 55. rok věku svého. Není však vyňat ten, kdo již před dovršeným 55. rokem byl v zaměstnání pensijní povinnost zakládajícím, třeba by po dosaženém 55. roku přestoupil do jiného takového zaměstnání. V tom smyslu používá zákon slova »poprvé« a proto praví se v zákoně »vstupují« (čas přítomný).
Tento výklad odpovídá smyslu slov v jich souvislosti, jak v § 2 pod č. 1 jsou uvedena a úmyslu zákonodárce ze znění tohoto ustanovení zjevného. Zákonodárce setrval na principu vysloveném již ve starších zákonech o pensijním pojištění, dle něhož nemá po dokonaném 55 roku svého věku nikdo již nově býti uznán pojistnou povinností povinným (§ 2 č. 1 a 5 zák. z 16. prosince 1906 č. 1 ř. z z r. 1907 a § 2 čís. 1 cís. nař. z 25. června 1914 č. 138 ř. z.), principu, který odpovídá i celé matematicko-technické výstavbě zákonů o pensijním pojištění, počítající s.řadou let, po kterou pojištění má trvati.
O zaměstnání, zakládajícím pojistnou povinnost pensijní, lze ovšem mluviti teprve od účinnosti zák. ze 16. prosince 1906 č. 1 ř. z. z r. 1907, tedy od 1. ledna 1909, poněvadž před účinností tohoto zák. pensijní povinnost pojistná zákonem stanovena nebyla.
Jestliže tedy jest nesporno, že Leopold L. již před 1. lednem 1909 55. rok svého života dovršil, — a o tom vzhledem k datu jeho narození (14. listopad r. 1852) spor býti nemůže — pak není pochybnosti o tom, že do zaměstnání zakládajícího pensijní povinnost mohl vstoupiti a vstoupil teprve po dovršení 55. roku svého věku. Vztahuje se tedy na něho ustanovení § 2 odst. 1 č. 1 zák. z 5. února 1920 č. 89 Sb. a opačný názor stížnosti je mylný.
Za zaměstnance dle tohoto ustanovení z pojistné povinnosti vyňaté jest však zaměstnavatel povinen odváděti příslušnému nositeli pojištění část prémie, kterou by — kdyby zaměstnanec z pojistné povinnosti nebyl vyňat — musel nésti ze svého. Znění tohoto ustanovení je zcela všeobecné. Proto nelze usuzovati, že by zákon chtěl osvoboditi zaměstnavatele, jichž zaměstnanci vůbec nikdy pojistné povinnosti podléhati nemohli, poněvadž před účinností prvého ze zák. o pensijním pojištění již byli starší 55 let. Kdyby to byl zákonodárce chtěl učiniti, byl by to musel v zákoně samém vyjádřiti. Motivy (důvodová zpráva) nemohou dle názoru nss-u pro usuzování na úmysl zákonodárce býti směrodatnými dále, než pokud lze jich použíti k dotvrzení něčeho, co zákon sám vyslovuje. Nemůže však v daném případě, kde zákon v odstavci 2. § 1 nečiní mezi zaměstnanci tam zmíněnými žádného rozdílu, nedělí je na různé skupiny, z motivů býti usuzováno, že zákonodárce takového rozdělení zamýšlel.
Vycházeje z těchto úvah neshledal nss, že by nař. rozhodnutí bylo v rozporu se zák. a zamítl proto stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

Nález č. 1972. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 516-518.